Mezi kamennými dlaždicemi protékaly potůčky dešťové vody. Všechna se v malých seskupeních hrnula dolů, kde se ulice napojovala na další, vedoucí kolmo. Kapky do všeho bubnovaly a tříštily se. U svítícího neonového nápisu vlastníkova příjmení tak vznikaly miniaturní červeno-oranžové ohňostroje. Nápis už nezářil tak jako před lety, ale hezky doplňoval atmosféru vchodu. Mezi ostatními vynikal – pro někoho svou ušmudlaností, pro někoho prostotou nebo přívětivostí. Ovšem ostatní vchody nabízely, dá se říct, všechny to stejné a v dešti ještě víc zešedly. Tenhle ne, rozsvítil se.

Sedmnáctiletému brunetovi padly oči na ruční nápisy kolem rámu dveří. Vyjadřovaly vděk. Tohle totiž nebyl ani krámek, ani skromný bar. Byl to slib, že člověk, co vejde dovnitř, vyjde ven šťastnější. Psalo se to tam a brunet kolem chodil roky do školy. Pokaždé si četl tabulku pod neonovým nápisem. Stálo na ní, že kdo se chce zbavit svých duševních bolestí, tomu se to zaručeně podaří zde. A brunet žádným takovým čáry-máry nevěřil.

Přesto stiskl kliku a překročil práh. Zavřel za sebou, aby dovnitř nepršelo, otřel si podrážky o rohožku a otřesem oklepal z bundy některé kapky. Stáhnul si kapuci a pohled mu padl na kratičkou předsíňku s pár nuznými židličkami. Zřejmě čekárna. Nalevo byly dveře a na nich dva papíry, přilepené izolepou. Brunet si je oba přečetl. První jen vybízel k zazvonění pomocí provázku, co procházel škvírkou nad dveřmi, ale ten druhý byl o něco obsáhlejší. Stála tam varování jedno za druhým. Týkala se především lidí, kterým se nedoporučuje požadovat slibovanou službu. Také varovala, že služba má krátkodobé účinky a neřeší žádné opravdové problémy, pouze vnitřní bolest v lidech.

Brunet se znova zadíval na výzvu k oznámení nového zákazníka. Zvedl pravačku a po neviditelném přípravném nádechu zatahal za provázek. Ozval se zvoneček. Chlapec chvíli tiše stál, ale nic se nedělo. Polkl, o krok ustoupil a chytil si prsty svých rukou. Dech se mu začínal vymykat, nepatrně se zrychloval a jeho to stresovalo. Co to tu vyvádím?

„Dobrý den," přivítal ho kluk tak o dva roky starší. V ruce držel okousaný namazaný chleba a na sobě měl jen tričko a kraťasy. Topili dostatečně.

„Klidně pojď dál, sedni si, já si jen pro něco skočím," ukázal na židli před velmi úzkým a celkem nízkým stolečkem. Zase jinudy odešel, než se vrátil tentokrát jen s posledním soustem v puse.

„Není ti v tom vedro? Támhle jsou háčky, kdyžtak," změřil si bruneta v mokré bundě, když si sedal naproti němu. Odezvou mu bylo tiché svlečení bundy, její pověšení a usazení zpět. Nějaký nemluvka, pomyslel si pro sebe blonďák.

„Tak jo, vysvětlím ti, o co jde," dal se do práce, „nečekej žádnou velkou magii, prostě mě chytíš za předloktí, takhle, a já si vezmu tvou bolest a v sobě ji přelouskám a zbavím se jí, jo? Což mě bude sice fyzicky bolet, ale tebe ne, neboj." Nastala krátká pauza a starší se zadíval do znavených očí. Ty se mu vyhnuly a chlapec přikývl. Jako beránek.

„Někdy lidi dobře nesnáší pohled na to, jak... jako trpím, ale já za to dostanu peníze," mávl rukou, „když ucítíš, že je to na tebe moc, můžeš mě pustit, proto se nebudeme držet navzájem, ano? A když mi budeš chtít pomoc, můžeš mě zbavit kusu práce tak, že sám taky uvolníš svojí bolest." Brunet mrkl, ale blonďák v něm další reakci nenašel. Pochopil mě?

„Obvykle se to dělá brekem. Brečíš někdy?" zeptal se ho. Schválně lehce zesílil stisk na předloktí, které stále ještě podpíral. Využíval ten dotek zatím jen proto, aby ve druhém pokud možno vzbudil pocit důvěry. Dělal to tak se všemi. Většinou šlo o lidi, co právě tohle potřebovali víc než cokoliv.

„Ne," zamumlal brunet. Občas se mi jen strašně chce, pomyslel si pro sebe a hned se mu v krku začínal formovat malý neškodný knedlíček.

„Proč myslíš, že to tak je?" naklonil lehce hlavu blonďatý a pozorně si zákazníka prohlížel. Slovní odpovědi se nedočkal, vytáhl z něj jen pokrčení ramen, přerušení očního kontaktu a polknutí. Tak tohle bude drsný, proběhlo mu hlavou. Tyhle typy ho stály nejvíce úsilí. Ale běžně za ním chodily ženy, navíc starší, často s dětmi a manželem a s prací. Zkrátka přepracované, unavené, zruchané bytosti, které se vždy celé rozzářily, když jim pomohl. Objímaly ho a děkovaly a on je nechal se na památku zvěčnit nějakým vzkazem u vchodu. Co je špatně s tímhle klukem, si zatím netroufl ani odhadovat.

„No, každopádně se chci zeptat, jestli sis četl ty varování?" odbočil. Nechtěl mladšího nutit do nějakého „sbližování", přestože by mu to usnadnilo práci. Někdy se mu zákaznice rozbrečí už při prvních slovech a jeho pak to pomáhání tolik nedusí. Přispívá k tomu i to, že se člověk na druhé straně stolku trošku uvolní a nebrání se příliš vyplavování emocí směrem k jeho hostiteli.

„Četl," potvrdil brunet.

„Super, tak jenom zopakuju, abys neočekával dlouhodobý účinky. Neumím sebrat budoucí bolest. Jenom tu dnešní a tu, co je tam nastřádaná," uzavřel. Teprve v tu chvíli ho pustil.

„Tak, teď mě chyť. Já si zavřu oči a budu dělat svoji práci. Občas se u toho dost ksychtím..." uchechtl se a vybojoval tím nesebejistý a docela drobný úsměv, „a svíjím se jak had, tak se nelekni, prostě to holt bolí." Bledé rty se semkly.

„Promiň," prošlo jimi velmi tiše vzápětí a nervózní stisk kolem předloktí povolil. Co tu dělám, vždyť se kvůli mně bude mučit! Starší však s vřelým úsměvem zakroutil hlavou a ruce zatlačil směrem ke stolu, čímž nedostatek kontaktu vynahradil, protože to vždy druhou stranu donutilo prsty zase stáhnout blíž.

„Neboj se, já vím, co dělám," ujistil ho použitím velmi sebevědomého tónu, „a sám to taky umím zastavit, dám si přestávku, kdyžtak."

„Dobře," svolil tedy konečně mladší a doufal při tom, že už nebude muset mluvit, protože mu ten knedlík mezitím narostl. Strachoval se z každé pitomosti, přestože věděl, že je to pitomost. Neměl by tu vůbec být. A jestli to bude podvod...

„Tak jo," vydechl světlovlasý, zavřel oči a pomalu se vnitřně připravoval. Brunet ho sledoval. Zatím nic necítil, jen trapno. Začínalo mu být docela horko, přitom před chvílí mu ještě byla zima. Jeho tělo už zajišťovalo pot na obličeji, v podpaží i na zádech.

Starší najednou přitiskl víčka a obličej se mu lehce zkřivil. Svaly na břiše a hrudi se mu začínaly stahovat a on se hrbit. Byl na samém začátku. Jenže pak syknul a přechytil ruce.

„Hej! To je fyzická bolest!" za jednu vteřinu se stihl postavit a pořádně se na druhého zamračit, nepouštěje bezbranné ruce, „to pálí!"

„Říkal jsi, že jsi četl varování, fyzickou bolest nedělám!" pokračoval nekompromisně. Přimhouřil však oči, když si všiml onoho nezvyklého začervenání v obličeji. Pustil ruce, a než se brunet nadál, měl na čele jeho dlaň.

„Máš teplotu!" obvinil ho starší, „já jsem si to myslel."

„Nemám teplotu, vzal jsem si prášek," vhrkl zase mladší a odstrčil ruku ze svého čela, „je to jen viróza."

„To mě nezajímá, máš teplotu a s tou nepracuju. Proč nepočkáš pár dní a nepřijdeš potom? Teď ti stejně nepomůžu," narovnal se světlovlasý a hodil k němu uraženě pravačkou. Pak si po vzoru druhého založil ruce a klesl zpět na zadek. Mračil se.

Za pár dní by možná bylo pozdě, napadlo automaticky bruneta a tím si zamknul pusu. Sklopil oči, jež se už plnily slanou vodou. Ale ne, ne tady, nadával si v duchu, já jsem vážně takovej slaboch!

Blonďatý si promnul krk a jeho výraz pozbyl naštvání, když jasně viděl onen vnitřní boj druhého kluka. Tak ten by mi určitě nepomohl, pomyslel si, aniž tomu přidával uštěpačný tón. Zkrátka jen rychle pochopil, s kým má tu čest.

„Je ti špatně?" optal se mileji, nahnul se a prohrábl mu vlasy. Ptal se na příznaky nemoci, ale bledý chlapec tím jen dostal další ránu pod pás. Nesnášel, když se ho někdo ptal. Když nemohl mluvit, protože by se rozbrečel. Nesnášel, když... mu rodiče dávali lepší důvody k breku, přestože už před nimi neplakal od dvanácti.

Zavrtěl hlavou, že mu špatně není. Celý už zrudnul, potil se a bylo mu vedro i zima zároveň.

„Akorát si tu teplotu ještě zvyšuješ," poznamenal nespokojeně starší, když mu ruka sjela na rameno. Promnul ho a poté vstal. „Pojď, můžeš si u nás lehnout, táta přijede až za pár dní. Změřím tě a dám ti nějakej čaj."

To je dobrý, půjdu domů a vrátím se jindy. To chtěl říct. Jenže ono to dobré nebylo, domů by rozhodně nešel a nechtěl tam a jindy už by se vrátit nemusel hned ze dvou důvodů. Že by už nebyl mezi živými, nebo že by se sem tak moc styděl vrátit, že by si raději prodloužil cestu do školy.

Blonďák ho vzal za zápěstí, vytáhl ho ze židle a vydal se ke dveřím, kudy dříve zmizel s tím krajícem chleba. Vešli do něčeho, co připomínalo obývací pokoj s pohovkou, televizí a stolkem, na němž leželo nějaké učení, dva talíře a tři skleničky.

„Toho bordelu si nevšímej, tady sebou ducni a čekej, ne že zdrhneš," poručil mu starší. Venku bylo hnusně a nehodlal toho polozbořeného hocha s práškem v sobě a zvýšenou teplotou vypouštět do deště a zimy. Brunet poslechl, sedl si. Podařilo se mu zamrkat slzy, když byl na moment osamotě. To byla docela výhra.

Změřili teplotu, což potvrdilo dojem staršího z nich, a mladší dostal čaj a příkaz, ať si lehne, že vypadá hrozně. Kupodivu vážně dost rychle usnul. Blonďatý si jen přisedl na okraj a vrátil se ke svým sešitům.

Když se hnědovlásek vzbudil zimou a celý se klepal, starší mu dal pití, jídlo a další lék a nechal ho zase spát. Brunet se probral ještě dvakrát, jednou na záchod a jednou asi jen tak, jelikož nechtěl ani jídlo.

K večeru se musel brunet už vážně zvednout a jít domů. Tak moc nechtěl! Doma mu nikdo nedělal čaj a nenosil prášky. Proč taky, na blbou virózu? Když si to může přinést sám?

„Ty víš, že sem ještě musíš přijít, že jo," promluvil blonďatý, sleduje mladšího při nandávání bundy.

„Ještě jednou děkuju, můžu za sebe zaplatit," obešel odpověď mladší a začal hrabat prsty v bundě.

„Zaplatíš mi za všechno až příště, až budeš zdravej," odstrčil dlaň s penězi usměvavě, „seš mi dlužnej návštěvu." Brunet se neopovážil jakkoliv odmlouvat, tak jen trpce přikývl, nechal si druhým prohrábnout přeleželé pačesy a rozloučil se. A poděkoval ještě jednou. Blonďatý ho konečně raději vystrčil ven. Už asi pětkrát jasně řekl, že není vůbec za co děkovat a že ho mladší nijak neobtěžoval.

.

„Dobrý den," otevřely se dveře nějakou dobu po zazvonění. „Jé, čau, to seš ty."

„Ahoj," tiše odpověděl brunet. Přišel pouze proto, že to slíbil. Vlastně si připadal nepatřičně. Tolik lidí na světě se má daleko hůř než on! Nemají žádnou rodinu, nebo nemají na jídlo. Nebo jsou na vozíku! A on ani nedokáže být vděčný za všechno, co má.

„No, dal sis na čas, takže předpokládám, že už vážně nemocnej nejsi," okomentoval blonďatý a zavřel za hostem dveře. Nechal ho si sundat bundu i mikinu.

„Nejsem, ale není asi potřeba, abys mi dělal tu věc," naznačil nervně, „jenom ti zaplatím za minule."

„Ty seš blázen," rozesmál se starší, „můžu ti zaručit, že je jako fakt hodně potřeba, abych tu věc udělal. Sedej a neodmlouvej." To dvojité chování mu přišlo legrační. Přinesl mu jen peníze, ale dal věci na háček, jako by chtěl zůstat déle. A opravdu si sedl a neodmlouval, i když se styděl.

„Tak pojď, chyť mi ruce," přisunul se světlovlasý blíž, „zespoda, takhle bych měl tendenci tě chytnout, což se neosvědčilo." Zasmál se a podíval se mu u toho do očí, které se klasicky raději vydaly někam po místnosti.

„Hlavně klid," vyslovil poslední větu a zavřel oči. Hlavně klid, tohle bude peklo, slyšel vlastní myšlenku. Hned nato pocítil první vlny bolesti. Nebyla specifická, působila podobně jako nesednutí jídla v žaludku, problémy ve střevech nebo píchání pod žebry. Bylo to něco vevnitř. A tentokrát, i když to z chlapce musel dost tahat, se svíjel ještě víc než normálně. Po tvářích mu steklo pár slz a nedokázal zastavit bolestný sten, když se uvnitř celý sevřel. Ruce mačkal v pěst, opíral se o lokty a hrbil se, jak to jen šlo. Dokonce prsty u nohou se mu zkroutily.

„Drž pevně, nebo to bude trvat dýl," skrz zaťaté zuby napomenul bruneta, jenž při pohledu na týranou osobu nejistě povolil stisk. Nyní však poslechl. Neustále před sebou viděl tu možnost. Pustit blonďáka, říct, že to stačí, nechat ho vydechnout. Ale když sledoval, jak trpí, něco v něm bylo rádo. Asi to byl účinek toho, jak si od něj blonďatý přebírá jeho starosti. Jenže mladší sledoval ztělesnění svých nejtajnějších útrap. A stále nekončilo. Byl svědkem množství svého smutku a frustrace a vůbec všeho. Poprvé vážně věřil, že jen nepřehrává, že je to vše reálné. Taky se mu spustily slzy. A on je nechal.

Po nekonečných dvanácti minutách se vyšší postupně uklidnil a s ním i jeho dech.

„Hotovo."

„Promiň," posmrknul si mladší a utřel rychle slzy, „děkuju."

„Cením, žes mi pomohl aspoň trochu, cejtil jsem to," usmál se na něj zarudlý, zpocený, vyčerpaný a uslzený blonďák.

„Já?" vložil si ruce do klína jeho zákazník a zvedl k němu zrak.

„No," uchechtl se světlovlásek a v odpovědi pohodil rukou k jeho zvlhlým tvářím, zatímco si stoupal, „nepamatuješ si, co jsem ti říkal minule? Co si uvolníš sám, já už uvolňovat nemusím." S tím ze sebe stáhnul propocené triko, jako by s ním nemohl zůstat už ani vteřinu.

„Pojď klidně dál a řekni mi," počkal u otevřených dveří do toho obýváku, „nespadl ti kámen ze srdce?"

„Balvan," přitakal brunet, což blonďatého rozesmálo.

„To jsem rád," pokračoval. Mladší ho následoval ještě dál do bytu. „Řekneš mi, z čeho je takovej balvan? Jak vzniká?" Ani se neobtěžoval použít slovo „vznikl", protože věděl, že za měsíc tam bude zase co řešit. Jen toho nebude tolik. Ale málo toho taky nebude. Tenhle kluk totiž nebrečí. A očividně si myslí, že projevit bolest je nepřijatelné.

„Nevím," zněla opět vyhýbavá odpověď.

„A když budu hádat, řekneš mi, až se strefím?" přehodil vyšší tričko přes topení a zaplul do koupelny.

„Nevím," zakňoural zase brunet na prahu. Když ti to řeknu, budeš si myslet, že jsi trpěl zbytečně.

„Leda prd, že nevíš," odfrkl si blonďák s protočením očí, „ty mi to jenom nechceš říct."

Pustil vodu a začal si ji plácat na čelo, šíji, záda i hruď a břicho, zatímco pokračoval v monologu: „Jenže ty jsi stále nepochopil jednu věc. Já jsem odborník přes bolest. Jestli máš kolem sebe lidi, co postrádaj empatii a nechápou, že něco cítíš, tak já jsem přesně ten opak. Přicházej ke mně lidi s malou bolestí, se kterou mi ještě i pomáhaj, protože se jim lehce brečí. A pak taky ke mně přicházej lidi přesně jako ty. I když většinou to jsou teda dospělí. Ale prostě lidi, co maj v sobě úplnej přehršel bolesti a stejně furt nevěřej, že by byli tak slabý. Že by dovolili, aby se jich něco dotklo. Že jejich zanedbatelný problémy na ně maj obrovskej vliv. A hele, maj. Protože ve skutečnosti nejsou zanedbatelný. Kdyby byly, tak netropěj problémy v duši. Chápeš? Já nekoukám na problémy jako kalkulačka, koukám na ně podle toho, kolik zmatku ti způsobí. Nezajímá mě, že tobě dali do vlasů jednu žvejkačku a tvojí spolužačce tam nacpali dvě, takže to má horší. Zajímá mě, že si někdo dovolil ti dát do vlasů žvejkačku. Obrazně. Chápeš?"

Blonďatý zavřel kohoutek a otočil se ke ztuhlému příteli. Kdyby v sobě teď mladší stále držel svůj balvan, stoprocentně by se s poslední větou o žvýkačkách rozbrečel. Ale teď jen valil oči. Že blonďatý řekl, že ho to zajímá. I přes to, že je to jen jedna blbá žvejka ve vlasech. Bylo to tak... hezké. Ale vzdálené. Brunet si nebyl jistý, jestli riskovat, že mu ten zájem uvěří. Zvlášť, pokud se už ti dva nikdy neuvidí.

„Pojď sem, máš tady ještě," zapnul vodu vyšší, setřel slané cestičky na kamarádových tvářích a tím si naposledy umyl ruce. Nesušil se, nabídl ručník jen druhému.

„Podle mě jde o tvoji rodinu. Tam bejvá největší kámen úrazu. Je to tak?" zkusil hned zkraje, čímž bruneta opět znervózněl. Ten podivně zahýbal hlavou, takže nevyjádřil ani ano, ani ne.

„To jsem si myslel už od minula," zakřenil se blonďák a zhasnul v koupelně, „rodiče jsou u vás asi hlučný?" Vybral takový styl otázky, aby se vlastně vůbec nezeptal, jací ti rodiče jsou. Brunet se zarazil, ale přijal to a zakýval hlavou. Hlučný tak, že je nedostanu z hlavy vůbec nikdy.

„Někdy i rukama?" optal se směle starší a zastavil v chůzi. Díval se na menšího, ale očního kontaktu se nedočkal. A i tato otázka by bruneta normálně sejmula rovnou na kolena. Jenže on se teď cítil za vodou. Co bylo, bylo, co je, to je a není to jeho chyba. Co bude, bude.

„Jo, ale není to zas tolik, většinou si za to můžeme sami," odpověděl popravdě, poprvé víceméně otevřeně. A nic se mu nestalo. Doufal, že se nemýlí, když věří, že mu tu nic nehrozí.

„Takže máš sourozence?"

„Jenom mladšího bráchu. Bylo mu teď nedávno sedm," začal si hladit zátylek.

„A když si za to můžete sami, to znamená...?" nepřestával se vyptávat blonďatý.

„Že jsme udělali něco, co jsme neměli."

„Jasně. Třeba? Co třeba udělá tvůj sedmiletej brácha před tím, než mu přiletí?"

Brunet se ve své zpovědi zastavil.

„Těžko se to vysvětluje. Prostě jsou určitý pravidla, víš... jako některý jsou třeba takový trochu... omezující, nebo tak, ale my víme, že tam jsou, takže je většinou na nás, abychom je neporušovali," vysoukal ze sebe neochotně. Jak vysvětlit, že mámě vadí, že syn brečí moc nahlas už příliš dlouho, i když mu řekla, ať přestane, nebo mu dá lepší důvod? Jak vysvětlit, že je doma pravidlem si hledět svého a neptat se zbytečně? Že to tátu nervuje a mámu otravuje, ačkoliv otázky nejsou kladeny jim? A co teprve všechna ta nepsaná pravidla? Že když se máma zavírá v pokoji, má špatné období a člověk se jí musí prakticky pořád vyhýbat? Že když na sebe rodiče řvou, nesmí se vyjít z pokoje, protože by to znamenalo... že budou hluční i rukama.

„Chápu," vydechl smířlivě blonďatý. Pohladil bruneta po vlasech a přivinul si ho do objetí, nedbaje své mokré kůže. „Seš statečnej. Obdivuju lidi jako ty."

„Dělej, obejmi mě taky," rozesmál se po chvilce a sám mu ruce dal za svá záda. „Obdivuju vás, ale štve mě, že když vám neukážu, jak na to, neumíte se normálně bavit."

„Takhle se lidi normálně baví? Že se objímaj, i když se znaj jenom tak den a půl?" zasmál se mladší. „Nechceš už mě pustit?"

„Fajn, už tě nedržím, tak se uklidni," strčil do něj blonďák vysmátě, „jen počkej, až budeš potřebovat obejmout a vzpomeneš si na mě. A budeš si přát, abych se tam zničehonic zjevil jako dobrá víla a dopřál ti tu jednoduchou podporu. Ale to tě rovnou upozorním, že tohle já nedělám, zas tak čarovnej nejsem. Ale tady bejvám většinu času, takže když budeš chtít, jsem tu."

Brunetovi se taky na tváři rozlil stydlivý úsměv. Trošku se lekl, když se vyšší ušklíbl a nahnul k jeho rameni.

„Někdy totiž pracuju i zadáčo," pošeptal mu do ucha lákavě, než se odtáhl a rozešel dál, jakoby nic.

. .. .. ... .. .. .. ... .. ... .

Autorka: Samozřejmě se opakuju, ale kdybyste někdo chtěl, nebo dokonce potřeboval s něčím tíživým ven a nevěděl kam, tady jste v bezpečí. Na profilu mám mail, tak ho klidně využijte, pokud preferujete soukromí. Vidíte, taky občas makám zadáčo XD a ráda.