Pozn.: Vy víte, jak moc ráda popisuju úplně random vztahy mezi random lidmi...

. .. . .. ... .. ... .

Zíral jsem do stropu, zatímco se mi v hlavě myšlenky předháněly jako formule na okruhu. Už celou věčnost jsem se převaloval ze strany na stranu, než jsem se konečně vzdal a přiznaně otevřel oči. I tak jsem se chvilkami posunoval na posteli, prostě jsem nemohl zůstat v klidu. Nejdůležitější noc týdne a já ji probdím. Tu zítřejší zkoušku ale potřebuju zvládnout!

Uslyšel jsem tiché zvuky z chodby před bytem, načež se do zámku prodralo něco malého a chvilku to chrastilo. Vloupačka! Hah, kéž by. Nadechl jsem se silněji a umořeně vydechl. Prosím, ať je to vloupačka!

Dveře se otevřely a někdo si rozsvítil a potichu sundal boty a bundu. Otráveně jsem zamručel a otočil se na bok zády ke vstupu do pokoje. Osoba přišlapala v ponožkách až tam a velmi pomalu si otevřela. Nejspíš nakoukla dovnitř, než vešla. Mužský hlas tázavě zašeptal moje jméno.

„Co tady zase děláš," zahučel jsem tónem, z něhož bylo víc než patrné, jaké dojmy mám z nevítaného vetřelce. Stále jsem odmítavě ležel čelem od něj. On stiskl vypínač, čímž mě ještě víc nakrknul. „Jdi do prdele, zejtra mám zkoušku, potřebuju se vyspat."

„Promiň," huhlal provinile a rozešel se blíž k posteli. Chtěl v řeči pokračovat, což jsem mu nedovolil.

„Jaký promiň – řekl jsem ti snad jasně," zvedl jsem se na loket a začal se otáčet směrem k němu, aby si na mých očích sám přečetl, co jeho uši ještě nezpracovaly, „že mi nebudeš lízt do bytu po desá..."

Vyvalil jsem oči a vmžiku se pořádně posadil. Čekal jsem kdeco, ale vyděsilo mě, když se ke mně skláněl muž ve zpoceném, špinavém tílku, s rudým kapesníkem v ruce a krví přes půl obličeje.

„Kriste," zakryl jsem si ústa rukou, zatímco on krev kapající z kapesníku chytal ještě druhou rukou. Mrštně jsem se odkopal.

„Seš blázen?!" vyhrkl jsem, „máš už bejt dávno v nemocnici, to se musí zašít!"

„Víš, že by si tam pro mě přijela máma..." připomněl mi neochotně a pohledem mě prosil o pomoc.

„Ty fakt nemáš mozek!" zhrozeně jsem si prohlížel poměrně hlubokou ránu nad obočím, která již zaschlé pramínky krve pokrývala čerstvými vrstvami, „já nejsem chirurg! Nemám tady nic a nevím, jak se to dělá! Zavolám ti záchranku, kdoví jestli nemáš i otřes mozku a šok. Víš vůbec, kolik je hodin?!"

„Po půl druhé...?" stydlivě mi odpověděl a já se vnitřně sesypal. Ještě jsem nic nenaspal a on mě okrade o zbylých pár hodin spánku!

„Ráno!" dopověděl jsem za něj a už vylézal z postele.

„Já vím," zakňučel a následoval mě do koupelny, „Mikey, že mi pomůžeš, že jo, prosím."

„Dělej, pocem," prsknul jsem a přitáhl si ho za pokrčený loket. Ze stejné ruky jsem mu vytrhl ten hnusný zbytek kapesníku a hodil ho do záchodu. „Nešahej si na to a umyj si ty ruce, nebo z tebe budu mít noční můry."

„Děkuju!" podlézavě za mnou houkl, když jsem se vydal pro nějaký čistý kus látky. Rychle jsem otevřel šuplík a sáhl po menším vypraném ručníku. Hned pod ním byl ten stejný, jen tmavě modrý, který mě zastavil v odchodu a donutil odstín vyměnit. Nebudu si kvůli takové trosce ničit žlutý ručník.

„Tak ukaž," vydechl jsem stále ještě unaveně a otráveně, „bude z toho jizva jako kráva." Asi ke mně docela pospíchal, protože krev se stále valila ven. Zavřel jsem záchodové prkénko a posadil ho. Vzal jsem jeho tvář do dlaně a přitiskl mu ručník na ránu. Tiše syknul a zavřel oči. Poté úlevně vypustil přebytečný vzduch z plic. Přemýšlel jsem, jestli ho nenavést, ať si ránu tiskne sám a ať si ji pak vyčistí a ováže, abych se já mohl ještě vyspat, ale hned jsem nápad zavrhl. Když se na mě podíval – na levé straně zpod zakrváceného víčka a slepených řas – bylo mi jasné, že se do peřin nedostanu ještě aspoň hodinu.

„V ringu se rveš jako král a za mnou pak dolejzáš a škemráš," protočil jsem oči a on se spokojeně pousmál.

„Vždyť jsi mě v ringu viděl tak jednou a to byl jenom trénink," uchechtl se. Přechytil jsem si ručník, abych déle vydržel tlačit na ránu. Svou velikostí se skoro mohla rovnat tomu obočí, nad kterým se rozevírala.

„Jo, byl to jen trénink a stejně bych do toho ringu za tebou nevlezl ani za milión," zavrtěl jsem hlavou a zrak mi padl na jeho ponožky. „A kde máš zas pantofle? Nemůžeš si je vzít, když už sis sem přivlekl svoje vlastní? Já nemám čas tady vysávat."

Ještě než se nadechl k další omluvě, jimiž mě častoval pokaždé, když se ke mně vetřel, jsem si všiml tmavě rudých kapek na zemi: „A dokonce mi tady přiděláváš bordel, fuj!"

„Já to uklidím," slíbil honem, ale z jeho očí a výrazu bylo jasné, že ho nějaký nepořádek vůbec netrápí a je především v sedmém nebi, že jsem ho nenechal na holičkách. Kdyby šel do nemocnice, jeho máma by stoprocentně zařídila, že si už nikdy nenavlékne boxovací rukavice. Upřímně bych si nestěžoval. Jenže na druhou stranu... on box vážně strašně miloval. Víc než cokoliv. Nevím, co ho na tom odpudivém sportu tak lákalo, ale vím, že mu na tom opravdu neskutečně moc záleželo.

„Jestli mě zejtra od tý zkoušky vyhoděj, můžeš za to ty," obvinil jsem ho, přestože můj nedostatek spánku by dost dobře mohl být spoluviníkem. „Ani z tohohle nic nemám. Dáš mi peníze, že s tebou trávím čas? To sotva. Ani nerespektuješ, že tě tady po desátý nechci."

„Já vím, já vím," konejšivě upustil ze rtů a stále se usmíval, „ale můžu tě ráno hodit autem, takže si přispíš."

„O půl hoďky, ale budu tady s tebou stát hodinu nad hajzlem jako blbeček," ulevil jsem si. Byl jsem na něj naštvaný, to ano, avšak co jsem mohl dělat? Stěžovat si, to bylo tak všechno. A on to věděl, proto za mnou vždycky znovu přišel a trpělivě poslouchal, jak mu nadávám a viním ho za kdeco.

„Podle mě jsi stejně nespal," mrkl na mě a já se zamračil, „takže když mě tu necháš..." Jeho oči mě vysmátě sledovaly. Vyhnul jsem se jim a odfrknul si.

„Něco za něco," pokrčil rameny vybízivě a já si posunul dlaň vzadu v jeho vlasech, protože už mě bolely svaly. Jsme sousedé teprve půl roku a on už stihl zjistit, jak moc mi pomáhá se tulit, když potřebuju usnout. A u něj to funguje opravdu dobře, protože hodně posiluje a udělat si na jeho svalech pohodlí je až ironicky jednoduché.

„Dobře, když mě odvezeš..." souhlasil jsem nakonec. Jeho koutky se pozvedly ještě výš.

„Máš to rád, že jo," automaticky začal provokovat a já raději krátkým pohledem zkontroloval, jak vypadá ta rána. Pro jistotu jsem ji znovu zakryl, protože ačkoliv se ven už pravděpodobně žádná krev nehrnula, nebyl jsem si tím jistý. Stále jsem koukal na obličej pokrytý tmavě rudou vrstvičkou, místy ještě rozmázlou do strany.

„Jsem lepší než ten tvůj starej plyšák, přiznej to," vysmíval se mi. Jo, díky tomu plyšáku přišel na strategii, jak si mě udobřit.

„Na mě si můžeš hezky lehnout..." položil mi ruce na boky a jednou z nich zajel pod mé tričko, „a půjčit si moje svaly, aby ty tvoje vytrčený kosti tolik netrpěly." Uchechtl se a poplácal mě po spodních žebrech. Nemohl se prostě smířit s tím, že jsem hubený. A to jsem nebyl žádná vyžle, jen jsem prostě nezapadal mezi jeho obrovské kámoše.

„Haha," pokusil jsem se ho loktem odehnat, aniž bych pustil jeho hlavu. On se zakřenil, rukou uhnul níž a protáhl se jí až k mým bedrům.

„A taky líp voním," pochlubil se pyšně a já protočil oči.

„Smrdíš jako zmoklej pes," uzemnil jsem ho, uvolnil tlak na jeho hlavě a podíval se na zničenou tmavou osušku ve své ruce. Krve jako z vola. Natáhl jsem se k umyvadlu a namočil čistý konec studenou vodou. Sklonil jsem se k němu a začal mu opatrně čistit okolí rány.

„Teď smrdím jako zmoklej pes, ale až se vysprchuju, budeš mi zas lepit nos, kam to jen půjde," zacvrlikal se zavřenýma očima.

„No jasně," zabrblal jsem. Možná měl pravdu, ale koho to zajímalo. „Hlavně, když se vysprchuješ u sebe a nebudeš mi tady lít litry vody."

„A pak se sem zase vrátím," velebil se souhlasně. Pak nastalo delší ticho. On se nejspíš už úplně uklidnil a lezla na něj únava, protože se opřel týlem o zeď a skoro to působilo, že na té toaletě hodlá vytuhnout. Můj dech se také vyrovnal. Atmosféra se rozvolnila. Opatrně jsem mu tu trhlinu v kůži vydezinfikoval a obvázal. Polohlasem jsem mu vynadal, že už mám kvůli němu lékárničku zpola prázdnou. Poté jsem ho nechal si vydrhnout zbytek obličeje a krk. Vymáchal jsem mu tílko, ve kterém pravděpodobně i zápasil.

„Děkuju. Za deset minut jsem zpátky," natáhl ke mně pravačku, že mě pohladí po vlasech, což mu nevyšlo. Uhnul jsem a namířil si to do své postele. Zabalil jsem se do přikrývky a chvíli ležel, než se mi začaly myšlenky vracet k učení. Ta zkouška bude masakr...

„Nemohl bych si nechat udělat kopii tvýho klíče?" zašeptal, když si ke mně přilehnul. Udělal jsem mu prostor, abychom se vešli. „Zlomil jsem si už třetí drátek, za chvíli nebudu mít, jak se k tobě dostat."

„Tím líp," zamumlal jsem, a když už ležel a nehodlal svoji pozici upravovat, nalepil jsem se mu na půlku těla. Jedna ruka přirozeně zabloudila k jeho vlasům, načež zjistila, že jsou vlhké. Ohmatal jsem provizorní obvaz, abych se ujistil, že si ho nezacákal, když jsem mu to jasně zakázal. Naštěstí dobrý.

„Posunul sis budíka?" kontroloval a já mu to odkýval. Minule jsem na to zapomněl a původní upozornění nám přivodilo infarkt už v půl páté.

„Jsou tři ráno," naposledy jsem si postěžoval. Zavrtěl jsem se, aby se mi lépe leželo.

„Spíš tři dvacet," přiznal a přiložil mi ruku na záda, „tak už spi."

„Dobrou," přistihl jsem se, jak tisknu obličej do jeho ohbí krku.

„Taky."

.

„Miku," uslyšel jsem kousek od svého ucha, „zvoní ti budík." Ačkoliv jsem se stihl probrat, jakmile vyslovil mé jméno, oči jsem neotevřel a budík ignoroval. Ze všeho nejmíň se mi chtělo se zvedat z teplého hnízdečka.

„Mikey," ucítil jsem ruku ve vlasech, jak se mě jemně snaží probudit k životu, „vstávej, nebo mě pust a já to vypnu." Ani jsem se nehnul. Melodie sice nehrála vyloženě potichu, ale na to, aby mě dostala z postele, byla moc slabá. Soused ještě dvakrát zamumlal moje jméno a poplácal mě po zádech, než se zpode mě začal vysoukávat. To už jsem se donutil se z jeho těla svalit vedle, ale k ničemu dalšímu jsem se stále neměl. Budík se uklidnil, a když se kroky vzdálily směrem ke koupelně, nastalo v pokoji nebeské ticho...

„Mikey, už vážně musíš vstát," vloupal se mi do hlavy znovu jeho hlas. Jakmile jsem nabyl vědomí, trhnul jsem sebou.

„Kolik je?" vyhrkl jsem a vypálil z postele tak střeleně, že se mi zatmělo před očima a málem jsem ztratil rovnováhu. Chytil jsem se za vlasy, pod nimiž mi hned začala tepat krev. Zaúpěl jsem a čekal, až se mi zrak vrátí.

„Klid, na stole máš snídani a já jsem víceméně připravenej, takže stíháš," podal mi mobil a já se zděsil.

„To teda nestíhám!" hlas mi vyjel o oktávu výš, než jsem plánoval. Hned jsem se rozeběhl a prosvištěl bytem tam a zpátky asi desetkrát, než jsem se konečně mohl zastavit. Nasedl jsem do auta a zkontroloval čas. Dvě minuty k dobru.

„Kriste," zabručel jsem si pro sebe a řidič se uchechtl.

„No vidíš a to sis přispal ještě dalších dvacet minut, dohromady už určitě víc než hodinu, co jsem ti dal," pochválil se.

„A vzal," vrhl jsem na něj naštvaný pohled. Dech jsem měl stále zrychlený. „Aspoň, že sis po sobě utřel tu hnusnou krev."

„Vždyť jsem to slíbil," pokrčil rameny a soustředil se na cestu.

„Jo a ten obvaz by pak chtěl vyměnit," vzpomněl jsem si při pohledu na to, jak ho měl vzadu lehce srolovaný. Asi jak se v noci posouval.

„Budeš odpoledne doma?" zeptal se obratem a podíval se mým směrem, protože zrovna stál na červené. Protočil jsem oči.

„Jo, tak se pak stav."

.

Odemkl jsem a pustil kamarádku dovnitř. Už to u mě znala, takže si rovnou zula boty a šla si umýt ruce. Mně to trvalo déle.

„Jé, koho to tu máš?" zaujatě se o minutu později zastavila ve dveřích do mého pokoje. Odlepil jsem její ruku opřenou o rám a sám vstoupil. Co, on tu ještě leží? Asi byl po celé té noci unavený a znovu šel spát, jakmile mě vyhodil u školy... Proč ale nešel k sobě?

„Hej, nechceš už jít okupovat vlastní postel?" houkl jsem na něj. On zvedl rozcuchanou kebuli a jeho končetiny se naráz začaly roztahovat do stran, čímž nám přítomným zřejmě předváděl své vypracované svaly.

„Nechci," netečně zase zabořil obličej do polštáře, „myslel jsem, že si po škole budeš ještě chtít zdřímnout, tak jsem zůstal, abys měl kde." Každé slovo vyslovil dostatečně zřetelně a já se na něj zamračil. Vysmívá se mi před spolužačkou!

„Vtipný," netrpělivě jsem postoupil ještě blíž, „tak padej k sobě domů."

„Seš roztomilej," s provokativním úsměvem se konečně zapřel o ruce, jen naoko upravil peřinu a s oblečením v náručí se odebral pryč.

„A už se nevracej!" zavolal jsem na něj do chodbičky, „rozhodně ne po desátý večer."

„Udělám všechno proto, abys mě už neviděl, ale nic neslibuju," usmál se na mě naposledy, než za sebou konečně zavřel a došoural se do svého bytu na stejném patře. Musel jsem to pak kamarádce vysvětlovat, což bylo trapné, a ona pořád opakovala, že je to roztomilé. Nevím, co ti dva s tím slovem mají. Roztomilá jsou třeba koťata, ne můj soused boxer, nebo já vysokoškolák. A už vůbec ne náš výměnný vztah.

Byl už večer, když se ozval zvonek. Došel jsem otevřít se špatnou předtuchou.

„Devět padesát devět," zašklebil se na mě soused, „převážeš mi ten obvaz, prosím?" Myslel jsem, že ho do toho ringu přece jen sám vyzvu.

„Děláš si prdel?!"

„Tak napůl," uchechtl se a vecpal se dovnitř, „fakt to potřebuju vyměnit, nějak se mi to vzadu přetočilo a začíná to dost tlačit. Bolí mě hlava už tak dvě hodiny."

„A přišel jsi v devět padesát devět," zavrčel jsem na něj, ale přece jen zavřel a šel s ním do koupelny. Měl hned dva důvody se stavit před desátou a místo toho schválně počkal!

„Nojono," zabrblal s úsměvem a automaticky přiklopil prkýnko záchodu, aby se na něm mohl rozvalit. „Jestli o to stojíš, můžu tady zůstat i dneska."

„Ne, dík, už se tě chci zbavit," na rovinu jsem mu odpověděl a oddělal sponu, abych to celé převázal. Zatímco jsem pracoval, on vedl konverzaci.

„No jasně, ale ráno ses horkotěžko vůbec odlepoval od mý kůže. Už jsem se bál, abys ke mně nepřirostl," dloubal do mě nadšeně.

„Přestaň si už ze mě dělat srandu," přemáhal jsem své ruce, abych mu rovnou neuštědřil aspoň pohlavek, když o něj tak žadoní. „Jestli ti to vadí, tak za mnou nelez s potížema z boxu a budem mít oba klid."

„Ale ne, mně to vůbec nevadí," opravil mě, „je to to nejmenší, čím si tvoje služby můžu zaplatit." Nato se uchechtl a cukl sebou, když mu kousek látky spadl k očím. Nevěděl jsem, co na to odpovědět a soustředil jsem se zrovna na tu odkrytou ránu před sebou. Vážně z toho bude veliká jizva. Jediné štěstí, že ji bude nosit na straně čela a ne uprostřed, to by vypadalo hrozně. Teprve, když jsem mu ten kaňon pořádně zakryl a omotával mu hlavu, jsem si uvědomil, co řekl.

„Tobě nevadí, jak tě v noci oblejzám?" zeptal jsem se tišeji, protože jsem se malinko styděl o tom mluvit nahlas. On chtěl zavrtět hlavou, ale rychle mu došlo, že by mi tím hodil vidle do práce.

„Ne, ani ne," nedbale z něj vypadlo, „v podstatě seš pro mě jako mladší brácha, kterýho je strašně jednoduchý otrávit." S tím do mě šťouchl, asi jako důkaz. Zahihňal se mé „otrávené" reakci, ale pak se znovu zapřemýšlel.

„I když možná že tě částečně beru i jako staršího bráchu, hlavně když se o mě staráš," upřel na mě oči stejně, jako když prosí o pomoc. Hned jsem pochopil, proč to tak má – sám se na chvíli vžije do role mladšího bráchy, aby ve mně vzbudil dostatek empatie a já mu pomohl, jak jen dokážu.

„A taky je to výhodný i pro mě, protože mám někoho, kdo se ke mně vždycky rád přitulí, když ne bejvalka," uchechtl se pyšně. Super, jsem náhrada holky, kvůli které se sem přistěhoval.

„Buď už radši zticha," napomenul jsem ho a zkontroloval, že jsem mu tu palici neobvázal příliš silně. Příště mu zavážu i pusu.

„Ale prosím tě, podívej se na ty kruhy pod tvýma očima," nenechal se odradit, „neříkej, že by ses rád nevyspal úplně až do růžova!" Já se místo na svoje kruhy pod očima podíval na ty jeho. Mohl by taky přestat chodit spát tak pozdě. Kdyby v noci nezápasil, vyspal bych se líp i já, protože by za mnou nelezl.

„No jestli tak moc chceš, můžeš tady zůstat, ale nemusíš jenom kvůli převazu," ustoupil jsem nakonec vážně a on živě zakýval hlavou. Tohohle příživníka se už asi v životě nezbavím, jestli mě považuje za sourozence. My dva a bratři, no to potěš koště. Jsme si podobní jako pepř a sůl.