O princezně a princi, o dvou rivalských rodech, usilujících o jediný trůn. Občanská válka klepající na dveře, na poslední chvíli odvolaná nečekaným sňatkem. Šťastný konec pro všechny. Nebo alespoň pro všechny kolem... a my?

Vystupuji z kočáru, musím překročit kaluži, což v drahých střevíčkách a delších šatech není žádná legrace. Povede se a obě nožky mi dopadnou na kamínky příjezdové cesty. Kočí mezitím pobírá mé tři kufry. Děkuji mu a oba se blížíme ke sloupům, pod nimiž stojí dva strážní. Jsem již očekávána, proto se nás jeden z nich ujme a vede nás dále.

Procházíme prázdnými chodbami až k mé loži. Strážný své pány omlouvá, že jsme se opozdili a oni jsou již zaneprázdněni jakousi církevní návštěvou. Kočí uvnitř pokoje odloží má zavazadla a ptá se, potřebuji-li ještě něco. Ne, propouštím ho. Jsem zvyklá se o sebe starat a on by tu stejně nemohl zůstat déle než hodinu.

Dívám se zrovna z okna s výhledem na zahradu, když slyším kroky na chodbě a následné ťukání. Hopsám ke dveřím, abych nenechala osobu čekat. Myslela jsem, že se jako první seznámím se služebnou, jelikož mi jistě nějakou přidělí. Potvrdí se však, že se jedná o muže, jehož ráznou chůzi jsem slyšela. Otevřu a spatřím mladíka, opírajícího se o stěnu. Jakmile si mě všimne i on, rychle se napřímí a urovná si košili. Omluví se, zbrkle mě přivítá a lehce se pokloní. Také ho pozdravím. Představí se mi, přestože svá jména navzájem známe. I toto po něm zopakuji. Cítím, jak mi rudnou tváře. Je vytáhlý, musím vedle něho působit opravdu drobně.

On sice vypadá jako sebevědomý muž, přesto je na něm znát stud. Prohlíží si svou nastávající se zájmem a snaží se o svůj obvyklý šarmantní dojem. Nabízí mi rámě a zve mě již na brzkou večeři. Přijímám a co nejspanileji se jím nechávám vést. Takřka nedýchám. Není kdoví jak pohledný, ovšem působí čistě a schopně. Přistupuje k mé maličkosti tak něžně, až se mu nejistá ruka malinko třese. Přesto oba předstíráme, že jsme dospělí a víme, jak se chovat. Dospělí jsme, ale on je stále cizí muž a já cizí žena. Teprve čas ukáže, jak jsme vyzráli.

. . .... . .  . . ... . .. .

Bonus (Protože se hrozně ráda sleduji, při tvoření tohoto mini příběhu jsem zaznamenala jeho průběh. Ti z vás, co sami taky píší, tuhle super schopnost jistě dobře znají :3)

Začínám psát. V myšlenkách zkouším návrhy pro první věty. Ne... ne... tak začneme odtud. Za každou čárkou, tečkou, vykřičníkem, i za každým dalším slovem musím chvíli přemýšlet. Vidím před sebou ten prázdný papír, svítící bílé pixely. Přesouvám se z úvodu na hlavní linii příběhu, do níž se proniká mnohem lépe. Je měkčí, průstupnější. Člověk ji jen tak nenaruší. V hlavě už se mi tvoří svět. Hlavní postava získává základní charakteristiku, kolem ní roste prostředí a vše se zbarvuje. Slovy z papíru prosvítá smysl, který nesou. Vše ostatní je upozaděno, zapomenuto.

Tak jednoduše umím zmizet ze svého světa.