Do hodiny zbývalo něco kolem pěti minut. Studentky jedné ze skupinek, utvořených za tři roky ve třídě, si sdělovaly dojmy ze včerejšího výletu na vysokou školu. Byly rozsazené v hloučku kolem lavice, dvě z nich ukořistily místo rovnou na ní. Dívky se zrovna začínaly dohadovat o názoru na jednoho vysokoškoláka, který jim předešlý den představoval výhody svého oboru.

Jedna polovička se přikláněla k tvrzení, že byl milý a vtipný. A pohledný. Druhá nezapírala jeho sympatický vzhled, avšak tvrdila, že si jen něco kompenzoval. Vtipy, které provázely jeho prezentaci jako ryby vodu, byly podle těchto dívek ohrané a tlačené na sílu.

„Na první pohled vypadal fakt dobře, jasně, ale na druhej už moc ne – docela přehrával," mínilo blonďaté děvče, sedící nahoře. Dívalo se přitom na hlavní mluvčí opozice. Ta zatřásla hlavou.

„Mně se jeho úsměv líbil, smál se hezky očima," odvětila. Vysokoškolák tímto pěkným úsměvem sklízel ocenění svých vtipů.

„Myslíš, jo? No, já nevím, já seděla v druhé řadě a naopak mi připadalo, že se spíš divně šklebil," pokrčila v nejistotě rameny. Její kamarádka, jež si obsadila místo hned vedle, taky s výhledem, energicky pokývala hlavou.

„Podle mě to nebyly jeho vtipy. Jakože by to měl od narození, chápete," popsala se speciální dávkou soustředění. Vysloužila si za to pokývání dvou vlasatých hlav.

„To je snad jedno, ne?" ozvala se znovu tmavovláska naproti. Měla za to, že záleží na vtipu, ne odkud ho člověk vzal.

„Ale tak jsem to nemyslela, prostě mi to nepřišlo přirozený," upravila své sdělení tak, aby podtrhla jeho pointu.

„A to ještě neznamená, že to pro něj přirozený nebylo," zasáhla slečna za jejími zády. Všechny páry očí se jí na tu chvilku pověnovaly.

Blonďatá zastánkyně negativního názoru se opět vmísila do konverzace: „Ale je pravda, že mně taky přišlo, že za těma vtipama něco skrývá."

„Žejoo!" přiblížila se k ní s velkýma očima její sousedka. „Třeba je to takovej ten sociopat, kterej se naučil bejt sympatickej, ale ve skutečnosti není hodnej!"

„Jo, jasně," uchechtla se mluvčí druhé strany, obrátila oči v sloup a mlaskla, „je to nějakej zvrácenej blázen, co se v tajnosti převlíká do klaunovskýho a chytá děti."

„Mezi psychopatem a sociopatem je rozdíl," nenechala se srazit dívka okupující lavici, „jeden se tak už narodil, kdežto ten dr – "

„No a co," přerušila ji netrpělivě černovlasá spolužačka, „i kdyby něco skrejval, jak vy si myslíte, spíš to bude nervozita, než nějaký špatný úmysly." Chtěla ještě pokračovat.

„My jsme o špatných úmyslech nic neříkaly."

Ale to už si zabrala hlavní slovo zase ona: „Mluvit před plnou místností lidí není žádný kafíčko, určitě o tom víme svý my všichni tady."

Dvojice na lavici nesouhlasně zaviklala hlavou.

„Tak možná schovával nervozitu, to nijak nejde proti našemu názoru," zvedla ruku dlaní vzhůru blonďatá. Její kamarádka ji za tu dlaň chytla a vzrušeně se na ni podívala.

„Přesně! Prostě na povrchu nebylo to samý, co uvnitř," rázně si dupla.

„To není nikdy přece," zakoulela očima zase ta zezadu a znovu si tím získala několik pootočených hlav. „Už jenom proto, že každej se něčeho bojí, co třeba nedá najevo."

V ten moment se uvnitř kruhu rozhostilo ticho, protože se všichni zamotali v tom, kdo jde proti komu. Názory stran se nějak slily dohromady. A dívka, která promluvila poslední, slyšela ozvěnu svých slov v hlavě, což ji donutilo se zamyslet nad jejich významem. Co tím vlastně chtěla říct?

Ještě jiné slečně ta slova utkvěla v hlavě. Dosud jen tiše poslouchala, maximálně párkrát přikývla. Nyní se poposunula na židli a vyvrátila hlavu dozadu a do strany, aby viděla na svého spolužáka, s nímž se tu a tam slovně pošťuchovali, aby se navzájem poznali. Její oči ho chvíli zkoumaly.

Dva další kluci tam byli s ním, ale on se nezapojoval. Tenhle jeho i její tichý přístup bylo to, co je táhlo k sobě. Pak se na ni podíval a ona se automaticky srovnala na židli. Sjela o kousek níž, aby si dopřála větší pohodlí. Bylo to trochu trapné, ale mezi nimi svým způsobem celkem typické. Tajně se sledovali a snažili se jeden druhého odhadnout.

Za chvilku jí zavibroval mobil na lavici, zpola pod stehnem blonďaté. Kluk zezadu ji sledoval. Neuniklo mu, jak se malinko nahnula dopředu, aby viděla, co je to upozornění zač. Krátce strnula, než se pro telefon přece jen natáhla. Odemkla ho a na displeji o pár lavic dále se ukázalo zobrazeno.

„Čeho se nejvíc bojíš?"

Bylo jasné, že se neptá na strach z pavouků, výšky nebo tmy. Očividně poslouchal hlasitý rozhovor dívek víc, než se věnoval svým kamarádům. Ptal se: Co skrýváš? Anebo: Jaký strach ti v něčem brání? Nebo třeba: Co nikdy nechceš zažít?

Ale ona si vybrala: Jaká představa je ti vnitřně nepříjemná?

Nevadilo, že si zvolila toto vyznění otázky a podle něj na ni odpověděla, protože i tohle o ní něco vypovídalo. Takhle se jejich konverzace převracely zcela běžně. Krátké otázky, krátké odpovědi, ne vždy v přímém souznění, ale vždy pravdivé.

„Že neprožiju plnohodnotnej život," odepsala.

Zaváhala, ale nakonec připojila: „Čeho se nejvíc bojíš ty?"

„V tomhle se asi shodnem," odpověděl za minutku, kdy přemýšlel. Teď už nebylo nic jednoduššího, než téma rozvést.

„Co pro tebe znamená plnohodnotnej život?"

. . ... . ... .... . .. . . . ... .. . ... . ..

Autorka: A vy? Čeho se bojíte?

Taková poznámka mimo, pro věrné čtenáře, já vím, že to už fakt hodně postrádá děj nebo nějakou zajímavější myšlenku. Částečně se vám za to omlouvám, částečně doufám, že to není úplná nuda a že jste už trochu zvyklí na moje výkyvy. Občas mě prostě chytne nějaká představa, a tak se ji pokusím vyhodit „na papír", ať už je to šílený, nebo jen každodenní záležitost. Někdy se mi to povede, někdy to lehce strádá...

Abych byla upřímná, malinko se bojím, že se mnou nevydržíte, pokud vás nenadchne prvních pár oneshotů, ale zase si říkám, že hlavní vždycky je a bude psát pro sebe. A že pokud jste se mnou došli až sem, tak už to je neuvěřitelný! 

Tak jako tak bych vás chtěla poprosit o trpělivost a pochopení, jelikož nastupuju na vš a život teď nějaký čas bude trochu neživotnej. Končit čtyřikrát týdně v šest není úplně kdoví co a v takovém stavu je občas míň na škodu netvořit. A je mi to hrozně líto, ale vybrala jsem si skvělej obor, tak to musím protrpět. 

A teď už víte všechno :P