Čekání bylo nesnesitelné. Shereus už po stopadesáté přešel mýtinu s rukama za zády a mumlal si něco o tom, jak s Williamsem a jeho syny zatočí. Evelie se na něj z povzdálí dívala a uvažovala, jakou taktiku by mohli použít pro situace, ve kterých se mohli snadno ocitnout. Před sebou měla rozložené plány budovy a fixem zakreslovala množství únikových chodeb, které by jim mohli pomoct, kdyby jejich plán nevyšel. 

„To čekání mě jednoho dne zabije," postěžoval si bůh války. Sedl si vedle své přítelkyně a nahlédl jí pod ruce. „Řekl bych, že tahle chodba by nám taky pomohla," ukázal na úzkou spojovací čáru mezi laboratoří číslo jedna a tou s číslem dva.

Zvedla oči od plánu. „Měl bys to plánovat ty. Jako bůh války pro to máš vlohy," řekla s úsměvem. Nechala se od něj pohladit po zádech. „Mým úkolem není vést války ani plánovat strategie. Jsem bohyně dobra, já mám válkám předcházet a snažit se všechno řešit mírovou cestou." 

„To nám v tomhle případě nepomůže," odvětil s úšklebkem. „Jerry rozhodně nečeká, že za ním přijdeme s bílou vlajkou a budeme prosit o propuštění našich přátel." 

Jeho úsměv se trochu rozšířil, když se nadechl jejich společné vůně. 

Usmála se. „To rozhodně ne, ale mohlo by ho to překvapit natolik, že bys mohl proklouznout kolem jeho mužů a osvobodit mou rodinu," vtiskla mu polibek na čelist. 

„Už vidím, jak se Jerry samou radostí nabídne, že nám dá klíče a podrobnou mapu celé budovy, abychom se při hledání neztratili." 

„Třeba se tohle někdy stane," povzdechla si. „Jak si na tom s tréninkem? Už ti sekera padla do ruky?" řekla, aby odvedla hovor od tématu, které začínalo znít jako tragikomedie. Také potřebovala vědět, zda si Shereus dokáže poradit se svým dědictvím. 

Lehkomyslně se usmál. „Je jako stvořená pro mě," řekl a vytrhl sekeru zpoza opasku. „Kdybych ale měl víc času, tak s ní dokážu stejné zázraky jako moje matka." 

Hodil sekeru do nedalekého smrku. Ostří se hladce zarylo do kmene a bez sebemenšího pohybu tam zůstalo trčet. 

„S tím jsem počítala, ale jestli osvobodíme zbytek božstva, tak se rozhodně najde někdo, kdo ti pomůže naučit se víc," usmála se na něj. Konečně po hodinách, kdy nervózně chodil po mýtince sem a tam a nedočkavě se rozhlížel kolem, se uvolnil a dokázal se usmát. 

Vrátil se k ní se zbraní v ruce a úsměvem, který jí hluboko uvnitř zahřál. „Těším se na ty dny. Už nebudeme muset čekat nebezpečí za každým stromem a budeme si moc užívat jeden druhého," řekl, když jí k sobě přitáhl. Zabořil nos do moře jejích stříbrných vlasů. Z počátku byly jeho doteky jemné, ale potom se staly naléhavými. Než se vzpamatovala, tak už jí dravě líbal a nutil si lehnout na karimatku. 

„Prosím, Sheree..." vydechla pokládajíc mu dlaň na hruď. „Teď ne." 

Přestal na ní dorážet. „Proč ne? Myslel jsem, že by to nám oběma pomohlo při tom úděsném čekání," řekl s neskrývaným úsměvem.

Bere to jako hru, problesklo Evelii hlavou, jen jako hru, kterou se mnou může hrát.

„Máme důležitější věci na práci," odbila ho a nechala se od něj zvednout. „A navíc, támhle už jde Lucie," kývla k místu mezi stromy, kudy přicházela Shereova macecha. 

Bůh války stiskl čelist tak urputně, že se mu na krku vyrýsoval každičký sval. Pomalu vstal, aby došel k Lucii první a mohl jí spařit naštvaným pohledem dřív, než se vedle něj objeví Evelie. 

„Není uvězněn v chodbě s ostatními bohy," oznámila žena prostě. „Ale to vám asi došlo, že, synu?" usmála se na Sherea, který se tvářil, že jí každou chvíli odhodí na nejbližší strom. 

Evelie namísto něj přikývla. „Tušili jsme to. Tak, kde ho drží?" zeptala se přecházejíc poznámku mířenou na jejího přítele. 

„V jedné z postranních uliček poblíž třetí laborky," řekla stále s úsměvem. „Když mu půjčíte plány, tak vám to mile ráda ukážu," mrkla na svého nevlastního syna a sehnula se nad plány, které před ní položila bohyně. Udělala veliký křížek v jedné malé místnůstce hned vedle kumbálu pro uklízečky.

„Jak si tu informaci získala?" zeptal se chladně Shereus. Nespouštěl oči z jejích rukou, které kreslily po plánu neviditelná kolečka kolem místa, kde by měli být drženi ostatní bohové. 

Pokrčila rameny. „Mám známé, co se za správnou cenu podělí o jakékoliv tajemství, co ta zkurvená organizace má. Navíc, jako uklízečka mám kumbál hned vedle. Viděla jsem Williamse, jak z té místnosti odchází s obličejem od krve. Celé dny se tam odtud ozývají steny, tak mi řekni, synu, koho jiného by tam mohli držet?" upřela na Sherea stejně tvrdý pohled, jaký on upíral na ní. 

„Kdo?" zeptal se po chvíli. 

Vyprskla smíchy. „A není to snad jedno? Je to prostě někdo, kdo nesnáší OPO stejně jako vy." 

„Tak proč se ho snažíš krýt? Je to snad někdo, koho bychom nenáviděli, protože dělá pro organizaci?!" vyštěkl na svojí macechu a pevněji sevřel topůrko sekery. 

Přejela ho pohledem plným opovržení. „Spíš se bojím, abys ho nezabil jen kvůli jménu..." 

„Je to snad jeden z Williamsových synů?" skočila do jejich hádky Evelie. „Pokud to je jeden z nich, tak by nám mohl pomoci mnohem víc, než takhle," řekla odhodlaně a vzala Sherea za ruku, aby nemohl udělat nějakou hloupost. 

Lucie zavrtěla hlavou. „Není to jeden z nich, ale jeho příjmení je Ray," zašeptala s lítostí v hlase.

Bohyně dobra sebou trhla. Moc dobře věděla, proč Lucie tvrdila, že by ho mohli zabít. Ray, pomyslela si, stejně, jako ten doktor, který zradil mého dědečka. 

„Slibuji, že jestli ho potkáme, tak mu nezkřivíme ani vlásek na hlavě," oznámila a naléhavěji stiskla Shereovu dlaň. Chtěla, aby vycítil její obavy ohledně toho jména, které způsobilo její rodině stejná díl bolesti, jako jméno Williams. 

Bůh války přikývl. „Takže, co chceš jako odměnu?" zavrčel. 

„Svou odměnu jsem si už vybrala, nemyslíš?" usmála se. „Chci, aby Ray přežil váš útok, to je moje odměna." 

Evelie stiskla jeho ruku. „Tohle jí přece můžeme s klidem slíbit," zašeptala mu do ucha. „Není to tak těžké a není za tím žádné sebeobětování, jako při získání plánů," stiskla mu ruku a usmála se na něj. 

Nadzvedl obočí, ale raději mlčel. Pohled měl upřený daleko za obraz reality a přemýšlel, jak Williamsovi zakroutí krkem za každou ránu, co způsobil Uddurovi. Za každou ránu mu měl sto chutí dát jednu ránu přímo do břicha, aby mu ukázal, že nikdo nebude věznit bohy, kteří jsou mocnější než on. 

Zachytil Eveliin pohled a tichou prosbu, která jí sklouzla ze rtů. Prosila ho, aby skryl své pocity a vrátil se k ní do reality, kde ho potřebovala. Párkrát zamrkal. Donutil se k úšklebku, který byl asi tak opravdový, jako hluboký cit Lucie k jeho otci. 

„Myslím, že už asi půjdu..." prohodila jen tak Lucie. „Už mě ani nebudete potřebovat, když chystáte ten útok," její chování se úplně změnilo. Shereus cítil, že všechny ty roky, kdy ho nutila k tomu, aby jí dělal dobře, vedly právě k tomuhle okamžiku. Teď se s ní mohl naposledy usmířit, než nadobro opustí říše lidí a stane se z něj opravdový bůh války. 

Chytil jí za ruku před tím, než mohla zmizet mezi stromy. „Dám ti jedinou radu, chci, abys druhého ledna nešla do práce. Na něco se vymluv, ale prosím, neukazuj se tam. Řekni to i Rayovi, jestli chceš, ale prosím, abys tam nechodila," sklopil hlavu. 

Lucie na něj hleděla s očima zalévajícíma se slzami. „Řeknu tvému otci, cos pro mě udělal. Jsem ráda, že jsem tě poznala," poprvé za celou dobu, kdy mu dělala náhradní matku, ho pevně objala a vtiskla mu pusu na tvář. „Děkuji ti."