Otevře oči a chvíli rozmrkává obraz pokoje před sebou. Sedí pod oknem u své postele a neví proč. Vstává pomalu, rozespale.

„Ahoj," ozve se jemně mužský hlas za ní. Otočí se a vidí poloprůhlednou postavu v plášti. Prohlíží si ji, stejně jako ona ji.

„Ahoj," nejistě odpoví polohlasem. „Co jsi zač?"

„Co myslíš?" odvětí tiše, klidně. Ona se zadumá, ale místo odpovědi jí na mysli vytane otázka – jak to, že se vůbec nebojí? Je stejně pokojná jako ta neurčitá postava před ní. Cítí se tak lehká...

„Jsem smrt," usměje se nakonec mile osoba v plášti. Dívku to donutí se porozhlédnout kolem. Čas se nádherně vleče, že kdyby se jí při dechu zvedala hruď, dělo by se to plynule a poklidně.

„Kde je moje tělo?"

Smrtka se podívá k místu, kde se dívka vzbudila. Vidí ji tam. Dívka tím směrem také na chvíli upře zrak. Je tam však jen koberec a stěna. A pár paprsků slunce.

„Venku je hezky," pousměje se spokojeně a nakloní se, aby lépe viděla z okna. Pak se ale otočí k postavě.

„Jsi si jistý, že jsem tady?" ukáže do prázdna.

„Jsem," s lehkým úsměvem kývne smrt, „je lépe, abys to neviděla."

„Jak jsem umřela?" starostlivě se snaží číst v bledém, nejasném obličeji neznámé bytosti. Nemůže si vzpomenout na nic konkrétního. Smrtka stále stáčí zrak k bezduchému tělu.

„Vlastní rukou," prolétnou kolem dívčích uší ona slova, „tak jako já." V místnosti panuje doslova mrtvé ticho. Výkřiky dětí zvenku, ani zpěv jarních ptáčků nejdou slyšet.

„Mým úkolem teď bude tě zaučit," pokračuje hlubší hlas, když duše vše zpracuje, „sebevraždou se odejít nedá, jak vidíš na mně. Doprovodím tě ke smrtím několika lidí a ukážu ti, v čem spočívá naše práce. Vše se naučíš a pak tě opustím. Po nějakou dobu zůstaneš smrtkou, než místo sebe zaučíš jiného sebevraha a sama se znovu narodíš do života."

Zemřelá si v hlavě vše srovnává: „Narodím se znovu proto, že jsem se zabila naschvál?" Smrtka její domněnku potvrdí.

„Bojíš se dalšího života?" táže se zemřelá opatrně.

„Bojím," přisvědčí bytost, přestože její hlas je vyrovnaný.

„Neboj," povzbudí ho dívka a sáhne mu konejšivě na rameno. Rozvine tím bledé rty do nepatrného vděčného úsměvu.

„Jsou všichni tak klidní, když opustí svět?" stále se na něj dívá. Je jí, jako by spala, přestože vnímá. Jako květinka, žijící vlastním životem, aniž by se projevovala. On však zavrtí hlavou.

„Jen ti, kteří přišli o velká životní břemena," vysvětlí trpělivě. Udělá pomlku. „Jsi zvídavá."

„Dává smysl, abychom to byli my, kdo zastane úlohu smrti. Osobně si myslím, že je něco velmi uklidňujícího na tom, že tvůj jediný úkol je zůstat v klidu a přijmout duši, co přišla o tělo," trochu se rozpovídá a dívce připadá, že ho najednou vidí jasněji. Určitě by ho už dokázala rozeznat od jiných smrtek.

„Začneme se zácvikem," pokročí smrt a nabídne dívce ruku, aby ji zavedla na jiné místo. „První na řadě je vždy dítě, děti jsou jednoduché, tak se pozorně dívej."

Před nimi je nemocniční prostor. Na posteli se probouzí malý chlapeček a protírá si očička. Smrtka ho nechá se rozkoukat, než na něj promluví stejně jako před chvílí na dívku.

„Ahoj."

Klouček je malinko zdrženlivý, nebojí se však. Pozná, že je v dobrých rukou. Smrtka mu zatají, že se odpojil od všeho, co doposud znal. Přijme ho otevřenou náručí. Obejme mladou dušičku a pohladí ji po vláskách. Dívka obrátí zrak k nemocničnímu lůžku, kde leží vyhublé, bledé dítě, napojené na přístroje a ovázané všemožnými hadičkami.

Podobně je na tom i další smrt, jíž dívka tiše přihlíží. Tentokrát je to stařeček. Ani on se smrti nebojí. Rychle pochopí, co se stalo, a nebrání se tomu. Ale dívenku čeká ještě spousta smrtí. Málokterou z nich neprovází smutek, pláč a lítost nad ztrátami. Málokterá se obejde bez hlubokého zmatení, zvlášť u náhlých smrtí.

„Jsi připravená," oznámí jí smrtka, která už na dívčinu práci dávno jen dohlíží.

„Tak rychle?" podiví se s pohledem na muže, jenž je bledší než kdy dřív. On kývne.

„Odcházíš," uhodne zklamaně, „hodně štěstí."

„Tady se přeje hodně radosti," opraví ji a jeho oči se smějí. Opravdu se jí vzdaluje, ačkoliv stojí na místě.

„Jak poznám, že se mi blíží čas narození?" vyhrkne poslední otázku dívka.

„Prozradí ti to tělo sebevraha," usměje se muž naposledy a další z posmrtných kruhů se uzavře.

. ... . .. . .. ... .. .. . . ..

Autorka: Bojíte se smrti?

Já se asi mnohem víc bojím překážek v životě než smrti... ta ve mně svým způsobem vzbuzuje klid (je to asi čitelné, že? XD).

Smrt je strašně zajímavý téma. Nic, co si k ní člověk přikreslí, není špatně. Všechno je úplně stejně realita jako výmysl, všímáte si? Každej se může na chvíli stát bohem a vymyslet, co se stane po smrti. Anebo se stát pánem vlastní smrti a určit si, co se stane s ním (třeba kdybych plánovala sebevraždu, tak by pro mě tenhle text mohl být docela osvobození)