V lese ještě vládla tma, na rostliny už však padala rosa. Odrážela by měsíční svit, kdyby vše nepokrývala hustá mlha. Mezi stromy se nesl hukot řeky, hlasy nočních tvorů a přerývaný dech jednoho muže. Posla. Těžce dopadal na levou nohu, zatímco se snažil odlehčit pravou a vyhnout se větvím, kořenům i kmenům. Nedohlédl dále než na jeden krok. Hlava se mu točila, kolena se podlamovala, kotníky se praly s nerovným povrchem. V silnější ruce křečovitě svíral zabalenou zprávu, druhou paži měl ochablou a jen ji s sebou vláčel.

Začal klesat a pěšinka byla čím dál užší. Už dávno tím lesem nikdo neprošel. Ale byla to zkratka. Chodidlo mu sjelo o dva kroky níž, jen tak tak se zachytil keře svou poraněnou rukou. Hlasitě zasténal, ale využil setrvačnosti a klouzal dál a dál. Slyšel řeku, nemohl ji však ještě vidět.

Znovu se sesunul, ale tentokrát se nestihl natáhnout k blízké větvi. Sotva zaznamenal, že ztratil rovnováhu, octl se pod vodou celým tělem. Proud ho strhnul a odíral ho o velké balvany. Posel z posledních sil natahoval končetiny všude možně, aby si uchoval holý život. A aby doručil zprávu, na níž závisely stovky dalších životů. Nalokal se vody a nevěděl, kde je dno a kde hladina.

Konečně mezi prsty držel nějaký kořen. Vypjal se, jak jen mohl, a bojoval s krutými návaly ledové vody. Hekal a prskal, ale zprávu neupustil. Podařilo se mu zapřít nohu o kámen a vytáhnout své tělo ze spárů smrti.

Převalil se na záda a jen dýchal. Svaly v končetinách i v trupu sebou škubaly. Už nemohl. Ležel na mechu mezi kořeny a stále jen sípal a vykašlával tekutinu z plic. Jeho tělo odmítalo spolupracovat a i jeho mysl byla celá zatemněná. Věděl, že má úkol. Že když ho nesplní, způsobí obrovskou tragédii. A věděl, že už vyčerpal zbytky svých sil.

Udýchanému muži stekla slza po tváři. Vydal ze sebe dlouhý hrdelní zvuk, ale podařilo se mu přetočit na bok. A na břicho. Podepřel se rozklepanýma rukama a podsunul pod sebe kolena. A už byl na čtyřech. Před očima mu běhaly mžitky, kořeny pod ním jako by tancovaly. Zdravá noha došlápla na vlhký mech. Prudký dech narušil hrubý kašel, který tlačil za hrudní kostí a škrábal v krku.

Posel zavrávoral, ale keř mu pomohl se udržet na nohou. Když dokázal vstát, bylo jednodušší klusat, než se narovnat. A přesto ho každá buňka v těle přesvědčovala, že si musí odpočinout. Jenže za lesem už byl jeho cíl a on nesměl polevit! Ne, když už překonal tolik.

Les kolem něj krok za krokem pomalu řídl. A s ním i mlha. Stále mu však dýchala na krk a skrývala před ním jeho cestu. Dostala se mu do hlavy, musel bojovat sám se sebou, aby znovu a znovu položil nohu na zem a zase ji zvedl. Aby se odrazil aspoň trochu a nezakopl. Tentokrát by už nejspíš zůstal ležet.

Stehna mu zatuhla, kolena přepínal i nejjemnějším pohybem. Vyvrtnutý kotník z něj doloval bolestné vzdechy. Tolik míst v něm ho štípalo, tahalo a trhalo se. Na tolika místech byl přiškrcený. Krev mu pod kůží vybuchovala a tlačila na jeho zranění.

Nevnímal, nemohl. Jeho mozek se s jeho zbytkem rval o každý zbylý kousíček cukru. Proto posel ani nevěděl, že se mezitím doplahočil až k zavřeným vratům. Narazil do nich a zkolaboval. To byla poslední kapka.

Svalil se na zem a omdlel. Nehybně čekal na spásu. Vrata několikrát zavrzala v pantech a ven proklouzla postava. Ihned si k bezvládnému muži dřepla a odhrnula mu vlasy. Pak spatřila důležitou zprávu a podala ji druhé osobě, která ji následovala ven. Ta odběhla a na přesun posla dovnitř zbyla jen jedna. Podebrala ho a po třetím neúspěšném pokusu se konečně vyšvihla do stoje. Kvapně zmizela za vraty a venku zůstaly jen stopy po krvi. Vrata se brzy zase zabouchla.

.. . .. ..  . .... . . . . .. . 

Autorka: Hellooo, tak co myslíte? Co za důležitou zprávu nesl? Stála ho život? A co všechna ta zranění, kde k nim přišel? Jakou vzdálenost podle vás celkem zdolal? Dorazil vlastně tam, kam chtěl?

Já můžu prozradit jen to, že pár těch životů určitě zachránil. Je to šikula :P