Vstoupila do klubovny její staré party a rozhlédla se po skromné místnosti. Nikdo tam nebyl. Samozřejmě, že tu nikdo nebude, pomyslela si s neurčitým pohledem ke stropu. Proč by taky byl? Zavrtěla nad tím hlavou a přistoupila k nejbližší židli, na níž se bez přemýšlení posadila.

Nebyla tu už nějaký ten pátek, ale zřetelně viděla z okna vlaku dvě postavy, jak vchází dovnitř. Jednu bezpečně poznala, druhá postava musela být nějaká návštěva. Radostí jí poskočilo srdce. Přesto už když se k malému domečku blížila, nevěřila, že by se opravdu mohla setkat s kamarádkou, která se před třemi lety odstěhovala. Bylo přece jasné, že mezitím obě osoby odejdou.

Zvedla se a pomalým krokem zevnitř obkreslovala rysy místnosti. Jemným dotekem zkoumala některé společné fotky a prohlížela si tak známý prostor. Prošla ho křížem krážem a všemu věnovala pozornost aspoň na chvilku. Ovšem nemohla zůstat příliš dlouho, aby nepřišla pozdě na brigádu, a tak se s minulostí potichu rozloučila.

Přivítala se se zaměstnancem budovy, se kterým posledně prohodili pár slov, a zabočila na schody. Už hodinu a půl makala, potřebovala aspoň kávu. Jediné dva automaty byly v šestém patře, k tomu na místě, které bylo zvolené naprosto nelogicky. Nic tam nebylo a nikdo tam nechodil. Až na jednu místní brigádnici, ale to se nepočítalo.

Bylo jí trochu vedro, proto při čekání, až se posilňující nápoj zpracuje, otevřela okno a vykoukla ven. Výhled to nebyl zrovna vábný, člověk mohl shlížet pouze dolů na silnici. Ta jediná protínala soustavu několika vysokých budov.

Zarazila se, když na římse pár metrů od ní spatřila stojícího člověka. Nevšímal si jí. Jak se sem dostal? Sjela chlapce pohledem od hlavy až k patě. Viditelně dýchal, a přestože ještě nebylo úplně teplo, měl na sobě jen volné tričko a delší kalhoty. Vlnité blonďaté vlasy mu ve větru vlály kolem očí, které upíral hluboko pod sebe. V rozklepaných prstech svíral bílou obálku, očividně doslova životně důležitou.

„Hodláš skákat?" vylekala chlapce možná o trochu mladšího než ona sama. Opřela se o parapet a vyklonila se ještě o něco víc. Přitiskl obálku na svou hruď, když mu srdce poskočilo, ale neohlédl se. Neodpověděl.

„Budeš teda skákat, nebo ne?" znovu se ozvala, když nedostala zpětnou vazbu. Hoch se ošil, ale stále odmítal přijmout fakt, že mu tu někdo narušuje psychickou přípravu na sebevraždu. Ona se podívala přímo na něj. Ruka s obálkou se mu stále třásla, jeho pohled směřoval k tupému chodníku úplně, úplně na dně této propasti. Zevnitř bylo slyšet dokončení kávy, ale nikdo si pro nápoj nešel.

Zadívala se dolů a zpět na kluka, načež do něj slovně velmi nevybíravě a poněkud neempaticky dloubla: „Tak skoč. Dělej – teď tam ani nikdo nejde." Jako by mu došlo, k čemu se právě chystal, zalknul se a couvl úplně ke zdi. Očni víčka měl pevně přitisknutá k sobě a dýchal nahlas.

Natáhla ruku a jemně ho zatahala za kalhoty. Neochotně a vystrašeně se na ni podíval, ale když uviděl přátelský pohled s dlaní čekající, až do ní vloží ruku, opatrně se chytil a nechal si pomoct oknem zpátky dovnitř. Tekly mu slzy a hned se zbořil do sedu ke stěně. Zakryl si v pažích opřených o kolena obličej, až mu trčely jen vlasy.

Ona ho nechala a automatům zadala dva příkazy. Vhodila svých posledních pár korun a upila své kávy. Počkala, až vypadne sáček bonbonů a až se naplní malý kelímek bílou kávou. Své kafe už mezitím vyžunkla a plast hodila do koše.

Posadila se vedle něho a položila před jeho nohy teplý nápoj. Rozbalila barevné želé, jeden kousek slupla a druhý strčila do útrob té lidské posmrkávající koule. Chvilku se nic nedělo, ale pak se jedna světle ochlupená ruka (kterou mu tmavovláska záviděla), ponořila dovnitř a dobrůtku si převzala.

„Dej si ještě, bude ti líp," odložila sáček vedle skromného pití a pohladila rozcuchané vlasy. Chlapec se pod dotekem maličko pohnul, strnul a poté opatrně zvedl hlavu. Podíval se své zachránkyni nechápavě do očí a ona si všimla pobledlého monoklu a modřiny na bradě. Nezírala příliš dlouho a své překvapení nedala najevo. Chopila se kelímku a využila, že nebyl sebevrah uzavřený do sebe, aby mu nabídla. Nesměle přijal, a když si trochu usrknul, potichounku poděkoval.

„Jasný," usmála se. Pak se ale zamyslela a znovu neohrabaně promluvila. „Můžu si přečíst, co je v tý obálce?"

Blonďáček se dotkl bílého papíru, ležícího z druhé strany. Když jí ho podával hubenou rukou, připomínal někoho, kdo neochotně splácí svůj dluh. Možná se tak i cítil.

Rozlepila otvor a vyndala velmi úhledný papír. Byl popsaný odshora až dolů. Vzala si od nového kamaráda jeden bonbon a začala očima přejíždět řádky. První slova zněla mile, ale text se v jejích očích odrážel tím pochmurněji, čím více četla. Poslední věta byla zakončena zvláštně a ona ji přečetla dvakrát. Vypadalo to, jako by měl zápis ještě pokračovat, ale zároveň už rozvíjení nepotřeboval.

V tom dopise byl shrnutý celý život toho kluka a ona se cítila trochu provinile, že to vše nyní znala. Ten pocit byl silnější ještě o to, že takový život byl převelice osamělý a k pláči smutný. S takovým dopisem na paměti se ho bála opustit, aby ho příště neviděla už jen v novinách.

Dopis pečlivě poskládala zpátky a řekla: „Díky. Můžu si ho nechat?" Ignorovala pozvednuté obočí a vzala si další sladkost. „Až se ti zase bude chtít sletět, nejdřív přijdeš za mnou."

On nic nenamítal a také si vzal ještě bonbon. Dopil bílou kávu a znovu poděkoval. Apelovala na něj, že doopravdy není za co. Vtom jí došlo, že má ještě práci, a tak ho prostě vzala s sebou. Jelikož byl poměrně tichý, zadala mu pár úkolů, aby skončila dřív. Díky tomu s ním mohla něco podniknout. Rozhodla se ho vzít do domku, protože to místo mělo uklidňující účinky. Kdykoliv jindy by to neudělala, ale její osobní návštěva ji přesvědčila dostatečně.

Dojeli na místo a bledý kluk už začínal chytat barvu – nebo se to tak pod zlatavým sluncem aspoň zdálo. Zlatá hodina mu každopádně sekla. Kdyby jen na obličeji neměl ty rány...

„Dám ten dopis sem," ze šuplíku vytáhla starou dřevěnou truhličku a zápasila s jejím zámkem, „tam bude hezky v bezpečí – tohle je totiž jenom moje truhlička."

Hoch se usadil na židli a sledoval celé dění. Pak vyhlížel z malého okénka, protože jeho zachránkyně otvírala další skříňky a on by nerad viděl něco soukromého. Poslouchal, jak mu vyprávěla o tomto místě, ale neodpovídal.

„Je, hele," pozastavila se uprostřed věty a sebrala mobil ze stolu. Přijala hovor a vypadala opravdu šťastná, že mluví právě s touto osobou. Zvláště v jedné části se rozvášnila, až se její host polekal.

„Fakt?!" skoro z nadšení křičela, „kdy?" Chlapci to nedalo a vzhlédl k ní. Měla hezké jiskřičky v očích. Pak ale najednou všechny pohasly a její obličej se uvolnil.

„No, tak to nic, nevadí," s úsměvem mávla rukou, ale bylo poznat, že ji to hodně mrzí, „tak někdy jindy." Rozloučila se a frustrovaně si oddechla.

„Jako vážně?" podívala se kamsi nahoru ublíženě, jako kdyby k někomu mluvila, „až takhle předvídatelnej seš?" Kluk z toho byl v rozpacích, ale ona mu nevěnovala pozornost. Sedla si na židli.

„Hned dvakrát za den? To už není moc nenápadný, nemyslíš?" pokračovala. Protočila oči a opřela si hlavu o dlaň. Shlédla na stůl, aby mohla prstem obkreslit nejviditelnější rýhy. Potichu zanadávala na účet neznámého a naposledy u toho zvedla zrak vzhůru.

„Zas mi dělá naschvály," řekla nakonec mladšímu a ten na ni nejistě zamrkal, načež se zeptal, kdo že jí dělá ty naschvály.

„Ten někdo, kdo má na starosti můj život," zavrtěla nad nestydatostí toho tam nahoře, „dneska fakt perlí." Hoch mlčel, nechápaje nic z toho, co se stalo. Potichu si to přeplácal v hlavě, zatímco ona si vzala do rukou mobil.

„Ty věříš, že tam nahoře vážně někdo je? Jako strážný anděl?" zabrblal nakonec a uhnul pohledem.

„Jo, já to vím," sebejistě mykla rameny a letmo se opět podívala nahoru, „rád si se mnou hraje. Hajzlík jeden." Nastalo ticho, vyrušené jen vlakem, který zrovna projížděl kolem. „Ty nikdy nemáš pocit, že se ti něco děje jako naschvál?"

„No..." zamyslel se a nepatrně zčervenal, „četla jsi ten dopis, ne? Tam je všechno." Ona kývla a bylo jí ho líto. Žít jeho život, taky se nezabývá tím, jestli je pro ni tam nahoře nějaký ochránce. Leda by to byl král lenochů, nebo měl špatné úmysly.

„Tak pokud nemáš nikoho nahoře, můžeš mít mě tady dole," plácla nakonec, ale myslela to vážně. I on cítil jakousi upřímnost v intonaci té věty. Přesto si nebyl jistý, jestli ho jeho naivita opět nezradí, jako už tolikrát...