Přikulhal jsem k flekatému stanu podplukovníka, díky kterému jsem se sem vůbec dostal. Můj a jeho kamarád zároveň mi napsal doporučení, aby mě pustili ke speciálnímu útvaru, zde čítajícímu jediného muže. Odkašlal jsem si a vstoupil i bez vyzvání, jak mi bylo řečeno po cestě – očekávali mě. Uvnitř probíhal dialog mezi dvěma mužskými, rozhovor s mým příchodem samozřejmě ustal.

Zahlédl jsem jedny modré oči, vsazené do vrásčitého obličeje vyholené hlavy, a jedny tmavé oči pod stejně barevným obočím a krátce zastřiženými vlasy. Jejich majitel nedosahoval sice věku svého velitele, ale nejspíš v hlavě nesl několikrát více znalostí a zkušeností, než já bych si dokázal jen představit. A více předsudků. Jakmile zmlkl, jeho čokoládové duhovky přeskákaly mou maličkost od nejvyššího vlásku po špičky mých bot.

Nato obrátil zrak k podplukovníkovi a spustil: „Tohle má bejt posila?" Nenechal si ani skočit do řeči, rozjel se jako kulomet.

„Je mu tak pět a půl, v životě nebyl v terénu a vy mi ho házíte na krk?! Děláte si ze mě prdel?! Jste se tady všichni pomátli už! Nebo jste slepí?!" vsedě syčel a prskal po zodpovědné osobě, zatímco ke mně jen pohazoval rukou, aniž by se díval, „chybí mu celá noha!"

„Jen půlka," vložil se do toho modrooký podplukovník a to byl jeho první dokončený větný ekvivalent na mou obranu. On věděl, že po svých přijdu pomocí jedné protézy od stehna níž, takže se tomu překvápku vyhnul.

„Jsem zvěd, ne chůva," vrčel tmavovlásek výhružně, „navíc chůva zasranýho mrzáka! Mám ho za sebou asi vláčet, ne? Určitě má i invalidní vozík?"

„Nemá," zavrtěl klidně hlavou podplukovník, jenž tento výlev pravděpodobně pokládal za normální postup, „je prostě mladej a ochotnej pomoct a my nutně potřebujeme, abys měl někoho po ruce. Abyst–"

„Toho budu mít spíš na noze místo koule, protože se bude plazit jako šnek! První kořen mu bude horším nepřítelem než cokoliv, co nás čeká za řekou! Tohle mi udělat nemůžete! Jedinýho schopnýho zvěda dáte vsázku, abychom tam byli dva? Kurva, chcípneme tam jako dva prašiví psi!"

„Podívej, on má doporučení, umí zacházet s nožem, je zručn–"

„Vidím," upřel na mě zlostný pár očí drze, „zručnej možná, ale až budem prchat – a to s ním stoprocentně budem – asi ho budu muset zabít sám, aby ho nemučili, až ho dostanou." Zle se uchechtl.

„Dopadne stejně jako jeho předchůdce," zvážněl a založil si ruce.

„Ale i toho sis nakonec oblíbil, i když ses nejdřív škubal," pohnul k němu rukou starší ve snaze ho přesvědčit, aby polevil ve své náročnosti.

„Oblíbil," vyplivl to slovo s čirou nechutí na jazyku, „pod sprchou střel, kde zůstaly jeho zbytky, leda tak."

„Já prostě neberu žadnýho zelenáče s sebou k těm magorům!" odsekl, „je nezkušenej a ještě s indispozicí, neberu ho."

„Udělá, co mu řekneš," sliboval honem podplukovník a podíval se na mě, jak jen zaraženě stojím u vchodu a odevzdaně čekám na rozsudek. Černoočko na chvíli ztichl a také si mě prohlížel.

„Jsem připraven položit život," zasalutoval jsem pevně, aby mě bral vážně. On si však jen odfrknul.

„To je dobře, aspoň na rozdíl od těchhle dementů chápeš, čím naše mise skončí," zašklebil se silně ironicky. Urážet vojáky na nadřazených pozicích si jen tak někdo nedovolí, to jsem mu musel nechat.

„Ani necekl, takže určitě ví, jak si se svými nedostatky poradit, nebude zaostávat," zahuhlal chlápek opřený zadkem o stůl naproti lavici, na níž posedával zvěd. Potřeboval bojovného muže co nejrychleji zkrotit a dostrkat až za hranice jeho nevole. Aby mu nezbylo, než souhlasit.

„Příště mi sem rovnou předhodíte kreténa a budete mi tvrdit, že mi tam venku k něčemu bude," mávl rukou černovlasý a pohled přesměroval pryč ode mě. Znamenalo to ano?

„Když se trochu zasnažíte, na další misi nikoho shánět nebudeme," zapěl podplukovník vesele a opřel se o kousek vedle spokojeně. Zvěd se vyhoupl na nohy a obešel mě ven, častuje mě gestem, abych ho následoval.

„Když se zasnažíme, přijdeš jenom o tu druhou nohu," prošlo mu tiše ústy po cestě k našemu stanu. Díky téhle větě jsem pochopil podplukovníkova slova. Přešel jsem přes trs trávy a protéza krátce, zato hlasitě zaskřípala. Postřehl jsem malý pohyb hlavy a zpětný pohled černých očí. Naštěstí se k tomu nevyjadřoval.

„Tvoje část," máchl levačkou při vstupu do nízkého stanu a zamířil na druhou stranu, „zabydli se, anebo ne, protože v půl čtvrté je budíček a do hodiny nás jeep vyhazuje u řeky. Odtamtud pokračujeme pomocí čehokoliv, co nám visí od trupu." Jeho narážku jsem ignoroval a odkýval mu ty užitečné informace. Jsem možná nováček, ale nejsem z cukru. Nezastraší mě.

Podle vojenské rutiny jsem se po dlouhé štrece omyl a rovnou zalehl, stejně jako můj spolubydlící. Je fakt, že nabrat síly je důležité, pokud vstáváme ještě před trubkou.

Usnul jsem, jen co jsem se dotkl hlavou polštáře, ale hluboký spánek to nebyl. Jsem spíš ten typ, co si dá několikrát denně dvacet, než abych v noci umíral a ráno se zase rodil. Tahle schopnost usnout kdekoliv na krátkou dobu se zvědovi hodí. A díky ní jsem se stal svědkem cizí noční můry...

Přepadla ho přibližně kolem jedné ranní. Mělce dýchal a odstrkoval se od postele, jako by se topil nebo ho něco chytalo za části těla. Pravděpodobně se i dost zapotil a těsně před tím, než se vzbudil, mezi rty cedil nesrozumitelné věty zoufalství. Jakmile sebou trhnul a posadil se, přivřel jsem oči a předstíral spánek.

„Kurva, zase tenhle," zanadával na sen přiškrceně a snažil se dostat svůj uhnaný dech pod kontrolu. Zkontroloval mě postranním pohledem a promnul si obličej. Teprve potom jsem své herecké výkony podtrhnul protáhnutím ztuhlých svalů, hlasitějším nádechem a posunutím se na posteli.

„Děje se něco?" zašeptal jsem a čekal, kolik lži mi naloží. Zavrtěl hlavou a přehodil nohy přes okraj. Stále se ještě uklidňoval a chvíli mezi námi panovalo ticho.

„Sorry, že jsem byl takovej," vydechl nakonec a já mu dal prostor tu omluvu rozvést, „není to tvoje chyba, já jenom... nesnáším, když mi tohle dělaj. Nesnáším, když se musím starat ještě o někoho dalšího." S drobnými přestávkami postupně odkrýval své důvody. A já je chápal. Bude to ostřílený samotář, co se nerad spoléhá na bezchybnost ostatních.

„Když budeš poslouchat na slovo a nebudeš dělat kraviny, určitě z toho vyváznem živí a zdraví," zalhal konejšivě, přenesl váhu na chodidla a vydal se ven. Otočil jsem se na druhý bok a uvolnil se.

.

„Mladej, vstáváme," drknul do mě ve slíbené tři třicet a já se rychle zvedl na holé paže, abych mu dokázal, že vnímám. A taky abych se vyburcoval k činům. Spolu jsme provedli jen základní přípravy a kolem čtvrté jsme nasedali za řidiče, mého vrstevníka, který nás měl odvézt na smluvené místo. V autě se po mně chtělo jediné. Pouštět zákazy, příkazy a rady jedním uchem dovnitř a rozhodně je nenechat proplout ven. To jsem přes únavu svědomitě plnil.

„Jdeme," zavelel tmavovlásek a mávl na řidiče, který už zařadil zpátečku. „Odteď měj oči na stopkách. Za řekou jsme oficiálně nechtění vetřelci. Takovým naši nepřátelé rádi sekaj jazyky a údy."

„To je blbý, protože ta protéza nestála málo," uchechtl jsem se polohlasem a on se na mě s malým úsměvem na chvilku otočil. Pak už jsme postupovali vpřed. Brodili jsme se chvíli blátem, chvíli vodním rostlinstvem. Pevnou půdu naše nohy sešláply až za hodinu a půl trmácení se. To byla ona slavná řeka. Hranice jihovýchodu a severu. Hranice bezpečí a hrozby smrti. Hranice... jako žádná jiná. Hranice...

Natáhl přede mě paži, čímž mě zastavil na místě. Ani jsme nešustli, já především udržoval váhu na zdravé noze, protože na ni jsem v moment jeho signálu našlápl. Byla to ta lepší varianta, protože ač jsem se doopravdy snažil, protéza při každém hrbolku ječela jako koza před porodem. V tichém lese se její vrzání ozývalo neúprosně nahlas.

Mávl rukou a pokračovali jsme dál.

Podle informací, jimiž mě napumpoval cestou k řece, naši nepřátelé taky se zvědy neváhali a svou stranu si velmi dobře hlídali. Člověk nikdy netušil, kdy a odkud na něj vystřelí. Musel být zkrátka potichu a doufat, že hlídka pospává, nebo aspoň nevnímá své okolí natolik, aby postřehla slabé ozvěny šlápot. V mém případě skřípání.

„Nemohl sis to asi namazat," zašeptal ke mně, když má náhrada nohy vyděsila párek ptáků.

„Pomohlo by to jen krátkodobě a pak by to bylo horší," vysvětlil jsem omluvně. On zakýval hlavou.

„Skvěle. Až půjde do tuhýho, mám právo tě toho debilního mechanismu zbavit, tak s tím počítej," varoval mě, zatímco se rozhlížel kolem. Byli jsme na nohou už celý den a smrákalo se.

„Co tím myslíš?"

„Že s mojí podporou a bez tý kraviny budeš nenápadnější," sykl a postoupil o jediný krok.

„Vidíš ten pahorek támhle?" ukázal na vyvýšeninu. Kývl jsem.

„Ten obejdeme. Za ním nás čeká tak den dva cesty. Ale to už bude..." ztichl a naslouchal, než se ujistil, že nám nic nehrozí, „tam už nám půjde o kejhák. Ten pahorek obejdeme zleva zítra. Spát budeme támhle." Došli jsme na určené místo.

„Chceš noc, nebo ráno?" pohodil ke mně hlavou. Ptal se, kdy chci spát.

„Je mi to jedno, usnu hned," odvětil jsem nezaujatě.

„A vydržíš neusnout?"

„Samozřejmě," stál jsem si za svým.

„Tak já si s dovolením odpočinu první," rozhodl, „když se něco bude dít, nebuď mě, stejně se mi tam ve skutečnosti nechce, radši chcípnu tady."

„Rozkaz je rozkaz," uchechtl jsem se.

„Jasně."

„Dobrou."

„Hm."

„A hezký sny."

„Ideálně žádný."

Pousmál jsem se a sledoval ho, jak se uvelebuje v jednoduchém spacáku. Také jsem se do toho svého nasoukal, aby mi nebyla zima.

Prochladl jsem až k ránu, po probuzení. Snídali jsme po cestě, stejně jako jsme včera obědvali. Lépe se nikde nezdržovat. I díky tomu jsme se po dlouhém dni dopracovali kousek za onen pahorek. Nic velkého to nebylo, ale cesta vedoucí zleva, kterou tmavoočko vybral, byla neschůdná. Zvlášť kvůli mechům, které klouzaly. Málem jsem se z toho strmého srázu spustil, kdyby mě můj druh nezachytil.

Vpravo pahorek sice nespadal rovnou do zalesněného údolí, ovšem číhalo tam o to víc ozbrojených lidí. Vymyslet celou tuhle štreku, aneb její nejbezpečnější variantu, stálo tmavovláska dohromady dva a půl roku a dva nebo tři životy magorů, jakým jsem se nyní stal i já.

„Jak jsi k tomu přišel?" zamumlal směrem k mé utnuté noze, když mě v noci probudil, abych převzal hlídku. Pravděpodobně se mu ještě nechtělo spát.

„To se neříká," usmál jsem se sladce. On se taky s výdechem usmál.

„Pokud se nám podaří se vrátit až do tábora, dlužíš mi historku," ukázal na mě špičkou nože, kterým si zrovna ukrajoval kolečka salámu. Hned mi jedno nabídl.

„Může bejt, ale teď jdi spát, dokud ještě máme kde," popohnal jsem ho s pohledem k jeho čokoládovým očím. V tuto chvíli působily nabuzeně, ale celkově byly znavené.

„Chytrej kluk," pochválil mě. Už v jeepu mi řekl, že blízko základny budeme muset zůstat ve střehu prakticky pořád. Žádný dýchánek.

„Dobrou," zašeptal jsem a postavil se, abych rozproudil krev. Jinak by ze mě do rána vyrostl kus ledu.

„Brou."

Další noc už jsme nespali. Ne celou. Ukryli jsme se ve starém zákopu, kde nikdo nebyl a který pod větvemi de facto mizel. Tmavovlásek mě poučil, že nám kdykoliv může někdo spadnout na hlavy, tak ať v takovém případě ani nedutám, on pozná, jestli se jedná o zvíře, nebo člověka a podle toho se zařídí. A prý nemám vrzat.

Přečkali jsme tam pět hodin a každý tak získal něco málo přes dvě hodiny spánku. V jeho případě méně, protože se mu vrátila noční můra. Vzbudil jsem ho dříve, než ho to pohltilo, abych předešel komplikacím.

Poseděli jsme tam ještě hodinku a vyrazili s lehkým předstihem. Naše zásoby jídla a pití už ubývaly, takže jsme alespoň netáhli kila navíc. Má protéza tuto úlevu občas ocenila minutou ticha, ale mému společníkovi stále lezla na nervy. Tu a tam si neodpustil trefnou poznámku, mířenou někam mezi mou osobu a tu skřípavou pomůcku. Proto jsem ji na další kratičké zastávce namazal. Podle mých výpočtů by takto měla ztichnout po zbytek cesty tam i zpět, až k řece. Tmavovláskovi se ulevilo a nechal si další připomínky pro sebe. Nechápal, proč jsem to neudělal dřív, viděl jsem to na něm. Jenže promazat protézu není žádná rychlovka a já si zabalil mazání jen poskrovnu, větší piksla se mi tam už nevešla.

Potichu jsme postupovali hustými keři. Totožná situace s horou. Složitější, zato bezpečnější volba. Velké zastaralé sídlo jsme už měli nadohled, ale volili jsme pochod ve skrčení, abychom nečouhali jako párek surikat. Já kulhal s nejvyšší opatrností a on co nejtišeji klestil cestu. Bylo znát, že tudy nejde poprvé, ale ulomené větvičky stihly od jeho poslední návštěvy povyrůst (a lépe tak zamaskovat jeho stopy), takže nebylo možné se jen plížit skrz.

Zčistajasna mi cosi prosvištělo hned vedle ucha. Zahryzlo se to mému příteli do ramene a skončilo kdesi mezi lístečky. Oba jsme v tu ránu klesli až úplně na zem. On přes vážné zranění nevydal ani hlásku, jen jeho obličejové svaly bolest vyjádřily. Oči se nám setkaly jen krátce, protože další výstřel patřil mně. Schytal jsem ho naštěstí jen do ortézy, ale bylo jasné, že jim jen tak nezdrhneme. Přesto jsem se začal zvedat, než jsem ucítil pevný stisk na zapřeném zápěstí.

„Není kam," procedil, „zůstaň a zapomeň všechno. Jsme trempové, nemáme zbraně a rozhodně jsme odsud!" Lehl jsem teda zpět na břicho a po vzoru staršího lehce nadzvedl dlaně vedle své hlavy. Dýchal jsem prach a hlínu. Nedívali jsme se, čí nohy v těžkých botách se kolem nás seběhly. Nejdřív jeho a následně mě udeřili něčím do týlu, aby nás mohli sebrat.

Probral jsem se přivázaný k židli v rohu místnosti, kde nebylo moc světla. Ze tmy jsem mžoural do středu na židli podobnou té mojí, seděl na ní tmavovlásek. A před ním stál jeden z našich nepřátel. Držel ho za krátké vlasy a díval se mu do tváře. Tmavé oči byly podtržené fialovými kruhy, snad z výslechu, snad z nedostatku spánku.

Neznámý muž, za jehož zády postávali ještě další dva hlídači, trhnul hlavou vetřelce a dal si ruce v bok. Nerozuměl jsem jeho slovům, takže jsem neměl ponětí, za co mému příteli přilétla ostrá facka. Vždycky tu slídila možnost, že jen tak, pro zastrašení. Ale černovlásek se držel ze všech sil. Na vytasený nožík se ani nepodíval, hleděl muži přímo do obličeje. Musel vědět, že si za to vyslouží jen víc ran. Moje hrdost by se zakopala do hrobu – dobře, že sedím opodál.

Rozhlédl jsem se kolem, nikdo u mě však nestál. Zjišťoval jsem, kde všude mě obepínají provazy. Na rukou, na noze. Protézu mi nechali, dokonce volně. A to byla naše jediná šance, přestože jsem si připadal trapně, když mi visela ve vzduchu jako kus klacku. Zmínil jsem se už, že nepatřila k těm nejohebnějším? V koleni se dokázala malinko vykroutit, ale na pravý úhel jsem mohl zapomenout, stejně jako na čtyřicet pět stupňů.

Z rozjímání nad možnostmi útěku (moc jsem jich neobjevil) mě vytrhl děsivý výkřik z hrdla mého přítele. Při pohledu na nůž zapíchnutý v jeho oku, se mi zadrhl dech. V tu chvíli mi došlo, jak moc vážné to bylo. A že ten vtip s usekanými končetinami zvědů se vlastně vcelku blížil pravdě.

Chlap zbraň vytáhl, doprovázen úzkostným zavytím zvěda. Z oka mu tekla trochu špinavá krev a možná to bylo lepší, než zahlédnout tam díru, kterou ostří způsobilo. Naštěstí se snad k mozku nedostalo. Můj kamarád se shrbil, jak to jen šlo a tekutina mu kapala do klína a z něj až na zem. Obrátilo mi to žaludek naruby, ale zvládl jsem zůstat zticha. Před očima mi nabíhaly příšerné obrazy toho, čím si tu projdeme, jestli mě nenapadne, jak utéct.

Horečnatě jsem pohledem spaloval jedinou naději, jež mi přišla na mysl. Kromě toho, že jsem v pravé noze necítil žádnou bolest, s sebou protéza nesla ještě jednu obrovitou výhodu. Zabudované ostří. Vlastně jsem tudy propašoval hned dvě. To víte, ve všem špatném něco k užitku.

První kousek žiletky byl připevněný, nešel odstranit bez rozmontování celého kompletu. Druhý se musel odtrhnout, ten jsem schoval na vnější straně kotníku. A v tento moment jsem toho litoval, jelikož byl tak nadosah a zároveň zcela mimo něj...

Najednou tmavovláska muž táhl směrem ke mně a něco u toho hrčel, ale já se na jeho slova nedokázal soustředit. Hodil mi ubožáka k nohám tak, že se mi jeho zakrvácený obličej málem otřel o čouhající mrtvou nohu. Pak už jsem viděl jen vlasy, zmačkané v pevném sevření, a úšklebek té zrůdy, když jsem zvedl zrak.

„Tak co, mladej, budeš výřečnější?!" prskal na mě vyzývavě a přitáhl vlasy v prstech. Zíral jsem do zohavené tváře, zkřivené bolestí. Když mi šeptem uniklo jméno jejího nositele, zdravé oko sevřel ještě pevněji a vytlačil tak další slzy. Hlas se mi klepal stejně jako tělo. Moje i jeho.

„Nic nevíme, jsme tuláci!" vyděšeně jsem vzhlédl zpět na nepřítele, „nemáme ani zbraně!" Posunul jsem se na židli, až jsem ucítil malý tlak na pahýlu. Snažil jsem se muže s čokoládovýma očima probrat – měl volné ruce. Modlil jsem se, aby chápal, co po něm chci. Bylo to ošemetné, protože jsem mu o schované zbrani nikdy neřekl (kdybych ji potřeboval proti němu). On se stále jen třásl.

„A já jsem taky jenom bába z vesnice!" odpověděl mi na předešlou lež zostra ten chlap. Trhnul rukou, čímž mého přítele poslal k zemi. Přikročil ke mně a vší silou mě udeřil do břicha. První výstraha. Zaskučel jsem a v protéze také zaskřípalo.

„Víme, že jste z druhý strany, slídilové! Nezapírej a řekni něco užitečnýho," vytáhl zase nožík. Moje oči k němu hned skočily a vytřeštil jsem je, že už to víc nešlo. Ale ono šlo – hned vzápětí se mi to podařilo, jakmile jsem předmět pocítil na kůži pod čelistí. Díval jsem se na výhružně zamračené obočí obličeje nade mnou.

„Připravujete útok, žejo!" sypal ze sebe a tlačil mi srdce víc a víc do krku, kde mi ho chtěl proříznout. Nemohl jsem ani polknout!

„Řekni! Kupujete si na nás chemický zbraně, že je to tak!" drknul mi ještě znovu do krku. Věděl jsem moc a moc věcí. Ale ne proto, že by mi je řekli, než jsme se vydali na výzvědy. Měl jsem hlavu plnou tajností jen díky své předešlé práci, při níž jsem se ochomýtal kolem důležitých lidí.

„Nic nevíme," vyšel ze mě hlas tak uškrcený, že jsem si připadal již zpola v podsvětí. Nestihl jsem se ani nadechnout, dostal jsem perdu přímo do nosu. Ukáplo mi pár slz a z nosu se mi nejspíš spustila krev, stejně jako z jazyka, který jsem si překousl.

„Chemický zbraně, jo?" pokračoval, jako bych mu přece dal nějakou odpověď. Jen jsem na něj koukal. Kopnul mi do protézy a její konec se mi zahryzl ze strany do stehna.

„Těžko věřit, že by sem poslali tebe," odfrknul si nevraživě. Jeho dva kumpáni, které jsem dosud nevnímal a kteří se mezitím chopili černovláska, aby se o nic nepokoušel, si vyměnili pohledy.

„Odkud jsi?" zeptal se jeden z nich klidně. Alespoň v porovnání s jejich šéfem. Ten se ani neohlédl, dál si mne měřil pohledem. Můj přítel hlasitě zaúpěl a ošil se, čímž mi přidal vteřinu nebo dvě na rozmyšlenou.

„Mlč!" okřikl ho hned ten hlavní. Přiblížil se ke mně a pohodil hlavou, čímž „prosil" o odpověď. Hlesl jsem jméno města druhé strany. Vnitřně jsem křičel: „jsem místní, jsem odsud!". Vybral jsem ten z názvů, který popisoval chudou oblast, odkud by teoreticky mohli přijít dva vyhnanci jako my.

„Nevěřím ti," zabručel jako medvěd. Jako veliký, udýchaný, rozzuřený medvěd na dvou, jenž se připravuje na útok.

„Ani slovo neuvěřím z tvý oholený držky!" kopnul mi do židle, „nemáte zbraně, jo?!" A tentokrát nemyslel naši stranu, ale přímo nás dva. Zřejmě šlo poznat, že jsme na cestě krátce. Mohl bych se vymluvit, že jsme přespávali u pohostinných a podobně, ale on mi nedal čas a stejně by to bylo zbytečné. Prostě vycítil, že nevypadáme jako trempové, a nic by ho o opaku nepřesvědčilo.

„Koukal ses, když ti sekali nohu?" zeptal se mírněji. Přemýšlel. To bylo špatné znamení. Zavrtěl jsem hlavou. Byl jsem tehdy v bezvědomí.

„A co kastrace, nebyla by ti milejší?" protočil si působivě nožík v ruce, když konečně vymyslel, kterou další část těla bych mohl ještě postrádat. Polkl jsem. Kapky potu a slz mi stékaly po tváři. On se zasmál.

„Tu jsem ještě nezkoušel. Řvou lidi hodně, když přicházej o to, co je dělá muži?" přemýšlel nahlas. Znovu přistoupil blíž a nadzvedl mi dvě vrstvy svršku, v nichž mi nyní bylo citelné teplo. „Anebo když jim vylézaj vnitřnosti z těla? Tolik možností... co si počnu?"

„Co zkusit jedno po druhým?" navrhl jeden z těch hubenějších. Zhrozil jsem se. Musel jsem být bledý jako stěna.

„To zní fajn," usmál se laškovně, ale křivě a ošklivě. Přejížděl mi zkrvaveným nožíkem po břiše a já se snažil příliš nedýchat, aby se náhodou nezaryl hlouběji.

„Vyber si, co chceš první?"

Poté jsem odpadl. Bylo to na mě moc. Prošel jsem výcvikem a nebyl jsem z cukru, jak jsem se rád holedbal, ale tohle bylo příliš blízko smrti. A snad jedině díky tomu, že jsem byl slaboch, jsem přežil.

Probudil jsem se vysílený, žíznivý a na špinavé podlaze provizorního vězení. Vlastně to vypadalo víc jako kotec pro zvěř. Zápěstí mi už nesvazoval provaz, takže jsem hned v první chvíli natáhl ruku ke kotníku. Ale nenápadné ostří nikde. Sakra!

V bezmoci jsem se svalil naznak a těžce vydechl. Popravdě, chtělo se mi brečet. Jako malému dítěti na táboře, kde ho šikanují, a ono nechce nic jiného než odjet domů za svými rodiči.

Nechtěl jsem ani přemýšlet nad tím, co ještě provedli černoočkovi. A co provedou mně, až zjistí, že jsem vzhůru a tudíž schopný mluvit. Mluvit a řvát, až se mi orgány povalí z těla ven.

Chytl jsem se za vlasy a opravdu se rozbrečel. Bolela mě čelist, nos a břicho, kam jsem dostal pěstí toho chlapa. Oči jsem měl napuchlé a vyschlé.

Přestal jsem se vztekat ve chvíli, kdy jsem uslyšel kroky. Chtěl jsem předstírat spánek, ovšem hruď se mi zvedala tak, že muselo být jasné, že jsem mozkem přítomný. Co mi udělá, až uvidí, jak moc se bojím?

Uslyšel jsem zvuky zámku a šepot.

„Máš v tý protéze ještě něco?"

Zvedl jsem hlavu. Tmavovlásek! Rychle jsem se začal zvedat postiženým způsobem – jinak to s protézou a všemi těmi bolístkami ani nešlo.

„Ne, pokud nemáš šroubovák," šeptl jsem nazpět s třesem v hlase.

„Honem, zdrháme," otevřel konečně a oba jsme se rozběhli. Moje náhrada nohy se zdála hlasitější než kdejaký výkřik, tak jsem poskakoval hlavně na levé noze. Zdržoval jsem ho.

„Spletl jsem se," uchechtl se potichu za běhu, „asi je jim teď dražší oko než jazyk."

Nevím, proč měl náladu na takové vtípky. Snad si jen potřeboval ulevit. Na rohu dvou vysklených domů zpomalil a rozhlédl se. Podíval se krátce i na mě, než jsem ho doběhl. Přesto jsem spatřil, jeho rudou tvář. Všude krev, oko pryč. Kde mu nezaschla červená, tam se mu kůže barvila do modra, fialova a zelena. Pod zdravým okem mu visel monokl. Nešetřili ho.

„Znáš cestu?" vydechl jsem zprudka za běhu. Vlastně spíš za poskoku, k běhu to mělo velmi daleko.

„Tak napůl," nejistě ze sebe vyrazil. To už se za námi objevili nepřátelé a křičeli. Pálili po nás. Schytal jsem jednu do ucha, ale to už jsme vbíhali mezi stromy. Les, houští, úkryt.

Drali jsme se vpřed jako šílení a muž přede mnou co chvíli měnil směr. Ne kvůli kličkování. Kvůli nedostatečné znalosti okolí. Jistě hledal své záchytné body.

A pak jsem do jednoho takového zahučel. Do díry podobné té, v níž jsme naposledy přespávali. Zpanikařil jsem a příliš dlouho jsem se rozkoukával.

„Ruku!" křikl na mě shora hlas mého přítele. „Dělej, už jsou skoro tu!"

„Nemůžu, běž beze mě, chytnou nás oba!" snažil jsem se dostat na schůdek z hlíny, abych si pomohl ven. Byl jsem moc nízko na to, aby mě se vší mojí váhou vytáhl až nahoru.

„Ruku!" plival dál a bušil netrpělivě dlaní do stěny té jámy.

„Jsou tu hned, zachraň se, zdržuju, jsem pomalej!" mlel jsem jako kolovrátek a pokoušel se tu zpropadenou neohybnou protézu dostat na schůdek za zbytkem mého těla.

„Ne!" odpovídal mi pohotově skrz zaťaté zuby, napumpovaný životní energií, „tys nás zachránil, já tě tady prostě nenechávám!!!"

„Podej mi tu haksnu, než ti jí ustřelím!" pobídl mě naposledy nesmlouvavě a pevně mě chytil za obě zápěstí. Zapřel se ze všech sil a odstrkoval se nohama od díry, aby tam za mnou nezapadl. Já levou nohu zabodával do vlhké zeminy, abych druhovi ulehčil práci. Jenže mé úzkostné zmítání mělo na druhé noze přesně opačný výsledek. Zasekával jsem se a neměl v končetině dost citu na to, abych se rychle uvolnil.

Oba jsme zápasili o můj život, zatímco se šelest a výstřely ozývaly blíž a blíž.

„Tak šup, ty invalido!" vydralo se z mého přítele, než mě konečně dostal z té prokleté ďuzny. Hned stál na nohou a už mě bral za ruce a hruď, abych se postavil na vlastní.

Rozběhli jsme se, ale ne rovně. Dali jsme se doleva a po několika neúprosně dlouhých vteřinách zase doprava.

„Už vím," vysekl mezi dechy ze svých útrob můj vůdce. Zorientoval se podle té jámy, v níž jsem si vymáchal hubu. Nyní jsme tedy strategicky kličkovali směrem k... kdoví. Ale domů ještě jistě ne, musela to být skrýš.

Černovlásek konečně zastavil. Bleskurychle oběhl posledních pár kmenů a skoro hodil šipku do křoví. Bezhlavě jsem tam skočil za ním. Už po nás stříleli z několika stran.

„Tady nás najdou," mínil jsem úsečně, ale nepřestával se plazit vpřed.

„Je tu ostrůvek," odvětil polovičatě a jako na zavolanou jsme se najednou brodili bahýnkem. Bylo hlubší a hlubší, ale porost kolem lehce prořídl. Nato se před námi objevilo další klestí. Černovlásek ho obešel, ponořený v blátě až po pas. Našel jakýsi vchod a zmizl uvnitř. Následoval jsem ho.

Oba jsme tedy zůstali stát skrčení pod hromadou větví, která na jedné straně pokračovala ještě dál – nebylo vidět skrz. Průnik jsem mu jakžtakž pomohl znepřístupnit hromadou klacků a jednou tlustší kládou, která jakoby tu na nás čekala.

Ztichli jsme a močál taky. Stáli jsme tentokrát už po hrudník zanoření ve smradlavé tekutině a z druhé strany utlačovaní větvičkami. A slyšeli jsme své nepřátele.

Dobré tři hodiny slídili kolem. Neustále se přibližovali k našemu úkrytu, ale vždy shledali nemožným, aby se tímhle někdo proboural hlouběji, aby se mohl ukrýt. Nenapadlo je, že tu černovlásek už nejspíš někdy byl. Kolikrát asi? Kolik důmyslných pomůcek si tu vytvořil...

Po čtyřech hodinách konečně jeden z nás promluvil: „Zatím jsme živí." Teprve potom jsem se také odvážil rozvázat svůj ztuhlý jazyk.

„To tys nás zachránil, ne já," opravil jsem jeho chybu, jíž jsem si v tichu uvědomil. Když mě chtěl vytáhnout z té díry, tvrdil opak. I nyní zavrtěl hlavou. Široce se usmál, vynořil jednu ruku na vzduch a otevřel pěst. Naskytl se mi pohled na ostřím rozdrásanou kůži dlaně.

„Bez tebe bych se ven nedostal ani náhodou. Už jsem myslel, že máme dokonáno."

„Kdys mi ji šlohnul?!" chytl jsem ho důvěrně za zápěstí a podíval se mu s opilým úsměvem do očí. Tak proto jsem se probudil bez ní!

„To ti řeknu až doma," zase pěst zabalil. Místo toho se dal do spřádání plánu. Kdy vyrazíme, kudy půjdeme a na které schovky se mám spolehnout v případě, že se rozdělíme.

„Třeba za dvě hodiny se sem vrátí, jsem si jistej, musíme už vyrazit," zapřel se do klacků a té hlavní klády. Když jsme se dostali ven, zase po sobě uklidil tak, aby byl ten malý prostor použitelný.

Postupovali jsme i za tmy a teprve dalšího rána se dostali k první zastávce na naší cestě domů. Díra, jak jinak.

„Nic jsme nezjistili," byla jediná, posmutnělá slova, na která jsem se zmohl, než jsem šel spát. On pokrčil rameny.

„Člověk se musí trochu dívat kolem," pravil s moudrým podtónem, „to oni chystaj útok. Viděl jsem to." Očarovaně jsem vydechl, čelist spadlou. Díval jsem se na profesionála. On se na mě otcovsky usmál a přerušil oční kontakt. Pochopil jsem a zavřel víčka. Víc se dozvím zpátky za řekou.

A za tu jsme se opravdu dostali. Sice jsme to brali příšernou oklikou a překračovali jsme ji na několikrát horším místě než na cestě sem, ale zvládli jsme to. Přebrodili jsme se a vyhledali past s alarmem (to byl jeho nápad), který přivolal hlídky. Ty nás odvezly na základnu, kde jsme konečně dostali zaslouženého odpočinku.

.

„Tak co oko, už lepší?" podíval jsem se rovnou na obvaz na jeho hlavě. Sešli jsme se u jídla, oba parádně odpočatí a patřičně obvázaní.

„Oko dobrý, ale ta díra po něm bolí," zasmál se. Též jsem se uchechtl.

„Jojo, moje noha taky byla v pohodě, ale zbytek mě bolel," použil jsem stejný způsob vyjádření pro svou protézu, „časem to přejde."

„Dobře, že mluvíš o noze," přisedl si a vzal mezi prsty lžičku kaše, „dlužíš mi tu historku."

„Jakou?" zarazil jsem se. Koukal jsem mu na ten obvaz kolem hlavy a na vybledlé modřiny kolem. Pohnuly se v jeho šibalském úsměvu.

„Tu o tom, jak se z tebe stal mrzák, přece, slíbils mi to." Vydechl jsem a nevěřícně zavrtěl hlavou. Ale dal jsem se do řeči. Pokud jsem se chtěl dozvědět, kdy mi ukradl to ostří z protézy a jak se mu podařilo utéct, aniž by mě tam zapomněl, musel jsem nejdřív prozradit svoje tajemství.