Chytám si látku volných kalhot na pravé noze a rozcházím se vpřed. Na nádraží je hodně lidí a já se bojím, že tě zase ztratím. Minule jsi přišla domů až o tři dny později - celé tři dny jsem nemohla spát, ruce nohy se mi třásly a neustále se mi potily dlaně. Byla jsem si jistá, že umřu. Proto dokolečka kontroluji, že jsi tu se mnou. Jsi. Stále tu jsi. A i teď. Ruku v ruce se prodíráme davem k opačnému konci nádraží. Ty si to sice nepamatuješ, ale musíme nastupovat do posledního vagónu, když jedeme až do města. Protože jsme vyrazily včas, vlak přijíždí přesně ve chvíli, kdy se zastavujeme na místě a já kontroluji tvou přítomnost. Zvlhčila jsem ti ruku, a proto si tě na chvíli přechytnu do levé, přestože tě levou držím nerada. Na levé straně mívám kapsu plnou a ty mi kvůli tomu lehounce mizíš. Otírám si pravačku do mikiny a hned nato v ní opět tisknu tvou ruku. Nastupujeme do vlaku a já si tě dosazuji na klín, protože všude je plno. Držím tvou jemnou ručku a přehazuji si na ohyb tvých nohou a břicha levačku. Zavírám oči a cítím tě právě o to víc. Uvolňuji se.

Jdeme od vlaku k autobusu a já s velikým sebezapřením sleduji, jak se blížíme ke slečně Korálkové. Můžeme jí tykat, jmenuje se Pavla, ale chce, abychom jí říkaly spíš Pája. Není zlá, nesměje se nám. Je k nám jemná. Pokaždé nám nabízí bonbóny a já si jeden sním a jeden ti vezmu na doma. Vlastně je to u ní fajn, ale nikdy se mi tam nechce, protože se bojím, že se za ten týden změní a bude tě zpochybňovat, i když se to ještě nestalo. Ve skutečnosti je právě Pája jediná, co nám věří. Ty to nevíš, ale ona je možná budoucí psycholožka. Máma odmítla opravdovou, protože do ní vkládá všechny své naděje. A Pája to navíc dělá zdarma. Tehdy jsem tě naštěstí nechala v pokoji, když mi naši oznamovali, že musíme obě docházet na sezení. Tajím ti to, protože nechci, aby se tě to dotklo. Jsi křehká duše a já tě musím chránit.

Vcházíme do budovy a já mačkám tvou ruku. Určitě se na Páju těšíš. Skrývám před tebou svůj strach a tahám tě po schodech do prvního patra. Zazvoním a otočím se na tebe s úsměvem, aby ses nebála, přestože jsem to já, komu se dovnitř úplně nechce. Otevře nám holka o pár let starší, s koutky do sladka zdvihnutými nás zve dále.

Sedíme na gauči a povídáme si. Pája mě už pár sezení zpět poprosila, abych se stala vaší tlumočnicí, protože tě nevidí. A neslyší. Nic. Chválíš jí nový sestřih a mně to od tebe připadá moc hezké. Své vlasy si zastrčíš za ucho... ne, vyndáš z náprsní kapsičky sponku, kterou jsem nosívala jako malá, a zapneš si ji u ouška. Protože to ti sluší víc. Raději koukám na tebe než na sebe - jsi čistá a upravená, sličná roztomilá dívka. Proto tě musím chránit před tímhle špinavým světem, plným nechápavých lidí, kteří by ti mohli ublížit. Beru na sebe to břímě za cenu tvé existence v mém okolí. Bez tebe bych byla nic. Bez tebe jsem nic.

Pája vyzvídá, jak ti šla ta hledačka. Měla jsem od minula dohlédnout na to, že spolu půjdeme někam mezi lidi a najdeme pět dlouhovlasých blonďatých kluků. Jsem na nás pyšná, protože jsme jich zahlédly hned dvanáct. Vůbec to nebylo zas tak hrozné, bavilo nás to. Chlubím se naším výsledkem a chytám látku kalhot. Pája to postřehne a ptá se, jestli jsi to ty, kdo se rád drží za ruce. S pohledem k tobě přiznávám, že ne. Jsem to já. Ptá se mě, proč. Vyhýbavě jí sdělím, že by ses mi jinak mohla ztratit, že už se to několikrát stalo. Ačkoliv to zamumlám, ona si vypíchne, co ji zajímá, a ptá se dál. Uplatňuji naše pravidlo a ptám se jí na jinou otázku. Když se jí totiž místo odpovědi zeptám na něco o ní, ona mi musí odpovědět a zároveň respektovat, že nechci o ignorovaném tématu mluvit. Mám tohle pravidlo ráda, i když mi občas doma pak připomínáš, co všechno jsem jí nezodpověděla.

Dozvídám se, že se Pája má fajn a že byla u sestry, podívat se na miminko. S úsměvem se dívám na tebe a v odezvě tvrdím, že ty bys také chtěla mít děti. Nejlépe pět. Vždycky ti zrůžoví tvářičky, když tě škádlím. Stydlivě se po mně oháníš, že to není pravda, a proto se ti omlouvám a dost jasně upozorňuji Páju, že jsem si jen dělala legraci. Ty děti nechceš, protože by to bylo moc složité. Já děti chci, ale jen dvě. Aby mohly být spolu jako ty a já. Přijde ti to ode mě milé. Pokládám si ruce směrem k zádům, objímáš mě. Mám ráda dotek, ujišťuje mě, že nejsem sama.

Pája se omlouvá, že už nás musí vyhnat ven, protože má dnes doktory. Byla jsem s tím obeznámena předem, a přestože tobě se moc nechce, loučíme se. Pája mi ještě na poslední chvíli zadává další výzvu. Ví, že dřív jsme obě dělaly atletiku, proto mě úkoluje, abychom si spolu šly zaběhat. Nejsem z toho příliš nadšená, protože se při běhu nemůžeme držet, ale mohlo to být horší.

Jdeme za ruce ulicí a já přemýšlím, co si o Páje myslíš. Zbožňuješ ji... nezbožňuješ, vyhovuje ti. Mě máš nejradši. Má hezký úsměv, takový hřející a měkký. Bezpečný. V duchu se táži, jestli ji nemáš raději než mě. Odpovídáš, že ne, samozřejmě. Na to není dostatečně blízkou osobou. Říkáš, že já jsem tvou jedinou blízkou osobou, protože spolu trávíme nejvíc času. Ne, to nic neznamená. Protože jsem nejlepší a nejhodnější.

Narážím do něčeho a padám na zadek. Ve stejné vteřině mizíš.

„Jejda, promiň," slyším klučičí hlas a dívám se nahoru. Hezký černovlasý hoch mého věku se ke mně sklání a podává mi pomocnou ruku. Po očku se podívám, kde stojíš. Nic neděláš, nemluvíš - musím se soustředit. „Čuměl jsem do mobilu. Jsi v pohodě?"

„Jo, promiň, díky," mumlám a on mi pomáhá na nohy. Má velkou ruku a dlouhé prsty. Oprašuje mi rukáv mikiny a nevtíravě kontroluje, jestli mu nelžu, nebo jestli nemám ještě někde špínu ze země. Ohlédne se směrem, kam jsem měla namířeno a kde je za rohem paneláku jen dlouhé nic s jednou autobusovou zastávkou.

„Jestli jdeš na bus, tak ten sem dneska nejede. Nějak se sem nemůže dostat nebo co - je tam problém," usměje se mile, „nebo tak to aspoň říkal táta. Já jdu tamhle na tramvaj, ta jede stejným směrem, jdeš taky?"

„Jo, tak jo," padá ze mě a oba se vydáváme, kam mě vede. Znovu se objevuješ, ale ve stresu měníš pozice a děláš jen to nejmenší. Máš jít vedle toho kluka, ale během mrknutí oka jsi vedle mě. Volnou rukou sahám po kalhotách, ale dochází mi, že jsi z druhé strany. Je to s tebou obtížné a opět překotvuji pozornost k tomu chlapci, který si se mnou povídá. Podle jednoslovných odpovědí mi zjišťuje čísla dopravních prostředků a konstatuje, že je škoda, že se od těch jeho zcela liší. Čeká se mnou dál a sleduje, jak jeho spoj odjíždí ze zastávky. Vrhám naň tázavý pohled, ale on se na mě usměje. Chvíli v tichosti stojíme. Vnímám, jak mi tluče srdce, a poznávám v sobě nové pocity. Nenápadně koukám k jeho pasu, a než se stíhám zastavit, chytám jeho ruku. Zvedá naše propletené prsty o kousek výš, kouká na ně a pak na mě a spouští je zpět. Nic se neděje a já k němu vzhlédnu. Lehce, chápavě se usmívá před sebe. Chvíli mé oči ignoruje, ale jak si jich „všimne", něžně stiskne mou ruku o něco silněji.

Přijíždí můj autobus a my se tiše loučíme. Mimochodem mi říká, že se jmenuje David a jezdí tudy každý den, protože bydlí „tamhle naproti". Mávám mu a on se pomalu zmenšuje, až ho vůbec nevidím. Rozhlížím se po ostatních v dopravním prostředku, ale všichni jen v tichosti sedí. Celý zbytek cesty jsem úplně vygumovaná a jen koukám před sebe. Vystupuji a kráčím k nádraží. Dívám se na míjející bloky chodníku vedle své pravé nohy. Sjíždím tvou postavu pohledem odshora dolů, dokud to nejsi celá ty. Přehmatávám na zmačkaných džínách a pokračujeme, jako by se nic nestalo. Díru v minulosti zašívám tvou přítomností a dodávám do ní malé efekty života. Ač mi to ze začátku nejde, vpíjím se do našeho malého světa. Po zbytek dne se čas od času musím vracet ze vzpomínky na toho chlapce, ale ujišťuji tě, že tě nikdy neopustím. Usínáme v obětí.

. . .

Probouzím se a nahmatám pod peřinou tvou jemnou ručku. Držím své kalhoty od pyžama, ale něco nehraje. Nedržím tvou ruku, pouze tisknu kalhoty, nic víc. Posadím se, očima sjedu zbytek postele a vidím rozházenou peřinu a posunutý polštář. Jen to. Leknu se a hned se cítím špatně. Sedám si a uvolňuji nohavici. Koukám na postel, prochází mnou zvláštní pocity. Pocity viny... Chybíš tu, ale nějak se mi to ne a ne dostat pod kůži. Měla bych být vystresovaná a zběsile tě se splašeným srdcem hledat, ale ty tu prostě jen... nejsi. Zírám na povlečení o moment déle, načež se rozhlížím po pokoji. Je tu prázdno a ticho, ale nic to se mnou nedělá. Připadá mi zlé, že v tom prázdnu nic nepostrádám. Jako bych byla nevděčná. Ale já doopravdy necítím žádnou ztrátu, je to jako probuzení do normálního dne, akorát s myšlenkou, že by to být normální nemělo. Slézám tedy z postele a koukám z okna na vycházející sluníčko. Všechno je klidné, i já. Unaveně povzdychnu a s myšlenkou na kluka ze včera se jdu nasnídat.