„Můžu si prohlédnout vnitřek, než ho přivedete?" slušně se zeptala slečna s vlasy svázanými do culíku a upravila si košili.

„Ano, jistě," otevřel jí mezi řečí dveře starší muž, vedoucí výzkumník, a dále se jí nevěnoval.

Vstoupila dovnitř a za překotného dialogu zvenku si tiše prohlížela místnost. Malá, dvě světlá křesla, u jednoho z nich stoleček s bločkem a propiskami. Koberec sepraný, s nejrůznějšími skvrnami. V jedné části kus chyběl, z čehož plynulo, že se opravdu jednalo o provizorní místo.

Přišla si sem přivydělat a možná také zjistit, co se děje za oponou výzkumů. Tahle soustava laboratoří totiž ležela nedaleko studentských kolejí, kam se pár let zpátky nastěhovala.

Řekli jí: „Muž, dvacet jedna let, uzavřel se a odmítá spolupracovat. Zjistěte, co má za problém a pokuste se ho zase otevřít. Pokud projeví známky slabosti, nestabilního mentálního rozpoložení, zkrátka jestliže dojde na emocionální chvilku, dejme tomu, očekávejte zásah našich odborníků. Víc Vám prozradit nemůžeme, než že se zabýváme produkty jeho slzných žláz."

Pohlédla ke stropu a zadívala se do nenápadného oka ústavu. Kamera. Její bezduchá černá čočka vyčkávala na příležitost zachytit byť jen jednu slzu.

„Vše v pořádku?" připojil se ke studentce psychologie poslední zbylý ze skupiny laboratorních plášťů, jejich vedoucí. Ostatní se odporoučeli do bludišť bílých, místy vybledlých chodeb.

„Jistě," pousmála se lehce slečna, „budete živě monitorovat naše sezení?" Na to on vážně přikývl.

„Máme ještě chvíli, než donesou vodu a přivedou Vám pacienta," pokynul jí, aby se posadila. Využila tu ze dvou možností, která postrádala stolek. Tmavovlasý pán se též usadil a povídali si. Došlo jí, že ji jen zkouší. V podstatě kdokoliv, koho si pustí do zařízení, by zároveň mohl vynášet ven. A tak se jí ptal na jednoduché otázky, jen aby viděl, jak reaguje.

Všichni tu na ni byli zvědaví. Když ji veselý obtloustlý pán doprovázel od vrátnice právě sem, několikrát si ji měřil pohledem. Poté pochválil její vzhled.

„Opravdu působíte mile, věřím, že nás nezklamete. Máte nádherné oči, madam."

A za těmi slovy stál ještě jiný význam, což ona poznala. Nechodila na univerzitu pro nic za nic. Poznatek, že působí mile, zvlášť s tou druhou částí věty, plnil spíše funkci odpovědi na otázku v hlavě toho muže. Vedl psycholožku pro jednoho z pacientů, kterého potřebovali trochu probrat. Taková psycholožka by asi mohla být v podobném věku jako problémový případ, mohla by být milá a hezká, aby jí snáze důvěřoval. Aby z něj vytahala, co oni potřebují. Mohla by přijít z vysoké, aby neměla příliš rozumu, cítila respekt ke starším a udělala, co bude v jejích silách.

Příchozí pomocník odložil na stolek u svého nadřízeného sklenici a lahev vody a krátce oba přítomné informoval, že pacient je na cestě. I on po ní pokukoval, jako by byla schránka s nějakým tajemstvím.

„Tak já už Vás nechám konat Vaši práci," rozloučil se prozatím vedoucí projektu a zvedl se z křesla. I ona vstala. Potřásli si rukama, oba s úsměvem. Poté odešel.

Blondýnka se přesunula ke svému posezení a čekala. Potřebují ji tu vůbec? Tenhle pán se v komunikaci a manipulaci jistě vyznal, ať už to o sobě věděl, či nikoliv. Usadil ji na křeslo pacienta? Elegantní psychologický trik, určitě ne náhoda. Imponoval jí... zpočátku přirozeně, nyní svým nadhledem. Možná tady manipuloval kde koho, ale uměl v tom chodit, což svým způsobem obdivovala.

Pacient přišel po svých, ani jeden z doprovázejících vědců se ho nedotýkal. Oba také hned odešli a tiše za sebou zavřeli, nezamkli. Jednadvacetiletý brunet zůstal stát uprostřed místnosti a podíval se kolem, než zrakem spočinul na ní. Byl nervózní. Nevykazoval velké známky svých negativních pocitů, ale necítil se dobře, bylo to znát.

Nepřerušujíc oční kontakt, si opět stoupla. Představila se a nabídla mu jeho křeslo. Hnědooký se nebránil, ne jí. Zatím si nebyl jistý, jestli by měl, nebo ne.

Od prvního sezení nikdo, ani vedoucí, ani psycholožka, nejspíš ani žádný z dalších výzkumníků, velké závěry nečekal. Naopak, všichni si odnášeli pouze první dojmy. Byla to jen formalita. Studentka se ani nepřiblížila k osobním tématům mladíka. Jen se tak poznávali, skoro jako kdyby seděli nad kávou. Konverzaci udržovala především ona, z druhé strany přicházely spíše neutrální odpovědi a občasné zkoumavé pohledy. Mimo to psycholožka přijímala informace o tom, jak se pacient chová normálně – jak rychle odpovídá, jak se tváří při přemýšlení, co dělají jeho oči a prsty, jakým způsobem sedí. Nemohla si taky nevšimnout nevyspalého, chvilkami otupělého výrazu a celkového klidu a oddanosti jeho těla. Psychická únava.

„Minule jste si vedla výborně," přivítal ji vedoucí a sundal si brýle. Patrně přispěchal z laboratoře. „Pokud si všimnete něčeho zvláštního, prosím, pokuste se to rozvést, aby bylo čeho se chytit."

„Rozumím Vám," odpověděla. Avšak měla trochu jiný plán. Chtěla hrát férovou hru.

„Zavři oči, uděláme jednoduché cvičení na uklidnění," přešla k věci po krátkém úvodu. Hrát fér s ním znamenalo podvádět zase v jiné hře. „Seznámíme se tady s tím místem a věcmi v něm, aniž bychom se dívali. Já tě budu navádět." A tak jmenovala předměty kolem sebe a chtěla po něm, aby si vzpomněl jejich barvu, polohu nebo vlastnosti. Byl lhostejný, ale spolupracoval. Postupně přešla k těm důležitým bodům.

„Řekni mi, kolik máme v místnosti očí. Je tu třeba pět očí?" laskavým hlasem pomalu mluvila a doufala, že kdokoliv, kdo se dovnitř dívá tím pátým okem, už během této aktivity usnul.

„Ne."

„Jedno by přebývalo, že?" usmála se do věty. Pacientovy prsty přestaly mnout nitku trčící z okraje područky. Vnímá, přeběhlo jí v hlavě. Pokračovala.

„Jsou v místnosti také nějaké uši?" ptala se vyzývavým tónem. On zaváhal.

„Čtyři?" napůl odhadl a jeho palec a ukazováček se znovu dali do práce.

„Hm..." přitakala takovým způsobem, že mu odpověď vyvrátila.

„Slyšíš, že si do ruky beru blok ze stolu," navázala na předešlou pointu hry, aby se vyhnula všem podezřením, „pamatujete si jeho formát? A3 to asi nebyl, že..."

Protože získala dojem, že její pacient je bystrý mladík, přinesla si na další sezení malý papírek. Přibližně ve dvou třetinách hodiny ho vytáhla na světlo.

„Sepsala jsem si na cestě sem pár poznámek, které bych si přála, aby sis přečetl. Přikládej jim takovou váhu, jakou sám uznáš za vhodnou," podala mu lísteček a kameru za svým ramenem při tom cítila intenzivněji než při včerejší férové hře.

„Nemusíš to číst nahlas, stačí v mysli a hlavně pozorně," usmála se něžně a on očima sklouzl na její písmo. Přeskakoval jimi krátké zprávy.

1. Sledují nás, proto rozvaž každé tajemství, které mi prozradíš.

2. Jestliže uroníš byť jedinou slzu, bude se opakovat to, co zapříčilo tvoji uzavřenost, ať je to cokoliv.

3. Nehledej ve mně naději, jsem jen jejich nástroj.

Říkala mu tím: dej si pozor, každé tvé slovo může být využito ve tvůj neprospěch, stejně jako tvoje důvěra ve mně.

Zatímco on četl, psycholožka si na stehno položila blok a napsala si krátkou poznámku o pacientově dnešním rozpoložení. Když jí papírek vrátil a uznal, že jeho obsah nese jistou váhu, ona si žlutý lístek položila rovnou na bloček.

„Myslím, že není potřeba to dále rozebírat, určitě jsi už o takových věcech slyšel. Například pravidlo stop se používá už na základních školách, takže pokud je to něco, co ti vyhovuje, klidně ho uplatňuj a já to budu respektovat," odbočila zase jinam. On zakýval. Zavřela blok i s papírkem a odložila ho na stolek. Nepřestávala mluvit o pomůckách k důvěře a vzájemnému respektu. Mladík vše chápal, a tak mu brzo nabídla kreslící hru. Jeho úkolem bylo zobrazit to, co ona popisovala. Půjčila mu svou propisku i s bločkem, který zbavila jednoho nepřipevněného papírku.

„Zapomněla jste ta svá psychologická moudra," zastavil ji před odchodem vedoucí a usmál se na ni, když jí její materiál podával.

„Omlouvám se, máte pravdu," převzala lístek a zmačkala ho do kapsy. Přendala si bloček do levé ruky, aby si s vědcem potřásla pravicí, než půjde domů. Také teprve doma vytrhla z bloku jeden papír s jedinou větou a nalepeným papírkem.

Pár dalších sezení se mezi nimi na první pohled nic zajímavého nedělo, stejně jako dosud. Ani na druhý pohled, nevyměňovali si žádné podstatné informace. Teprve na třetí pohled se dalo cosi zpozorovat. Bylo to skryté a přesto všem na očích. Šestému smyslu všímavého vedoucího výzkumníka to neuniklo.

„Děláte veliké pokroky," podporoval slečnu, ale nedokázal pojmenovat, jakéže zlepšení vlastně postřehl. Bylo to její a pacientovo tajemství. Pokroky na úrovni očí a neviditelného pouta mezi nimi, jež s každým dnem sílilo. A nakonec dosáhlo vrcholu.

Ona se ho ptala, co by jí sdělil, kdyby mu v tom nic nebránilo (musela vědce udržovat v očekávání).

„Řekl bych ti, jak moc si vážím toho, co pro mě děláš," odvětil a ona nepřeslechla pravý význam jeho slov. Na ten mu také odpověděla.

„Jsme v tom spolu," opět se usmála, ale myslela to smrtelně vážně. Čišelo to z jejích očí, když se dívali jeden na druhého. Zavládlo ticho a jejich tajné pouto bylo to jediné, co ovládalo atmosféru místnosti.

Sklopil pohled, zavřel na chvíli víčka. Když se jim znovu setkaly oči, ty jeho byly skleněné. Podle nepatrných záchvěvů svalů obočí a kolem spodní čelisti a odzbrojeného polknutí snadno uhádla, co se má stát.

Oba byli na stejné straně bojiště, a přesto lhala, když tvrdila, že jsou v tom spolu. A on nedokázal lhát tak dvoj, ne-li trojsmyslně jako ona.

Jedna slzička si našla cestu ven. Jak se kutálela po jeho pokožce dolů, skoro jako by na sebe nabalila zlato. Když padala z jeho brady do klína, nebyla už ani tekutá.

Pacient ve tváři psycholožky zahlédl jemný odraz svého smutku. Onen lítostný pohled ho doprovázel, když do místnosti vtrhli vědečtí pracovníci, jejich paže ho podebraly a táhly ho pryč z místnosti.

Otevřela ho. Vysloužila si tím vřelé díky a sbohem vedoucího a výplatu i s bonusem, vysloužila si odpověď na svou otázku ohledně opony ústavu a neutichající tíživý pocit na hrudi.