Místnost je mrazivá a tmavá, podlaha místy vlhká. Uprostřed je louže přesně tak široká, že se do ní vejdou čtyři kolena, na která dopadnou dvě osoby. Štěrk rozdírá jejich kůži. Dýchají nahlas a jejich ozvěna podporuje dusivou atmosféru. Oba muži cítí strach. Neví, co se děje a proč.

Z očí jsou jim strhnuty pásky, ale ani jeden se neodváží zvednout pohled. Nemají nejmenší tušení, o co jde. Čím se provinili. Jsou to jen otec a syn. Ještě před hodinou seděli u večeře.

Promluví na ně hrubý hlas. Pravá ruka muže, který je nechal přivléct až sem. Ptá se na jména. Jeden ze zajatců, ten starší, odpoví za oba. Pokusí se zdůraznit, že jsou nevinní, a poprosit o milost pro svého syna. Nikoho to tu ale nezajímá. Jeho syn je navíc plnoletý, žádné malé hádě.

Začíná výslech.

„Kde jste byli v pátek večer?" je nejjednodušší a nejhlavnější otázka ze strany únosců.

Ani jeden z nich se nesnaží lhát. Syn je pro únosce z obliga, protože byl mimo domov, na druhém konci města, u kamaráda. Rychle dodává, že má v telefonu vyfocenou účtenku za předražené jídlo. Zatímco jeho otec popisuje své vzpomínky od návratu z práce až po ulehnutí do postele, někdo z přítomných mladšímu nakáže, ať otevře telefon otiskem prstu. To lze i se spoutanýma rukama. Neodmlouvá, chce jim dát důkaz, že je nevinný.

Hned poté je odveden pryč. Do jiné místnosti, o pár chodeb a jízdu výtahem dál. Neorientuje se, protože má opět zastřené oči. Je zanechán ve skromném pokoji, přesně podle nařízení, které padlo dole. Jeho otec je nadále vyslýchán.

Je už pozdě v noci, ne-li brzy ráno, když Terence, usazený na provizorním lůžku a čekající na svou smrt, zaslechne zvuky. Kdosi jde chodbou. Terry je ticho jako myška, uši má nastražené a jeho srdce mu pumpuje krev až v krku. Slyší odemykání čipem. Je vzdálené, není to vchod k němu. Otevření a zavření dveří, následované automatickým zamknutím. Kroky, stop. Kohoutek. Dotyčný si myje ruce... snad si jen myje ruce.

Terence ani nedutá.

Voda přestane téct, ozve se umyvadlo a nastává ticho. Děje se to za zdí. Neznámý manipuluje se zbraní. Chrastí klíče. Jsou hned za zdí. Vsune je do zámku.

Terence zadrží dech a po celém těle mu přejede chladná husí kůže. Tyhle dveře už jistě vedou k němu. Lůžko musí být postaveno hned vedle nich, protože k Terrymu vše přichází zezadu. Nemůže se ani otočit, jen strnule sedí na kraji postele a čeká. Modlí se.

A je otevřeno. Klíče ještě chrastí, člověk stojí jen kousek od něho. Cvakne spínač. Terence nedokáže zabránit třasu svého těla. Ačkoliv mu oči kryje páska, má víčka sevřená vší silou. Stejně jako pěsti. Jeho nádechy vyžadují pohyb skoro celého trupu a on je nezvládá utišit. Snad kdyby se narovnal, ovšem na to už je pozdě.

Osoba za sebou zavře a učiní pár kroků. Stojí teď přímo před ním. Rozléhá se ticho a Terence slyší jen sám sebe. Je hlučný jako ještě nikdy. Skoro vnímá i cukavé napětí svých svalů.

„Takže Terence," poznamená si pro sebe osoba mužským hlasem. Jeho oblečení zašustí, hýbe se. Ale jen malinko a Terence se nezmůže na nic, než na jeden prudčí nádech a další z hlasitých výdechů.

„Zatím jste ty i tvůj otec v pořádku," konstatuje, vyděsí chudáka dotekem pod bradou a jemně ho donutí zvednout hlavu, „tobě nic nehrozí. Zatím... Měl by ses prospat."

Pomůže mu na roztřesené nohy a vytáhne si zbraň.

„Raději se nepokoušej mi ublížit nebo utýct," dodá, jako by to bylo vůbec ještě nutné. Terence by se bez jeho podpory nanejvýš sesunul k zemi. Je sprostěn pout a jednou rukou se přidrží oblečení osoby. Všechny údy se mu stále klepou.

„Svlékni se do naha, vezmu tvoje věci, na posteli máš jiný oblečení," pevně chytne jeho ruku neznámý, aby ji oddělal ze svého trika. Je trpělivý a nijak černovlasého zajatce neohrožuje. „Až odejdu, smíš si sundat látku z očí. Smíš pobývat tady a v koupelně, nechám odemčeno. Dál se ani nedostaneš. Nějakou dobu tady budeš, minimálně pár dní. Dostaneš všechno potřebný včetně jídla a pití."

S tím muž odešel, tentokrát ne přes koupelnu. Terence ještě asi pět minut nehnutě sedí nahý na posteli, než se odváží zbavit se pásky a podívat se kolem. Poté se převlékne a vleze pod tenkou přikrývku. Neprohledává pokoj, snaží se vyvarovat jakýmkoliv konfliktům.

Druhý den najde na skříňce vedle postele (jediného úložného prostoru v místnosti) velký talíř s ovocem, pečivem s pomazánkou, jogurtem a papírkem. Na něm stojí: co nejíš, nech bejt; v koupelně je pitná voda. Terence, který má pocit, že vůbec nespal, nechápe, kde se to tu vzalo. A taky vzpomíná na všechny ty filmy a raději se snídaně vzdává. Co kdyby ho chtěli zdrogovat nebo otrávit?

Neví, kolik je hodin, chybí tu okna. Také neví, jak dlouho tu bude muset přežívat. Nakonec se jen napije vody z kohoutku. Umyvadlo, záchod a stará sprcha jsou jediná vybavení malé komůrky.

Neustále přemýšlí, sužují ho nezodpovězené otázky. Proč tohle všechno? Proč on a jeho táta? Co jim hrozí? Jak je na tom jeho rodič, dostal také vlastní pokoj? ...Je ještě naživu?

Terence na takové věci nechce myslet. Ale v prázdné místnosti se úzkostem špatně odolává.

Občas se k němu donesou zvuky z venku, kroky na chodbě a podobně. Vždy jen pozorně čeká, jestli se někdo přiblíží, nebo jestli dokonce nevstoupí dovnitř. To se musí přece nakonec stát. A taky stane.

Na prahu se objeví někdo, kdo připomíná bikera. Někoho, kdo poslouchá rock. Je to chlapisko.

„Jsem Bono," představí se a Terence poznává nesmlouvavý hlas z noci, nikoliv však ten, jehož majitel za ním později ještě přišel. Terry raději uhne očima.

„Koukám, že jíst nechceš," uchechtne se a zavře za sebou. U pasu má nůž. Je děsivý. Oproti hubenému Terencovi je veliký a těžkopádný.

„A koukám, že ani mluvit nechceš," řekne a opře se o stěnu. Terencovi to nedá a krátce se po něm ohlédne. Jen na vteřinu, nechce nic riskovat.

„Nechám ti to jídlo tady," rozhodne Bono, „je sice už čas na oběd, ale ten ty dostaneš, až budeš mít dostatečnej hlad. Nebo snad trpíš alergií na všechno, co tady je?" Terence zavrtí hlavou. Alergii má jen na pyl a to nepatrnou.

„Hm, fajn," vydechne hlubokým hlasem chlap, „takže jestli nemáš otázky nebo jiný připomínky, mám i lepší věci na práci." Chvilku setrvá, ale pak už zase vyjde na chodbu a odchází pryč.

A na dalších pár hodin v pokojíku zůstává opět jen Terence a jeho myšlenky. Jeho strach, nejistota a hlad. Čím dál větší. Tak velký, že se Terence neovládne a popadne namazaný chleba. Už když ho jí, si bere také jablko, že ho omyje v koupelničce.

A tu slyší venku zase kroky. Vypne vodu a bez hnutí následuje své představy cizích bot, jak se blíží k jeho pokoji. A odemykají.

Vyděsí se a neví, co by měl udělat. Chleba mu vypadne z ruky, pomazánkou naspod. Párkrát zmateně máchne rukou s ovocem, jako by chtěl udělat pět věcí naráz. Jenže to už na něj z pokojíku hledí světlovlasý vrstevník. Nejdřív vyjukaně, to vlastně oba dva, a poté pobaveně.

„To jsem ještě neviděl, aby někdo takhle plýtval mým jídlem," zavrtí hlavou a Terence se sehne pro krajíc. Otočí ho v prstech správnou stranou nahoru a chce se postavit, ale podaří se mu zasáhnout hlavou okraj umyvadla. Sykne, avšak předstírá, že je v pořádku. Pod zraky toho druhého sebou hne, aby podlahu zbavil zbytků pomazánky.

„Neřeš to teď, nechám ti přinýst kapesníky, ať po sobě můžeš uklízet," směje se lehce návštěvník a gestem ho pobízí, aby vyšel z koupelničky. Terence si samozřejmě netroufne odporovat, je jako beránek. A dochází mu, že proti němu stojí ten muž, co ho ukládal do postele. Terry si všímá, jak bledý je. Jeho vlasy by se ani za blond považovat nedaly.

„Bono povídal, že si tady děláš zásoby," uzná s dobrou náladou, když přejde k tácku, „když dovolíš, nabídnu si." Terence ani nemukne. Jen prostě sedí na posteli s chlebem v jedné a jablkem v druhé ruce. Teprve když ho společník pobídne a sám si do pusy lupne rajčátko, se Terence odváží ochutnat jablko. Jen tak spolu jedí a ten muž tu a tam něco prohodí. Prohlíží si svého zajatce a zkoumá jeho tmavé řasy, oči i tlusté obočí. Přemýšlí, z jakého života toho kluka vytáhl. Samozřejmě už o něm nejpodstatnější informace ví, ale z bydliště a jména školy se těžko odhaduje, jaký člověk to je.

„Nějaký zdravotní problémy, nebo zvláštní požadavky nemáš?" ptá se ještě světlovlásek. Vytáhne prsty k puse, čímž na sebe přivolá pozornost. Terence se dívá jen chvíli. Jeho společník si kouše nehty, což on vidět zrovna nemusí. Ještě než zrak sklopí, všimne si však pár bílých skvrnek na kůži kolem lokte. Chvilku přemýšlí, jak odpovědět na otázku.

„Mívám hodně suchý oči," přizná nakonec potichu a s tím znovu zvedne pohled ke kloubu návštěvníka. Není si jistý, jestli to je ten typ problému, s nímž má vyjít na světlo. Od lokte jeho zrak putuje přes ruku na tvář cizince. K jeho očím. I kolem nich jsou rozseté drobné světlé skvrnky. Jak řasy, tak obočí jsou někde v podstatě bezbarvé a někde více do blond. Stejně na tom jsou i vlasy. Je to... Terence nikdy nic takového neviděl. Jeho protějšek si přestane okusovat nehty.

„Chceš nějaký kapky?" zeptá se pozorně a Terence uhne jeho panenkám. Sklouzne těmi svými po jeho paži, položené na skříňce, a vidí, že jeho prsty také nesou dvě odlišné barvy.

„Nemusí to být," poposedne si, chleba stále v ruce. Už je mu to trapné, ale jíst ho ze země nechce.

„Když se naskytne příležitost, zařídím to," slíbí světlovlasý muž a s tím se pomalu poroučí. Terence si stihne prohlédnout celou jeho postavu a neuniká mu nůž a střelná zbraň. Proč s ním strávil tolik času, pokud nic nechtěl? Nic mu neudělal, nic mu nedal, ani nevzal.

Terry to nechá být. Trochu se mu ulevilo, když zůstal zase sám. Nic mu teď nehrozí. Nedojedený chleba položí i s ohryzkem na tácek a vezme si z něj jogurt. Jeho žaludek se během jejich plouživého hovoru probudil a teď se dožaduje nové práce.

Když Terence dojí, jde se ještě napít. Pak se chvilku nudí a rozhodne se prozkoumat všechno vybavení místnosti. Moc toho není. Skříňka je prázdná, pod postelí je jen prach a smetí, všude jinde jsou v dohlednu buď dveře, lino podlahy, nebo bílá stěna či strop. V koupelničce také nic schovaného není. Kachličky, sprcháč, umyvadlo, záchod. V nich, za nimi nebo pod nimi nic není. Sprchový kout vypadá leta nepoužitý. Pravděpodobně tu zaujímal své místo dřív než všechno to ostatní, jen se ho byli líní zbavit.

Anebo taky ne, protože později přichází zase Bono a má s sebou kromě jídla a toaletního papíru (že by náhražka těch kapesníků, co jeho mladší nadřízený sliboval?) ještě malý ručník. Prohodí s vězněm jen pár slov, vezme tácek s odpadky a je zase ten tam. Má jistě hodně věcí na práci. A jakých... Terence se otřese, když si znovu v paměti vybaví jeho hrubý hlas, nyní spolu se špinavými kalhotami. Ta obrovská skvrna na koleni? To nebyl kečup. Ani marmeláda. Terry jen doufá, že ta tekutina nepatřila jeho otci. O to víc se o něho bojí. A zároveň se snaží sám sebe zaměstnat, aby příbuznému nepřivolával neštěstí. A sám zbytečně nepanikařil.

Další den (Terence se orientuje jen podle jídla, které dostává) ho dvakrát navštíví někdo úplně nový, žena. A jednou Bono. Bono s ním mluví podobně jako vždy, žena je naopak docela nepřístupná. Jestli je to jedna z nich, není divu. Není už nejmladší a přes hubenou postavu je drsná. Terry se jí děsí víc než Bona, přestože racionálně je to blbost.

Třetí den už Terence ztrácí naděje. Otce stále neviděl, nevyšel z pokojíku ani na krok, nedozvěděl se prakticky nic nového. Má teď u sebe navíc kapky do očí, ale to je všechno. V průběhu dne se za ním staví ten světlý muž, ale prochází přes koupelnu, kde si nejdříve drhne ruce. Má je od krve, ale ne od svojí. Terence jen nečinně přihlíží a doufá... však vy víte, jak se asi cítí.

Tentokrát se muž představí. Rubo. Terry ale není hloupý. Rubo je stoprocentně jen přezdívka. Je až příliš blízká výrazu pro světlé vlasy. Možná je to jeho opravdové křestní jméno, ale i tak bude s nejvyšší pravděpodobností vycházet z jeho vzhledu.

Rubo si s Terencem povídá a dostává častější a uvolněnější odpovědi. Za tu hodinu a půl se dokonce dvakrát společně zasmějí.

O den později už Terry nevydrží jen tak po mléčných skvrnách na mužově kůži pokukovat a zeptá se na ně. Rubovy odpovědi ho zaujmou a on se poprvé rozpovídá, doplňován svým společníkem. Jejich oči k sobě vždycky najdou cestu a občas jim trvá déle, než se zase rozejdou. Ani jeden z nich to moc dobře nechápe, ale i pátý den v tom pokračují. Rubo si na Terence svůj čas vyhrazuje, ale nedává to znát.

A přesto je to tmavovlásek, kdo první vyzve Ruba, ať jen tak nestojí celou dobu a přisedne si. A jako první se druhého také dotkne. Není to kdoví jaký přeborný dotek, Terry jen nerad přihlíží tomu, jak jeho druh opracovává své nehty. Vždycky mu připadá, že už není co kousat, ale Rubo mu dokáže opak. Jenže Terrymu to tak trochu leze na nervy. Jednou se podle něj Rubovi do poraněných místeček na koncích prstů dostane nějaká infekce, nedej bože z té krve, s níž přichází do styku. Tuhle myšlenku ale Terence vytěsňuje. Raději prostě vztáhne ruku a tu Rubovu uzemní. Několikrát za hodinu, protože zlozvyk je stále zvyk a podle toho se projevuje.

I šestý den mu Terry neustále odpírá tu uklidňující činnost. Ale poprvé to dělá venku, na čerstvém vzduchu. Rubo ho spoutal, zavázal mu oči a vyvedl ho do malé zahrádky, obklopené betonovou zdí. Na zemi jsou tam fleky, hádejte čeho. Ale Terence si jich nevšímá. Místo tmavých fleků jeho oči neustále vyhledávají ty světlé, na cizí kůži. Vidí na nich vrstvu krému, podle Ruba opalovacího. Dokonce i na rtech, které v sobě skrývají dva odstíny růžové. Ten tmavší se nachází blíž u koutků a podél kůže.

Rubo taky není hlupák a snáší Terencovy zvědavé pohledy s klidem (občas s prsty v puse). Ignoruje je a dává mu prostor, protože pochopil, že Terry vůbec nevěděl, že je něco takového možné. A tak jen dál povídá, co zrovna načal. Třeba o Bonovi, své pravé ruce. Zná ho už od dětství a v dospělosti se znovu sešli. Vždycky k němu vzhlížel a to platí doteď.

Teprve když nastane dlouhé ticho, se zajatec opět ptá na svého otce. Rubo mu vždycky říká to stejné. Potřebují si být jisti, chtějí od něj cosi slyšet. Ale světlovlásek nepřizná, že neví, jestli je schopný jim informace dát. Podle všeho byl svědkem, ale byl myslí přítomný? Viděl to? Rubo, ani nikdo od něj toto nedokáže posoudit. Ale potřebují se už posunout dál, strašně je tahle nehoda zdržuje.

Sedmý den se Rubo neukáže. Ale osmý den vytáhne černovláska zase ven a povídají si. Rubo si kouše nehty nejvíc za celou dobu, co se poznávají. Po hodině a tři čtvrtě je oba vyruší příchozí hovor. Rubo ho přijme a mluví tlumeně, přesto Terence tuší, o co jde. Světlý muž ho hned poté čapne a běží spolu chodbami. Spousta z nich se od zbytku ničím neliší. Běží taky po schodech a Terence, který poslední týden jen polehával, už sotva popadá dech. A přijde o něj úplně, když ho vyšší nakonec zarazí a Terencovi padne zrak na jeho otce. Leží na břiše, kolem něj je krev, má ji i ve vlasech. Terry mu do obličeje nevidí, ale je mu jasné, že i tam stopy násilí budou. Podlomila by se mu kolena, kdyby ho Rubo nepřidržel.

„Nejspíš mu žebro tlačí na plíce, proto se dusí," odhaduje Bono, který je taky celý v pozoru a stojí u nohou nehybného těla. Rubo dojde až k němu, Terryho nechává za sebou.

„Jak moc?" zeptá se a krátce nahlédne bezvládnému muži do tváře, jež je Terencovi odvrácená. Bono vrtí hlavou.

„Minuty?" projde mu mezi rty a Terence vytřeští oči. Je tak v šoku, že jen stojí na místě, s rukama na tvářích. Je zhrozený.

„Nemůžeme ho nechat ošetřit," rázně zamítne možnost záchranky Rubo a Bono mu věnuje chápavý pohled. Dále ho sleduje.

„Musíme ho utratit," zasadí světlovlasý další ránu do Terencova srdce. Mluví o jeho otci jako o psu! Terry má v očích slzy, když vyhrkne v nesouhlas. S Rubem se chytnou a slovně se chvíli přetahují.

„Nemůžeš zabít mýho tátu!" řve na něj černovlásek, ale neopovažuje se přiblížit k tělu na zemi. Nezvládl by být ani o krok blíž. Oči má zaplavené slanou vodou a přesto Rubovi opětuje pohled. A to, co v něm slídí, ho doráží.

Rubo se otočí na Bona a ten mu podá pistoli. Světlovlasý muž zamíří na pobité tělo na zemi a třikrát se ozve výstřel. Terence sjíždí na kolena a rukama si zakrývá uši. Celý se třese. Rubo už nikomu nevěnuje jediný pohled, ani Bonovi. Jen mu vrací pistoli a chůzí mizí z místa činu.

Chlapisko vydá pár rozkazů a pak se věnuje Terrymu, který se celý sesypal. Odvádí ho pryč.

.

Terence si sundá čepici, když vstupuje do hospody, kam chodil jeho otec, když ještě... Ze zvyku si sedá ke stěně, aby tam sám popil. Jen tam tak bloumá, někdy je na mobilu, jindy vzpomíná. Většinou se ale vzpomínkám raději vyhýbá a nechává si je na probděné noci. A těch je požehnaně. Takové, při nichž sebou trhne a hned je vzhůru. Udýchaný, zpocený, s poblázněným srdcem a slzami na tvářích i na polštáři.

Nedá se nic dělat, je to teprve půl roku, takže všechno je stále živé. Každá náhlá rána v Terrym vzbuzuje paniku. A stejnou paniku cítí, když do podniku vejde muž přibližně v jeho věku. Muž s bledou tváří a vlasy někdy až sněhově bílými. Muž, jehož části těla Terence vídá ve svých nočních můrách. Vyzývavé oči, které předpověděly otcův osud. Ruka posetá skvrnkami, držící smrtonosnou zbraň. Rty, které se nehýbou.

Rubo si nachází místo na druhé straně hospody, ale zrakem Terence vyhledá. Stále se na něj dívá, jako přízrak. Terry si vzpomíná, kdy ho naposledy viděl. Druhý ze čtyř posledních dní, kdy ho ještě drželi v pokojíku, než ho uvázali mlčenlivostí a navrátili do normálního života. Druhý den po otcově smrti, kdy za ním Rubo přišel a byl surově odehnán. Nebránil se, věděl, že byla chyba Terence navštěvovat, když na jeho straně zbyla jen holá nenávist. Tu chybu tedy už neopakoval. A přesto samozřejmě věděl, jak moc jeho bývalý kamarád plakal. Pořád dokola, jako smyslů zbavený. Vykazoval jasné známky traumatu. Ty v něm dosud přetrvaly.

Proto Terence upraví svou pozici tak, aby té hrozné vidině nemusel čelit. Ignoruje ho. Neúspěšně sice, ale navenek to tak vypadá.

Terence se odhodlá vstát, připravený opustit vnitřní prostory. Najednou se před ním objeví vousatý muž a zadrží ho rukou na rameni. Tu druhou mu podá, potřesou si a on se představí pro Terence cizím jménem. Je to jeho otec! Terry nevěří vlastním očím. Drží ho ale za ruku, nemůže to být přelud! Strne a nijak neodpovídá. „Neznámý" muž ho usadí zpět do židle a svou si přisune co nejblíže, aby je nikdo neslyšel. Je jen zásluha Rubovy přítomnosti, že Terence drží jazyk za zuby. Je jasné, že musí. Jsou na veřejnosti.

Otec synkovi tiskne ruku, jako by mu mohla vyklouznout. Zamrkává skleněné oči. Tiše se dává do vyprávění a nežádá po Terencovi, aby se jakkoliv účastnil. Prozrazuje mu, že střelba ho nezabila, ale že už nemohou být otec a syn. Dostal jinou identitu. Z nadšení, které se mu daří tak tak skrývat, skáče z jednoho na druhé. Podle jeho slov Bono, který mu zařizoval falešné dokumenty, viděl na Rubovi, jak nepříjemné mu to je. Tehdy, v ten den. V té minutě. Znali se přece od dětství. Bono si držel takový názor, že Rubo je ještě mladý a násilím neotupělý. Jinak by Terence i s otcem dávno unikli tomuto světu.

Otec se zamotává a najednou šeptem vysvětluje, že se nachomýtl na špatné místo ve špatný moment. Ale nic neviděl. Byla tma a nevnímal. Bono to po několika denním vyslýchání uznal za pravdu a ručil za to Rubovi. Spolu naplánovali, co dál.

Rubo si stál za tím, že neusmrtí nevinné lidi. Jenže i nevinní jsou pro muže jako on nebezpeční. Otec dostane falešnou identitu, ale co Terence? Držet ho v pokojíku, dokud nezametou všechny stopy a nenatřou krvavé na bílo? To Rubo nechtěl. Nechtěl ho věznit na místě, ze kterého se čas od času i jemu samotnému dělalo zle. Odmítal to. A tak ho musel přesvědčit, že jeho otec je mrtvý. Aby ho donutili mlčet a on se nepokoušel do situace přivést ještě policii. Jako výstrahu.

Takže podle plánu Bono Rubovi zavolal, zajatce zbavili vědomí a nasoukali ho do neprůstřelné vesty.

Terence konečně odtrhne oči od svého otce a pomalu jimi zabloudí k muži na druhé straně podniku.

Ten se na něj stále ještě tiše dívá.