Blondýn seděl za volantem luxusního auta, přepravoval otce s jeho dcerkou do školy. Samozřejmě ne do jen tak ledajaké školy. Soukromá, dražší než celé životy jiných dětí. Ale i když si škola zakládala na profesionálním přístupu a o děti se starala jako o jednotlivce, dcerušce se tam nikdy nechtělo.

„Tatínku, já do školy nejdu," založila si ručky na hrudi a blonďatý řidič se jukl do zpětného zrcátka. V něm spatřil mladého otce, upraveného, vážného muže.

„Ale Grétičko, vždycky se ti ve školičce líbí," cukroval, přestože věděl, co ho čeká.

„Nelíbí!" zvýšila hlas a ruce si znovu založila, tentokrát napučeněji. Blonďatý za volantem už tenhle proces znal. Pousmál se a nepozorovaně zahnul na cestu, kde je nejpravděpodobněji čekala kolona.

„Jak to, nelíbí?" huhlal táta a pokusil se ji pohladit po vláskách. Setřásla ho a urazila se.

„Nelíbí se mi tam a basta," tvrdě ho uzemnila, „já chci do lunaparku." Řidič znovu krátce zkontroloval vyššího zaměstnavatele, který si ho absolutně nevšímal. Nyní jeho svět totiž sestával jen z několika málo věcí a blonďák si toho byl moc dobře vědom. Těmi věcmi bylo: škola versus lunapark, malý obličejík stažený hněvem, nebo rozjasněný radostným úsměvem. Obočí dolů, obočí nahoru. Koutky dolů, koutky nahoru a do stran. Oči jako mraky uprostřed oceánské bouře, či duhovky jako čistá modrá obloha nad leskem jemných vlnek klidné vody.

A tak se do dvou minut jejich hašteření tatínek ozval.

„Odbočte k lunaparku," naklonil se trochu dopředu a dceruška už neříkala nic. Vyčkávala, jestli se jí splní přání.

„Bohužel, jsme v koloně, pane," informoval ho řidič s předstíranou lítostí. Udělal krátkou pomlku, než ukázal na navigaci. „Lunapark je tímhle směrem, vpravo. Je to asi dvě stě metrů před námi, ale v podstatě stojíme. Nelze nic, než čekat."

„Tatínku, já tam chci být hned!" chytila se malá Grétinka, jakmile slyšela blonďáka zepředu přihazovat do ohně.

„Urychlete to nějak," poručil její zákonný zástupce a i jeho nervy se blížily k prasknutí. Ona za ně neustále tahala jako za nitky.

„Pane, takové věci nezáleží na mně..." opět hrál svou hru řidič. Moc dobře tušil, že se s Grétičkou sveze. Liboval si v tom.

„Tatí!"

„Notak," objevilo se pár bankovek vedle řidičova ramene. Převzal si je, stiskl blinkr a vecpal se do vedlejšího pruhu, který se více pohyboval.

„Tatínku, já už tam ale chci být!" stěžovala si modrooká holčička, když sledovala dítě ve vozu naproti, jak na ni mává.

Ještě než se stačil muž zezadu nadechnout, zaměstnanec mu přiblížil složitost jejich situace: „K odbočce je to stále daleko, pane." Jedinou odpovědí muže ze zadního sedadla byly další dvě bankovky. Blondýnovi k nim skočilo očko.

„Je netaktní v koloně takto přejíždět..." vysloužil si ještě jednu bankovku. Ani tak si ale odměnu nepřebral.

„Hned teď!" vmísila se už do konverzace dcera a začínala rudnout ve tvářičkách.

„Tak bude to?!" dorážel její otec.

„Pane, jistě by se nehodilo předjíždět ostatní mimo silnici, člověk si nevybere," vnuknul mu nápad řidič s neviditelným úsměvem.

„Tatí, trčíme v zácpě!" uzurpovala si nějaké dění modroočka netrpělivě. Byla připravená spustit potopu slz a příšerný řev. Nebo jekot, podle toho, co bude situace vyžadovat.

„Objeďte to," nařídil muž nekompromisně. Viděl řidičův pohled na peníze.

„Myslíte jako..."

„Přes trávu," doplnil muž, přesně jak jeho poskok chtěl. Pod maskou blondýnovy tváře se zračil lstivý posměšek.

„Ovšem vidím tam hrboly, pane," pošťuchoval ho dál nenápadně, „oprava by mohla vyjít draho." K penězům u jeho hlavy přibylo dvakrát tolik.

„Tatínku, já–" nestihla ani doříct a auto se rozjelo na trávu. Řidič totiž shrábl výdělek a vychytal první skulinku mezi vozidly za přerušovanou čárou. Sjeli dolů, doprovázení troubením zeleného auta, které do nich málem narazilo, protože jeho majitel nečekal takové psí kusy.

„Už jedeme, Grétinko," honem slečinku utěšoval otec, přestože ho tyhle každodenní rozepře pokaždé dokázaly pěkně vytočit. Ale co už. Gréta byla šťastná, když mohla přilepit dlaně i s prsty na sklo auta a vyhlížet ruské kolo. Jeli na něm ještě včera, ale děti si neumí určit hranice. A někteří tatínkové neumí říct ne.

Vysoukali se tedy z auta, včetně blonďáka. Ten si vytáhl mobil.

„Pane, chápu tedy správně, že Vaše dcera dnes nenavštíví školu?" Ten se na něj nechápavě otočil, zatímco ho holčička tahala k atrakcím.

„Jste jistě zaneprázdněný, milerád sám zavolám její paní profesorce," navrhl. Otec mu jeho výlevy obvykle toleroval stejně jako výlevy své dcery. Ale dnes byl nevrlý a všiml si, jak se mu řidič posmívá, když vidí, že se peče ve vlastní šťávě.

„Oznamte jí prosím, že Grétička stoná. Vymyslete něco náhlého," požádal stále slušně. Jmenovaná se mu vyvlékla, ale on ji nechal. Lunapark znala a beztak vždy věděla, kde má otce. Jak jinak by ho mohla spolehlivě přivolat ke každému zádrhelu?

„Ale jistě," usmál se andělsky světlovlasý a zadíval se do modrých očí svého zaměstnavatele, „není to sice v náplni mé práce..." a už mu před pusu vyplavala bankovečka. To aby ho umlčela. Usmál se zase trošku jinak a úplatek beze všeho přijal. Rád provokoval. Sledoval, jak se v očích otce zatahuje.

„Nejsem si jist, zda si telefonní číslo pamatuji správně..." dráždil hada bosou nohou, což byla otcova poslední kapka. Přirazil blonďáka na stěnu maringotky, u níž postávali.

„Je to vtipné?!" zasyčel jedovatě a menší četl v jeho tmavých mračnech.

„Není, pane," usmál se. Měl tu drzost, aby se ještě šklebil!

„O co ti jde?!" drknul do něj znovu táta malé Gréty, „kolik ti mám ještě zaplatit, abys dělal svoji práci?!"

„Abych dělal svoji práci?" uchechtl se blonďatý sebevědomě, „nenechte se vysmát, dělám i víc než to."

„To tak!" štěkl rozzuřeně vyšší a odstrčil se od těla, které se jeho nátlaku nebránilo. „Jako by ses snažil!"

„Jde mi to líp s papírky v kapse," uznal ješitně. Byl přeborník v manipulaci dění ke svému prospěchu. Otec si odfrkl a založil si ruce.

„Zneužíváš mě," obvinil ho zaměstnavatel naštvaně.

„Já???" celý se podivil řidič, opět jen naoko, „to Vy chcete nadstandardní služby. A jestli proto, že na Vás ječí malá holka, to už je Váš problém."

„Co si to dovoluješ?!" znovu ho strčil druhý, „nemáš právo urážet ani mě, ani moji dceru!" Na to blonďák jen pokrčil rameny. Bylo mu to fuk.

„Tentokrát mi nedáte příplatek, abych byl zticha?" dobíral si ho.

„Ne! Dám ti vyhazov, jestli ještě cekneš!" přešel k vyhrožování modrooký muž. Blonďatý ale ani nemrkl, nenechal se zviklat.

„Neceknu, ale stejně jako já vidím ve Vašich očích, co si myslíte, Vy uvidíte v mých, co bych měl normálně na jazyku," upozornil ho, „a nyní mě omluvte, Vaše dcerunka leží nachlazená v posteli, sotva že se může hnout. Jdu zavolat z auta, aby profesorka nepoznala melodii lunaparku." Ironicky se mu naposledy vysmál a odkráčel pryč. Otec za ním nakvašeně hleděl. Byl celý vyvedený z míry. Celý rozžhavený, div se z něj nekouřilo. Takže když přiběhla Grétinka, že chce na atrakci, jež nedovoluje vstup dětem pod patnáct let, tatínek do ní zabodl bouřkové oči a pevně ji chytl za zápěstí.

„Ne!" zavrčel, „jedeme domů!" A tahal ji zpátky k autu. Skoro ji vhodil dovnitř, vmžiku zacvakl pásy a dosedl k překvapenému řidiči, který jen dokončil krátký hovor.

„Jedem domů," zahřměl otec a blonďák na něj obdivně přimhouřil oči. Myslí to vážně?

„Jedeme domů a nás dva," ukázal na souseda drsně, „čeká vážná promluva."

„Jistě pane," uvolil se řidič, aniž se na spolujezdce podíval. Grétička nevydala ani hlásku, netroufla si. Tentokrát vycítila, že by si své nevydupala ani sedmimílovými botami.

Otec mlčel, stále nakrknutý. Klidný sluha řídil a děvče vzadu pokorně sledovalo oba dva. Něco se přihodilo a tentokrát vůbec nešlo o ni. Cítila to.

Když přijeli, otec zabouchl dveře od svého pokoje a trucoval, dokud za ním nepřišel světlovlasý zaměstnanec. Ten tak učinil hned poté, co odvedl zaskočenou Grétu do jejího paláce. Poradil jí, ať si přivolá služebnou a spolu vymyslí nějakou hru.

„Chtěl jste si promluvit, pane," vstoupil tiše do pokoje blonďatý. Muž, sedící na posteli, se na něj z boku podíval a zakýval hlavou. Stoupl si, aby mohli jednat jako dva muži. Dlouho se však odhodlával ke slovu.

„Je to se mnou vážné, že?" s pohledem upřeným kamsi do rohu zamumlal. Sluha ho pozorně skenoval zrakem. Že by se ho tolik dotkl a donutil ho, se nad sebou zamyslet?

„Jak se to vezme, pane," malinko neohrabaně se vyhnul odpovědi. Dočkal se modrých očí, ale nešlehaly z nich blesky, ani v nich nesvítilo teplé letní slunko. Plavala v nich bolest.

„Od té doby, co–" zadrhl se a přemáhal slzy. Sluha pochopil, že jde o zemřelou paní domu. Položil mu něžně ruku na rameno.

„Ona s tím také bojuje," odkázal se na Grétu chápavě, přestože nabídku práce dostal teprve nedávno a nezjistil ještě všechna tajemství zámožného pána a jeho dcery.

„Je mi jí tak líto," povzdechl si otec, „nechci, aby byla smutná."

„Pane, smutek k životu patří. Děti truchlí hlasitěji, převtělí smutek do zlobení," projevil se obecně blonďák a vyšší mu přitakal.

„Já vím."

„Jste silný muž," podpořil ho sluha. Nevěděl, co jiného dodat, a tak mlčel.

„Myslíte, že každá jedna bankovka, co jsem Vám dal, byla špatné rozhodnutí?" zeptal se neurčitě otec. Bankovky rozdával téměř denně. Nikdy je nepočítal.

„To netvrdím," zmírnil blonďatý, když viděl, jak se jeho zaměstnavatel bičuje.

„Ale je to tak," odpověděl si za něj ten.

„Pane, žádné rozhodnutí není jen špatné. Při mém postavení je správné rozhodnutí to, které provedete Vy," odbočil trochu, ale měl pocit, jako kdyby do modroočka jen víc šťoural.

„Jako byste se tím řídil," uchechtl se úlevně vyšší muž a utřel si jedinou a poslední slzu, která se prodrala skrz jeho řasy. Došlo mu, že pokud chce znát něčí upřímný názor, blonďatý sluha je nejlepší volba. I když lže, je jasné, co si myslí.

„Když Vás požádám o pomoc..." začal prosbu pán domu, ale znejistěl. Nevěděl, jak ji dokončit. Když ho požádá o pomoc, bude ho to stát další peníze? Vyhoví mu, bude tak laskav? Nebo se na něj vybodne?

„Kdo by těm Vašim žalostným očím dokázal říct ne," pousmál se sluha a uhnul pohledem.

„A já myslel, že právě Vy mi pomůžete s Grétinkou," rozesmál se otec. To on teď jednomu páru modrých očí bude muset odmlouvat, jak nejlépe dokáže. Už teď se děsil, ale aspoň na to nebude sám.

Sluha zkontroloval průzračnou oblohu v jeho očích a pousmál se: „Ale nějaký přídavek by samozřejmě neuškodil..."