S dvěma taškami, jejichž ucha se mi nesoucitně zařezávala do prstů, jsem se táhl po chodníku. Neustále jsem se ohlížel, protože jsem se strašně bál. Nebyla noc, venku hřálo jarní sluníčko a ptáčci zpívali, stejně jsem byl vyděšený. Jsem moc na očích. Zapadl jsem do domovních dveří, ale ani tam ze mě stres neopadl. Vidí mě i tady? Potily se mi dlaně a těžký nákup jsem musel co chvíli přechytávat, aby mi nevypadl a nerozsypal se po zemi. Při chůzi chodbami jsem se díval především do rohů a skrytých částí zdí. Slyší mě? Výtah s sebou též nepřivezl úlevu. Co když i tady...? A ani můj byt mi neulehčil trápení. Celou noc jsem nespal, přesto jsem nyní nehodlal odpočívat. Viděl by mě. Znovu a znovu jsem procházel místnostmi a hledal. Cokoliv. Měl jsem strach, že něco najdu, víc jsem se však obával, že to nenajdu...

Rozezvonil se zvonek a já sebou trhl. Ne. Nesmí to být... ne! Vykoukl jsem z okna a spatřil ho. Udělalo se mi zle, jako by mi někdo chtěl obrátit žaludek naruby. Zabednil jsem okno a zacpal si uši. Stále jsem slyšel hlasité řinčení, myslel jsem, že se zblázním. Možná to trvalo hodinu, možná jen pár minut – osoba se nenechala odbýt a stále tiskla tlačítko. Ví, že jsem tady!

Se slzami na krajíčku jsem donutil své roztřesené tělo do pohybu. Musel jsem odtamtud utéct! Pryč z vlastního domu! Nebral jsem ohled na nic, jen abych už byl v bezpečí. Proto jsem si nevzal ani peněženku, ani mobil. Zkrátka mi kapsy visely jako prádlo ve větru. Zabouchl jsem dveře od bytu, ačkoliv jsem si uvnitř tímto uvěznil klíče, bylo mi to jedno. Nastoupil jsem do výtahu a rychle zmáčkl první podzemní podlaží. Srdce mi bušilo do hrudníku, div mi neprolomilo žebra. Sleduje mě! Ví, že utíkám! Vidí mě!

Všechnu energii jsem věnoval běhu, jakmile mě výtah propustil. Razil jsem si několika dveřmi cestu a neohlížel se zpět. Chtělo se mi plakat, špatně se mi dýchalo. V rekordním čase jsem se dostal z paneláku, ale všechen ten vzduch kolem mi plíce ani trochu nenaplnil. Snad se zastavil u toho knedlíku v krku, který jsem pološíleně dokola polykal.

Byl tam. Volal mé jméno, spěšně mi šel naproti. Bál jsem se! V zápalu nepříčetnosti jsem se rozběhl doprava.

„Počkej, přišel jsem se omluvit!" křičel, ale já ho neslyšel. Nemohl jsem, nešlo to! „Vím, že to bylo přes čáru, chtěl jsem s tím přestat! Už se nemáš čeho bát! Včera jsem to všechno smazal!"

<><><><>< o den dříve ><><><><>

Smáli jsme se a cákali na sebe vodu. Byli jsme u jezera jediní, protože jsme přišli v době oběda. Jen my dva. Byla to legrace a já se málem doslova utopil smíchy. Snažil jsem se mu uplavat, ale on mě vždycky dohnal. Mazaně jsem mu „omylem" při plavání šplouchal vodu do tváře, abych ho zpomalil. Když jsme už oba dýchali přerývaně jako po maratonu, na chvíli jsme se zastavili ve vodě a uklidňovali se. Nato přišel nečekaný řetěz vtipů, který se vlekl od jednoho z nás k druhému. Bolely nás od smíchu pusy. A když jsme se (tentokrát už doopravdy) zklidnili, bylo chvíli ticho.

„Už je to tady dost rozvířený, asi už půjdu na břeh se převléct," přerušil jsem zvuky vody.

„Jo, klidně. Já pak přijdu," usmál se a já se vydal na souš. Byl jsem rád, že jsem se mohl bezstarostně svléknout a usušit. Natahal jsem na sebe suché oblečení a zrovna uklízel ručník, když jsem si všiml něčeho v blízkém keříku. I on už se vracel z jezera a něco na mě hulákal. Stále byl ještě rozesmátý z naší předešlé konverzace.

S nakrčeným obočím jsem sáhl mezi větve. Nechápal jsem to. On se mezitím převlékal o kousek dál. Kamera? Obrátil jsem ji a s velmi znepokojujícím pocitem zjistil, že je zapnutá. A nejen to, že natáčí. Ukončil jsem záběr a se smíšenými dojmy se podíval do galerie. Na úvodní fotce videa bylo vidět jak jezero, tak kousek pláže. I ten kousek, kde jsem byl na chvíli odhalený... Posunul jsem dále a polilo mne horko. Snímek byl den starý a byl umístěn v pokoji u něho doma, kde jsme přespávali. Dostal jsem se ještě hlouběji a celý zaskočený shledal, že všechna videa obsahovala nás dva, především tedy mě. Ve chvílích, kdy jsem rozhodně o žádné kameře neměl tušení! Bylo jich tolik!

„Co děláš?" uslyšel jsem za sebou kroky.

„Co to je," zavrčel jsem a otočil se k němu. Zbledl, když spatřil foťák, a začal něco nesrozumitelně koktat. „Co to je?!"

„Ty seš takovej... to je... to snad není možný!" křičel jsem a přes jeho protesty si rychle balil své věci, „co to doprdele je! Natáčíš mě?! Já tomu nemůžu... kurva!"

.     .     .

Utekl jsem mu a běžel celou cestu až domů. Kameru jsem po cestě vší silou mrskl do kontejneru někde v ulici, kde jsem v životě nebyl. Měl jsem příšerný pocit, že mě stále vidí. Celý můj svět byl vzhůru nohama, kdekoliv se mohlo skrývat podobné zařízení! Už teď měl nespočet záznamů ze všech možných míst! Nikdy by mě nenapadlo, že by...

Zabouchl jsem za sebou dveře a řítil se napříč bytem vzteklý jako tulácký pes. Kudy jsem prošel, tam zůstal jen bordel. Prohledal jsem všechny skuliny, všechny poličky. Našel jsem hned dvě taková nenápadná oka – přímo v mém pokoji! Jedno směřovalo na postel, druhé obhlíželo zbytek pokoje se zaměřením na skříň. Skříň, u které jsem se dennodenně převlékal! Obojí jsem roztřískal kladivem, které jsem měl v ruce rychleji, než bych byl s chladnou hlavou kdy dokázal. Uhodil jsem se u toho do prstu, protože mi slzy tekly proudem a zkreslovaly mé vidění, ale v tu chvíli jsem to neřešil. Taková zrada! Podraz! Tak... tak podlé a hnusné!

<><><><><><><><><>

„Jste v pořádku?" ptal se mě starostlivě muž, na kterého jsem se při útěku bezmocně zavěsil. Ze suchého hrdla jsem nebyl schopen vydat ani jednu smysluplnou hlásku. „Co se děje?"

„Promiňte, můžu?" lítostivě se v rychlosti dovolil můj pronásledovatel a vztahoval ke mně ruce, „je to všechno pryč, zbavil jsem se toho, už to nikdy neudělám, chápu, ž-"

„Nech- nesahej na mě!" ječel jsem jako smyslů zbavený a snažil se schovat za toho pána jako malé děcko za sukno své matky, „jdi ode mě pryč!" Bál jsem se ho. Sotva jsem se dokázal nadechnout, točila se mi hlava. Jsem v pasti, vidí mě všude! Sleduje mě!

.

Ještě dva dny zpátky bych tomuhle člověku svěřil svá tajemství a dnes se ho nemůžu ani dotknout. Štítím se ho, mám z něj strach, nemůžu ho vystát. Mám strach z každého záblesku, jenž koutkem oka zahlédnu. Ve vlastním bytě nejsem dost v bezpečí...