Pohupoval jsem se v kotnících, sleduje proudy aut před sebou a čekaje na dvoumístné číslo nad širokým sklem autobusu. Vydechl jsem skrz pootevřené rty a pára mi na chvíli zamlžila pohled na udusaný sníh pod nohama. Kousavá nádhera, ta zima.

Do zorného pole se mi vkradl druhý pár nohou. Chytl jsem se ho a následoval až k výpisům jízdních řádů, kde zastavil. Zrakem jsem muži vyšplhal po kalhotách a bundě až k profilu. Ve stejnou chvíli se po mně ohlédl a oba jsme se na chvíli zasekli v očním kontaktu. V další vteřině jsme se odlepili, já se rozhlédl kolem a on zaměřil pozornost na vypsané časy před sebou.

Stará známost. Až překvapivě stará...

Vytáhl telefon, krátce zkontroloval, jak dlouho bude asi čekat, a vydal se na místečko dál ode mě. Stáli jsme vedle sebe ve vzdálenosti dvou metrů a oba hleděli na projíždějící vozy. Všiml jsem si, že se nenápadně kouká. Teprve když otočil hlavu jiným směrem, jsem ho také znovu omrknul.

Díval jsem se na dospělého džentlmena a přitom pozoroval přibližně desetiletého kluka. V mysli se mi automaticky hromadily nejasné vzpomínky na nás dva. Poznali jsme se na hřišti na našem sídlišti a spolu si tam hrávali třeba dva roky. Já měl svoje kamarády ze školy a on zase svoje. Jemu se ale nelíbili dva z mých přátel, kteří mě venku často doprovázeli. Jednou mi naštvaně řekl, co si o nich myslí. Dal mi poté na výběr.

„Já se s nima bavit nebudu. Jestli se se mnou chceš kamarádit, tak bez nich."

A já se tehdy zakabonil v obličeji, podíval se na dva hochy po mé levici a zpět na něho. I on měl po boku trochu mladšího klučinu.

„Tak se kamarádit nebudeme," rozhodl jsem a dal si ruce v bok. On si je naopak překřížil na hrudi.

„Jak chceš."

A takhle jsme vykopali válečnou sekyru. Následující rok se na sídlišti utvořily dvě rozsáhlejší skupinky dětí, které při každé příležitosti soupeřily a dělaly si naschvály. Neexistoval nikdo, kdo by se nepřidal ani na jednu stranu.

Při té vzpomínce jsem se tiše uchechtl. Dospělý muž to nejspíš slyšel a stranou se na mě podíval. Nestihl jsem jeho očím uhnout, stejně je odvrátil rychleji než já a plynule je sklopil před sebe. Na rtech se mu rozlil jemný úsměv. Takže si mě pamatuje...

. .. . .. . . .. . ... .

Autorka: Mám strašnej pocit, že už jsem tohle někam zakomponovala, tuhle specifickou dětskou známost. V podstatě mám takové dvě... Co vy? Nějaké rozbroje z mládí?

Pro ty z vás, co si na nic takového nepamatují, nebojte, doteď občas některý ty lidi potkávám a rozhodně se nikdo z nich neusmívá XD. Já teda jo (pro sebe), ale obyčejně lidi ze základek a hřišť předstírají, že jim vymazali paměť. Anebo si to reálně nevybavují, ale velký rozdíl to neudělá...