Pozn.: Je to jen jednohubka k zamyšlení, takový nápad, přirovnání. Jestli z toho chcete něco mít, čtěte trpělivě (protože jsem nekontrolovala, jak moc srozumitelný to je XD).

Způsobů, jak něco tak ohebného jako malého človíčka ranit, je nesčetně. Tihle malí človíčci, rozumějte děti, mají úžasnou schopnost vypadat, že se nic neděje. Ovšem vždycky, když něco srazí malého človíčka na kolena a ukáže mu jeho bezmoc a nepatrnost, kousek v něm zemře. Možná surovou smrtí, možná nenápadnou a táhlou. Dítě ještě neví, že o cosi přichází, tak neklade odpor. Ale malý človíček nezůstane malým navždy a dříve či později na sobě začne hledat to, co vidí u ostatních. A nenajde. A pokaždé, když pochopí, proč mu tenhle nebo tamten úlomek chybí, je to jakoby zpětně oplakával jeho smrt. Vždyť co jiného má taky dělat veliký člověk, který je však samá díra? A jak pracné to je, jednu mezeru po druhé uměle zaplnit a snažit se uvěřit, že bude fungovat přesně jako ta část, o niž přišel...

Proto jsou lidé s dírami tak smutní – nikdo neumřel, a přesto zahynulo něco živého.

. . ... .  . . . ... ..  .. .
Pozn.: Je to vcelku směšný, že ještě na vejšce mě brzdí zdi, co jsem si vystavěla jako malej capart. A spoustu děr jsem našla až za poslední rok, což je taky rána pod pás, protože zatímco já usilovně vytvářím výplně, ostatní žijí. A tenhle oneshot možná smažu, když se budu zrovna cejtit šťastná a bude mi připadat přehnanej.