Ukázal jsem muži v černém obleku QR kód a on mě pustil dál. Hudba duněla až ven a zahltila moje uši, jakmile jsem vešel. Odložil jsem si kabát a klidným krokem se vydal k baru. Už po cestě jsem zaznamenal několik omeg. Vždycky mi připadá, že když se člověk napije, sálají z něho feromony ještě o to víc. Proto jsem vzal už docela podnapitou alfu menším obloukem a zakotvil na židličce o kousek dál. Někteří lidé se nechávají svým společenským statusem ovládat až moc. Jako psi. Vycítí konkurenci a už štěkají. Většinou nekoušou, ale já nemám zapotřebí se tu s někým dohadovat. Přišel jsem se bavit. Popustit uzdu po únavném týdnu. A možná zkusit, která omega by tu uzdu popustila se mnou. Ovšem takoví jedinci už v době mého příchodu uzdu většinou postrádají úplně. S nějakými těmi psy. I tak se mi tu líbí, protože v tomhle gay klubu aspoň hrají dobré písničky, i když se občas opakují. A baristé se neflákají a záchody se nenoří v plísních.

Dal jsem si jen něco lehčího na zahřátí a zatím koukal na dav, který se vlnil všemi směry. Čekal jsem, až mě alkohol probere, než se do toho moře začlením.

Seděl jsem tam asi patnáct minut, když se někdo prodral těly ven a namířil si to mým směrem. No, ne tak úplně. Obsadil židličku vedle, kam jsem částečně vytočil hlavu. Voněl moc hezky. I přes všechen ten pot a feromony rozlítané na metry od svých majitelů, mě tenhle omega zaujal právě nejvíc. Objednal si rum s kolou. Blonďaté vlasy měl rozčepýřené a tváře zrůžovělé. Co se klubů týče, zatím toho asi moc nezažil. Ale bylo roztomilé, jak nadšeně vypadal. Očividně i jemu sedl dnešní playlist.

Když už s velkýma očima brčkem upíjel svůj nápoj, nahnul jsem se blíž a oslovil ho. Trochu se lekl, trhl sebou a otočil se ke mně celým tělem. Neslyšel mě a musel jsem jednoduchou otázku zopakovat. Ptal jsem se, jestli je tu sám. Naučil jsem se poměrně rychle, že psi si rádi svůj úlovek chrabře ubrání, a tak není radno začínat konverzace s někým, kdo psa má.

Tenhle omega se nejistě podíval k tancujícímu davu a pak zavrtěl hlavou. Lež. Byl tu sám. Tak jsem se zeptal, jestli není v klubu poprvé, na což taky zalhal. Nervózně upil nápoje a už se ode mě otáčel. Dopil jsem své pití a naposledy s ním zkusil navázat konverzaci. Doufal jsem, že když se zeptám, jestli rád tancuje, pochopí, že s ním nemám žádné špatné úmysly. On prudce zavrtěl hlavou a shrbil se pod mým pohledem. Pozvedl jsem obočí. Mávl jsem rukou a vydal se vstříc mačkanici.

Tam jsem si našel volnější prostor a postupně rozhýbával ztuhlé svaly. S pohyby jsem to nepřeháněl, jen jsem nechával dunění z reproduktorů projít mým tělem. Chvílemi se ke mně někdo přidával a noc byla čím dál kratší. S dalším pitím jsem už musel vyprázdnit močový měchýř. Koukal jsem na hodiny. Něco po druhé ráno.

Snažil jsem se ignorovat laškovné hlasy z kabinky. Co se tam děje, není moje věc. Upřel jsem pohled do umyvadla na své ruce, abych uzemnil svou zvědavost. Smích jsem ignoroval s přehledem, ale v jeden moment jsem pohyb při sušení rukou stejně zpomalil. Ta vůně... Přece jen jsem vzhlédl do zrcadla. V kabince byly vidět dva páry nohou, oba natočené patami ke dveřím. Zaposlouchal jsem se do rozhovoru a ruce utíral s důkladností, s jakou nikdy ne. Necítil jsem alfu, ač jsem se vyloženě soustředil. Nějak se mi to nechtělo líbit.

Vyhodil jsem odpadek a měl se k odchodu. Nepotřeboval jsem se plést do věcí, co se mě netýkaly. Akorát bych z toho měl zbytečné problémy. Jenže když jsem mezi pochechtáváním a víceméně milostným ševelením zaslechl vystrašené kníknutí a slabou prosbu, zastavil jsem.

Sakra, moc dobře jsem přece věděl, o co jde. Nerad řeším cizí trable. Ten kluk prostě neví, jak říct ne. Tiše jsem povzdechl a učinil pár kroků ke kabince. Sledoval jsem podlahu, zatímco se prosby i smích stupňovaly.

Jedna bývalá spolužačka kdysi vyprávěla, jak ji po městě v noci nahánělo pár bet. Chtěly zkusit, jestli jsou ty povídačky o omegách pravda. Že jsou excelentní v sexu. Ty povídačky... jsou to zkrátka jen povídačky. Vždycky záleží co a s kým. Určitě to není natolik odlišné od toho, co prožívá kdejaká beta, která partnera vybrala se stejnou pečlivostí.

„Prosím, já už vážně musím jít," skoro zaplakal omega. Sevřel jsem pěst, abych si dodal odvahu, a zabušil na dveře. Neměli ani zamknuto, takže jsem si rovnou sám otevřel.

„Hej," zahřměl jsem co nejděsivějším hlasem, „co mi lezete po přítelovi?!" Obě bety na mě překvapeně zamrkaly. „Ven!"

„Sorry, kámo," pokusil se jeden o sebevědomý tón, když se kolem mě soukal, kam jsem ukázal. Jediné štěstí, že jsou bety a alfy s omegami dva rozdělené vesmíry. Jen alfy a omegy poznají, jestli se dva od jejich druhu nějakým způsobem znají, nebo ne. I proto se málokdy děje, aby se například beta setkala na půli cesty s omegou a vesmíry propojila. My nevíme, jak to funguje u nich, oni neví, jak to funguje u nás.

Když se oba ti blbečci zdejchli, vrátil jsem se pohledem k blonďákovi, který na mě valil oči z rohu. Zrychleně dýchal a dlaně měl nalepené na stěny, jako by padal.

„Zapni se, než půjdeš," houkl jsem a pohodil levačkou k jeho košili a k jezdci, jenž držel hlídku už jen v půli zipu jeho slušných kalhot.

Poodstoupil jsem a chystal se zavřít, když se konečně probral z toho šoku.

„Počkáš na mě prosím?" rychle zadrmolil. Kývl jsem a dveře dovřel. Zrak mi padl na můj odraz v zrcadle. Upravil jsem si triko a pročísl vlasy. Protočil jsem nad sebou oči. Je to trapné, když jsem mu já předtím připadal otravný a teď na něj musím čekat.

„Dobrý?" prohlédl jsem si ho, když vyšel. Zakýval hlavou, ale jeho oči v sobě skrývaly jasnou odpověď. Fyzicky ano, psychicky nic moc.

„Já už půjdu domů," oznámil jsem mu a rozešel se k východu. Zkazilo mi to náladu, chtěl jsem si jít pro změnu lehnout.

Procházel jsem podél zdi klubu směrem k šatnám, když mě někdo chytl za ruku. Otočil jsem a hned ucítil tu vůni. Protože bych ho v té vřavě neslyšel, převzal jsem vedení a odtáhl ho s sebou. Cítil jsem, jak se lehce klepe. Protože nevypadal, že by po mně doopravdy něco chtěl, rovnou jsem si poprosil o kabát.

„Máš tady taky něco?" obrátil jsem se na něj, zatímco jsem čekal. On sáhl do kapsy a vytáhl pomačkaný papírek s číslem. Znovu jsem poprosil slečnu za pultem o službu. Oblékli jsme se a odkráčeli ven. Já zamířil k blízké zastávce a on hned se mnou. Bylo chladno, ale krásně ticho.

„Jedeš domů?" zeptal jsem se po cestě přes přechod. Moje tramvaj zastavovala na druhé straně ulice.

„Ne, pohádal jsem se s bráchou," odpověděl poslušně a já začal skenovat jízdní řád.

„Tak kam?"

Chvíli bylo ticho, než odpověděl, že neví. Jelo mi to za pět minut, tak jsem se narovnal a podíval se na něj. Musel se hodně bát. I teď. Ale asi ne mě.

„Tak co hodláš dělat?" prohlížel jsem si jeho lesklé oči a přes nos jsem zabloudil zrakem na jeho rty, které si zrovna kousal. Ohlédl se a pokrčil rameny.

„Ale nemůžeš zůstat venku," vyslovil jsem, co jsme tušili oba. Co víc k tomu říct než potulní psi. „Tak co?"

Znovu mykl rameny a polknul. Díval se na přijíždějící tramvaj v protisměru a očima ji následoval.

„Chceš po mně, abych tě vzal k sobě?" odhadl jsem neutrálním hlasem. Setkali jsme se pohledem, ale on raději zase uhnul. Povzdechl jsem. Co s ním mám teď jako vymýšlet?

„Máš štěstí, že bydlím sám a mám mimo postel ještě pohovku," založil jsem si ruce, i proto aby mě zima tolik neužírala. On zakýval hlavou. Pak jsme spolu už nemluvili. Teprve když jsem ho odkázal do svého pokoje a sám si ustlal na gauči.

Počkal jsem, až se umyje, půjčil jsem mu něco na spaní a věnoval kartáček na zuby. Zavřel jsem mu a sám se šel také připravit k ulehnutí. Přemýšlel jsem, jak divný kluk to je. Voní svěže, sladce, ale moc nemluví. Možná byl jen zaskočený z toho incidentu. Ale předtím taky nevěděl, co se mnou. Asi si ve společnosti není jistý...

„Vyspal ses?" přivítal jsem ho po desáté ráno, když konečně vylezl z mého pokoje. Světlé vlasy měl přeleželé snad ze tří stran a pravou tvář otlačenou, jako by u mě přezimoval.

„Jo, děkuju," pokusil se to vrabčí hnízdo na hlavě trochu urovnat s pohledem na mě, „tvoje postel je po tobě hrozně cítit."

„Aha?" uchechtl jsem se, „tak promiň."

„To není urážka," pousmál se. Pak něco zamumlal.

„Co?"

„Nic nic," mávl rukou a nejistě si přisedl. Rukou jsem naznačil, ať si k snídani dá cokoliv, co vidí na stole. Ne že by toho bylo kdoví kolik, ale on si stejně vzal to nejobyčejnější pečivo. A mazal ho jen máslem.

„Mohls mě vzbudit a zabrat si pohovku, já bych si nestěžoval," rozváděl jsem konverzaci, aby mezi námi nebylo ticho. On zavrtěl hlavou.

„Spalo se mi dobře," opravil mě a po chvilce se odhodlal dodat to, co jsem předtím přeslechl.

„Připadal jsem si v bezpečí," zabrblal se zrakem zarytým do talíře.

„Tak tohle mi ještě nikdo neřekl," podivil jsem se a zkoumavě, možná maličko chtivě jsem se na něho zadíval. Třeba nebude až tak stydlivý, jak jsem myslel. Vzhlédl, setkali jsme se očima a já raději uhnul, aby si nemyslel, že se ze mě přece jen vyklube pes.

„Taky jsem to ještě nikomu neřekl," promluvil, a nebýt jeho otázky na pití, už teď by nastalo to ticho, jehož jsem se obával. Dal jsem vařit vodu na čaj.

„Než jsem usnul, došlo mi, že jsem ti ani nepoděkoval, že ses mě... zastal," krapet zaváhal, „děkuju."

„V pohodě," utrousil jsem si jen pod nos, „příště buď ráznější, nebo to neskončí jen u toho poklopce." Krátce jsem se na něj podíval a on kvapně zakýval hlavou. Dal jsem do hrníčku čajový sáček a voda se už dovařila. Zalil jsem to a nabídl mu med. Poděkoval. Podal jsem mu hrnek.

„A k takovým jako ty mám bejt taky ráznější?" směle do mě dloubnul.

„K takovým, co chtěj jen tancovat?" zasmál jsem se, „stačí říct, že nemáš zájem."

„A hned bys mě nechal?"

„Já jo," rozhodně jsem ho ujistil, „vždyť jsem taky pak odešel."

„S alfama nikdy nevíš," uzavřel debatu a já mu ten názor nehodlal vyvracet. I já sám se mám na pozoru, nemůžu mu to tedy zazlívat.

„Tak si s sebou příště vem nějakýho kamaráda," navrhl jsem asi nejlepší řešení. Nemusel by pak lhát, že má někde psa.

„Můžu vzít tebe?"