Náš zahradník. Kluk o rok starší než já, je mu už sedmnáct. Podle rodičů je to výtržník, chuligán. Ale v okolí nikdo levnější už nebyl. Já nemám čas, musím se učit. Moji rodiče zase musí pracovat. A náš pozemek má na délku asi padesát metrů, široký je tak dvacet. Vede až k poli za plotem. Po večeři se po něm jdu projít.

Chvilkami si cestu musím klestit, vyrostlo nám tu za poslední rok dost keřů. Trochu pofukuje, ale není zima. Bude zapadat slunce. Když mi chybí posledních pár metrů, zvedám hlavu od kořenů smrčků k obloze. A tam stojí on. Kouří, kde nemá.

„Ahoj," pohodí ke mně hlavou a neobtěžuje se ani předstírat, že tu netropí špatné věci. Naopak si ještě potáhne. Dojdu těch pár kroků a opřu se vedle něho o prkna.

„Ty budeš ten kluk s oknem v druhým patře," odhadne, zatímco si mě měří zrakem a nechává mé oči zkoumat jeho. Jsme už na první pohled diametrálně odlišní. „To tě to baví, pořád jen sedět nad knihama?"

„Jak víš, že jen sedím nad knihami?"

„Právě jsem to řekl," vydechne kouř, „je ti vidět do pokoje." Já se malinko zamračím a pohlédnu do lesíka. Místo aby pracoval, sleduje mě skrz okno? Kdo by dal tomuhle individuu do ruky kleště?

„Tak už se tam nedívej," pokusím se mu v hlase napovědět, kde je jeho místo. Je to jen zahradník. Ze mě bude jednoho dne doktor. Jenže je stále o rok starší a taky je o hlavu vyšší...

„Jen mě zajímalo, jestli je pravda, co se říká," udělá pomlku, „že mazánci jako ty jsou příšerně nudný."

„To rozhodně není pravda," založím si ruce na hrudi a zavrtím hlavou.

„Vsadím se, že můj život je mnohem větší zábava!" ušklíbne se najednou energičtěji a já krčím obočí, „já jsem totiž volnej! Na rozdíl od tebe mi nikdo nic nediktuje. Volnej jako pták, chápeš?" Ukazuje na oblohu, kterou jsem původně přišel pozorovat. Nad farmou za polem už plují červánky.

„A jaké to je, žít tak volně?" ptám se tedy, protože mě přitahuje poznat někoho tak dospělého. Je mu už sedmnáct a nebydlí s rodiči! On se blaženě usměje a hned začne popisovat.

„Vzbudím se pozdě do školy, nechce se mi jít. No a tak nejdu. Ty," šťouchne mě do hrudi, „ty se musíš matky doprošovat ,prosím, prosím!', a ona stejně řekne ne. Mně nikdo nic neříká. Zmeškám první dvě hodiny a ani nemám úkol. Učitelka sice řádí, ale nemá komu si stěžovat. A můžu si mluvit, jak chci, klidně jako dlaždič." Už jsem si všiml, že se kdoví jak nesnaží vyvolat dobré dojmy.

„A když přijdeš domů?" chci vědět, jak to pokračuje. On se vyhne mým očím a oklepe cigaretu. Zavrtí hlavou.

„Co by?" nechápe.

„Nikdo na tebe nečeká?" zarazí mě.

„Kdo by na mě čekal? Otec je v blázinci za politický názory," odfrkne si obezřetněji, stoupne si na špičky a kouká skrz zeleň k domu. Teprve poté otupí cígo o plot a odhodí ho přes něj, což ve mně vyvolá nedobré mínění. Kdyby ho někdo viděl, schytal by přinejmenším pohlavek. On se zadívá do mého obličeje a přivře v reakci na můj výraz oči. Chvíli tak vydrží, trpělivě prozkoumává vše od čela až k bradě. Pak se mu v panenkách blýskne.

„Já bych tě chtěl hrozně zkazit!" chytí mě za rameno a zatřese se mnou, až mě to donutí zamrkat.

„Nechtěl bys zkusit, jakej je život, když seš volnej? Musíš bojovat za svoje práva!" nadchne se pro věc zničehonic.

„Za jaký?" sleduju ho napjatě a ze smíšených pocitů mi přeleze mráz po zádech. Bude to něco zakázaného... bude to něco nového!

„Za právo se bavit! Párty, hochu!" znovu se mnou zaviklá a jeho radost ve mně podporuje zájem. „Zítra ti přinesu dáreček, těš se. Budu tě čekat zase tady. Přijď ve stejnej čas."

.

„Ahoj," prodere se až ke mně rozrostlým keřem. Nevím, jak to dokázal, ale vlasy mu zdobí tenká větvička. Všimne si, že se na ni dívám, a prameny si prohrábne a vyčistí.

„Kde máš ten dárek?" natahuji se hned k jeho pažím schovaným za zády.

„Řekni ,prosím, mami', jako když prosíš, abys nemusel do školy," škádlí mě. Směji se, ale poslechnu.

„Tohle jsi zaručeně ještě neviděl," vytáhne na mě za odměnu nějaký stoh papírů. Časopis. Oči mi sjedou po polonahé dívce na obalu. Málem mi vypadnou z důlků. „Dám ti ho na týden, pak vrátit."

„Jako domů?!" zašeptám, „tohle u sebe nemůžu mít!"

„To nikdo. Musíš to dobře schovat," připlácne mi ho na hruď, takže mi málem spadne.

„A mám ještě jednu věc," začne vyprazdňovat kapsy, zatímco já si ženu prohlížím. Klíče, posmrkaný kapesník a nějaký bonbón zastrčí zpátky, nechává si jen cigarety a zapalovač.

„Vem si," pobízí mě po otevření krabičky. Srdce se mi rozbíhá rychleji. Sahám pro cigaretu a mnu ji lehoučce mezi prsty.

„Mám zakázáno kouřit..." váhám ztrapněně. Kouření působí velmi dospěle, musí to být skvělé! Ale prý to uškodí mému zdraví.

„A porno časáky máš povolený, nebo co?" vysměje se mi do očí, než mi drcne do ruky, abych si měkkou tyčinku vložil do úst. Hned nato zapaluje. Jakmile v útrobách poprvé cítím tu chuť, rozkašlu se jako na smrtelné posteli. On se směje a plácá mě po rameni.

„To si musíš zvyknout, pak už to bude dobrý a budeš si připadat volnější."

Úplně pravda to nebyla. Musel mi dát tři krabičky na doma, abych mohl tajně trénovat. Sedím pokaždé na pracovním stole, někdy dokonce rovnou na parapetu, a zkouším kouřit z okna. Abych se v pokoji neudusil. Už dva týdny na tom pracuji a pořád kašlu. Podle zahradníka se jen zbytečně bojím, a proto mi to nejde. Neumím se odvázat.

Minulé pondělí mi přinesl pěkné kalhoty. Onošené, ale módní! Beru je na sebe a zavírám okno – snad už je vyvětráno dost. Pomalu se plížím po schodech do přízemí. Chodbou procházím kolem ložnice rodičů, toalety a kuchyně, odkud vychází hlasy...

„Nedovolili mi, si ty kalhoty vzít," stěžuji si mu a on semkne rty.

„Rodiče nikdy nechtějí, aby jejich děti byly volný," komentuje dospělácky. „Ale chci je na tobě někdy vidět, tak to zkus znovu. Musíš bojovat za svoje práva, prcku." S tím mě poplácá po tváři a nabídne mi cigaretu.

„Já už to dnes zkoušel," odmítám, i přestože bych si s ním strašně rád zakouřil. Bylo by to jako z filmů!

„Jak chceš, děcko," nechá mě, „ráno jsem na ni zapomněl, ale zítra už ti tu desku určitě vezmu. Vystavil sis už ten plakát?"

„Visí mi nad postelí," chlubím se a hledám v jeho očích pochvalu. Je to plakát zpěváka, kterého mi pouštěl pár dní zpět. Zní super! Je to tak energické a živé! Nikdy jsem nic podobného neslyšel. A tuhle jeho desku dostanu na celých dvacet dní! A budu volný!

„Máma si stěžovala, že mám hudbu moc nahlas," lítostivě desku vracím už třetí den po jejím získání. On ji odstrkuje zpátky ke mně.

„Ále, matička jenom závidí – tohle je nejlepší deska. Nech si ji ještě a bojuj!" skanduje polohlasem, „a ne že je necháš ji zničit, já si na ni poctivě vydělal."

„Nenechám," slavnostně si ji tisknu k prsům. Pak povolím. „Děkuju, že mi ji ještě necháš."

„Jsem řek, že ti ji dám na dvacet dní," krčí rameny a lehce se usmívá. On je tak neskutečný! Jeho život je bájo!

.

„Ahoj!" přicházím na stejné místo ve stejný čas, „dívej, co mám!" Zastavuji před ním a drobnými gesty dávám důraz na své oblečení.

„Paráda!" rozjasní se mu tvář, když si všimne. Otočím se dokola, aby se podíval ze všech stran.

„No vidíš, padnou ti jako ulitý," nezdráhá se mě přes ně nedbale plesknout po stehně, „tak si je nech, když mně už nejsou."

„Vážně?!" jásám. On kývá hlavou odměřeně, ovšem s důležitým úsměvem. Původně mi je dal jen na ozkoušení, stejně jako většinu těch věcí.

„A ještě něco pro tebe mám," sehne se do trávy a vytasí na mě časopis. Jeho nejoblíbenější! „Poslední slíbenej. Pak mi je vrať ale všechny najednou, všech dvanáct."

„Ten je!" hned si ho pro sebe kradu. Dáma na přední straně je nádherná! Otevřu magazín a leknu se, když mi stránky před nosem sklapnou.

„To až doma, šmudlo," stiskne mi rameno jako pravý muž. Zatím mě tak oslovil jen párkrát. Líbí se mu to pojmenování, protože podle něj na mě sedí jak vzhledově, tak povahou. Prostě takový nevinný moula. Usměji se, poděkuji a časopis nechám klesnout ke svému pasu.

„A jak to dopadlo s těmi vlasy?" jemně mě za ně zatahá, „nevypadají ostříhaný."

„Utekl jsem mu," chlubím se. To náš zahradník mi poradil, ať se nenechám stříhat. Pak budu vypadat jako ten zpěvák na mém plakátu! Dnes jsem šel k rodinnému kadeřníkovi a nakonec jsem mu zmizel, než si došel pro nůžky. Mámě se to nelíbilo...

„Seš pašák!" slaví mé vítězství a já se za sebe najednou cítím zodpovědně. Nikdo mi nebude diktovat, jaké mám mít vlasy!

.

„Co se ti stalo?" všímá si hned mé červené tváře. Jsem trochu zadýchaný, běžel jsem až sem.

„Táta mě načapal, jak kouřím," vysvětluji, „prej ,Tak na to zapomeň!' a pak jsem to schytal." Zahradníka to neznervózňuje, ačkoliv zrovna teď jednu cigaretu žužlá.

„Ten pokrytec!" ušklíbne se probuzeně a vrtí majestátně vlasatou hlavou, „sám vykouří dvě celý denně." To mě překvapuje.

„Celé cigarety?!" zasyčím nevěřícně. Já se rozkašlu už v půlce první. Víc toho za den nezvládám. Zkoušel jsem to, ale už mě to přestává bavit. Navíc teď, když mě táta přistihl...

„Ne, šmudlo," hřbety prstů mě shora dolů jemně cvrnkne do nosu, „dvě krabičky. Dvě cigára vykouřím i já."

„Dvě krabičky!!!" naprosto v šoku se zhrozím. To nemůže být pravda! Můj táta nekouří, nikdy jsem ho neviděl!

„No jo, to jsou rodiče," veledůležitě mě přesvědčuje moudrým kýváním hlavy zahradník, „chodí kouřit jen pod svoje okno."

Chvíli je ticho a já jen zpracovávám nové zjištění.

„Přinesls mi buchtu," nadšeně se ke mně nahne a já mu část matčina výtvoru odevzdávám. Minule mu strašně chutnalo.

.

„Tak už tě donutili ty vlasy zkrátit?" hned mě vyhledává pohledem, když přichází. Ještě má na sobě špinavé rukavice od trhání plevele. Museli jsme trochu změnit pozici, protože jinak by nás mohlo být přes upravenou část zahrady vidět. Scházíme se nyní víc v rohu, za lesíkem.

„Hm," nezaujatě potvrdím a vlasy si projedu rukou. Vlastně je to docela příjemné, neleze to tolik do očí. „Jinak by mě vyrazili z domu, kdybych se nenechal."

„No co ti říkám, žít s rodičema je na pendrek," mykne neurčitě rameny a zbavuje se těžkých rukavic.

„Ale je pravda, že ty vypadáš líp s kratšíma," uzná vážněji a sáhne mi do vlasů. Pousměji se. To je dobře.

„Už ti zbývají jen čtyři dny s deskou, dneska jsem to počítal," dá si ruce v bok. Kývnu hlavou.

„Já vím."

„Já ti ji pak zase můžu dát, ale až za nějakou dobu, taky chci poslouchat," vysvětlí a opře se vedle mě. Už tahá cíga.

„Nechceš to dneska nechat být?" poprosím stydlivě, „hrozně to smrdí a naši si všimli, že jsem si tenhle svetr přestal brát do školy."

„Fajn," protočí oči a zasouvá trubičku zpět mezi ostatní, „jenom že seš to ty, ty malej šmudlo." Překvapí mě tím, protože bych čekal pravý opak. Jeho zájem o můj volný život trochu opadl, když jsem mu začal nenápadně nosit buchty od mámy.

Také se nám jednou podařilo dostat se nepozorovaně do mého pokoje. Ukázal jsem mu plakát a skrýš, kde mám všechny jeho časopisy bezpečně uložené. Říkal, že si žiju jako prase v žitě.

.

„Nesu špatné zprávy," zahanbeně sklápím zrak, když obcházím poslední smrček. „Máma vyhodila ten můj časopis."

„Pff, přistižen," uchechtne se a típá cigaretu. Vajgl zase letí přes plot. Aspoň nebudu smrdět.

„A kterej?" zajímá ho, než mu to dochází, „ten nejlepší?! Ale notak!" Pohodí rukou, ale dál už to nijak zvlášť neřeší. Naopak se kupodivu uchechtne.

„Stihl sis ho vůbec projít celej, šmudlo?" opře se loktem o mé rameno a ohýbá ruku, aby mohl dlaň a prsty zabořit do mých vlasů. Zavrtím hlavou. Zrovna jsem se k tomu chystal, táta mě zavolal dolů a pak ho tam máma našla. Vyhodila ho, ale v koši jsem magazín už stejně nenašel.

„Škoda, byly tam fakt dobrý kousky," zavzpomíná s rošťáckým podtónem.

„Promiň," zamumlám, protože vím, že mi několikrát opakoval, ať si hlavně dávám pozor. A já ho stejně neposlechl.

„Co se dá dělat," hodí to za hlavu. „Vy už nemáte buchtu?"

„Jo, promiň, chtěl jsem ti vzít, ale zbyl tam už poslední kousek a ten vždycky necháváme mámě, když už to napekla," vysvětlím omluvně.

„To je od vás hezký," zabrblá, „nepozveš mě ještě někdy zase k vám? Stejně vašim už asi došlo, že se bavíme, když tě museli nutit se nechat ostříhat a přistihli tě už snad úplně při všem." Pravda, moc dobře to vědí...

„Ty bys chtěl?"

„Jasně, proč ne," široce se usměje.

„Tak jo, ale stejně bych to raději udělal na tajno. Táta si mě teď pořád hlídá. Bojím se, aby nám nezakázal se stýkat," naznačím tak, aby se ho to nedotklo. To, že táta při zmínce o něm použil několik specifických slov, si raději nechávám pro sebe.

„No jo, tak aspoň bude sranda. Jako dva tajný agenti, který nikdo nesmí vidět, ani slyšet!" zašeptá mi lehce zdivočele do ucha. Rozhihňám se jeho hereckým výkonům. Nikdo nás spolu nesmí vidět. My proti všem. V nenápadném boji za svá práva.