Měl jsem už dost těch ožralů z podpalubí. Každý večer to samé tlachání. Vystoupal jsem úzké a nízké schody a chytl za kliku. Dveře mě nečekaně vzaly s sebou a já se octl na palubě. Lodí mého strýce zmítala pořádná bouřka – prý přeháňka. Vítr a gravitace společně s návaly vody mé tělo stáhly až k přídi jako hadrovou panenku. Zabouchnutí dveří jsem postřehl při nekontrolovatelném klouzání k zádi, když nastala absolutní tma. Asi jsem se celý otočil hlavou dolů, protože jsem se do něčeho najednou silně udeřil...

Probrala mě až slaná voda, chrstnutá do obličeje. Rychle jsem se převalil na bok a začal ji vykašlávat. Otřel jsem si oči a zamrkal do slunce. Zastínila mi ho silueta, na niž mé oči automaticky zaostřily. Lekl jsem se toho, co jsem spatřil, a po čtyřech zacouval lehce vzad. Modrý člověk s čímsi na tvářích a čele... šupiny? Otočil se na patě a po písku se vydal k vodě. Vzpomněl jsem si, co se stalo, než jsem upadl do bezvědomí. Zavrávoral jsem, ale stoupl si na nohy. Nacházel jsem se na nějakém ostrově s širokou pláží na jedné straně a skupinami palem na té druhé.

„Počkej!" klopýtal jsem za ním dezorientovaně, ale on se jen usadil na písku čelem k moři. Vypadal, jako když přišel rozjímat. Celý zadýchaný, s pomotanou hlavou a kutálejícíma se očima jsem u něj zastavil. Přešlápl jsem, abych vyrovnal rovnováhu, ale stejně jsem si nakonec sednul na zadek. Přitlačil jsem si dlaň na bolavé místo na hlavě a odkašlal si kvůli slané chuti v puse. Když jsem se trochu srovnal, podíval jsem se na něj. Opravdu hleděl do dálky, asi v ní četl nějaká moudra. Byl štíhlý, prsty mu propojovaly poloprůhledné blány a celá mokrá kůže se leskla modrým odstínem. Zepředu světlejším, na zádech spíš tmavším. Vlastně mě udivovalo, že mu nechyběly vlasy.

„Jak jsem se sem dostal?" zamumlal jsem a připadal si jako ve snu. On se na mě podíval, ale nereagoval. Natáhl ke mně ruku. Trochu jsem ucukl, jelikož jsem to nečekal. Ještě pomaleji se tedy nahnul a tentokrát jsem ho nechal. Přiložil vlhkou ledovou pravačku na mé čelo pod rozčepýřené prameny vlasů a chvíli ji tam nechal. Asi kontroloval teplotu. Zkoušet něco takového, když vaše tělesná teplota nikdy tak vysoko nedosáhne, musí být obtížné.

„Tys mě vytáhl?" promluvil jsem znovu a on paži stáhl zpět k sobě. Ignoroval mě pohledem pryč a něco v těch jeho očích mě nutilo si myslet, že chápe, co mu říkám.

„Ty... umíš mluvit?" podíval jsem se na něj zpříma. On mi opětoval vážný pohled a zakýval hlavou.

„Rozumíš mi?" kontroloval jsem a on opět kývl. Hned mě napadlo, jestli tohle není jeho odpověď na všechno.

„Tak něco řekni," pobídl jsem ho zaujatě, ale on hlavou tentokrát zavrtěl.

„Proč ne?" dovolával jsem se odpovědi. Jaký důvod by měl k tomu, aby nepoužil svůj jazyk, když mohl. Ne, zase jen zavrtěl, díval se u toho ke svým nohám.

„Takže neumíš mluvit," povolil jsem zklamaně. On protočil oči, sebral se a odcházel k vodě. Obličejem tedy každopádně mluvit dokázal.

„Počkej!" pokusil jsem se ho zdržet už podruhé. Zastavil jako voják a obrátil ke mně horní polovinu těla. Stál už po kotníky ve vodě a já byl příliš malátný, abych se vůbec zvedl. „Kam jdeš?"

„Počkej, co mám dělat?" zvýšil jsem trochu bezmocně hlas, když beze slova pokračoval v chůzi. Aniž zastavil, pokrčil rameny a skočil šipku do vody, načež se po něm slehla... voda. Doslova. Tak nějak jsem se sebral a dokráčel tam až po kotníky, jako bych si nebyl jistý, jestli přeplavu oceán, jenž se mi rozvíral před očima.

Když jsem tam čuměl dost dlouho, vydechl jsem a odebral se zpět k palmám, abych se usadil. Slunce na kůži pálilo, že by mě ani pára nepřekvapila. Nechal mě tu umřít. Napospas samotě a hladu. A žízni. Byl jsem vyčerpaný. Zavřel jsem oči a vnímal každý slabší vánek, co mě ochladil. Usnul jsem asi do půl hodiny.

Ležel jsem skutálený o něco níž, když mě probralo praskání ohně. Ten vodní muž vysedával na druhé straně táboráku a se staženým obočím sledoval, jak se ryba původně světlá opékala do tmavé.

„Ty ses vrátil?" udiveně jsem si protřel znavené oči. Zakýval hlavou a vypadal u toho, že bylo celou dobu jasné, že mě tu nenechá. Samozřejmost. Mohl mi to třeba říct...

„Ty normálně žiješ na souši?" posunul jsem se blíž, ačkoliv jsem se teplem potil. Zavrtěl hlavou a pootočil klackem s rybou.

„Takže jen kvůli mně?" pozvedl jsem obočí. On se mi skrz oheň podíval do očí, ale neodpověděl. Asi teda jo.

„To takhle vždycky opékáš ryby?" nenechal jsem se odbýt. Musí to být nějaký vodní muž. Povzdechl a zavrtěl hlavou.

„To taky jenom kvůli mně?" zamumlal jsem překvapeně. Nevypadal zrovna přátelsky, jeho chování si protiřečilo. Ohlédl se za sebe a ignoroval mou otázku. Chvíli bylo ticho a já několikrát změnil sezení, než jsem se uvelebil v tureckém sedu. Můj zachránce si své lokty podpíral koleny a jednu ruku měl napřáhnutou s tím klackem.

„Proč se tak mračíš?" napadlo mě a on mě místo odpovědi znovu obdaroval jen pohledem. Na moment jsem ztichl. Sklopil oči zpět do ohně, ale mračit se nepřestal.

„Štvu tě?" opatrně jsem se ujišťoval. Skoro jsem se nadechl na další otázku, když teprve promluvil.

„Vy lidi příliš mluvíte," pronesl chladně a jeho hlas nesl neobyčejnou hloubku.

„Páni," neudržel jsem se na uzdě, „tak opravdu umíš lidskou řeč! Proč nemluvíš?" On si promnul kořen nosu a rovnou prohrábl světlé vlasy.

„Tak hele," začal hrubě, „pomohl jsem ti z dobré vůle. Ale nesnáším lidi. Nesnáším, jak pořád žvaní. Jste k nezastavení. Tak plní sami sebe. Poděkuj a sklapni." Vytřeštil jsem bulvy a dočista oněměl. Jen jsem zíral na tu drsnou tvář, ohozenou vlnami a uhlazenou mořskými proudy. Byla neustále mokrá, stejně jako zbytek těla.

„Děkuju," poslechl jsem teda a díval se, jak si ten kluk prohlížel rybu, jestli je už hotová. Pak se zvedl, přešel ke mně a jídlo mi podal.

„Díky," zabrblal jsem jako rozbitá gramofonová deska, co nic jiného než děkování nepřehraje. On si sedl, tentokrát dál od ohně. Chtěl jsem se zeptat na tolik otázek, a zatímco jsem jedl, přicházely další. Jestli má radši slanou nebo sladkou vodu. Jestli se může utopit. Jestli vodu i ovládá – vzhledem k tomu, jak podivně lehce do ní předtím zaplul. Jestli je víc takových jako on. Jestli tu se mnou zůstane... ale mlčel jsem. Nepomohl bych si tím, jen bych si přihoršil.

„Děkuju za to, že ses na mě nevykašlal," zašeptal jsem tiše, protože jsem si nebyl jistý, jestli to můj společník přijme. On se klidně zvedl, došel až k vodě, do ní a zase zmizel ve vlnách. Jaké to asi musí být, umět perfektně plavat? Doufal jsem, že se opět vrátí. Kdyby ne, asi by to znamenalo konec jednoho bezvýznamného človíčka na tomto světě. Jakmile jsem spořádal celé maso, přiložil jsem do ohně a jen přemýšlel. Usínal jsem sám a v noci se několikrát probudil, též sám. Byla mi celkem zima, když foukalo od moře. Teprve ráno jsem se octl ve společnosti toho vodního muže. Silně jsem se nadechl a protáhl všechny ztuhlé svaly. Cítil jsem se už daleko lépe. Sužoval mě jen mírný hlad.

Polknul jsem přání dobrého rána i otázku, co teď se mnou bude, a přisedl si hned vedle něho. Bez odezvy. Jen můj žaludek se opatrně vyjádřil o svém stavu, když jsem se chvíli nehýbal. Sledoval jsem své opálené, lehoučce načervenalé končetiny. Díky bohu za ty palmy.

Moje břicho se opět ozvalo, modrý muž se směrem k němu krátce podíval. Stoupl si a i mě podebral za paži, jeho dotek byl ledový. Dovedl mě k vodě, postavil mě už v mělčinách, vzal mou ruku a zaťukal mi na hodinky, sleduje je.

„Myslím, že fungují správně," šeptl jsem a on ke mně vzhlédl. Natočil je tedy ke mně a už mě zase opouštěl. Za chůze se otočil a gestem naznačil, ať hlídám čas. Skočil do vody a já si zjistil, kolik je. Minutu dvě jsem jen pozoroval, jak mi mírné vlny naráží do holení. Moře nebylo znečištěné lidskými odpadky, což bylo příjemné. Musel jsem dávat pozor na kamínky, ale člověk si na nové podmínky zvyká rychleji, než by sám čekal.

Po šesti minutách a asi dvaceti sekundách prořízl hladinu vodní muž tak mrštně, jako když z vody skáčou lítající rybky. Dostal se dost vysoko do vzduchu a doskočil jen kousek ode mě, s velikým úlovkem v silných rukou. Spadla mi brada, když jsem se vyhnul kapkám, a přezkoumal jsem jeho výkon.

„Šest minut a dvacet pět sekund," ukázal jsem na ručičky pod sklíčkem a on mi ukázal veliký hrdý úsměv. Pohodil hlavou a oba jsme se vydali ke zbytku ohniště.

„Mohl bych se zeptat, prosím?" velmi nejistým tónem jsem na sebe upozornil u večeře – on na souši pravděpodobně nikdy nejedl, ale u jídla mě samotného nenechával. Celý den jsem v podstatě nedělal vůbec, ale opravdu vůbec nic užitečného. Užil jsem si procházku dál do vnitrozemí, ale ostrov působil dost jednotvárně. Vodní muž mě dovedl k potůčku se sladkou vodou, za což jsem mu byl moc vděčný.

„Chápu správně..." načal jsem, když kupodivu kývl, „že jsi vodní muž?" Zapřel se o ruce a podíval se k nebi.

„Jsem mořský pán, vodní muži jsou sladkovodní, ti sůl nezvládají," zabručel tím svým hlubokým hlasem, ale tentokrát zněl něžněji. Divil jsem se, že jsem se vlastně docela trefil.

„Aha, podobně jako mořský panny," zamumlal jsem si pro sebe a on zavrtěl hlavou.

„Mořské panny také mají nohy," krátce rozmazal mou představu červenovlasé dívky na dně oceánu. Napadly mě další otázky, ale nedovolil jsem si je vyslovit. Nechápal jsem, že tahle pololidská stvoření nikdo ještě neobjevil... Dobře tak, bylo by jich škoda.

Dojedl jsem a on se zvedl na nohy. Zamával mi a... však vy víte, co udělal. Překvapil mě, takže jsem mu nestihl milé rozloučení vrátit. Ale usmál jsem se mu na štíhlá záda.

Příští ráno mě probudil už při východu slunce. Dotáhl mě znaveného ke břehu a ukázal na vodu. Učinil jsem pár kroků vpřed a tázavě se na něj podíval, ale on znovu jen ukázal na širé moře. Zvyklý mlčet jsem mykl rameny a u toho rozhodil ruce. Trochu jsem se vln bál, plavat mě nikdy nikdo nenaučil. On si pro sebe kývl a šel přede mě. Svlékl mi triko a odhodil ho na břeh. Pohybem prstů mě zval, abych ho následoval, zatímco začal couvat hlouběji do vody. Vlny se o něj rozrážely, ale nejen to. Před jeho tělem se vytvořila asi metr a půl široká klidná hladina, nezčeřená, průzračná. Jako poděkování jsem se na něj usmál a následoval ho pomalým tempem. Když nám voda sahala kus nad pas, zastavil a upažil. Zopakoval jsem po něm několik trpělivě naznačovaných temp. I voda za ním se absolutně zklidnila, bylo zajímavé sledovat vlny po stranách. Otočil se ke mně zády, odrazil se zlehka od země a u toho provedl jen jedno tempo. Vyzval mě, abych to po něm zopakoval. Šlo to celkem lehce, protože jsem se jistil nohama. Ještě několikrát mě to nechal to zkusit, a když se mi nepovedlo dosáhnout dvou temp a plácl jsem obličejem do vody, podepřel mě pod pažemi a vytáhl ven. Zamyslel se a rozhodl, že budu plavat s jeho oporou. Nejdřív jsem se držel jeho ruky, pak mě podpíral na hrudi, abych používal paže, a nakonec jsem to jakžtakž zvládal i bez pomoci. Ale sám bych se bál, jemu jsem věřil.

A tak i další den a den potom jsem překonával své hranice. Rychle jsem pochopil, že ve vodě musí člověk pracovat s tím, co mu nabízí. Stejně na mě působil i mořský pán. Dokázal být jemný, ale jakmile jsem šel proti jeho proudu, krotkost se mu vytratila a bojoval jsem s ním. Tehdy se stal neústupným, nekompromisním. Podobně jako člověka dokázal uklidnit a uvolnit, měl schopnost ho i vystrašit a zcela potopit.

Asi sedmý den mě nechal plavat samotného, protože se mu zdálo, že moře je klidné. Mně se zdálo, že mi každých pět sekund něco cachtá do obličeje, dokud jsem však zvládal, činil jsem, jak si přál. Když už jsem se chtěl vrátit, posunkem mě poslal ještě dál podél břehu. Nechtělo se mi tam, protože tam už místo písku na břeh vylézaly šutry. Dno vypadalo zlověstně. Ale protože zakroutil hlavou a popohnal mě, pokračoval jsem v namáhavé etapě. Cítil jsem svaly, o nichž jsem předtím neměl ani tušení. Jelikož jsem byl za krkem celý skřípnutý z neustálého držení hlavy nad vodou, na chvilku jsem se zastavil, abych se narovnal. Jak mě to učil, jsem se držel na místě. V jeho pohledu se zračil otazník, tak jsem na vteřinu zvedl ukazováček, ať mi dá minutku. Rozuměl a také zastavil pozvolný krok na břehu. Stál snad víc než dva metry nade mnou, protože do vody vedl v podstatě jen ten sráz.

Bez varování jsem ucítil palčivou bolest na straně pod pravačkou. Strašně jsem se lekl a plaval rychle pryč od toho, načež jsem dostal další bleskový zásah, tentokrát do pravé nohy pod kolenem. Zmatkoval jsem a rychle se snažil vylézt s úzkostnými výkřiky na rtech. Připadalo mi, jako by mě voda stahovala zpátky! Nalokal jsem se a znovu mi celým tělem projela ostrá bolest. Než jsem se ponořil pod vodu, zahlédl jsem kratičký moment perfektně provedené šipky mořského pána do moře. Nedařilo se mi najít hladinu, protože jsem se nedokázal uklidnit. Upustil jsem skoro všechen vzduch a potřeboval jsem se honem nadechnout!

Kolem pasu se mi ovinula studená paže a myslím, že jsem osobu uhodil, protože jsem se zprvu vyděsil, že mě stáhne dolů. Naopak mě vzala s sebou nahoru tak rychle, že jsem se takřka hned hystericky nadechl. Halekal jsem něco o tom, že mě to bolí, a přitiskl jsem se mu na záda, když mě k tomu vybídl. Klidně doplaval zpátky a já se až tam podíval na poraněná místa. Musela mě požahat medúza!

„Musím si to něčím ochladit," sáhl jsem po jeho ruce křečovitě, ale on se mi vysmeknul a prudce zavrtěl hlavou. Silně mě chytl za ramena.

„Byla to talířovka, přežiješ," hlubokým hlasem do mě zahučel, až to znělo, jako kdyby mi něco nařizoval, a zatřásl se mnou u toho. „Já vím, co s tím."

„Dobře, dobře," pokoušel jsem se ukočírovat zběsilý dech. Šla na mě malátnost a nevolnost. On se zaměřil na mou pravou nohu, kde se mi už pomalu tvořily puchýře a odíral mi ji pískem. V průběhu jsem ucítil kyselé sliny a vyvrhl poslední rybu z žaludku. Cítil jsem se hrozně. On mě pak podebral zezadu pod rameny a odtáhl mě ke slané vodě. Ležel jsem mu hlavou a vrškem zad na klíně s pravačkou ovinutou kolem jeho beder a on mi ještě ránu na žebrech otíral pískem ze dna. Konečně jsem vydechl zbytek strachu a opřel se o něj pohodlněji. Byl jsem unavený a po chvilce jsem odpadl.

.

„Proč nemluvíš častěji?" zeptal jsem se večer, když jsem se probral. Ještě jsem ležel a odpočíval. On se ohlédl a posadil čelem ke mně. Nečekal jsem odpověď, ale on se možná cítil trochu provinile, že jsem se málem utopil, takže udělal výjimku.

„S komunikací přichází obchod a s obchodem lhaní, přetvářka a intriky. Samá faleš," seriózně popsal, „vodní a mořští lidi uctívají přírodu tak, jak je. Soužití s ní je pro nás důležité."

„Díky, žes mě zachránil před utonutím. Zase," usmál jsem se na něj a on se přes všechnu svou vážnost usmál zpátky, než kývl.

„Ale mohls mi říct, že jsou tam u kamenů medúzy," pokáral jsem ho bez vyčítavého tónu. On ukázal na nejbližší břeh, pak na vzdálený kamenný břeh, zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Kývl jsem, jelikož jsem pochopil, že asi medúzám nezáleží na tom, jak vypadá břeh. Prohlédl jsem si požahaná místa skrytá listy palmy a on si prohlížel mě. Přehoupl se na kolena, natáhl se a ruku s listem mi posunul zpět. Setkali jsme se pohledem a já na něm vyčetl, že si to mám nechat zakryté. Asi kvůli slunci. Vrátil se zpátky a přiložil rovnou do ohně. Už pro mě měl připravenou večeři.

Další den, ačkoliv panovalo příšerné vedro, se mi moc do vln nechtělo, pořád jsem kontroloval, jestli u mě neplave nebezpečný mořský tvor. Kromě mořského kamaráda, toho jsem tam vyloženě potřeboval. Častěji se na mě usmíval, což mi připadalo hezké. Podporoval mě a občas koukal za sebe, aby bylo jasné, že se nemusím bát medúz. Když jsem se vyčerpal, ukázal mi něco, co jsem nikdy nezažil. Bylo to prosté. Rukama mi nad hladinou držel krk a hlavu a vezl mě, takže mé tělo splývalo. Moc jsem nepochopil, co mi naznačoval, ale nakonec jsem si domyslel, že to lidé jeho druhu dělají dětem. Byl bych schopný mu v náručí usnout, kdyby mi tu a tam neupravil vlasy. Takovou péči jsem ještě nezažil. A tímhle to nekončilo.

Mořský pán se mi postupně otevíral, a kde se dalo, pomáhal mi. Já se naopak nabízel, že mu pomůžu s tou pomocí, například při opékání večeře. Končívalo to tak, že jsme práci pro jednoho dělali ve dvou. Ale za nic na světě bych to nevyměnil. Nadále chvilkama mizel kamsi do vody, párkrát i na víc než půl dne. Avšak věřil jsem, že se vrátí.

Musel uplynout aspoň měsíc. Nad ostrovem se líně vznášely mraky, takže mi bylo chladněji. Voda si teplotu ale udržela, tak jsme se koupali. Ukázal jsem mu varhánky na prstech a on mi ukázal své namodralé ruce. Měl jsem koukat na dlaně, místo toho mě zaujalo hezky tvarované předloktí a štíhlému tělu úměrné bicepsy. Když jsem přešel k ramenům a prsům, šplíchl mi najednou se smíchem slanou vodu do obličeje. Rozesmál jsem se a bránil se útokem. Chvíli jsme blbli, než mi jeho útoky přerostly přes hlavu, a vzdal jsem se. Protřel jsem si obličej a on se přiblížil, aby mi upravil splihlé vlasy. Se zájmem jsem se zkusil dotknout jeho pramenů. Byly jemné. Učísl jsem mu je a nechal ruku klesnout na jeho krk. On si svá předloktí opřel o má ramena, jako kdybychom tančili, a díval se mi s lehkým úsměvem do očí. Doprovázelo nás jen tiché šplouchání a kapání vody. Srdce mi bušilo a já hlavou pohnul blíž k němu. Musel vědět, k čemu se schylovalo, ale nebránil se. Jemně jsem mu zatlačil zezadu na krk a přitáhl si ho ještě blíž. Stačilo jen málo... naše oči nemohly než být sklopené, jak blízko jsme byli. Cítil jsem, že se usmívá, a zbýval poslední krok. Nato mě však odstrčil a úsměv se mu z tváře vytratil. V očích měl napsanou tu větu. Co si jako myslíš, že děláš? Nestihl jsem ani mrknout, když mi rovnou chrstnul vodu do obličeje.

„Omlouvám se, nevím, co to do mě vjelo," spustil jsem hned. On se v půlce mého zběsilého „promiň, nechtěl jsem tě vyděsit, nechtěl jsem –" zanořil pod hladinu, jako když jí projede harpuna. Ztichl jsem. Najednou mě cosi prudce stáhlo za nárt dolů a uvěznilo na místě. Lekl jsem se a automaticky se rozkoukal, ačkoliv nejdřív bylo mé vidění rozmazané. Mořský pán sahal kamsi nahoru a táhl odtamtud k nám jakousi šňůrku. Pak se podíval na mě, připlaval do takové blízkosti, že jsem tu a tam cítil jeho studenou kůži. Jemně mi protřel oči směrem od kořene nosu. Nechal ruce na mých tvářích a nahnul můj obličej, aby mě prozkoumal pohledem. Poznal, že už vidím stejně jako nad hladinou, tak se zase věnoval tomu proutku. Ve skutečnosti se jednalo o bublinu vzduchu. Vedla až seshora a on ji dole rozšířil a zakončil velkou šiškou. Došlo mi, že si vlastně nehraje se vzduchem, ale odtahuje tekutinu. Docházel mi dech, tak jsem se do bubliny ústy vnořil a nadechl se. Vymanil jsem se z ní a podíval na nohu. Vypadala chycená jen pouhým tlakem vody... přesměroval jsem pohled na svého přítele a čekal, co bude. Měl jsem nejspíš přemýšlet nad tím, že by mě mohl potrestat a zabít za to, o co jsem se pokusil, ale mě to ani nenapadlo. Zpozoroval jsem jednu nebo dvě vrásky mezi jeho obočím. Věřil jsem mu víc než kterémukoliv člověku.

Písek se nacházel až hlouběji pod námi, ale uklidňovalo mě, že jsem plaval na dohled od dna. Bylo by strašidelné, kdyby ne.

Mořský pán vzal mou ruku a s očima upřenýma na mě ji chvíli jen tak držel. Pak klidně přiložil prst druhé ruky na rty a poklepal jím. Zamáchal jím ve vodě. Zákaz. Pak pozvedl naše propojené ruce. Na nic jsem se neptal a jen jsem zakýval hlavou, ačkoliv jsem neznal jeho důvody. On přejel prsty přes svoji jizvu na boku pod žebry. Všiml jsem si jí už dříve, nepřikládal jsem jí však hlubší význam.

„Už jednou jsem se spálil," řekl srozumitelně i přesto, že jsme byli pod vodou. Vzpomněl jsem si, jak se vždycky mračil na oheň. Myslel to v metafoře, ale teď mi došlo, že dávalo smysl, aby nesnesl být příliš blízko plamenů. Vždyť to byl vodní živel. Usmál jsem se a kývl. Přiložil jsem si volnou pěst na hruď a několikrát se do ní jemně udeřil. Naznačoval jsem tlukot srdce. Kvůli vzduchu jsem vydechl a pak se vmísil do bubliny. Znovu jsem se vzdálil, přiložil si dlaň zpět srdce a pak ukázal na něj. Nevěděl jsem, jak to vyjádřit, tak jsem párkrát bezcílně máchl rukou. Nakonec jsem ukázal na sebe a naznačil svou velikost mezi palcem a ukazováčkem. Pak jsem svůj prst namířil na něj a volnou rukou udělal objemný kruh.

„Rychle by tě to přešlo," promluvil. Zadíval jsem se na něj. Gesty jsem se ho zeptal, proč najednou mluví. On zavrtěl hlavou.

„Některé věci je lidem potřeba říct slovy, protože nejsou zvyklí domýšlet tak daleko," vysvětlil polopatě. Semkl jsem rty a přikývl na srozuměnou. Znovu jsem se nadechl. Chvíli jsme se jen drželi za ruce, spojení.

„Nejbližší pevnina s lidmi je tím směrem," pohodil rukou někam do dálky a sledoval u toho kolem plovoucí ryby, „můžu tě tam vzít." Zrak mi padl za jeho napřaženou paži. Žádnou pevninu jsem samozřejmě nespatřil. Sklopil jsem oči a s jistou dávkou nechuti kývl hlavou. On mi ruku stiskl a druhou mě pohladil po tváři, jako kdyby mi právě přečetl myšlenky. Věděl jsem, že všechno to pohádkové jednou bude muset skončit. Navždycky.

. . . .. .. .. . ... .. .

Autorka: Eh-ehm... doslova den poté, co jsem psala úsek s medúzou, jsem s jednou přišla do kontaktu. Vzala mi dvěma chapadlama pravej bok, přes podbřišek až po levý stehno, ale jenom opravdu lehce. Navíc jsem měla šortky místo normálních plavek, takže mi ani moc neublížila. Myslím, že byla mrtvá, protože na tý noze se mi ani neobjevila reakce, i když to zezačátku štípalo. Na břiše jen dvě linie malých puchýřků, skoro hned zmizelo zarudnutí. Puchýřky do pár dnů taky.