Vysvětlivky:
Bank - (viz obr. výše) nakloněná plošina, na které se dají provádět triky (většinou součástí dalších plošin, používá se pro přístup na různě vysoké platformy)
Ollie - výskok se skatem bez dotyku země tělem. Realizuje se pomocí speciální techniky.

Coping - vbudovaná „tyč" na hraně mezi rampou a vodorovnou plošinou. Před sjezdem ji jezdec zaklíní mezi zadní kolečka a konec desky, který drží nohou; převážením dopředu se skate uvede do pohybu.

_______________________________

Vpadl jsem do prudké rampy, která mě rozjela, až mi vlály vlasy. Dřevěný povrch nekladl téměř žádný odpor a hezky to na něm dunělo. Pod kolečky skateboardu se mi během tří sekund vyměnily trámy za tvrdý beton, jak jsem se svezl z banku. Za chvíli jsem však najel na další a dostal se na protější vyvýšenou platformu. Samozřejmě ne jen tak. Na hraně mezi vodorovnou a sešikmenou plochou jsem využil rychlosti a úhlu banku, odrazil se a skočil vysoké ollie. Dosud jsem se všude jen plahočil a naivně si myslel, že jsem rychlý, a až teď, když jsem se odvážil sjet novou rampu, jsem dokázal vyvolat několikrát příjemnější a intenzivnější pocit volnosti. Letět tak vysoko a stejně si udržet desku pod nohama a ustát dopad, to bylo jako odměna po všech těch nekonečných testech ve škole. Nechal jsem rampu zpomalit mou rychlost a rozhlédl se kolem. Zastavil jsem a nechal malého kluka na koloběžce projet, než jsem se znovu rozpohyboval.

Vrátil jsem se zpět nahoru a postavil se na rampu. Zapřel jsem skate o coping, položil si podrážku levé boty k hřebíkům v desce a přeostřil oči na rampu pod sebou. Je to zvláštní - například při ollie se vždy musím koukat na skate, zatímco u jiných aktivit vyžaduje mou pozornost zem. Je to proto, že například rampy nemají pokaždé stejný sklon a člověk musí vnímat, jak to pod ním vypadá, aby udržel rovnováhu.

Po očku jsem zkontroloval, zda se nikdo neobjevil, kam jsem se zrovna chystal. Plynule jsem se tělem nahnul dopředu, až jsem docela drsně sešlápl levou nohou skate, převážil jsem se do rampy a vmžiku nabral pěknou rychlost. Jel jsem zase to samé, protože to je přesně to, co dělám. Omílám, co se zrovna naučím, dokud můžu. V tom se liším od většiny skaterů, kteří zkouší nové věci bez přemýšlení.

Tentokrát se mi výskok na pomezí šikmé a rovné plochy nepovedl a musel jsem si chytit utíkající skate, aby mi někam nesjel a někoho nezranil, nedej bůh se nenakřápnul. Nijak jsem se tím však déle nezabýval, proč taky? Nespadl jsem, nic mi nebylo. To se ve skateparku děje v jednom kuse a nikdo to neřeší. Jsou i lidi (mezi ty já nepatřím), co udělají tři kotouly nebo spadnou třeba na loket a jen se zvednou, opráší a jdou dál. Je to fascinující.

Jel jsem po třetí, po čtvrté, po páté (to jsem trik dal nadmíru čistě), po šesté a už jsem se připravoval na sedmý pokus. Rozjel jsem se a sjel bank - jako normálně -, ale až na druhém banku, ze kterého bych se byl odrážel, jsem si v periferním vidění všiml pohybu ze strany. Seskočil jsem ze skatu, ale v takové rychlosti jsem to do té osoby, která také najížděla nahoru (akorát odjinud), stejně napálil. I on vjížděl do druhého banku poměrně rychle a nestihl zareagovat. Jako vůbec. Já aspoň seskočil ze skatu, ale o co víc jsem tím sám sebe zpomalil, o to víc mě sejmul on.

Podle toho, na co jsem si zpětně vzpomněl, nás náš náraz tak trochu protočil, protože jsme se nestřetli dost přesně na to, abychom se od sebe odrazili. Myslím, že jsem byl oproti němu trochu napřed a on mě vzal s sebou jeho směrem. Vůbec nevím, kde se to ve mně vzalo, ale za letu zareagovala některá z mých tajných superschopností a já strčil svou pravou ruku pod jeho záda, pravděpodobně ve snaze ho jaksi ochránit.

Možná to bylo z toho, jak silně jsem zavřel víčka, ale při dopadu se mi trochu zatmělo před očima. Když jsem je otevřel, viděl jsem přímo pod sebou kudrnatého kluka s vykulenýma očima a rukama krycíma obličej těsně pod sebou. Zastavené srdce se mi rozpoletovalo po hrudi a moje vnímání bylo utlumené, nejspíš z toho šoku. Zasténal jsem a už i on se s nespokojeným mručením zvedal. Jakmile mi uvolnil ruku, rychle jsem vstal. Hlava se mi roztočila, že jsem ho málem zase zalehl, ale ustál jsem to.

„Promiň! Seš dobrej?" ptal se hned vyděšeně ten kluk. Levačkou jsem se chytil za rozhoupanou hlavu a podíval se na druhou ruku, která mi už začínala oznamovat, že je něco špatně. Ozývala se i další místa, na která byl pád moc těžký.

„Jo, ty?" zeptal jsem se a znělo to, jako bych na něj byl naštvaný, přestože jsem se jen snažil skrýt nervozitu a zmatenost ze situace. V ruce se mi už hromadila krev.

„Ne, já jsem v pohodě! Nezlomil jsem ti ruku?!" strachoval se a oba jsme se rozešli pro skaty. Nějaká holka mi podala ten můj, za což jsem jí poděkoval.

„Ne, já nevím," plácl jsem a rozrušeně se opřel o skateboard. Hned na to jsem si ale sedl přímo na zem, protože bolest v ruce neskutečně zesílila. Už jsem cítil všechna svá zranění v plné míře. Znovu jsem roztřeseně vydechl vzduch z plic. Bylo mi z toho všeho nevolno.

„Kámo, v pohodě?" přišel se ujistit nějaký dospělý skater. Ta dívka, co mi podala skate se nervózně vzdálila, byla mladší.

„Jo, asi jo," řekl jsem, než jsem si to stihl rozmyslet. První, co člověk dělá po pádu, je, že ujišťuje ostatní, že přežil, načež zjišťuje, že to vlastně ale sakra bolí a jeho odpověď je přesným opakem toho, jak se cítí.

„Nechceš kapesníky?" nabídl mi pomoc při pohledu na sedřenou, už nyní natékající ruku, jíž jsem držel ve vzduchu, aby mi do ní ztřeštěné srdce nepumpovalo hektolitry krve. Kývl jsem a pokusil se v klidu dýchat, přestože mi bylo strašně do breku. Doslova jsem zamrkával slzy a rozdýchával knedlík v krku.

„Podle mě to máš zlomený," přišel - už se skateboardem, který dojel až na druhý konec parku - ten kudrnatý kluk. Měl trochu snědou pleť, malé oči a dlouhé řasy. Vypadal, že se mu nic moc nestalo. Ruce se mu také malinko třásly a panenky mu těkaly na všechny strany, ale chodil docela v klidu a neměl potřebu se tu hroutit jako já. „Měli bysme někam zajet, nebo nevím."

„Já si taky myslím, už teď ti to natýká," přitakal ten muž a podal mi dlaň, za níž mě vytáhl na vláčné nohy, „hele, já tě tam můžu hodit, jsem tady autem. Jenom řekni, kde máš věci, a jdem."

„Věci mám jenom po kapsách," zadrmolil jsem nestálým hlasem a vydal se za ním. Vzal mi skate, tak jsem se staral jen o to, abych ho následoval a nevypadal u toho, jako že nejsem schopný ani chodit. Už to mi dávalo zabrat.

„Fakt promiň, úplně jsem tě přehlídl," omlouval se kudrnáč, jak se mnou držel krok. Popoběhl k tomu muži a promluvil k němu. „Promiňte, mohl bych jet taky s váma?"

„Ale seš v cajku, ne?" obratem se zeptal starší a rovnou mu do ruky dal můj skate. Jen rychle shrábl svých pět švestek a už jsme mířili k jeho autu. Všichni, okolo kterých jsme procházeli, se na nás se zájmem dívali. Bylo to hrozné.

„Jo, já jo, já jsem si jenom-"

„Jo, můžeš, jasný," povolil muž stylem „je mi to jedno". Byl docela hubený a měl světlé vousy.

Naskládali jsme se do vozu, a jak rychle to jen šlo, jsme vyjeli vstříc městu. Ten mladší, troufl bych mu přiřadit třeba čtrnáct let, se na mě po cestě stále díval. Několikrát zmínil, že jsem bledý jako stěna a že mám tu ruku už docela „do slona". Zavolal jsem tátovi, co se stalo, a on se s nadávkami vypravil do stejné nemocnice, kam nás vezl ten blonďák. Dorazil tam ještě dřív než my a neušetřil mě starostlivého pohlavku.

Kupodivu tam bylo jen pár pacientů, a tak jsem šel na řadu téměř hned. Nějaký mladý zdravotník se mi postaral o sádru a rozsáhlou odřeninu - jeho velké jemné ruce mě až fantasticky uklidňovaly. Ano, zlomil jsem si ruku. Na skatu. Jen tak. Bylo to teprve moje druhé zranění většího rázu. Poprvé jsem si způsobil výron kotníku.

Táta ještě zařizoval nějaké nutnosti, ale oba kluci ze skateparku na mě trpělivě čekali. Poděkoval jsem jim oběma za pomoc a Tomáš - ten mladší - si ode mě vyprosil kontakt, protože kvůli té nehodě cítil provinění. A zjistil jsem, že mu už v rámci dní táhlo na šestnáct, což mě překvapilo, jelikož působil jako dítě. Mně bylo sedmnáct a k osmnácti to bylo ještě poměrně daleko, takže jsme k sobě měli vlastně celkem blízko.

Pak už mě táta došťouchal do auta a jel jsem domů. Tomáš se vydal kamsi městskou dopravou a ten dospělý ze skateparku se vrátil zpět. Doma mi mamka dobrovolně udělala služku a pořád se ptala, jestli to nebolí, jestli nemám hlad, nebo nechci uvolnění ze školy další den.

. . .

„Čaaau!" volal na mě Tom z rampy. Houkl jsem na něj zpátky a v klidu pokračoval k bráně do skateparku. Prkno jsem si nesl v ruce a už jsem se těšil, až si zajezdím. S Tomem jsme si trochu psali a... vlastně jsme se bavili skoro každý den. Dokonce jsme si párkrát volali i s kamerou. Soudě nejen podle náhledu do jeho pokoje jsem si téměř jistý, že patří do LGBT+. Je tady ještě všudypřítomná šance, že si to celé jen idealizuji, ale ta je v tomto případě mizivá, přestože netuším, které z duhových písmen Tomovi patří.

Došel jsem ke kase, zaplatil vousatému pánovi a už jsem se otočil k Tomášovi, kterého jsem mezitím slyšel přijet na skatu. Usmíval se na mě od ucha k uchu a bezděčně si mě sjel šťastným pohledem, což se mi z nějakého důvodu zamlouvalo, když jsem si to uvědomil. Dali jsme si placáka s pěstičkou, jak se to běžně mezi lidmi obecně ve skateparku dělá. Měl na ukazováčku a prsteníčku prsteny a musím říct, že jsem si toho nemohl nevšimnout. Vypadá to vždycky tak hustě... Na mých prstech nic takového hezky nepůsobí, tak jen obdivuji.

„Kámo, já jsem tady už tak půl hodiny, kde ses zdržel?" na oko si postěžoval. Těšil se na mě, bylo to na něm tak snadno čitelné, až jsem ucítil jednoho malého motýlka se mihnout někde uvnitř mého břicha.

„Vždyť tady skoro nikdo není!" zasmál jsem se, „to tady máš celý pro sebe, buď rád." On se zahihňal a hodil skate na zem.

„Věci mám támhle," pohodil rukou k batohu na lavičce po straně a rozjel se pryč. Co jsem nepotřeboval k ježdění, jsem přidal k jeho hromádce a sám si stoupl na prkno uprostřed odstrčené plochy. Zrovna v moment, kdy jsem se podíval Tomovým směrem, skákal nějaký trik, z něhož dopadl pouze na zadní kolečka, a tímto stylem dojel až k banku, který plynule sjel, aby si hned pod ním za jízdy protočil skate pod nohama. Záviděl jsem mu, jak mu to šlo. Ano, na skate vstoupil už o dva roky dříve než já, ale i tak mě jistota v každém jeho pohybu fascinovala. Navíc takhle na živo to nabíralo úplně jiných rozměrů. Občas mi zavolal přímo ze skateparku, když tam nikdo nebyl, a pak mi rád ukazoval, co nového se mu podařilo, nebo zkoušel, co jsem po něm chtěl já. S kýmkoliv jiným by mě takové hovory unudily k smrti, ale s Tomem to bylo zábavné i přes sklo.

Pokusil jsem se o ollie, ale moje oslabené nohy mě v tom moc nepodpořily. Ollie to bylo, ale chyběl tomu ten pocit, že to dělám správně. Ještě jsem si zopakoval další triky, na které jsem si vzpomněl, a šel se trochu rozjezdit. Ze začátku mi připadalo, že se na tom skatu ani neudržím. Musel jsem vypadat jako začátečník, protože jsem se nohou odrážel daleko od skatu a dost výrazně jsem znovu a znovu vyvažoval rovnováhu. Naštěstí jsem se rychle chytl a do dvaceti minut jsem byl zpátky ve hře. Dával jsem si akorát pozor na zesláblou ruku, která se mi vůbec neopálila a byla o hodně hubenější než ta druhá.

„Tome!" zakřičel jsem přes celý skatepark, „nejezdi teď chvíli!" Viděl jsem ho naproti, odkud chtěl jet a kam jsem se chystal i já. Zahalekal na mě jednoslovné vyjádření pochopení a ukázal palec nahoru. Ten trik, co jsem chtěl dát, jsem samozřejmě nedal, jelikož mě rozhodil fakt, že na mě stoprocentně kouká. Jelikož pod platformou projížděl někdo na koloběžce, musel jsem počkat, abych to do osoby nenapral. Stál jsem tam doopravdy jen pár sekund, a Tomášovi se přesto podařilo vjet na rampu za mnou - a teď se podržte - prosvištět kolem mě v plné rychlosti tak blízko, že jsme se dotkli oblečením, a u toho mi sebrat čepici. Než jsem se nadál, byl zase pryč a bez zastávky si s lišáckým úšklebkem ukradenou pokrývku hlavy nasadil. Zalapal jsem po dechu a houkl na něj, co si to dovoluje. Když se konečně zastavil u našich věcí, bez váhání popadl můj mobil, který jsem si nechal na vrchu jen tak, aby nebyl vidět. Třikrát na něm něco ťukl, načež ho zvedl nad sebe a zapózoval. Zasmál jsem se a jel za ním. Marně jsem se snažil v sobě udusit to ohromné štěstí z toho, jakou radost mi udělalo tohle malé škádlení.

„Zloději jeden," odfrkl jsem si a chabě se natáhl pro čepici. Ve skutečnosti jsem ji zpátky nechtěl, vždyť mu dokonce slušela víc než mně! Odstrčil mou ruku a už zase odjížděl pryč. Zavrtěl jsem nad tím hlavou a s úsměvem si vytáhl pití.

. . .

„Ahoj," pozdravil jsem ho a políbili jsme se. Obyčejný polibek a on mně jako vždy i při něm jemně chytl za tvář. Pro tyhle jeho praktiky jsem měl velkou slabost.

„Hezky voníš," usmál se a bok po boku jsme se vydali směr skatepark.

„Díky. Dívej, co jsem našel," vyhrábl jsem z kapsy mobil, rozsvítil jeho displej a natočil ho k Tomovi.

„Nene!" vykulil oči a vzal si ode mě přístroj. Tapetu mi zdobila téměř tři roky stará fotka. Selfie mladšího Toma s mojí čepicí...