Rodiče nebyli doma a já se rozhodl se s ním seznámit. Pořádně. Seděl jsem před zrcadlem v koupelně a čekal, kdy zahlédne on mě. Byl doma, takže to by problém být neměl.

Viděl jsem, jak se probouzí. Protíral si oči, div si je nevydloubal z důlků. Připadalo mi, že pomaleji se už k zrcadlu ve svém pokoji šourat nemůže. Konečně se mi podíval přímo do očí, načež sebou trhl. Nečekal mě tam tak brzo.

Jeho zrcadlo tam viselo zbytečně, stejně v něm viděl jen mě. Proto se kontroloval zásadně starším fotoaparátem, položeným hned vedle. K tomu také mířil, než mě spatřil. Rychle jsem před sebou zakmital dlaněmi rozevřenými k němu, aby zůstal. Popadl jsem blok, jako by měl hned odejít. Naškrábal jsem tam jednu větu.

„Můžeme si promluvit?"

Když mu oči přeskákaly všechna slova, tázavě se na mě podíval. Dosud jsme spolu nikdy nemluvili. Občas jsme na sebe mávli, když jsme se náhodou minuli ve stejnou chvíli v zrcadle, ale jinak jsme předstírali, že v odraze vidíme sami sebe.

Prstem jsem zaťukal na svůj blok, aby pochopil, že si má vzít nějaký papír. Pod stolkem nahmatal starý kalendář s prázdnými řádky a z kelímku vytáhl tužku. Aniž by se na mě podíval, něco začal psát.

„Mám asi půl hodiny. Co potřebuješ?"

Chvíli jsem přemýšlel, ale pak jsem odpověděl. Na konec jsem přidal ještě usměváčka.

„Můžeme pak pokračovat večer... Chtěl jsem tě jenom víc poznat."

Když na mě od papíru zvedl zrak, usmál jsem se trochu nejistě. Nahnul hlavu na stranu a pokrčil rameny.

„Klidně se můžeme víc poznat."

Super! Večer předem jsem si ujasnil, na co přesně se chci ptát, abych byl připravený.

„Máš přítelkyni, že?"

Tahle otázka mi vrtala hlavou už déle, ale nebyl jsem si jistý, jestli to tak je, nebo ne. Často se stávalo, že jsem ho viděl, jak s ní tráví čas. Jenže já do jeho života vidím jen, když se kouknu do zrcadla, což je sice několikrát denně, ale většinou jen na malý moment.

Ukázal mi obě řady zubů, jak se začal smát. Místo toho, aby něco napsal na papír, zavrtěl hlavou. Na mé tváři se samovolně stvořil udivený výraz.

„Kdo je ta holka, co nosí pořád ten stejnej náramek?"

Chvíli na mě čuměl bez jakéhokoliv výrazu na obličeji. Poté na papíře něco dlouho přepisoval. Pořád u toho škrtal.

„############ Myslel jsem, že se mě budeš ptát na něco jinýho. ########## Třeba kolik mi je. Lisa ########## je ### kámoška."

Zvedl jsem na něj obočí. S koutky staženými dolů jsem zakýval hlavou. Jako „ok... když myslíš.". To bylo na tu Lisu. Na ty první dvě věty jsem mu odepsal:

„Máš narozeniny ve stejný den, jako já."

Ve vteřině vykulil oči a pozvedl jedno obočí. To jedno, co pozvednout uměl. Ze rtů mu vyjelo jednoslabičné slovo s prodlouženým a. S úsměvem jsem protočil oči a zakýval hlavou. Ano, fakt. Akorát jeho oslavy jsou velké, zatímco já si sním dort z lednice, co mi tam mamka nechá, a tím to končí.

„Ukážeš mi někdy, co kreslíš?"

Tohle byla druhá věc. Vždycky, když se kouknu do zrcadla, vidím ho z úhlu a vzdálenosti, jak bych normálně viděl sebe, ale v jeho světě. Zatím jsem z jeho kreseb neviděl nic.

„Nikdo to ještě neviděl."

Pokrčil jsem rameny. No a? Já je vidět chci. Z knihy poznáš autora, z obrázků umělce. Každý do svého díla dá něco ze sebe, ať chce, nebo ne. Když nevypadal, že bych ho přesvědčil, popsal jsem další stránku bloku.

„Dej mi jeden důvod, proč bych to neměl vidět."

„Nechci, aby to někdo viděl."

Povzdechl jsem tak okatě, že to musel vidět i on.

„Dám ti přečíst svojí knihu."

Není to bůhvíjaká sláva, ani to nemá tři sta stránek (především proto, že to píšu do mobilu, kde stránky nejsou vůbec), ale je to férový obchod.

„Ty píšeš knihy?"

Bože, ví ten matla vůbec o tom, že na něj každý den valím oči ze zrcadla? Všímej si trochu! Hlavou jsem naznačil, že ano.

„Byl bys jedinej, kdo by to četl."

Přimhouřil oči. Připravil si blok, že bude psát, ale váhal. Nakonec něco nejistě napsal.

„Tak večer?"

Rozhodnutě jsem kývl hlavou. Moc dlouho jsem se nezdržoval a už jsem na papír smolil další otázku.

„Kde přesně bydlíš?"

Tohle mě taky zajímalo. Věděl jsem, jak to vypadá u něj doma, v jeho škole bych pár místností nebo chodeb také rozeznal, ale jinak jsem byl ztracený jako ta jehla v kupce sena.

„Kde ty?"

Napsal jsem mu úplně přesnou adresu. Vytáhl z kapsy mobil a našel si, kde bydlím. To jsem nečekal, ale nevadilo mi to. Takový ňouma jako on, by netrefil ani do stejného města. Chvíli tam ještě něco dělal, ale pak ke mně obrátil displej telefonu. Prstem ukázal na bod, zaznačený na mapě – můj domov – a pak změnil měřítko, abych se mohl kouknout, jak daleko žijeme. Opačné konce jednoho státu. No, věřil jsem v něco lepšího, ale co se dá dělat?

Oči mu skočily nahoru, kde měl, myslím, hodiny. Ukazováčkem poklepal na své zápěstí, načež palcem ukazoval, že už musí jít. Rychle jsem ještě načmáral poslední věc na papír.

„19:30?"

Spojením palce s ukazováčkem a natáhnutím ostatních prstů mi to odsouhlasil a s mávnutím na rozloučenou odešel, takže už mě neviděl. Také jsem si šel dělat svoje věci.

Večer jsem už deset minut předem čekal u zrcadla. On naopak přišel o deset minut později, což mě štvalo vzhledem k tomu, že jsem viděl, jak kouká do mobilu. Byl jsem ale rád, že na to nezapomněl úplně. Docela se mu do toho nechtělo, ale dal mi email, na který jsem mu poslal celou knihu. Na oplátku mi on otevřel své nejlepší kousky umění. Kreslil moc hezky, ale jeho obrázky byly zrůdné. Děsivé. Nádherný kontrast s jeho sluníčkovou osobností.

Moje kniha byla docela normální. Mně osobně se zamlouvala, ale do světa bych ji neposílal. Když mu došla portfolia, řekl – tedy napsal –, že mojí knihu rozečte hned. Bez otálení se do toho pustil. Nechal jsem ho, ať se tím „skvostem" kochá a šel spát, protože jsme spolu seděli před zrcadli už více než dvě hodiny.

A ten den jsme si začali povídat. Od té doby jsme spolu trávili hodně času a poznávali se hlouběji. Byli jsme nejlepší kamarádi a ten druhý pro nás byl někdo, komu jsme mohli říct téměř vše. Měl jsem toho blbečka rád. Bohužel až moc. Zamiloval jsem se.

. . .

Něčemu se smáli, zatímco já jsem hledal svoji kreditní kartu. Musela mi vypadnout někam do batohu.

„Mám ji, tak můžem jít," přerušil jsem kamarády a rozešel se jako první víc do centra. Měli jsme dvě hodiny volna a ve skupinkách jsme mohli chodit víceméně kdekoliv. Školní výlety většinou stojí za prd, ale pokud máme volno, počítejte se mnou!

„Podle mě by měli dát zdarma kondomy," prohlásil nejstupidnější kluk naší party a všichni jsme se rozesmáli. Je to pako.

„Ty bys radši vyjebával, než jedl?" zeptal jsem se. Já osobně bych měl zdarma raději jídlo. A takové pitominy se mezi námi řeší pořád.

„Tobě kondomy stejně nejsou k ničemu," vysmíval se tomu hlupákovi černovlásek vedle mě. Najednou mi přišla zpráva od mého- pardon, od toho kluka ze zrcadla.

„Na živo jsi vyšší."

Zvedl jsem oči od telefonu rychleji, než když slyším tátovy kroky po schodech ve dvě ráno, kdy mám už dávno spát – takže hodně rychle. Kde je? On mě vidí? Je taky tady ve městě? Setkáme se? Po sedmnácti letech? Co mám dělat?!

„Potřebuju na malou, pak vás doženu," odpojil jsem se od kluků. Předstíral jsem, že jdu vážně na záchod, ale jen než zašli za roh.

„Ty mě vidíš?" napsal jsem mu. Srdce jsem měl až v krku. Jestli si ze mě jenom střílí, ať si mě nepřeje! Chvilku to trvalo, než mi přišla další zpráva.

„Vypadáš, jako by ti uletěly včely"

Zmetek jeden.

„Kde jsi??"

Odeslal jsem to, ale v tu chvíli jsem ho spatřil – je to vážně prcek. Využil jsem toho, že koukal do mobilu a schoval se za tlustý strom. Chce hrát hry, má je mít.

„Spíš, kam jsi ty šel. Už tě nevidím."

„Taky jsem si nemyslel, že ty budeš prcek."

„Nejsem prcek, jenom ty jsi dlouhán."

„Tak to bys mě měl vidět, ne?"

„Ježíš, prostě za mnou přijď."

Kráčel jsem k němu, trochu nervózní, ale hlavně napjatý jako struna. Usmál se, když mě konečně mezi lidmi viděl, ale naproti mi nešel. Zastavil jsem se metr před ním a sklopil hlavu, abych na něj viděl.

„Kolik měříš?" zasmál jsem se.

„Spíš kolik měříš ty," vrátil mi to a mně došlo, že jsem nikdy předtím neslyšel jeho hlas. Nádherný hlas.

„Máš pěkný oči," usmál se na mě. Ztuhl jsem. Co se to děje?

„Díky, eh, ty taky," zkusil jsem nevyznít jako gay, co je do něj blázen. Jak moc se mi to podařilo? Moc ne.

„Taky dík," zakřenil se. Přestaň, nebo se snad propadnu hanbou z toho, jak moc tě mám rád. Ten úsměv se mnou dělá divy.

„Nechtěl bys o tomhle napsat knihu?" zeptal se najednou, čímž mě vyvedl z míry. Hrál si u toho s rukama.

„Jako o nás?" nechápal jsem. On s úsměvem přikývl. S takovým... jiným úsměvem... „Ale to by muselo mít nějakej konec."

„Jakej třeba?" vyzvídal. Ne... nevyzvídal. Koukal mi do očí, koutek mu cukal nahoru a několikrát zamrkal... Flirtoval se mnou! Takhle by se přece nikdy neptal, na to byl až moc... přátelsky naladěný. Pane na nebi, tohle neskončí dobře.

„Třeba takovejhle," vydralo se mi z úst, které se hned nato přitiskly na ty jeho. A on se nebránil. Ruku mi přiložil na tvář a stoupl si na špičky, aby zmenšil náš výškový rozdíl. Ten dotek! Jeho ruka na mé tváři! Jeho rty na mých!!!

„Takovej se mi líbí," zamumlal, když se naše rty pomalu odlepily na vzdálenost dvou centimetrů. Popadl jsem ho a znovu políbil. Má levačka mu zabloudila na zátylek, zatímco pravačce se líbila jeho záda.

Lidi určitě koukali, ale mně to bylo jedno. Uvnitř mě se překřikovaly pocity a válčily emoce. Samotné srdce nevědělo, která bije, a mozek se pro změnu vypnul úplně. Já toho kluka zbožňuji!

. . .

Později jsem se dozvěděl, že mě sledoval častěji než já jeho a zjistil tak, že budu na tom školním výletě (od kdy umí odezírat ze rtů, to nevím). Asi není zas tak hloupý, jak se zdál.

PS: Ano, tohle mě donutil napsat on.

PPS: Za ten příběh něco chci. ;)