Ponz.: Několikrát přeskakujeme v čase tam a zpět, pokud by to někoho mátlo, pomozte mi příběh zlepšit tím, že mě na to upozorníte, děkuji!

„Děje se něco?" přisedl si k tmavovlasému vysoký hilaj. V náručí držel jeho fretku, celou vlhkou od zelené kůže. Člověk se ho lekl a po čtyřech zacouval metr od něj.

„Co tady děláš?!" zakřičel na něj, nehledě na slzy na svých tvářích. Jen zběžně je setřel z tváří a rychle si stoupl. Mimozemšťan se na něho usmíval.

„Vrátil jsem se," také se začal zvedat. Brunet do něj silně strčil a on zmateně zavrávoral, až mu fretka vyskočila z náručí.

„Jdi ode mě!" prsknul kluk, „nechal jsi mě tu samotného! Nesnáším tě!"

. . .

„Musím jít," ukazoval na skupinu hilajů, odcházejících k lodi, která je měla vzít na Antarktidu. V očích měl nevyslyšenou prosbu.

„Nemusíš!" rozkřikl se pozemšťan a ruce sbalil v pěsti. „Nesmíš! Slíbils, že se o mě postaráš!"

„Nemůžu zůstat," prosebně naléhal nazelenalý hilaj a podával zvířátko majiteli, „všichni hilajové odchází. Když neodejdu dobrovolně..."

„Skryju tě! Ochráním tě před lidmi! Nemůžeš odejít!" se slzami k němu vzhlédl a obočí měl uprostřed ublíženě vytáhnuté nahoru. Hilaj znal jen jedním způsobem stáhnuté obočí, znamenalo naštvání a nenávist. Před takovým jej varovali, než přistáli na Zem. Ale tohle... nevypadalo nebezpečně. Naklonil hlavu mírně na stranu. Člověk se však zamračil a výhružně přikročil, až druhého uvěznil u zdi, do níž vyšší narazil.

„Tohle mi nemůžeš udělat!" hystericky skoro až vřískal, ač se mu hlas třásl. Bojácně nabízenou fretku nepřijal, naposledy se mu podíval do očí a už byl tentam.

Mimozemšťan sebou škubl a natáhl za ním dlouhou paži, hned na to se však ohlédl na skupinu bytostí svého druhu. Už nastupovali na loď! Udělal dva nejisté kroky za svým člověkem, ale pak se s prudkým výdechem otočil a rozběhl ke břehu.

. . .

„Naučil jsi mě plavat," zkusil si ho udobřit hilaj, šťastný, že může být zase s ním, „doplaval jsem zpátky! Vyskočil jsem z lodi, byly tam vlny, ale-"

„Vrať se zpátky!" přerušil ho kamarád, „měl jsi pravdu, nemůžeš tady být! Ani nerozumíš emocím!"

. . .

Schoval se za sloup a snažil se utlumit svůj dech. Jasně viděl hilaje, slyšel teď jeho kroky jen kousek od sebe. Nikdo nevěděl, co všechno dokáží, ale bylo jasné, že jsou silnější a jeden na jednoho ve vážné přesile.

Kroky se zastavily a bylo slyšet jen občasné kapání. Hilajové prý uměli brát vodu ze vzduchu a z neznámého důvodu ji „potili" na končetinách. Mladý hoch zadržel dech a modlil se jako o život. Pokusil se pohnout podél sloupu, protože hrozilo, že bude s dalším krokem mimozemšťana za sloupem spatřen a ohrožen na životě.

Posunul ruku, poté nohu a začal šoupat celé své tělo. Oblečení se mu muselo zadrhnout a chladným prostředím se ozvalo lupnutí nitky. Zastavil, oči zavřené silně, jako by je chtěl zatlačit hluboko do hlavy, jen aby neviděl to přicházející neštěstí. Následovalo šustnutí někde za ním a kroky. K němu! Vykulil oči a nadechl se, až v něm hrklo. Než se nadál, objevil se před ním zpoza betonu zelený obličej. Prásk!

Nepřítel ležel na zádech a hleděl na mrštného člověka, jak hledá únik ve slepé uličce, kam ve strachu zaběhl, a utírá si přitom orosenou ruku do kalhot. Zvedl se zpět na nohy a s pro lidi nečitelnou známkou zvědavosti se začal blížit k tomu malému tvorovi. Byl první, na kterého narazil. Sehnul se na čtyři, jak byl zvyklý z domova, a skoro až po břiše(?) se plížil k němu.

„Nech mě!" křikl vyděšený chlapec s klackem v ruce, jímž mířil před sebe, „nech mě být, nic jsem ti neudělal!" Udělal rychlý pohyb, čímž mimozemšťana donutil jakoby zmrznout na místě. Oba byli vystrašení, ale nepoznali, co si myslí ten druhý, protože své pocity projevovali úplně jinak. Člověk na rozdíl od druhého prudce máchal klackem, křičel pořád ta stejná slova a zrychleně dýchal. Připadal si jako myš, na kterou číhá kočka, připravující se ke skoku.

„Pomoc!" ječel s nadějí, že ho někdo zachrání. Ještě přidal na hlase, když si mimozemšťan odfrkl. Udělal dva zběsilé kroky doleva a tři doprava. Roztřesenou rukou šermoval se zbraní.

„Jdi ode mě pryč!" hulákal. Pak ale ztichl, když uslyšel ptačí zpěv, přicházející z útrob toho monstra. Znělo to jako opravdový ptáček, což bylo velmi matoucí. Hilaj si pozorně prohlížel jeho reakci. Říkali, že na Zemi tento zvuk obyvatele uklidňuje. Ovšem klid byl v jejich světě vyjadřován jinak – normálním pohybem, napřímením těla, kapáním z rukou... tenhle člověk jen strnule stál, třásl se a probodával druhého podivným výrazem, stejně jako by ho nejraději probodl i tím kouskem stromu.

„Já," pokusil se skoro ležící hilaj o svoji češtinu – nestihl se toho moc naučit, než přijel, „jít mír." Jeho intonace působila na rodáka takřka zvrhle, jeho R drnčelo podivným způsobem a především jeho hlas byl překvapující. Zněl podobně jako lidský hlas. Kluk udělal nejistý krok vzad.

„Mír," zopakoval mimozemšťan, „ne zlo." Věty byly těžké, ale základní fráze zvládal. Výslovnost by mohl ještě pilovat, ale rozumět mu bylo.

„Mír?" zopakoval chlapec, ale zůstal ve střehu. Ta příšera by ho mohla nalákat k sobě a potom sežrat! Hilaj na něj koukal a pak se pokusil pokývat hlavou. Pro ně to znamenalo výzvu k páření, takže mu to připadalo naprosto nemístné, ale když už se o tom učil, musel to alespoň zkusit. Také znal vrtění hlavou. Bylo pro něj obtížné, jelikož hilajové měli krk stavěný spíš pro naklánění. Byl poučen, že si na to musí dát pozor, protože pro lidi je naklánění hlavou něco jako „zvažuji to". Pokud nakláněl hlavu pomaleji a jen na jednu stranu, mohlo to znamenat, že je zmatený, že přemýšlí, nebo dumá. Nechápal moc rozdíl, ale tohle se mu líbilo. Zvláště, když to uviděl u samotného člověka. Zopakoval po něm gesto a čekal, co bude dál.

„Ty mi rozumíš?" zkoušel ho tmavovlásek s přivřenýma očima. Hilajové oči přivírali, jen když se jim něco líbilo, nebo jim bylo příjemně. Ač věděl, že lidé to mají jinak, vyvolal tento nepatrný pohyb v jeho nitru sympatie. Taky přivřel oči a soustředěně pokýval. Bylo to jednodušší než mluvení.

„Co ode mě chceš?" zamračil se člověk. Mimozemšťan v něm viděl ukázkový příklad naštvání. Byl rád, že se mu vše, co se o lidech učil, hodilo. Přesto téhle větě jaksi... Znovu naklonil hlavu.

„Co chceš?!" zvýšil hlas mladík, protože ho znervózňovalo, že nemohl předvídat, co druhý udělá. Tentokrát se hilaj chytil.

„Ne," pokusil se odpovědět, „ne chci." Opatrně zavrtěl hlavou, aby nevzniklo nedorozumění.

„Nic nechceš?" unaveně povolil postoj a ruku s klackem spustil k tělu. Proč teda přišel? Proč na něj číhá?

„Ne," zopakoval nazelenalý tvor. „A ty."

„Co já?" nechápal človíček. Přikrčený hilaj to zopakoval a přehnaně zvýraznil otazník na konci. Hlas mu vyjel až nehezky vysoko. „Já chci, abys mě nechal žít!"

„Nezabíjet," pokusil se znovu naznačit, když se nesetkal s porozuměním, „já zůstat na živu. Život."

„Jít mír," zadrnčel opět hilaj a kývl hlavou. Neměl to rád, páření bylo něco velmi intimního tam, odkud přišel. Vyzývat kdekoho k takovým věcem... bylo mu to proti srsti. Přesto si všímal, že člověk se uvolňuje, když vidí chování podobné tomu jeho. Instinktivně se ještě víc přiblížil hrudí k zemi, než se pohnul směrem k němu.

„Stůj!" ukázal na něj klackem znovu chlapec, zaleknutý náhlým pohybem. Hilaj zastavil. Dře si o kamínky břicho, co víc po něm člověk chce? Sám neklesl ani pod pas! Neukázal přátelství, jen útočnost!

Vzpřímil se a úplně narovnal záda. Donutil tím vystrašeného tmavovláska se vmžiku nalepit na zeď a vymrštit klacek před sebe. Minul, protože se nedíval, kam svou jedinou zbraň hází.

„Já mír," ukázal hřbety rukou, „ty ne." Položil ruce na dlouhá stehna ve znaku snahy pochopit. „Ty zlo."

„Ty ne," pokračoval, skrčil se a rukou projel vzduch těsně nad zemí, „jít tady. Ty ne chceš já. Ty ne chceš my. Ty ne mír." Postavil se. Dal mu druhou šanci vysvětlit své ošklivé chování. „Mluvím s... tebou jazykem, to ne snadno. Ty ne chceš."

„Tak mír," rozhodně mu znenadání podal ruku kluk, aby si potřásli. Konečně na ten mír sebral odvahu – nebo se možná bál, že bez míru dostane válku. Hilaj na prsty jen upřel zrak. Co to dělá? Zase vyhrožuje?

„Takhle ho potvrdíme," roztřeseně uchopil mokrou paži tmavovlasý a vložil dlaně jednu do druhé. Začal s nimi hýbat, ale hilaj sebou trhnul. Oni se nikdy nedotýkali neznámých tak napřímo. Pokud se s někým seznamovali, letmo se dotýkali zezadu, často třeba ramen nebo i týlu. Pažím, hrudi, břichu i obličeji se striktně vyhýbali.

„Promiň, promiň," nalepil se na zeď za sebou polekaně nižší. Hilaj si otřepal ruce a skoro to vypadalo, že si je myje ve vlastním potu. Pochopil, že reagoval unáhleně, ale nehodlal zajít se sbližováním tak daleko.

„Hilaj," řekl vlastním jazykem, ale pokračoval česky, „jen záda." Přistoupil k chlapci a dotkl se jeho ramene. Rudý tmavovlásek se pokusil o totéž, ale mimozemšťanovi to stále vadilo a uhnul. Zavrtěl teatrálně hlavou a sáhl novému kamarádovi mezi lopatky.

„Takže se nesmím dotýkat ničeho jiného než tvých zad?" nechápavě se ujišťoval mladík. Tak odtažité...

„Ne dotykat," vzpomněl si hilaj, co ho učili, „dotykat tady." Zvláštními prsty obkresloval hranice přijatelnosti. Začal od ramene, zahrnul do kresby zadní část hlavy, kde se musel přemáhat, aby nezkusil za ty divné tmavé rostlinky zatahat, pokračoval přes rameno a po boku sjížděl dolů. Zadku se vyhnul a dokončil křivku. Když už se chtěl chlapec otočit a stvrdit konečně mír, ucítil dlaň na levé půlce.

„Hej!" odskočil, „tam ne!" Mimozemšťan na něj jen tupě zíral. „Toho místa na člověku se bez povolení nedotýkej."

„Rozumíš?" četl mu ve tváři, ale že by hilajovi svitlo, to spíš ne.

„Pokud ti člověk neřekne, že můžeš, nedotýkej se jeho zadku," polopatě vysvětlil a ukázal na sobě zakázanou část těla. Vyšší zelenáč jen pozorně zakýval hlavou, načež se obrátil zády.

„Fajn, mír," přiložil opatrně hoch ruku na holá záda kamaráda.

. . .

„Měl jsi pravdu, nemůžeš tady být! Ani nerozumíš emocím!" nedůtklivě se bránil chlapec.

„To není pravda," stál si za svým hilaj, „vím, jaké emoce cítíš."

„Kdybys to věděl, nezůstal bych tu na ocet!" odstrčil jeho ruku naštvaně člověk a přemáhal další slzy.

„Vrátil jsem se," nenechala se odbýt štíhlá tmavě zelená bytost. Následoval člověka, a když ten škobrtl o kořen, zachytil jeho zápěstí. Nebyl dost rychlý, takže kluk si stejně sedl do trávy, přesto ho ušetřil modřin. Kdyby hilajové měli modřiny, určitě by se mu objevily na kolenou, jak dopadl na kameny.

„To, že ses vrátil, neznamená, že víš, jak se cítím," mlel sebou stále brunet.

„Vím, jak se cítíš, nech mě ti to dokázat," naléhal hilaj a chytil ho i za druhé zápěstí, aby se mu musel podívat do očí. Lidé byli skrývavá stvoření – hilajové vůbec ne. Chlapec ztichnul a přestal sebou škubat, což vyšší bral jako svolení. Naklonil se tedy blíž a lidského kamaráda opatrně políbil.

Jen se tak dotkli rty a hned nato se setkali pohledy. Chlapec párkrát zamrkal. Hilaj pochopil jeho city! Lidské city!