Do dřevěného krámku vešla sličná mladá žena. Způsobile pozdravila prodavače, který spolu se synem zrovna přibíjel novou poličku. To proto, že v rozrostlém městě na druhém konci železniční tratě ukořistil zajímavé knihy, které se mu však do stávajících úložných prostor nevešly. Měl už ovázaný palec, přesto dospělého syna ke kladívku nepustil. Nechal ho pouze přidržovat visící část prkna.

„Ale drž pořádně a rovně! Kruci, kluku jeden!" mumlal každou chvíli pod vousy. Nyní však zvedl pohled, narovnal se, usmál a slušně pozdravil nazpět. Muž, který jako by mu z oka vypadl, využil situace a vyprostil z jeho otlučených tvrdých prstů chtěný nástroj.

„Vítejte, dívenko, co byste si přála?" spustil mile a párkrát na hezkou tvářičku zamrkal. Rád se díval na mladé lidi. Také býval pohledný. Jeho syn mu ty časy připomínal. Ach, když se pyšnil jeho nádhernou maminkou u svého boku... Jeho potomek se mezitím věnoval mužské práci.

„Měl byste tu na prodej papír? A něco na psaní," konečně vstoupila a zavřela za sebou, když viděla nadšené zakývání hlavou.

„Mám tu všechno, na co člověk dokáže pomyslet!" pochlubil se a už se prodíral k pultíku. Za ním se shrbil a začal štrachat svou nabídku. Vyložil několik druhů papíru a pár tužek na stůl. Slečna si je radostně prohlédla.

„Páni," vydechla a naklonila se blíž. Obchodníkova prsa se dmula pýchou. Miloval svou práci, nic na tomhle velikém světě mu nešlo lépe. Hned se dal do řeči a popisoval vše, co se na stole nacházelo. Nevynechal i cenové rozdíly, které zákaznici pomohly se rychleji rozhodnout.

„Opravdu?" trochu zklamaně se na ni zadíval, když vybrala to nejlevnější.

„Ano," zarděla se studem a přikývla, „budu psát strýčkovi, nezáleží mu na podkladu. A pokud chci i tu tužku..."

„Napište zprávu tady!" vyhrkl honem vousatý muž, „vezměte si tuhle ten pěkný papír a já vám tužku půjčím zadarmo." Jeho syn, jenž už dokončoval své dílo, se na otce s úšklebkem podíval. Víc se však dvojici nevěnoval.

„Děkuji, jste milý, dám vám alespoň nějaké drobné za to půjčení," převzala si od chlapíka tužku a rovnou se sklonila nad pultem.

„Strýček se o mě bojí," vysvětlila s úsměvem, zatímco pilně vykreslovala písmenka, „prý se v tomhle městečku často strhávají bitky." Všichni tři přítomní se pro sebe uchechtli, každý s jinou myšlenkou v hlavě.

„Má tu být jeden muž, kterému přezdívají Kajman," zasmála se lehce, „jako ten plaz. Od pohledu žádný macho, ale jak se zakousne, nepustí. Podle strýčka zabíjí i na potkání." Znovu se jí zvedl koutek. Její strýček na ni nedal dopustit. Muž naproti se tiše zachechtal, ale smích ho vzápětí přešel.

„Takové povídačky," ozval se jeho syn, opřený o skříňku pár kroků od nich. Ten popis ho zaujal, proto se přiblížil. Slečna se na něj překvapeně otočila, skoro jako by jeho přítomnost zaznamenala až nyní. Zastavila se na něm pohledem a on na ní. Pak se usmála a kývla, připravená dopsat posledních pár vět. Muselo to být úhledné, tak to chtěla. Neviděla už, jak se obchodník na mladšího zamračil. Nazpátek dostal jen nevinné pokrčení ramen. Neslyšně si odfrknul a chopil se papírů, že je uklidí.

„Hotovo," zhodnotila svou práci žena po chvilce a způsobně vrátila onu tužku. Zaplatila a přihodila i slíbené drobné.

„Nechte si je," bránil se obchodník, ale nakonec ustoupil jako první.

„Jsem tu teprve druhý den a zatím jsem byla jen u známé na zahrádce, poradil byste mi prosím, kterým směrem je tu ten pověstný potok?"

„Jste tu kvůli svému zdraví?" podivil se vousáč a přeměřil si mladou dívku očima. Ona sklopila pohled a kývla.

„Studánka je kousek za posledním domem," zasvětil ji, místo aby se dál vyptával. Však on se to později tak jako tak dozví.

„Vezmu vás tam," nabídl se černovlasý mladík a odstrčil se od skříňky.

„No počkej, počkej, hochu, a co ta moje nová polička?" majetnicky se připomněl jeho otec, načež si všiml, že jeho nová polička je na místě, přesně jak chtěl.

„Heleď!" ukázal na něj prstem, „kdo ti dovolil ji připevnit bez mého dohledu? Co když mi spadne!"

„Budou na ní jen knihy," uchechtl se jeho příbuzný klidně a rozešel se ven, následován zákaznicí.

„Vzácné knihy, holomku!" vynadal mu ještě táta, ale stihl se s dívkou ještě kvapně rozloučit, než za párem zapadly dveře.

Šli klidně hlavní ulicí a ona se sama od sebe rozpovídala: „On strýček občas trochu přehání, když se o mě bojí. Sám musí dobře vědět, že přestřelky a hospodské rvačky se dějí všude. Je sice pravda, že i jedna paní ve vlaku mě před tím místním Kajmanem varovala, ale byla už stará a mluvila jistě z cesty. Možná je tu nějaký blázen, co si na všechny vyskakuje – takových jsem už viděla... – ale pochybuji, že by mu říkali Kajman."

Pokračovala a její doprovod jen s úsměvem přikyvoval. Poslouchal její verzi, její pohled na věc. Míjeli už poslední domek, takový polorozpadlý, když z něj vyšel podsaditý neučesaný muž.

„Zdravím, pane Browne," mávl na něj mladík, který byl odjakživa veden k tomu, být na všechny milý, a především na věrné zákazníky.

„Kajmane," vyslovil a rovnou se rozchrchlal, „kdy dovezou něco k pití?"

Černovlásek ignoroval zmatený a zděšený pohled slečny po svém boku a při úsměvu ukázal řadu bílých zubů.

„Zítra ráno. A máme už ty náboje, které jste žádal," odpověděl dostatečně nahlas, protože pan Brown sebou pohupoval na prahu, tudíž asi pět metrů od nich.

„Tak tě zvu, chlapče, večer na skleničku – zítra večer," zvolal a zvedl ruku ve velkomyslném gestu. Převážil se tím do strany, ale rychle se srovnal. Zchátralost jeho příbytku a to, že stál až na samém konci ulice, mělo své důvody...

„Velmi rád," naposledy mu věnoval svůj obchodnický úsměv, než i s dívkou zmizeli za rohem.

„S ním se raději o samotě do rozhovoru nepouštějte," poradil polohlasem nové tváři v malém městečku, „bývá... vtíravý."

„A vy? Jste Kajman," neurčitě si ho zrakem změřila od hlavy k patě, připravená utíkat jako o život. On se na ni zakřenil.

„To jsem, ale zeptejte se kohokoliv, že jsem tu nikoho sám od sebe nenapadl," ukázal holé dlaně s pár mozoly a jednou jizvou.

„Nevěřím vám, proč by se o vás tolik povídalo?" vyzvídala honem. V obličeji byl hezký, a tak měla pocit, že mu může důvěřovat. On odkopl kamínek.

„Lidi mají rádi děsivé historky," zamumlal nedbale, „jednou se rozkřikne, že jsem někoho chytil pod krkem, a už se to veze." Zahákl si palce za kalhoty a naoko vyhlížel potůček.

„Takže jste vinný!" zašeptala si pro sebe vystrašeně dívka a zakryla svá ústa.

„Jsem vinný," přitakal otevřeně, „ale podle mě je rozdíl, když člověk bezdůvodně zabíjí a když jen brání sebe nebo své blízké."

„Tvrdíte, že jste někomu vzal život pro svou obranu? Šlo snad o život i vám?" zvědavě šeptala a nespouštěla z něj vytřeštěné oči. On se jejímu pohledu vyhýbal.

„Mně ne, ale otci," odpověděl vážně, „s bratrancem jsou jako psi, vždycky se jeden do druhého pustí a jen bůh ví, jak ta hádka vůbec začala."

„Jste statečný," obdivně vydechla. On s ní nesouhlasil, ale byl to obchodník, a tak ho ani nenapadlo svůj nesouhlas vyjádřit.

„Bratranec vašeho otce už tu tedy není," odhadla nejistě a srdíčko jí v hrudníku bušilo ostošest.

„Není," znovu stroze odvětil. A nelituju toho, proběhlo jeho myšlenkami záhy. V jeho obličeji se to projevilo mírným zamračením.

„Tady je zázračná voda," ukázal na koryto potůčku pár metrů před ním, „zpátky jistě trefíte." Zastavili se, oči se jim setkaly a ona se stydlivým úsměvem přikývla. On jí úsměv opětoval, krátce se rozloučili a každý si šel po svém. Dívala se za ním a stále cítila své živé srdce. Poté přistoupila k vodě a sklonila se nad ní. V tu chvíli se za ní otočil on a přemýšlel, jestli o něm také začne šířit povídačky, jakmile se od potůčku vrátí. Chtěl věřit, že taková ona není.