Lehl jsem si do postele a zapnul telefon. Byl to náročný den. Všechna energie mě v jeho průběhu opouštěla, až mi žádná nezbyla. Už na cestě domů jsem si na něho vzpomněl. Neznám ho, ale strašně bych chtěl! Jeho videa jsou... pohlazení po duši.

Udělal jsem si pohodlí a našel jeho kanál. Nedávno mi přišlo upozornění na nové video, ale teprve teď nastala ta správná chvíle. Cítil jsem to. Všechno to těžké vyčerpání ve mně... věděl jsem, že mi s tím pomůže. Jeho klidný hlas, pomalá, rozvážná mluva jsou jako teplá káva v zimních mrazech. Jako hřejivé náručí, když to člověk nejvíc potřebuje. Uklidní srdce i strhanou mysl.

Rozmlouval o tom, jak si jít za vlastním cílem. Jeho slova v sobě nesla motivační ráz, ale jeho rty procházela hladce a s trpělivostí. Mé ztuhlé svaly se postupně uvolňovaly jeden po druhém.

On chápe, jak nesnesitelní dokážou lidé, i kamarádi, být. Je moudrý, velmi vyspělý a umí rady podat tak, abych je všechny postupně vyslyšel a stihl zpracovat. Je vážný, zná hranice a to je to, co ho posouvá vpřed. Neřídí se podle druhých, sám dobře ví, jakým směrem míří. A nenechá si ten směr vzít.

Povzdechl jsem, když se s diváky loučil. Má svou jiskru. Má upřímné oči. Je tak... svůj.

.

S kamarádem jsme postávali u zdi a sledovali dění před sebou. Večírek. Povídali jsme si jen o škole, moc jiných společných témat jsme zatím nenašli. Ale lepší, než tu být sám.

Můj zrak zaznamenal afro ve dveřích, někdo nový přišel. Oklepal si trochu bundu, dokud byl ještě na koberečku. Setřepal několika pohyby i kapičky ze svých mohutných vlasů. Jsem běloch, takže všechna afra jsou pro mě mohutná.

Vysvlékl se, našel volný háček a bundu odložil. Až poté se pořádně podíval skrz chodbu dovnitř, co ho tu čeká. Zdálky mi byl povědomý. V očekávání jsem na něj zíral. Rychle mi však došlo, že je to neslušné, především vůči kamarádovi. Znovu jsem napnul uši a přeostřil do své blízkosti na něj.

Vážně jsem ho už někde viděl. Nepřiblížil se sice dostatečně, abych si svou tezi potvrdil, ale celý on na mě tak působil. Jako bych znal některé jeho pohyby. Hlavně kývání hlavou, nebo postavení ramen. Počkat, aha! Oh, to nemůže být pravda! Že bych se zmýlil? Ale ne... Je to on!

Uhnul jsem pohledem, když se na mě bezděčně podíval. Raději jsem se na chvíli věnoval zase kamarádovi. Později jsem ho ale poprosil o chvilku pro sebe, chtěl jsem se za tím afrem vydat. Bloumal zrovna po kuchyni a prohlížel si v šeru nádoby, aby si nalil alkohol dle svého gusta. Nějak ho nezajímalo, že je tam sám. Že je tady sám. Bylo mu to podobné... on je neskutečný.

Zastavil jsem až vedle něho a přesně jednu vteřinu sledoval, jak poklepává prstem na lince do rytmu hudby. Pak se na mě obrátil a jednoduše pozdravil. Slova se mi v krku na moment zarazila, ale nakonec jsem přece vyhrkl svou otázku. Už jsem odpověď měl, stála přímo přede mnou. Její oči si mě přátelsky prohlížely. Byl to on, již nebylo pochyb.

Široce se usmál a zeptal se, jestli ho sleduji. To jsem zase kýval hlavou já. Hned jsem začal chrlit, jak inspirativní pro mě je. Z rukávu jsem mu vysypal několik vět obdivu a on se na mě jen usmíval. Vzpomněl jsem si na jeho hlášku.

„Máte dvě uši a jednu pusu, používejte je v tom poměru."

Proto jsem se zastavil, vydechl poslední doušek vzduchu z plic a zhluboka je opět napustil. On se uchechtl.

„Je to hezký slyšet, ještě jsem žádnýho sledujícího nepotkal na živo," zvýšil hlas, abych ho nepřeslechl, „děkuju." Kývl jsem. Mluvil živě. Zajímal se, odkud jsem, proč jsem tady. Zatímco jsme si povídali, pomohl jsem mu vybrat nějaké stravitelné pití. Docela jsme se u toho nasmáli.

Tak jsem poznal jeho druhou stránku. Tu reálnou. Překvapivě velice normální. Samozřejmě, že nemohl být pořád jen tichý, zadumaný a seriózní. Ale ta jeho energie... byla úžasná! Jako by se vznášel a já s ním. V jeho očích jsem viděl, že doopravdy poslouchá, že mě neodsuzuje. Tak tady se rodili ti lidi, co ho nesnášeli. Ti, co ho vnímali jako zrcadlo svého neúspěchu.

Chápal jsem, kde se vzala jejich závist. Ale nesoucítil jsem s ní. Mě jeho osobní kouzlo neděsilo, přitahovalo mě. On mě bral, nemusel jsem nic skrývat. A jakožto jeho divák jsem ho znal jako někoho, kdo taky udělal na svých cestách chyby, snad i proto mi nedělalo problém s ním být sám sebou.

Celý večer jsme strávili spolu. Dělali jsme příšerné hovadiny! Pořád jsme se chechtali, ať už to bylo alkoholem, nebo ne. Přibrali jsme i mého kamaráda, ale ten se držel zpátky. Jeho škoda, my mu prostor dali.

.

Rozklikl jsem jeho video rychlostí blesku. První od noci, kdy jsem ho potkal naživo. Příští týden jdeme zase ven.

Pozdravil své diváky a mluvil plynule, jako obvykle.

„Potkal jsem jednoho fanouška..." zamyslel se a pod afro skryl lehký úsměv, než se znovu podíval do kamery, „těší mě, že dokážete v mých videích najít útěchu. Nebo podporu a motivaci... Ať je to cokoliv..." Malinko uhnul hlavou a pohledem kameře, aby se pokusil ubránit úsměvu. Že on si vzpomínal na ty naše vtipy a blbosti, co jsme dělali?

„Ať je to cokoliv, jsem rád, že si z mý tvorby něco odnášíte," dokončil, „když se ke mně vracíte, píšete komentáře a lajkujete, i vy mě motivujete a podporujete, chci, abyste to věděli." Potom už pokračoval ke svému tématu. Můj úsměv se však na tváři usadil a nechtělo se mu pryč.