Toldreos se neklidně zavrtěl na svém trůnu. Tohle byla jeho první porada a on si mohl celou dobu opakovat, že to zvládne, ale nějaká část jeho duše mu neustále šeptala něco jiného. Podíval se na svého otce, který stál uprostřed kruhu přesně ve středu veliké mozaiky. Ruce měl sepnuté za zády, zatímco nenuceně čekal na ty, kteří si dovili opozdit se. 

Ačkoliv Tod nechtěl, tak musel ocenit jeho trpělivost. On sám by to nevydržel. Raději se rozhlédl po ostatních bozích, kteří nevydali ani hlásku. Na pár vteřin se jeho pohled střetl s tím Benediktovým. Jeho modré oči si ostražitě měřily celou místnost a všechny v ní, zatímco stál vedle Smrtina trůnu. Nikdy nebyl bohem zasedajícím na poradách, ale měl v úmyslu se jich účastnit, protože právě zde se rozhodovalo i osudu ostatních bohů. 

„Když už se hodlali dostavit všichni, tak bych velice rád začal," pronesl nejvyšší z bohů chladně, když kolem něj prošel Tom. „Je mou povinností zahájit první poradu bohů po smrti mého předchůdce. Není to ale jen první porada pod novým vedením, ale i první porada po dvaceti letech strávených ve spárech Jerryho Williamse," odmlčel se. Udělal pár kroků směrem k Evelii držící v náruči starý kufr ohnivého boha. 

„Ne všechno se ale vyřešilo útěkem a dalším střetem s naším nepřítelem. Před námi všemi je ještě dlouhá cesta, na jejímž konci se nachází konec téhle nesmyslné války." Jeho kroky byly jediným hlukem, který se rozléhal síní. Kroky a šustění čistě bílého pláště, který tahal po zemi. „Všichni víme, komu máme děkovat za své osvobození, ale nejsou to jen mé děti, nýbrž i děti bohů, kteří vložili svou naději v novou generaci. Já své naděje také vkládám k dalším generacím, které se dokážou jako jediné poučit našimi chybami."

Přešel ke své dceři oděné v nádherných šatech ze stejně bílé látky, jako byl jeho plášť. „Než ale budu moct uvítat všechny nové tváře a oficiálně je ustanovit bohy, tak s dovolením své dcery, navrátím božské artefakty těm, kterým patří," řekl, když si od ní bral kufr. Zamířil s ním přímo ke svému trůnu, kde ho otevřel. 

Ještě než vytáhl první božský artefakt, tak se rozhlédl po síni. „Otče, myslím, že právě ty bys měl dostat zpět svoje dědictví jako první," prohlásil, když jeho oči, stejné jako oči jeho matky, našly ohnivého boha. „James není jediný, komu patří náš dík při posledních okamžicích starého božstva. Společně s ní si zaslouží uznání i Oxana a Exitie, které se také nevzdaly, když všechno nasvědčovalo tomu, že padneme." 

Ohnivý bůh potlačil nutkání se usmát a zvedl se ze svého trůnu, který mu připomínal jen krveprolití. Vykročil ke své ženě, která měla trůn po pravici, a nabídl jí rámě. To samé udělal, když šel kolem trůnu samotné Smrti, po jejímž boku stál jako oživlý stín Benedikt. Vyměnil si se svým synem krátký pohled, kterým se ho ptal, zda si může půjčit jeho snoubenku. Když mu to bylo kývnutím dovoleno, tak vyrazil k Johnovi, jenž na ně čekal u svého trůnu. 

„Vy tři jste nám ukázali, že nikdy není pozdě na to, aby se dal předem jasný osud změnit." Každého z nich obdařil pohledem, když ta slova říkal. Otočil se ke kufru, ze kterého nejprve vyndal meč Necros a rudý plášť. Právě ten mu skoro okamžitě vyletěl z napražené paže a nařasil se kolem ramen svého pána. 

John sklonil hlavu a předal na natažených paží meč svému otci. „Božstvo potřebuje svého ohnivého boha," řekl nahlas. „Stejně jako potřebuje bohyni lásky a plodnosti." Na útlá ramena své nevlastní matky vložil modrý šátek z Lii. Přelétl jí zkoumavým pohledem a tiše dodal: „Gratuluji k očekávání." Poté vyňal z kufru kosu posílající mrtvé na druhý konec vesmíru. „Ale i bytosti, které nestárnou a neumírají, potřebují ve svých řadách bohyni smrti, aby jim ukazovala, že ne všichni mají takové štěstí jako my." 

„Ještě než si půjdu zase sednout," ozval se James pokládaje ruku na hlavici svého meče, který si připásal kolem beder. „Tak bych rád dal i tobě, nejvyššímu z bohů, symbol tvého slibu Osudu a tvé moci." Sáhl do otevřeného kufru. Prsty mu skoro okamžitě zavadily o stále teplý povrch dřeva ze stromu Ivignustil. Když se hůl Chronos dostala na sluneční paprsky, které dovnitř síně pronikaly okrouhlým otvorem ve stropě, tak kámen na jejím konci zazářil jako malé slunce. 

„Předchozí nejvyšší z bohů, Eddaras, kterého jsme všichni znali pod jménem Otec Čas, v posledních vteřinách svého dlouhého života ustanovil svým nástupcem Johna," pokračoval James s posvátnou úctou ke všem bohům, kteří už nebyli mezi nimi. „Předal mu všechny své pravomoci, ale i vzpomínky, které by mohly novému bohu času pomoci v plnění jeho funkce. John se svého místa ujal záhy po smrti původního nejvyššího z bohů. Nebyl ale čas na to, aby mu bylo předáno jeho místo s náležitými poctami. A co je hlavní, aby dostal hůl, která je symbolem jeho místa." 

Vyměnil si pohledem se svým synem. Jeho čerstvě oholená tvář byla tvrdá jako skála a hnědé oči, které v ten moment nepřipomínaly nic ze ženy, kterou James ze všeho nejvíce miloval, upíral na boha ohně. Byl úplně klidný. Každý jeho pohyb, jenž musel udělat, aby od něj převzal hůl, byl nenucený a elegantní. Jako by se na to celou noc připravoval, blesklo Jamesovi hlavou, určitě chtěl, aby to bylo dokonalé a ukázalo to moc, jakou vládlo celé božstvo. 

„Děkuji, otče," řekl bez nějaké známky emoce. „Stejně jako děkuji svému předchůdci, že mi vložil na bedra takové břemeno." Sklonil hlavu, když se špičkou hole dotkl země. „Teď ale musím předat zbytek artefaktů novým členům rady bohů." 

James pokývl a společně s Oxanou a Exitií se navrátil ke svému trůnu. John mezitím vytáhl z kufru lahvičku s živou vodou. Věnoval dlouhý pohled Tomovi, který mu ho po celou dobu, co k němu šel, oplácel.

„Tome," řekl vážně, když se před ním zastavil. „Jsi novým bohem života, protože si tě Áron vybral jako svého nástupce. Jsi mu natolik podobný, že by si někdo mohl myslet, že tvůj předchůdce stále žije." Počkal, až se nový bůh postaví před svůj trůn. „Ty sám nejvíc víš, jaké to je břemeno být něčí následovník. Je ale jedno, zda nahrazuješ někoho nebo se snažíš být sám sebou, protože tak či onak ti musím předat tvé dědictví." 

John stočil pohled z Toma na Sherea a poté na Uddura. „To stejné platí i pro vás dva. Vaši rodiče obětovali svůj život, aby vám mohli předat své schopnosti a s nimi i nesmrtelnost. Vaším úkolem je přijmout jejich místo v radě a snažit se dělat čest jejich památce. Je jen na vás, jak se budete chovat, ale uvědomte si, že celý vesmír má v živé paměti Gethysovu a Wyzařinu památku."

Tomovi podal lahvičku s živou vodou, Shereovi jeho sekeru, kterou musel před radou vrátit do kufru, a Uddurovi veliký zlatý trojzubec. Přeměřil si všechny tři chladným pohledem. Donutil se usmát na boha války, u kterého stále nevěděl, jak by se k němu měl chovat. Byl to sice jeden z bohů, kteří ho museli poslouchat, ale zároveň byl přítelem jeho dcery. Právě to se Johnovi nezamlouvalo. Měl svou dceru jen krátkou dobu a už ji zase ztratil, protože ji musel nechat jít s tímhle klukem, co nechápal, kdy je lepší držet jazyk za zuby. 

Bůh času se zhluboka nadechl, aby zahnal všechny ty myšlenky. „Evelie, Toldreosi." Ze své dcery stočil pohled na syna, který se stále tvářil nepřístupně. „Oba jste jediné děti, které jsem měl to štěstí mít s vaší matkou. Lituji toho, že jsem neměl víc času. Jinak bych totiž neměl jen vás. Lituji každého dne, kdy se stále víc a víc vzdaluji od Martiny." 

Toldreos sklonil hlavu. Byla to moje chyba, pomyslel si, to já můžu za to, že zemřela. Kdyby neměla mě, tak by mohla stále žít. Cítil, jak se mu do očí ženou hořké slzy. Byl vinný za její smrt a nikdo mu to nemohl vymluvit. Nechtěl slyšet nic o tom, že by si neměl dávat za vinu, protože by mu stejně ostře řekl svůj názor. 

„Nic z toho ale není vaše vina," pokračoval John, jako by vycítil, o čem jeho syn přemýšlí. „Vaše matka se obětovala, aby přivedla na svět jak bohyni dobra, tak boha zla. Nikdo jí do toho nenutil. Nikdo jí neřekl, že musí zemřít, aby splnila i druhou část svého nelehkého úkolu. Je to smutné, toho jsem si vědom, ale bylo to nutné, abychom dostali druhou šanci. Její smrtí jsme tu šanci dostali a s ní i bohy, kteří po mnoho staletí v Sídle bohů chyběli." 

Naposledy se jeho ruka ponořila do hlubin kufru, který ještě před dvaceti lety nosil ohnivý bůh. Nahmatal nejprve božský artefakt pro Evelii a hned na to objevil i ten pro Toldreose. Oba schoval za zády a pokývl na své dvě děti. Jakmile k němu došli, tak se nejprve sehraně uklonili a poté poklekli na jedno koleno. 

„Evelie," začal nejvyšší z bohů melodickým hlasem. „Dcero Martiny, bohyně dobra, světla a Slunce, v tento okamžik ti předávám tvůj božský artefakt. Slib, že jej budeš vždy nosit, abys zabránila zlu proniknout do našich srdcí." Na hlavu jí položil čelenku z mistrně vykovaného stříbra. Uprostřed čela jí zaplál fialový drahokam zasazený do stříbrných úponů rostlin. 

Otevřela oči, které měly úplně stejnou barvu jako světlo planoucí na jejím čele. „Slibuji, otče," zašeptala. 

John přikývl a otočil se na svého syna. „Toldreosi, můj synu, bože zla, temnoty a Měsíce, v tento okamžik ti předávám tvůj božský artefakt. Slib, že jej budeš vždy nosit, abys zabránil dobru rozpínat se příliš daleko a zatemňovat mysli nás všech." 

Na hruď mladého boha zvolna dopadl náhrdelník. Jemný řetízek byl ve skutečnosti z drobných ruček držících jedna druhou a ve svém středu svírajících lebku z černého kovu. V jejím lesklém čele zářil kámen stejné barvy, jako byly Todovi oči- zelené.

Zdarec všichni! Jako pokaždé, tak mám poděkovat za všechny ohlasy. Dnes jsem ale dostal i za úkol upozornit, že tahle kniha bude fakticky obrovská krá- krása, co jste si mysleli?! Teda stručně, mám Vás upozornit, že nejsme ani v polovině... To by mě zajímalo, co všechno tam chce ještě nacpat, když už to teď má tolik kapitol -.- 
S pozdravem Arys