Usnul jsem v pracovně u počítače. Trochu se mi zkomplikovalo stěhování a všechno se to seběhlo, takže jsem poslední noc strávil s obličejem připláclým k desce stolu.

Vzbudil jsem se a ucítil nepříjemný zápach. Zápach... kouře?! Ospalé srdíčko se mi v hrudi třikrát protočilo a já padl na čtyři právě proto, abych nedýchal zplodiny dýmu – někde asi hoří! Za skromného světla lampičky zahalené do tmavého oblaku jsem se s trikem vyhrnutým přes nos a pusu dostal ke dveřím. Hřbet ruky jsem opatrně přiložil na kliku a na samotné dřevo. Horké jako láva! Kruci! V téhle místnosti nic nezbylo, všechny mé věci byly naskládané přímo za tímto průchodem! Začal jsem jednou rukou téměř strhávat tepláky z nohou, abych zamezil průchodu nebezpečného plynu přes práh. Natlačil jsem látku ke dveřím, načež jsem shledal, že nestačí. Nikde nic! V pracovně jsem zůstal jen já, prázdné poličky, stůl, židle a počítač! Zadržel jsem dech a zbavil se trička. Měl jsem štěstí, že bylo staré a trhalo se lehce. Menší půlkou jsem si chránil dýchací cesty a zbytek přidal k teplákům na prahu. Opět při zemi jsem se dostal k topení a kopal do něj a razantně bouchal loktem. Natáhl jsem se k oknu a celé ho otevřel. Pomocí topení jsem dělal ohromný rámus. Proboha, ať mě někdo vysvobodí!

Zaštíplo mě v oku a bylo mi vedro, ale byl jsem rád, že nehořelo přímo tady. Nevím, jak dlouho jsem u topení seděl, ale zaslechl jsem blížící se sirény. Rychle, rychle, rychle! S ještě větší vervou jsem práskal do topení. Možná jsem i řval jako na lesy, možná jsem jen kníkal, to už si nepamatuji. Ani další momenty mi kdovíproč v hlavě neutkvěly v jasných barvách. Neměl jsem daleko ke mdlobám a kouř zaplnil celou místnost až k podlaze, není tedy divu, že jsem ztrácel sám sebe. Zaslechl jsem hluboký hlas z venku. Ozval jsem se, aby záchranář věděl, že jsem uvnitř. Uklidňoval mne a informoval o způsobu, jakým mě vyprostí ven.

Jakmile jsem byl na druhé straně okna, natiskl jsem se na hasiče a nehodlal se pustit. Útržek trika se mi někam vytratil. Sváželi nás v koši ze čtvrtého patra dolů. Až na pevné zemi jsem se docela vzpamatoval z toho šoku, přesto jsem se třásl jako osika. Byl jsem odveden dál od nebezpečí a vykašlával si plíce z těla. Chrchlal jsem jako shnilý kuřák. Hasič mě podpíral, kontroloval, jestli jsem nepřišel k vážné úhoně a oznamoval, že požár se dostává pod kontrolu. Ptal se mě, jestli se v bytě nenacházela ještě další osoba, což jsem popřel.

„Můžeme pomalu jít?" zeptal se a navedl mě k lidem, ošetřujícím další obyvatele paneláku. Jelikož nikde nebyl žádný zdravotník, sám hasič se zbavil helmy a rukavic a jal se mi ošetřit popáleninu na ruce způsobenou žhavou klikou. Až v tu chvíli jsem si uvědomil její pravý rozsah – vytvořily se mi na ní nechutné puchýře. Posadil mne na obrubník a sehnal si vše potřebné. Byl zpět ani nevidět a pustil se do práce. „Kolegové provedli perfektní práci, sotva jsme tě vytáhli, jsme skoro hotovi."

Vzhlédl jsem ke zredukovanému dýmu vycházejícímu z mého okna. Díky bohu tam zůstala jen poslední várka věcí ke stěhování. Asi jsem přišel o doklady a mobil... a počítač. Ale přežil jsem a zalil mě pocit úlevy, když jsem si to uvědomil. Rozhlédl jsem se a spatřil spoustu svých sousedů, včetně plačící ženy, jejíž pes byl pravděpodobně stále v domě, muže z patra nade mnou, který měl plameny rudě ošlehlou tvář, a staré paní, již křísili k životu. Zadíval jsem se mému zachránci do tváře, zatímco on se věnoval mé ruce. Měl trochu vlhké kudrnaté vlasy, dlouhé řasy a velmi jemný pohled. Upřímně, podle obličeje byl na tuty „teplej". Kupodivu mě zaujal, přestože bych ho nezařadil mezi lidi v kolonce „můj typ". A navíc mu oči nesoustředěně přelézaly od popáleniny k mému odhalenému tělu. Jasné jako facka. A byl sexy. Hasiči jsou sexy.

„Omlouvám se, někde musí být problém, kolegové s ambulancí furt nikde... nemám pro vás ani deku..." lítostně se poohlédl kolem, „aspoň, že tady máme něco k první pomoci." Něžně přehmatal po mé ruce a otočil ji tam a zpět. Zkontrolovanou práci ohodnotil lehkým úsměvem.

„Máte ještě odřený loket," konstatoval mile a hned se chopil příslušného náčiní, aby to spravil.

„No, taky jsem dal tomu topení pěkně zabrat," uchechtl jsem se a po chvilce dodal, „máma mě vždycky dost ostře vedla k tomu, abych věděl, co ve všemožných situacích dělat..."

„V tom případě jí vděčíte životem," poznamenal obdivně hasič, stále pracuje na té odřenině.

„To asi jo... ona mě učila, že musím zacpat ty místa, kde proniká kouř, a tak," pokračoval jsem, „jenže tentokrát nebyla po ruce peřina, ani nic – zrovna se stěhuju a usnul jsem v pracovně jenom s notebookem. Takže jestli se ptáš: ,Kdes sakra nechal oblečení?', tak odpověď je... pode dveřma." On se uchechtl a dokončil jednoduché ošetření.

„Tak, to je snad všechno. Teď mě omluvte, musím sehnat ty deky, nebo mi nachladnete a ještě mě zažalujete," zasmál se trochu nervózně a já si uvědomil, že si asi tak úplně netykáme. On odběhl a já si objal nohy. Ano, byla mi zima.

Zrovna v tu chvíli se konečně uráčily přijet i ambulance. Z chaosu ke mně dolehl kousíček krátké konverzace zdravotníka s hasičem. Služební auto málem uvízlo za nehodou na silnici. Nic vážného, přesto to blokovalo průjezd. Museli to celé spěšně objet.

Mezitím už jsem si všiml svého zachránce, jak obětím požáru rozdává něco na zahřátí.

„Omluvte to zdržení," starostlivě mě obdaroval dekou, do níž mě i zabalil, když jsem si stoupnul, „snad neprochladnete."

. . .

„Strejdo!" slyšel jsem z krámku, který byl součástí bytu mého bratra. Hlídal jsem mu po dva týdny školních prázdnin caparta a udržoval domácnost, zatímco s manželkou jeli na dovolenou. Jejich kluk to v krámku uměl a ode mě u nich doma nebylo téměř nic zapotřebí. Možná až v tuto chvíli. Zvedl jsem se tedy a šel za hubeným dvanáctiletým chlapcem, jenž mě volal. Bylo vedro, a tak jsem se neobtěžoval si obléknout něco navíc, šel jsem tam jen v kraťasech, ač se to mohlo zdát neslušné.

„Potřeboval bych to..." ukázal na vrchní poličku regálu za sebou, k níž bylo nutné se dostat po schůdkách, „a nějak se mi zasekla pokladna." Pokynul jsem zákazníkovi, aniž bych se na něj podíval, a přešel jsem za kasu. Vytáhl jsem schůdky a vystoupal na ně. Snesl jsem dolů papírovou krabici, z níž můj synovec bez váhání vybral, co si zákazník přál. Vrátil jsem vše na původní místo a podíval se na pokladnu. Zadrhla se v půli cesty ven. Trochu jsem jí zakvrdlal a zkusil zacvaknout dovnitř. Povedlo se a už zase fungovala.

„Díky," způsobile se usmál klučina a začal se hrabat v bankovkách. Jen jsem kývl a už se chystal vrátit do bytu, když jsem se pohledem střetl s mužem, který se mi okamžitě vybavil v paměti.

„Dobrý den," pozdravil jsem zaraženě a zůstal stát na místě. Bylo na něm vidět, že mě též poznal.

„Dobrý den," odpověděl s roztomilým úsměvem. Chvíli bylo v místnosti kromě šustění přepočítávaných peněz těžké ticho, než jsem ze sebe něco vypáčil.

„Co tady děláte?" Nic lepšího mě nenapadlo. Doopravdy mě jeho přítomnost v tomto odlehlém kraji překvapila – od místa, kde jsem asi rok a čtvrt zpátky málem umřel, jsme byli několik stovek kilometrů.

„Jenom tudy projíždím," pokrčil rameny a nepřestával se usmívat.

„Vy se znáte?" ozval se můj synovec a odpočítal z ruky bankovky na vrácení, pravděpodobně za dost vysokou částku. Bratr synovi zakázal přijímat platbu kartou.

„V podstatě mi tenhle pán zachránil život," uchechtl jsem se a sjel ho pohledem. Bez těžké hasičské výstroje vypadal jinak, ale stále stejně přitažlivě. Měl od sluníčka trochu spálené tváře a nos, což mu... slušelo. Byl mnohem opálenější než posledně, protože už bylo léto. Zdobily ho pouze jednoduché kraťasy, bílé tričko s nápisem a starší tenisky. Zkrátka on byl atraktivní a já tak strašně sám...

„To bylo, jak u vás hořelo?" ptal se rozkošný blonďáček s jemně pihovatým nosíkem. Odkýval jsem mu to a znovu upřel zrak na toho známého neznámého.

„Já se divím, že si mě stále pamatuješ," zahihňal se můj zachránce a já si vzpomněl, jak jsem si tehdy připadal hloupě, že mu tykám. Nyní jsem si připadal hloupě, že mu vykám.

„No spíš naopak, tys mě vytáhl z pekla, ještě abych si tě nepamatoval," zpola ze srandy jsem odpověděl.

„Jak bych si mohl nepamatovat jedinou osobu, co jsem kdy vyprostil z hořící budovy skoro nahou," ukázal zuby a v očích jako by mu zajiskřilo.

„To je pravda," zasmál jsem se a viditelně své příhodně opět polonahé tělo sjel pohledem, „dneska to není o moc lepší, co?"

„No, třeba to bude lepší příště," řekl, ale z toho, že mu za prvním slovem přeskočily panenky na chlapce za kasou, bylo nad slunce jasné, že by řekl něco jiného, kdyby se tu nenacházel můj synovec.

„A kam vůbec jedeš?"

„Jenom kousek za hranice," mávl rukou, načež si obě spojil před tělem. Byl to obecně roztomilý kluk. Ale zároveň byl sexy snad ještě víc než naposledy a poprvé.

„Nechceš tady aspoň chvíli zůstat třeba na kávu? Vypadáš celkem vyčerpaně," pozval jsem ho a setkal se se zaujatým zrakem mladého pana obchodníka.

„Nechci otravovat," s nesvým úsměvem si ze stolu přidal do tašky, co mu synovec vyndal z krabice, a vzal si peníze – nějaké drobné mu nechal, prý ať má na zmrzlinu. Až teď jsem si uvědomil, že jsme celou dobu oba stáli jako zařezaní do země, zatímco zboží čekalo na stole. Chovali jsme se jako přiblblí školáci, bylo to k popukání. Mluvili jsme opatrně, trošku nervózně, postávali jsme na místě jako sochy, nevěděli co dělat, usmívali se, vyhýbali se očnímu kontaktu a bylo nám trapně, přesto jsme nechtěli, aby tahle chvíle skončila. Už bychom se nemuseli v životě vidět a já ani nevěděl jeho jméno.

„Ne, vůbec ne! Udělalo by mi radost, kdybychom se mohli pobavit... seznámit," odkašlal jsem si a strčil ruku do kapsy. Pokud si dosud nebyl jistý, jestli se náhodou nechci jen kamarádit, tak teď už by měl tušit, že bych radši zkusil něco víc než přátelství.

„Máme vzadu ještě tiramisu, co se musí dojíst," podpořil mě příbuzný a nadšeně zamrkal řasami přes divoce zelené duhovky.

. . .

Autorka: A protože jsem taky jenom uslintaný teenager, co neumí normálně ukončit příběh:

„Co bys dělal, kdybys mě měl na posledních třeba deset minut života?" zazněla má otázka do zvuků z otevřené koupelny.

„Kdybych měl posledních deset minut života?" ujistil se a vypnul vodu, jíž si myl ruce, protože přišel zvenku.

„Ne, já," opravil jsem ho. On se na mě podíval a zapřemýšlel se.

„A jak bys na tom jako byl?"

„Jak jako? Jako prostě deset minut a konec šmytec," mykl jsem rameny.

„Myslím, jako jestli bys už umíral a byl nemocnej, nebo..."

„Ne, úplně jako teď, prostě zdravej a v pohodě."

„Tak v tom případě bych tě asi ohnul," uchechtl se. Nakrčil jsem obočí, protože... cože?

„To jako fakt?"

„Jo," přisvědčil s úsměvem, s jakým potvrzoval například to, že uvařil tu výbornou večeři vážně sám. Nebo že mi tohle nebo tamto sluší. „A dohlédl bych na to, že zešílíš štěstím."

„Tyjo, ty seš romantik," zasmál jsem se. „S tebou je radost umírat."

„Za jak dlouho že odcházíš?" chtěl vědět jakoby mimoděk.

„Tak za... dvacet minut?" odhadl jsem po nahlédnutí na hodiny na stěně. Musím ještě dnes k doktorovi.

„Paráda, tak zešílíš rovnou dvakrát," zakřenil se a přišel až k místu, kde jsem seděl. Políbil mě tak jemně, jak to dělává vždycky. Nikdy ještě nezačal zhurta (na rozdíl ode mě...).
Hned po prvním polibku si sundal triko, čímž mi poskytl pohled na nádherné tělo silného hasiče.

„To jako teď?" Měl jsem za to, že si dělá legraci.

„A kdy jindy?" uchechtl se a i mně přetáhl triko přes hlavu. Hodil je obě někam na poličku. Vypadá to na sex na gauči...

„,Kdy jindy?' A co až mi bude stát? Teď mám náladu spíš na mazlení," podotkl jsem ze začátku úsměvně, druhá půlka však nebyla nic než pravda. Původně jsem čekal, že na mou otázku o smrti odpoví, že bude plakat, nebo že mě obejme a nepustí nebo...

„Až ti bude stát? To si děláš srandu," vysmál se mé nadsázce, „dej mi minutu a na mazlení ani nepomyslíš." Abych nic nemohl namítnout, přisedl si na mě a stále ještě něžně spojil naše rty. Cítil jsem jeho ruce na holé kůži a doteky mu opětoval. Netrvalo dlouho a polibky se proměnily v hotové líbání. A líbání mě vzrušovalo, takže jsme na pilu začali tlačit oba. Měl pravdu, na myšlenky o mazlení nezbyl čas. Kdybychom toto provozovali na veřejném prostranství, kdejaký kolemjdoucí by prohlásil, že se vyžíráme. A já bych s ním souhlasil, protože jsem se mého milého doslova nemohl nabažit. Rukama jsem si ho možná až příliš nenasytně přitahoval blíž, on mě v tom však nenechal a také se na mě lepil. Bylo rozhodnuto, zešílím.

.

„Tak co," chtěl vědět můj udýchaný přítel, „jaký je tvůj mentální stav?"

„Mozek se mi roztekl a jsem úplně hotovej," uchechtl jsem se a rozdýchával fyzickou námahu, „za jak dlouho mám odcházet?"

„Asi už teď?"

„Neee!" přikryl jsem si unaveně dlaní oči.

„Tak ještě chvíli lež a já tě hodím autem," navrhl, objal mě a políbil na opuchlé rty. „Miluju tě, to víš, žejo."

„Jo," zabručel jsem, „já tebe taky miluju, seš dokonalej přítel s dokonalým tělem a dokonalým způsobem vyjadřování lásky. Co bych bez tebe dělal?"

„Zase tolik nepřeháněj, oba víme, že nejsem dokonalej. Ale vážím si toho, že tu pro mě jsi, i když zrovna bulím, že mi v rukou umřela nějaká kočka..." připomněl mi. Narážel tím na událost dne předtím – měl úplný záchvat, nemohl celou noc spát, nedokázal dobře přijmout, že vedle dalších nezachránil i život té kočce. Jako by už nyní nedělal dost. „Já se jdu připravit."

„Máš na sebe moc vysokou laťku. Počkej ještě, nechoď tak rychle," chytl jsem ho za zápěstí s prosebným pohledem.

„Občas mi připomínáš teenagera," usmál se, ale sedl si na kraj gauče.

„To tys ho ze mě udělal," postěžoval jsem si, „seš jedinej, u koho se pořád ještě červenám a kdo mi chybí, jakmile odejde."

„Noo, to neříkeeej, to je tak hezký," rozněžněle se rozplýval a silně mě objal. „Já bych tě nejradši rozdrtil láskou, ale abys mi nepošel a já nemusel jančit, tak musím opatrně. To je tak nefér."