„Víte, jak jsem vám povídala o bratrovi," utne chvilku ticha dvacetiletá dívenka, „pamatujete si to?"

„Pamatuju si všechno, co mi říkáš," kývnu a pohnu figurkou na hracím poli. Ruce se mi klepou a kůže mi visí, ale paměť slouží jako za starých časů. Snad ještě líp, co umřela moje sestřička, poslední, kdo mi zbýval.

„No, tak já za něj tu přihlášku nakonec podala," podepře si hlavu rukou a hodí kostku přes celé hrací pole.

„Na vysokou?" vymaním ze sebe a odkašlu si. Hlas se mi posledních pár let pořád třese.

„No, no," kývá energicky a postupuje o dvě pole vpřed.

„Neříkala jsi ale, že on tam nechce?" zabrumlám polohlasem.

„Já vím, já vím," zastaví mě hned, „Vy jste zase proti, vím, že nechcete, abych to dělala. Ale ten kluk má potenciál! Nesmí promarnit život tak jako já."

„A myslíš, že ho tím učiníš šťastným?" podívám se jí do očí a pak na nos a ústa. Má hezký úsměv.

„Víte, co já bych za to dala?" vytáhne obočí, „určitě mi nakonec poděkuje!"

„Lindo," oslovím ji starostlivě, „myslíš to dobře, to je vidět. Pokud si jsi jistá, že je to správné, nebudu ti to vymlouvat. Přesto bych ti chtěl povyprávět o jedné své zkušenosti. Poslechneš si to? I když jsi tu jen kvůli penězům?"

„Dobře," usměje se na mě a z balíčku karet si jednu lízne. Přečte si ji, položí na odkládací balík a posune se o políčko dozadu, „ani už nemám potřebu Vám vymlouvat, že tu nejsem jen kvůli penězům. Vy si stejně budete myslet to své."

„Učíš se rychle," pochválím ji a dám se do vyprávění. Vybavuji si to, jako by se to stalo včera. Nejsem si jistý, jestli bych si to přál zapomenout nebo ne. Vědět občas hodně bolí.

Vhodil jsem košík na skener a čekal, až přístroj vypočítá cenu. Už tak živým prostředím se ozvalo hulákání, že mám počkat na obsluhu. Přikolébala se ke mně stará paní a prohrábla můj nákup. Její ochrana měla modrou barvu – ta byla nejlevnější. Takových lidí jsem se i já často obával. Můj chránič byl černý, podobně jako mnohých dalších. Na léto jsem si kupoval bílé, abych se neudusil, ale už byl podzim, tak jsem používal tmavší varianty. Nevyplatí se hledat hezké barvy, protože se nehodí k barvám oblečení. A měnit ochranu v průběhu dne, když jdu nejdřív do školy a pak na brigádu, je příliš obtížné. Musel bych se zastavit doma, protože těžký chránič se smí sundávat jen, pokud jsme sami. Na veřejnosti nikdy člověk nesmí odhalit nos ani pusu.

„Všechno v pořádku," ustoupila paní od malého displeje a už kulhala zase pryč. Zaplatil jsem červenou kreditkou, protože s tou jsem mohl koupit cigarety pro tátu. Bílá už by na mě křičela, že kouření není prospěšné pro mé zdraví. I kdybych upozornění vypnul, řvala by znovu. Pokud bych i tak neuposlechl, riskoval bych zablokování platby a nemožnost si koupit cokoliv na dvacet čtyři hodin. Takhle zkrátka dnes kreditní karty dohlíží na spokojený život uživatele. Sledují, co si jejich majitel kupuje a mají povinnost ho upozornit na vše nezdravé, příliš drahé vzhledem k celkovému bohatství na kartě, nebo na věci nedůstojné, nebo ani nevím.

Rozešel jsem se k metru, jež zrovna přijíždělo. Nacpal jsem se mezi lidi a dělal vše pro to, abych se o každého otíral co nejméně. Je zakázáno sahat na lidi, dotýkat se můžeme jen sami sebe. Metro je výjimka, kterou každý z nás musí překousnout. Asi rok zpátky se ustanovilo, že není povoleno se přepravovat osobním vozidlem v rámci jednoho města. To kvůli ekologii, myslím. Mají to povolené jen některé profese včetně ministrů, poslanců a podobných. Taky bohatí si to mohou dovolit, jelikož mají na zaplacení hvězdičky na řidičském průkazu.

Když jsem konečně vylezl z vagónu, pohled mi padl na nějakého staršího bezdomovce, jak tříská skleněnou lahví o lavičku vedle sebe. Nebylo ho přes masku slyšet. Buď říkal nevhodné věci, jaké ochrana nepropouští, nebo měl fungování vypnuté úplně. Tak se občas trestají lidé, co se nedokáží poučit ze svých chyb. Kolemjdoucí strážníci se ho ujali a já zase koukal před sebe na cestu. Šel jsem rychleji, abych se vyhnul davům. Nesnáším dobře cizí lidský dotek, nejsem na něj zvyklý.

Postavil jsem se na eskalátory a čekal na straně. Četl jsem reklamy a prsty svíral tašku s nákupem. Málokdo byl ochotný se chytit držadla. Slyšel jsem dusot a uhnul se víc na stranu, aby se o mě pospíchající člověk neotřel. Donesl se ke mně křik zezdola a já se obrátil tím směrem. Nějaký kluk se hnal po schodech nahoru s velikým úšklebkem na tváři. Na tváři! Kde má ochranu?!

Už je to pět let, co jsem viděl něčí nos a pusu – i mezi členy rodiny si držíme odstup. Tehdy se chrániče zavedly kvůli nebezpečí brouků vidko, kteří lidem lezli do dýchacích cest a kradli kyslík. Já sám takový hmyz chytl jen jednou a další den jsem ho vykašlal. Dodnes se nechávám každé dva měsíce přestříkávat u odborníků speciálním sprejem. Na čtyři dny se po něm osypu a ležím, ale uvádí se, že chemické složení spreje je neškodné, takže se nemám čeho bát. Většinu lidí kůže pak svědívá, ale nevěřím, že má někdo opravdu problémy s dýcháním, jak si stěžuje. Budou to nějaké výmysly.

„Díky!" křikl ten kluk, a než jsem se vzpamatoval z toho zjevení, běžel po schodech nahoru i s mým nákupem. Rychle jsem se probral a rozběhl se za ním. Policie stoupala do schodů až daleko za mnou, takže jsem se ho rozhodl chytit sám.

„Hej! Zastav!" ječel jsem přes masku udýchaně, když jsem se vydrápal až úplně nahoru. On už z tašky mezitím vyhazoval některé věci, co se mu nelíbily. Slyšel jsem už o krádežích, jako byla tato. Lidé bez ochrany dýchacích cest jsou nejnebezpečnější!

„Chceš to?" provokativně na mě ukázal mrkví, než si kousl. Fuj! Rozeběhl jsem se znovu a on přede mnou prchal. Měl mnohem lepší fyzičku než já. Stíhal zastavovat a mávat na mě, ať zrychlím. A co teprve policie.

„To už jako nemůžeš?" vysmíval se mi a ještě přikročil blíž. Před očima mi běhaly mžitky a já se nedokázal pořádně nadechnout.

„A sakra," uslyšel jsem, než jsem naposledy vdechl prázdno, a obklopila mě tma...

„Hoď ho sem," doneslo se ke mně z veliké dálky.

„Držíš ho nebo co?!" ozvalo se už blíž. Dva páry rukou mě odložily na cosi měkkého. Následně jsem se probral a zprudka začal lapat po dechu. Vztáhl jsem ruku po své masce a v panice po ní šmátral, hledaje zapínač filtru. Ani jsem nevnímal, co se děje kolem, dokud se ke mně jedna postava nepřiblížila. Ten kluk z metra. Chytil mě za zápěstí, pootočil mi hlavu a sám filtr zapnul.

„Klid, dejchej," uchechtl se a já přiložil na chránič dlaně, abych konečně nabral vzduch do plic. Lokal jsem ho, jako by stále byla šance, že umřu. Jakmile jsem se vzpamatoval, začal jsem si horlivě oprašovat místa, kde se mě mohl kdokoliv cizí dotknout, zatímco jsem byl mimo. Všichni přítomní se začali smát. Jejich otevřené pusy a zuby v nich mi naháněly hrůzu.

„Co jste mi udělali?! Kde to jsem?!" vyhrkl jsem a nedokázal odtrhnout oči od rtů a nosů. Byl tam jeden chlap a dva kluci.

„Chcete mě schválně zabít vidkama?!" hmátl jsem po svém mobilu, co ležel na stole. Bylo tam rozházené snad všechno.

„Damiene," upoutal mou pozornost ten kluk, co mě okradl, a odhodil moji občanku k věcem na stole, „nikdo ti nechce ublížit. Ale nemůžeš teď vyjít ven." Nedbal jsem jeho slov a pobral ze stolku vše, co jsem považoval za důležité. „Měl bys problém, že seš na naší straně."

„Nechte mě odejít!" vyhrkl jsem a rozešel se ke dveřím skromného obýváku.

„Ne, dneska musíš přespat tady," zatarasil východ ten starší z kluků a já před ním strnul. Otočil jsem se ke druhým dveřím, u nichž stál jeho bratr – podle nosu.

„Chceš vidět, kde? V mým pokoji je místo," drknul do dřeva a mně se naskytl pohled na tmavou místnost. On v ní zalovil a rozsvítil. „Jedna noc, nic víc. Pak můžeš domů. Nechtěl jsem tě tahat až sem, ale zkolabovals a bál jsem se, že bys moc žvanil, kdyby se tě ujali poliši."

„No tak, jdi, když tě zve," popohnal mě jeho bratr a já se neochotně rozešel. Strčí mě tam a nechá chcípnout!

„Bože, seš jak malej," uchechtl se ten chlápek, který si dosud nerušeně četl, „měl by ses spíš bát svýho náhubku než nás, málem tě udusil."

„Ne že by věděl, že ho náhubek nechrání," dloubl si starší ze sourozenců a někam začal odcházet, „už od pohledu je naivní."

„Klidně si sedni na postel," zavřel za námi můj hostitel a já zůstal stát na místě, dokud mi nepokynul paží. Pak jsem si sedl, aby mě třeba nebil, když to neudělám. U lidí bez ochrany člověk nikdy neví.

„Podle toho, jak se chováš a jak vypadáš, soudím, že asi moc nechápeš, proč taky nenosíme náhubky," klidně promluvil a přisedl si. Naše nohy se dotkly a já se mrštně odsunul. On nereagoval. „Jestli tě něco zajímá, ptej se."

Chvíli jsem si ho prohlížel, než jsem se opatrně nadechl k poměrně hloupé otázce: „Pustíte mě zítra domů?"

„To si piš, nehodlám se o tenhle mini pokoj dělit víc jak jeden den," uchechtl se a opřel si ruce za zády. „Tak? Chceš o nás něco vědět?"

Nebyl jsem si jistý, jestli mu můžu věřit, ale byly věci, co jsem nechápal.

„Kolikrát tě napadli vidko?" tiše jsem zamumlal. On se zamyslel.

„Čtyřikrát," odpověděl a znělo to upřímně, „naposled před čtyřma lety. Vykašlal jsem je vždycky do dvou dnů. Ale nikdy jsem se nenechal postříkat a nechránil jsem se před nima. A ty?" Překvapil mě tím. Myslel jsem, že to nebezpečí stále hrozí, že kdo nemá ochranu, v podstatě jde na smrt.

„Já je měl jednou," zahuhňal jsem, „ale jenom díky tomu, že jsem hned potom začal nosit chránič. Proč ty sis ho potom nevzal?"

„Tak zkus říct větu: ,Půjdu na demonstraci'," vyzval mě. Vyslovil jsem to, ale maska to nepropustila. Stále jsem si prohlížel jeho obličej. On naklonil hlavu na stranu, jako by se mě ptal, jestli už rozumím. Sklopil jsem oči. Věděl jsem, že existuje pár slov nebo vět, které neprojdou, nikdy mi to zas tolik nevadilo.

„Chodíš často po venku bez?"

„Nechodím, běhám," zasmál se, „jako dneska."

„Kradeš hodně?"

„Ne," zavrtěl hlavou, vypadal uvolněný, „jenom lidem, co na mě blbě čumí. Táta to nemá rád, ale taky nemáme moc peněz, co se bez masky nikam nesmí, takže tu a tam se něco šikne." Obrátil jsem pohled od něj, protože mi došlo, že jsem patřil mezi ty čumily.

„Seš trochu stydlivej, ne?" podíval se na mě ze strany. A kdo by nebyl v mé situaci?

„Víš, která byla nejohroženější věková kategorie, když tady běhali vidko?" zeptal se a zase koukal před sebe. Já si nemohl pomoct a prohlížel jsem si detaily jeho obličeje.

„Děti," odpověděl jsem, „nejohroženější jsou děti."

„Teď už ne, nebo aspoň ne kvůli broukům," koukl mi do očí, „umíš si představit, že tě vezmou rodičům, jsi někde zavřený úplně sám, dostáváš jen jídlo a pití přes dveře, a když tě konečně pustí domů, rodina se tě štítí?"

„Neštítí," zamračil jsem se mírně.

„Štítí, akorát nedobrovolně. Dívej. Nesmíš dítě příliš objímat, musí spát v oddělené místnosti, nemáš mu dávat pusu, ani hladit vlasy... bude z toho generace divných lidí," řekl smířeně a semkl rty. Nevadilo mu, jak na něj zírám. Tím, co řekl, mi ale připomněl jedno graffiti na zdi u autobusu, které jsem spatřil jen jednou, ale zarylo se mi bůhví proč do paměti.

„Jednou jsem viděl takovej obrázek s nápisem," navázal jsem, „bylo tam něco o nový generaci. Generace v poutech a bez srdce. Utkvělo mi to v hlavě, ty o tom něco víš?"

„Jo, tohle..." zabručel, „objevilo se to za jednu noc asi na deseti místech a další den to zase zmizelo. Napsal to můj bratranec, kterýho jsem ale zas tak neznal. Chytli ho a zbili, protože tím vyjadřoval svoje názory na vidko. Neměl nárok na lékařskou péči, protože nenosil náhubek. Zlomili mu, myslím, žebro a to mu bodalo do srdce, nebo tak nějak. Umřel kvůli tomu. Taková blbost."

„Aha, to je mi líto... já jsem nikdy nepochopil, co je tím myšlený."

„Ty to nepobíráš?" podivil se, „to je jednoduchý. Pouta, to jsou ty vaše náhubky, spreje a tak. Všechno vás to svazuje, ale věř si, čemu chceš. Bez srdce, to právě proto, že děcka, co si tím prošly, neznaj pořádně dotek, lásku od rodičů a tak, žijou v neustalým strachu, což se na nich musí prostě nějak podepsat. Podívej se na sebe, jak se mě bojíš."

„Promiň," omluvil jsem se ostýchavě, protože jsem netušil, co jiného na to říct.

„Máš nějakou holku? Nebo měls někdy nějakou? Nebo kluka nebo prostě vztah?" zeptal se ze zvědavosti a přeměřil si mě pohledem.

„Ne, ne, ne a ne," uchechtl jsem se ještě stále trochu nervózní. On se pousmál. „A ty?"

„Jo, pár bejvalých mám," mávl rukou, „většina z nich ale nenosí náhubek." Připadalo mi zvláštní, jak to pojmenovával. Náhubek – a přitom to člověka chrání.

„Fakt?" rozevřel jsem oči, „jaký to je?" Je těžké vytvořit si s někým vztah, protože nemůžete vědět, kdo má vidko a kdo ne.

„Je to fajn. Nevím, jak tobě, mně je sedmnáct," kývl, když jsem řekl, že je mi šestnáct, „v tomhle věku prostě člověk chce cítit na svý kůži cizí kůži. Hladit se ve vlasech, po tváři a tak. To všechno k tomu neodmyslitelně patří. Je škoda, že ty to asi prošvihneš."

„Jako co prošvihnu?" nakrčil jsem obočí.

„Všechno," uchechtl se, „líbačky, sex, ale i upřímný kamarádství, když tě někdo jen tak vezme za rameno, sedne si klidně hned vedle tebe a jí ze stejný misky. Ale s tím náhubkem taky hlavně přicházíš o vzduch."

„Nene, když mám zaplej filtr, dýchám normálně," obhájil jsem se.

„A nechceš to aspoň zkusit bez toho? Venku? Máme malou zahrádku, tam by se ti mohlo líbit, pojď," chtěl mě automaticky stáhnout s sebou, ale na poslední chvíli rukou ucukl a nahradil pobídku pouhým gestem. Asi to byl pokus o respektování mých hranic.

Vyšli jsme ven, kde bylo krásně. Opravdu, opravdu moc hezké prostředí. Připadalo mi to jako kontrast s těmito lidmi, které jsem od začátku vnímal jako špinavé, nedobré.

„Miluju tu vůni," nasál vzduch do plic a já se pokusil vnímat, co cítím. Nic moc, abych pravdu řekl.

„Ty ji určitě necítíš, už jsme to zkoušeli," otočil se ke mně. „Vidko už dávno nejsou, můžeš si to na chvíli sundat. Pokud něco chytneš, můžeš se sem vrátit a jednu mi vlepit. Ale to bude spíš nějaká rýma, protože imunita lidí s náhubkem je prostě slabá. To ten filtr."

„Myslíš, že mi to vážně nic neudělá?" podíval jsem se na něj. Bloudil jsem zrakem po jeho tvářích.

„Ne," zavrtěl hlavou a přiblížil se, „ukaž, pomůžu ti." Jednu ruku položil na ohbí mého krku, druhou sjel po těžké ochraně až dozadu, kde ji lehce rozepnul. Díval se mi u toho do očí a já jemu na spodní polovinu obličeje. Oběma rukama mi sejmul tíhu z hlavy a usmál se. Semkl jsem rty a zadržel dech. Sundával jsem si to jen jednou za týden, abych vyměnil filtr.

„Nadechni se, ne?" zakřenil se a já poslechl. Ucítil jsem něco úplně nového. Ne, naopak, něco tak starého! Pět let...

„Líbí, co?" hrdě mě poplácal po zádech, načež jsem ustoupil pryč, aby se mě nedotýkal. „Je škoda schovávat tak hezkej obličej za tímhle šrotem."

„Díky," zčervenal jsem. Nikdo můj obličej kompletně neviděl už fakt celou věčnost.

„Je to tady pěkný," dodal jsem a pohled mi padl zpět na něj.

„Kdyby ses nechal, jsem si jistej, že i dotek by sis oblíbil," hádal a já na něj zvedl obočí. Cítil jsem najednou takovou volnost, sáhl jsem si na tváře a prohrábl si vlasy.

„Pochybuju, ale tohle je vážně fajn," vydechl jsem.

„Dáš mi šanci ti dokázat, že se mýlíš?" naklonil zase hlavu. Koukal jsem na něj beze slova. V ten moment přišel jeho bratr.

„Chcete taky okurek?" zašermoval nám před očima ostrouhanou zeleninou a vůbec ho nepřekvapilo, že nemám chránič. Jeho mladší sourozenec se nahnul a ukousl si z místa, kde už otisk zubů byl. Ble. Vyššímu jídlo luplo v puse hned nato a já se musel tvářit naprosto znechuceně. Oba se na mě podívali a rozesmáli.

„Díky," s plnou pusou ocenil svačinku můj hostitel a nechal bratra odejít.

„Netvař se tak, zůstane ti to," zahihňal se, „tak co? Můžeme přestat kdykoliv, když se ti to nebude líbit." Ledabyle pokrčil rameny a sjel si mě pohledem. Očividně měl na mysli ještě intimnější dotek, než jsem si původně představoval.

„Z čeho soudíš, že mě přesvědčíš, když jsi kluk?" pokusil jsem se znít trochu jistěji. On mykl rameny, odpovědi jsem se však nedočkal.

„Tak... jo...?" pozdvihl jsem k němu oči.

Sedli jsme si na jeho postel, dveře zamčené. On mě nejdřív chytil za ruku, po níž vyjel až k rameni. Otřásl jsem se pod jeho dotykem.

„Jestli ti vadí to vidět, zavři oči, bude ti líp," poradil mi a znovu sjel dlaní po mé ruce zase zpět k prstům, které něžně chytil. Jeho pravačka mě zastudila na krku hned pod čelistí. Natočil mi hlavu k sobě a přiblížil se. Cítil jsem to. Cítil jsem jeho obličej v těsné blízkosti. Otřel naše tváře, naklonil hlavu a velmi jemně propojil naše rty. Bylo to odporné, ale svým způsobem vzrušující, tak jsem se zatím pokoušel nebránit.

Líbal mne a hladil rukou, přičemž se postupně přibližoval. V jeden moment jsem si uvědomil, že mě pokládá na záda, a v další mi vjel rukou pod tričko. Dostal jsem z toho husí kůži! Pak mě přestal líbat, narovnal se, svlékl si svršek a uchopil hřbet mé ruky. Pomalu ji přiložil na své břicho, než se ke mně znovu naklonil a pokračoval v polibcích. Byl tak zkušený! Jeho rty na mých, na mé holé kůži, moje prsty zkoumající jeho tělo... všechno to bylo mnou dosud naprosto neprozkoumané. Chvílemi jsem se chtěl odtáhnout a utéct, ale chvílemi jsem se těch pocitů nemohl nabažit.

Tu noc jsem usínal v jeho objetí, z něhož jsem se po nějaké době vymanil, když jsem se vrátil k sobě. Byl jsem ale velmi unavený a skoro hned jsem odpadl. Když na nás začaly dopadat paprsky ranního slunce, rozlepil jsem víčka a zděsil se. Nejdřív toho, že nejsem doma, pak, že nejsem sám a nemám ochranu, a naposled vzpomínky na to, co se stalo jen pár hodin zpátky.

Jako první jsem zadržel dech, dokud nebyly mé dýchací cesty v bezpečí a má ústa přikryta ochranou. Kdybych nebyl tak vystrašený, vnímal bych, jak moc mě nasazení masky omezilo. Jenže já byl vystrašený. Byl jsem hrůzou bez sebe. Potichu jsem si vzal všechny své věci a vykradl se přes obývací pokoj a chodbu ven. Okolí jsem nepoznával, přesto jsem se rozběhl pryč. Špatně se mi dýchalo, tak jsem musel stejně zpomalit. Při té příležitosti jsem vyhledal nejbližší policejní stanici a vydal se rovnou tam.

Udělal jsem chybu, nechal jsem se zmást a svést z cesty, bylo to špatně. Musím se umýt a očistit. Očistit se od toho provinění. Kdyby nebyli vidko, určitě by už nikdo ochranu nenosil. Nechal jsem se zmanipulovat. Musím se někomu přiznat! Musím někomu říct, co jsem viděl. Je špatné, že někdo žije bez ochrany! Je to pro něj nebezpečné, takže je správné, když o tom řeknu policii. Určitě se poučí a nakonec mi poděkuje – je to pro něj to nejlepší!

To všechno se mi honilo hlavou. Srdce mi bušilo do žeber, jako kdyby mě ta jediná noc mohla na místě zabít. Doběhl jsem do cíle a nahlásil ten příšerný čin. Řekl jsem jim všechno. Když mě propustili, myslel jsem, že se mi uleví, ale nebylo to tak. Sžíralo mě to, ani nevím proč.

Zněl opravdově, když tvrdil, že jeho bratranec zemřel. Zpětně jsem tomu ale nepřikládal takový význam. Mohl to být klidně výmysl, ve zprávách jsem nic takového přece nikdy neviděl a nečetl. Ovšem dva dny po mém únosu se zprávy ozvaly. A ukázalo se, že to s tím bratrancem mohla být lež stejně jako pravda.

Na obrazovce jsem sledoval sedmnáctiletého chlapce vedeného do izolace, zbitého a s pouty a náhubkem. Teda ochranou! V krátké smyčce se díval do kamery poraženýma očima a já se od nich nedokázal odtrhnout. Hlodalo mě svědomí, když jsem slyšel, že okrádal nevinné lidi jen proto, že na něho koukají. Že manipuloval a brutálně znásilnil o rok mladší oběť, již nejspíš pro tento účel i unesl a která podle výpovědi nebyla jediná. Jeho otec a bratr, jenž byl veden v pozadí záběru, také natlučený, že ničemu nezabránili, dokonce tomu zločinu i napomáhali. Byl kladen důraz na opakování, že tomuto hochovi je pouze sedmnáct a že nikdy nenosil ochranu a nikdy se nenechal ošetřit sprejem.

Následovalo několik rozhovorů s běžnými občany, kteří byli vyděšení tolika porušenými opatřeními. Uklidňovalo je, že chlapec dostane čas o svých činech přemýšlet za mřížemi pro mladistvé. Zarezervoval si svým chováním celu na několik let dopředu.

Něco ve mně se tím změnilo. Nikdy jsem už na svět nepohlížel stejně, nikdy jsem nesoudil lidi, kteří měli opačný názor než já. A nikdy jsem si nepřestal vyčítat, že jsem tenkrát neběžel domů ale na policii.

„To je smutný," utře si jednu neposlušnou slzičku dívka a dívá se mi při tom do očí. „A to už jste ho nikdy neviděl? Neměl jste šanci se mu omluvit?"

„Za nějakou dobu jsem viděl jeho bratra, ale on mě nepoznal. Teprve deset let od té noci jsem potkal přímo jeho, v zábavním parku. Byl tam tehdy se svou přítelkyní a čekali ve frontě na ruské kolo hned za mnou. Neřekli jsme si ani slovo, vyměnili jsme si jen několik pohledů. Nedokázal jsem ani otevřít pusu, natož cokoliv vyslovit. Nakonec," usměju se nad tou vzpomínkou lítostně, jak to staří lidé dělávají, „jsem mu podal dřívko s nanukem zpola snězeným. Pamatuju si přesně, jak se podíval na zmrzlinu a pak na mě. Pak vzal moji ruku, tady v zápěstí, přitáhl si ten nanuk a ukousl si. Zbytek jsem strčil do pusy a hned nato na mě přišla řada. Takhle on přijmul moji omluvu. Chodíval jsem na to ruské kolo, abych si užil výhled, ale ten den jsem nezaplatil za pěkné panorama." Uchechtnu se potichu. „Zaplatil jsem, abych tam celou jízdu probrečel."

„Ooh, to je tak dojemný," posmrkne slečna a semkne rty, „už chápu, proč jste tak nedůvěřivý..."

„A chápeš taky, proč tě varuju? Že člověk není zodpovědný za rozhodnutí druhých," zvážním, „a že by si nikdy jejich život neměl brát do rukou?" Kývne a zamrká slzy.

„Asi si s bratrem ještě promluvím," zastrčí vlasy za ouško, „nechci, aby byl jenom kvůli mně několik let přivázaný studiem..."

.

Upozornění: tímto příběhem se nesnažím nikoho kritizovat, ačkoliv z toho číší spojitosti a jsou tam čitelné některé mé názory. Není potřeba si to promítat do reality, přestože je mi jasné, že jste toho schopni (protože jste šikovní!). Berte toto dílko jako příběh o střetu dvou odlišných stran (extrémů), ze kterého se případně můžete poučit. Vlastně nejde zas tolik o to, kdo za koho rozhoduje, jako o předsudky, které mezi lidmi dokáží tvořit tlusté hranice a lehko se stupňují. Pokud ve vás něco vyvolalo zmatení, což bych se ani nedivila, v komentářích jste vítáni s jakoukoliv otázkou, ale samozřejmě i poznatkem nebo názorem. Děkuji za pochopení!