,,Podej mi skleničku."

,,Já už nechci, mám dost." zavrtěla hlavou, až jí blonďaté vlasy poskočily po ramenou.

,,Nevadí, dopiju to sám. A poslední jahodu chceš?" nabídl jí červený úlovek štíhlými prsty.

Přikývla.

,,Tak pojď blíž."

,,Luciusi, sedíme přesně dva milimetry od sebe." zasmála se.

,,Víš, jak jsem to myslel." zamrkal na ni, až tetování na jeho pravé polovině obličeje ožilo.

Nepatrně se k němu naklonila, přimhouřila víčka a pootevřela pusu.

,,To bude dlouhý večer." zahučel a položil jí jahodu na jazyk.

,,Adriano, máš s sebou propisku?"

Zalovila v kapse a podala mu ji. Lucius strhnul etiketu z láhve a na její druhou stranu naškrabal GPS souřadnice.

,,Luciusi, to je podlost." povzdechla si, postavila se a protáhla ztuhlá křídla. ,,I na tebe." dodala. Sledovala, jak papír sroloval a nastrkal ho do prázdné láhve.

,,Víš, kdo ho ráno najde?" zeptala se dutým hlasem.

,,Malá sladká Amanda." zazubil se. ,,Chodí tudy každé ráno. A i dnes se půjde projít za východu slunce na nejkrásnější a nejopuštěnější pláž široko daleko. Je jí dost podobná, nemyslíš?"

,,Svou nevinností." souhlasila hořce.

,,Ale no tak, Adriano. Musíš lidem dopřát trochu zábavy."

,,Luciusi, mně to nepříjde humorné. Víš, jak to dopadne, až se ti dva poprvé potkají?"

,,To už mají za sebou. Jay na ni narazil dneska v obchodě. Celou dobu jí civěl do výstřihu." zařehtal se jako puberťák a ne jako pár stovek let starý pobočník Pána temnoty.

Adrianě povyjely koutky v polovičním úsměvu. ,,Možná v něm probudí něco ochranitelského." pod vlivem alkoholu se lehce zasnila, že by její svěřenec měl i kousek srdce ochotného rozmrznout.

,,Nebo, pravděpodobněji, jí prožene tou krásnou zrzavou hlavinkou trochu olova."

Pokračovali v oblíbeném dohadování o lidských osudech, dokud je první ranní paprsky, okrádající noc o její čerň, nevyhnaly z navlhlé a pískem olepené deky. Láhev s poťouchlým vzkazem nechal Lucius přesně tam, kde si usmyslel.

,,Pomalu se zvedni." řekl jsem ostrým hlasem. Jak je tohle vůbec možné? Sem nikdo nechodí. Je to zpropadených pět mil po špatně přístupné pěšině na kraji útesu. Natáhl jsem závěr a pro zdůraznění se dotkl hlavní její šíje. Byla drobná, klečela v mokrém písku, holýma rukama zabořená v díře, kterou vyhrabala. Nestrefila se o půl metru, odhadem. Zrzavé kudrnaté vlasy se jí lepily na upocená záda mezi tenkými ramínky tílka.

Vyjekla leknutím a ohlédla se. Zírala na mě obrovskýma zelenýma očima, rty měla pootevřené, pihaté tváře zarudlé úsilím.

Zadrhl se mi dech. V životě jsem něco tak krásného, křehkého neviděl.

Prober se, přišla tě okrást. A navíc už jsi ji viděl. Protřel jsem si oči a podíval se znova. Jo, určitě jsem ji někde zahlédl, ale kde?

Pomalu se narovnala. Byla o hlavu menší než já a o nejmíň třicet kilo lehčí.

,,Co tu, do háje, děláš?" zeptal jsem se, pistoli stále namířenou na ni. Nevěděl jsem jakou kulišárnu, může tahle holčina znamenat. Rozhlédl jsem se po útesu nad mojí skrýší. Byli jsme tu sami. Bezva.

Zvedla dlaně a začala couvat.

,,Netušila jsem..."

Chytil jsem ji volnou rukou za zápěstí dřív, než stihla zabagrovat o kus skály za sebou. Nechápavě na mě zírala. Pak jakoby si na něco vzpomněla a sáhla k pasu, kde měla připevněnou kapsičku na mobil. Chvějícími prsty vytáhla telefon a zmachlaný papírek. Podala mi ho. Vypadal jako etiketa od drahého šampusu. Otočil jsem ho v prstech. Z druhé strany na něm byly napsané souřadnice.

,,Kdo ti to dal?" houkl jsem na ni.

Krčila se a snažila se mi vytrhnout. Neměla šanci.
,,Našla jsem to na pláži. V láhvi."

To už je moc. Napřáhl jsem se, ale nebyl jsem schopný ji uhodit. Něco, nějaký drobný detail v jejím výrazu, mi říkalo, že nekecá. A ten děs v očích mi připomněl úplně jiné děvče. Penelope, sestru, kterou jsem měl ochránit a nedovedl to. Zatrnulo mi.

,,Jak se jmenuješ?"

,,Amanda."

Pohladil jsem ji po tváři. ,,Já jsem Jay."

Dál se třásla jako osika, ale přemohla ji zvědavost. ,,Co je tu schované?"

,,Můj poklad." odpověděl jsem. Odsunul jsem do boku kámen, o který před chvílí málem zakopla, očistil víko od vojenské kovové krabice a odklopil ho. Zírala na štůsky zelených bankovek jako na zjevení. ,,Pane jo." nadšeně vyhrkla.

Souhlasím.

Po dlouhé době jsem pocítil důvod se na někoho usmát.