Autorka: Je to jen taková blbost, ale třeba se i tak zalíbí :1 (je tohle vůbec nějaký smajlík? XD Ale je cute). Přečetla jsem to po sobě jen jednou, tak kdyby v tom byly chyby, tak mi je klidně napište :)

. .. .. .. ... ... .. ..

„Proč máš zhasnuto?" pošeptal mi můj anděl. Zavřel jsem oči a strop osvětlený pouze proužky z žaluzií. Neodpovídal jsem.

„Zhasnuto, ale žaluzie rozevřené," konstatoval, čekaje na moji odpověď. Vydechl jsem.

„Je mi pak líp," odvětil jsem polohlasem.

„Měl bys jít spát, jsi unavený," ozvalo se opravdu blízko mě.

„Je sedm večer," zavrtěl jsem lehce hlavou a znovu se zadíval na zoranžovělý strop. Zavíraly se mi oči.

„Už zase tam padáš," varoval mě šetrně. Hrudník mi klesl o trochu rychleji. Na chviličku se mi maličko zkřivil obličej, když jsem pocítil nutkání se rozbrečet. Nestalo se. Věděl jsem, že má pravdu. Chodívá za mnou, jen když ho potřebuji. Už to je pro mne znamení, že mi uniká smysl dní, jimiž se ploužím.

„Co mám dělat?" hlesl jsem bezradně. Nečekal jsem od něj radu, nikdy mi je nedává. Poradit si je na mně.

„Hrozně se ti chce spát," šeptal trpělivě.

„Já se nechci vzbudit," zamumlal jsem. Byl jsem v transu, pod vodou. Bylo mi sice na nic, ale bylo mi v tom ničem částečně i pohodlně.

„Noták," konejšivě zaševelil a já ucítil pohlazení ve vlasech. Byla to moje ruka, on má jen hlas. Nechal jsem tělo ležet. „Víš, že jediná cesta povede z postele ven..."

„Proč se mi to muselo stát?" zeptal jsem se ho, aby to naše dostaveníčko aspoň k něčemu bylo. Krátký dech mě pohladil na tváři.

„Srdce ti skoro stojí," ignoroval mě tak, jako obyčejně. Moje vlastní ruka se odlepila od peřiny a přiložila se mi na hrudník. Začala se pomalu zvedat a srdce se mi pod ní rozběhlo malinko rychleji.

„Kéž by zastavilo úplně," upustil jsem trochu páry a věnoval další zdlouhavý, prázdný pohled bílé barvě nad sebou. „Kéž by se zastavil celej svět."

„Tvůj už přece stojí," vyšel z něho tichoučký smích.

„Aha," líně jsem zavtipkoval, „tak proto je tak těžký se pohnout."

„Třecí síly že? Lépe se překonávají, když už jsi v pohybu," promluvil opět a mé hlasité srdce postupně pumpovalo krev do ztuhlého těla. Budil mě.

„Přijdeš ještě, když se zvednu?" poslouchal jsem pravidelný rytmus ve své hrudi.

„Já nikam nejdu," ujistil mě se samozřejmostí, „mimoto, nikdy se ti neuleví takhle rychle." Pár sekund jsem mlčel, než ze mě vyšel zvuk souhlasu a rukama jsem se vláčně zapřel do matrace.

„Děkuju," prošlo mi rty spontánně, stávaje ze sedu.

„Je to moje práce," skoro jsem viděl, jak pokorně vrtí hlavou, „největší podíl na svém zlepšení máš ty sám." Musel jsem uznat, že jsem se cítil vděčný, že nezneužívá své síly v mém těle k tomu, aby mě fyzicky dostal z postele i přes mé protesty. Vždy čekal, až to udělám sám.

„Myslíš, že bych se sebou šel něco dělat, kdybych nevěděl, že tu pro mě jsi?" znovu jsem pokoušel štěstí. Sebral jsem ze země pár kusů oblečení, do druhé ruky z šuplíku vyhrábl čisté trenky a unaveným krokem si to namířil do koupelny.

„Já jsem tu jen díky tomu, že jsi ty," odpověděl vyhýbavě. Jak jinak. Tentokrát mě však jeho odpověď zarazila.

„Říkal jsi, že jsi anděl," zabručel jsem si pod nos a začal se svlékat.

„Jsem kousek tvé duše," prozradil tajemně, čímž mě akorát více zmátl.

„Proč jsi teda mimo mě?" podíval jsem se do zrcadla a projel si rukou mastné vlasy. Ach, vypadám přesně tak špatně, jak se cítím. Pokoušel jsem se alespoň naoko prameny spravit. Sledoval jsem při tom lehce opuchlý obličej, kruhy pod očima, suché rty a zhoršené akné na čele.

„Hej," tiše jsem na něj zavolal. Pohled mi padl k bosým nohám. Působily hubeněji.

„Už jsi odešel?" posmutněle jsem naposledy narušil ticho. Sundal jsem poslední kus oblečení a vlezl do sprchového koutu. Pustil jsem vlažnou vodu a postupně hlavici posouval od nohou výš, až jsem si opláchl konečně i obličej s vlasy. Ve stejný moment se mi neskutečně ulevilo. Žiju.