Uvázal jsem si šátek na hlavě a zkontroloval se v zrcadle. Všechno bylo v pohodě – takový nijaký, nehezký kluk na sebe raději jen na rychlo mrkl přes sklo, aby schválně přehlédl chyby. Houkl jsem na taťku, že už jdu pryč, a sebral klíče ze skříňky. Šel jsem k zastávce autobusu, odkud jezdím skoro kamkoliv. I do školy. Myslel jsem, že nestíhám, ale nakonec jsem musel ještě dvě minuty čekat. Když jsem do busu nastoupil, nevšiml jsem si nikoho. Vážně jsem se domníval, že jedu úplně sám. Nebylo by to poprvé. Až po třetí zastávce mi však došlo, že o pár sedaček dál naproti mně sedí někdo se sklopenou hlavou tak, že z jeho obličeje není vidět nic. Ten někdo nejspíš koukal do mobilu. Zarazilo mě však, že mi připomínal mé vlasy. Když mi ještě nějaké rostly...

Ano, je to přesně to, co si myslí drtivá většina z vás. Rakovina. Ale v mém případě to všechno vypadá docela dobře. Chemoterapie zabírá a nepřinesla mi zatím téměř žádné vedlejší účinky. Občas je mi trochu slabo nebo si dám den dva klidný režim a můžu zase pokračovat v normálním životě.

Zpátky k těm vlasům – jeho prameny se splétaly do loken a pyšnily se hned několika odstíny hnědé. Nacházely se v nich světlejší i tmavší prameny. Já jsem své vlasy tak daleko dorůst nikdy nenechal, ale jinak by zcela určitě vypadaly stejně. Možná bych si je víc učesal. Rozsvítil jsem displej svého telefonu a skrz fotoaparát se na sebe podíval. Barevný šátek mi slušel. Rovnou jsem zabrousil i do fotek a sjel trochu dolů. Hledal jsem selfie s kamarádem těsně před první chemoterapií, protože tou dobou jsem si schválně nechal delší sestřih než za normálních okolností. Po chvilce jsem snímek našel a zíral jsem na něj. Zvedl jsem zrak a začal porovnávat fotku s realitou. Moc nového jsem nezjistil a to mě nutilo k úsměvu. To je náhoda! Zkusil jsem se naklonit trochu do strany, abych získal odlišný úhel pohledu, ale stále jsem nenacházel rozdíl. Přimhouřil jsem oči. To je jako z filmu.

Osoba se prudce podívala z okénka, pak k zavírajícím se dveřím autobusu, následně na tabuli s vypsanými zastávkami a hned nato na mě. Přejela můj vyděšený výraz zrakem a chtěla sehnout hlavu zpět dolů, když se zastavila v pohybu a znovu se na mě podívala. Byl to kluk. Jenže tenhle kluk mě donutil vytřeštit oči z důlků. Vždyť vypadal úplně jako já! I on se na mě zmateně podíval skrz gravitací odhrnuté vlasy. Chvíli jsme na sebe oba jenom blbě koukali. To přece nebylo možné! Srabácky jsem uhnul pohledem a na oko sledoval dění venku. Dělej, že se nic neděje... Hrudník se mi příliš nápadně zdvihal a já to stejně nevydržel dlouho. Znovu jsem k němu stočil panenky, načež jsem je poníženě vytočil jinam, protože on na mě pořád valil svoje modré duhovky. Stejné modré duhovky, které vídám v zrcadle. Pod stejným obočím a čelem! Stejný nos, stejná pusa, já se zkrátka cítil jako v nějakém snu! To nemohla být pravda!

Nedočkavě jsem vyhlížel další zastávku. Štěstí mi přálo a naše pohledy se střetly v nejkratším úseku mezi zastávkami. Jakmile se autobus zastavil, roztřeseně jsem se dostal ke dveřím a vystoupil. Z nějakého důvodu jsem se bál. A fakt, že ten kluk (v mém věku!) za mnou vyběhl jeho nejbližšími dveřmi, mě neuklidnil.

„Hej!" křikl po mně a přiřítil se. Bleskově zkoumal můj obličej a mně to nebylo ani trochu příjemné. „To nejsou halucinace, že ne. Vidíš to, co já."

Nervózně jsem na něj koukal a nezmohl se na odpověď. On se zastavil očima na mém šátku a zarazil se. Vzal mobil a zapnul kameru. Zvedl stroj na úroveň našich očí a díval se na displej.

„Ježíši, to je neskutečný," zamumlal nevěřícně a znovu se na mě podíval. Byl jsem rád, že nezmáčkl spoušť. Musím říct, že se mi také ulevilo, když jsem si uvědomil, že má na rozdíl ode mě velmi hrubý a hluboký hlas. „Tak řekni něco, tohle je ujetý!"

„Nevím, co mám říct," vypadlo ze mě a mé tělo se instinktivně hrbilo a mírně obracelo od toho podezřelého dvojníka.

„To je neuvěřitelný," rozvášněně se zatahal za vlasy ten kluk. Vyhýbal jsem se jeho pohledu, jak jen to šlo. „Jak se jmenuješ?"

„Patrik," odpověděl jsem úsečně a nervózně jsem „zkontroloval" čas.

„Páťa, pěkný," bez rozmyslu pokračoval on, „já jsem Tadeáš. Zákulecký."

„Máme jiný příjmení," poznamenal jsem, protože jsem mu to své tak úplně sdělovat nechtěl.

„To je šílenost," nenechal se rušit on a plácl se do čela, načež zavrtěl hlavou, „nechápu to." Abych pravdu řekl, bylo mi to celé takové trapné. Proto jsem také vystoupil z autobusu, abych se tomu vyhnul. A další spoj měl jet až za půl hodiny, protože o víkendu nikdy nic nejezdí.

„Tobě to vůbec nepřijde divný?" drknul do mě a já se na něj tázavě podíval. Byl jsem zmatený podobně jako on (ne-li víc), akorát jsem to nedával tolik najevo.

„Jo," přitakal jsem a doufal, že přes tričko nepůjde vidět, že se potím.

„Proč jsi vystupoval? Čekáš tady na někoho?" nenechal se jen tak odbít Tadeáš. Rozhlédl jsem se kolem, abych nemusel čelit jeho očím. Mým očím na mém obličeji s jinou duší uvnitř. Možná s jiným tělem, nad tím jsem v tu chvíli nepřemýšlel. Leda někde uvnitř jsem vnímal, jak mě ponižovala jeho o něco důstojnější výška, násobená mojí přikrčenou pozicí. Stejně tlumeně jsem cítil rozdíl v našem stylu oblékání. On měl, co se zrovna nosilo – látkovou tašku na rameni, volné nevýrazné oblečení a v ruce mobil v úplně jednoduchém obalu. Já jsem měl křiklavý šátek na holé palici, seprané růžové tričko a staré černé kraťasy. To je tak, když potkáte svého dvojníka cestou ke kamarádovi, k němuž si berete zásadně to nejhorší oblečení s pocitem, že nic lepšího nepotřebujete.

„Ne, ještě nevím, kde přesně je sraz," zahuhňal jsem. Z části to byla pravda, jelikož Bořek – a to je doopravdy jeho jméno – hodlal čekat buď na zastávce, kam dojedu (s půlhodinovým zpožděním), nebo v blízkém nákupním centru, což je celkem rozdíl.

„Aha, já jsem myslel, že ses mě lekl," mlel si to své, „jako já jsem se třeba málem podělal. Fakt." Přikývl jsem a zacouval na lavičku pod střechou, následován tím klukem. Zahrabal se v tašce a vyndal prázdnou flašku. „Počkej, já jenom dojdu něco vyhodit."

S tím odešel a já měl skromný prostor na uklidnění. Tahle zastávka se totiž odpadkovým košem nepyšnila a Tadeáš musel až k přechodu a na druhou stranu ulice, přičemž se nádherně pohodově loudal. Sledoval jsem jeho šoupavou chůzi a konečně přicházela úleva. Došlo mi, jak nestandardní moje reakce byla. Čeho jsem se vůbec bál? Možná toho, že jsem podobnou událost ani z kraje nečekal? Možná jsem jen odmítal tomu věřit?

Tadeáš se pokusil trefit do koše z jednoho metru, což se mu o vlásek nepovedlo. Sebral plast a pustil ho až nad dírou. Rovnou k němu přidal ještě cosi z kapes. A mně se začal dostavovat situaci přiměřenější pocit – pocit nadšení a zájmu. Dokonce jsem se v očekávání drobet pousmál.

Došoural se zpět a sedl si vedle mě. Oba jsme se k druhému natočili a sjížděli rysy obličeje toho druhého. Postřehl jsem pár jeho pih. Světe div se, měl téměř neviditelnou hrstku na nose. Také měl jednu na bradě. Mé tělo odmítalo jakékoliv tmavší flíčky, našlo by se jich na mně úplné minimum.

„Kolik ti je?" zeptal jsem se mírně. Nechtěl jsem vypadat, že se mi tak rychle změnila nálada, aby se mi nevysmíval.

„Sedmnáct," odpověděl a čekal, co na to řeknu.

„Mně bude za měsíc a pár dní osmnáct," radostně jsem na něj ukázal.

„Ty kráso, mně asi až za tři čtyři měsíce," rozhlédl se kolem a po chvilince pokýval hlavou, jako by si to mezitím znovu propočítal, „7.října."

„Já jsem 10.července," zklamaně jsem ho informoval, „škoda, že jsme se nenarodili ve stejnej den, žejo." On mi přitakal.

„Aspoň jsme v podobným věku," mávl rukou. Zopakoval jsem jeho gesto a narovnal se.

„Hele a ty seš oholenej, nebo...?" opatrně pohodil hlavou k mému šátku. Ještě se mě na to nikdo nezeptal jinak než opatrně.

„Ne," usmál jsem se přívětivě, abych mu dokázal, že se nemusí bát o tom mluvit i o něco otevřeněji, „mám rakovinu. Ale už se to blíží ke konci, pak mi zas narostou vlasy. Jestli chceš, ukážu ti svojí fotku před chemoškou." Na mobilu jsem selfie znovu našel a předal mu ho. On se samozřejmě velmi divil, nečekal, že i vlasy budeme mít stejné.

Upřímně jsem měl možnost jakési biologické léčby, která by nezahrnovala tolik vedlejších účinků (včetně lysé hlavy), ale ta byla drahá a můj nádor byl objeven v některé z počátečních fází, takže jsem se rozhodl, že podstoupím chemoterapii. Můj doktor se také domníval, že ta bude bohatě stačit, a víc jsem k rozhodnutí nepotřeboval.

S Táďou – „Tadeáš mi nikdo neříká, spíš mi říkej jenom Táďo, to je kratší" – jsme se docela rozpovídali, vyfotili jsme se spolu a už tu samou hodinu si domluvili sraz na následující týden.

Teď už je to rok a tři čtyři měsíce, co jsem Táďu potkal. Stále mě jeho obličej čas od času vyděsí, ale už jsem si zvykl. Nechal jsem si dorůst vlasy do stejné délky, abychom mohli dělat blbiny. Kolikrát jsem se už vyfotil na jeho instagram? A do snapchatu s jeho holkou? Kolikrát jsem se za něj vydával? Kolikrát se on vydával za mě? Myslím, že dost na to, aby se z nás stali téměř bratři. A teď je mému mladšímu bráškovi devatenáct a on s vypouklými tvářemi sfoukává svíčky. Já jsem mu je sfoukl minulý rok a přál jsem mu co nejvíc štěstí. Na oplátku mi on sfoukl ty moje hned při další příležitosti, a proto už tenhle rok funí po druhé. Usmívám se a mám děsnou radost, že jsem ho potkal. Díky němu se ze mě stal extrovert. Ne, vážně – najednou mi začal vycházet jiný výsledek v testu osobnosti. A já jsem mu za to opravdu velice vděčný. Ne proto, že už nejsem INFP, ale ENFP (jde to vůbec? Neschovával jsem se pod I, jen neupřímnými odpověďmi?), ale díky tomu, jak mi pomohl si sám sebe oblíbit a doopravdy se stát... mnou. Najednou jsem si to poskládal dohromady a konečně zjistil, že jsem na sebe byl až moc přísný. Že kdykoliv jsem koukal na něj, připadal mi hezčí, stejně jako nekonečný zástup ostatních, s nimiž jsem se porovnával jen proto, že jsem sám sebe podceňoval. Jenže to je blbost, že bych byl o tolik ošklivější, když si nás pletli i naši rodiče. A teď? Teď mám rád sám sebe, mám kamaráda na život a na smrt a mám strašnou chuť na ten dort...

.

Pozn. autorky: taky vám na těch datech narození něco nesedí...? 7.říjen a 10.červenec – že by Páťa s Táďou něco přehlédli?