Blonďatý, neopálený Ash se krčil v malé lodičce a nejistě si prohlížel pevnost na malém ostrůvku. Převáželi ho společně s jednou starou paní, jejíž ruce byly nehezky zkřivené, dva nebo tři prsty jí chyběly. Obličej jí zakrýval tenký šátek, i přes něj však Ash spatřil veliké boule na tvářích, rtech i bradě. Její nos... Ash neměl slov. On sám také nevypadal zrovna vábně, nerad si prohlížel své šupinaté ruce. Ovšem jeho obličej byl čistý, normální. Díky bohu.

Gregory, vysoký silný muž se špinavou blond rozcuchanou od spaní, se prodral davem za svým otcem. Všichni obyvatelé ostrova, lidi vyhnaní společností kvůli ohavnosti zvané lepra, se tlačili u výhledu, aby si sami prohlédli nové příchozí – jak moc špatně na tom jsou.

„Nikde nic," poznamenal si pro sebe polohlasem a jeho otec si prohlédl jeho profil. Větší nos, narůstající strniště, krátké řasy na očních víčkách, světlé obočí zvýrazněné především opálením okolní pokožky... ale nikde žádné léze. Život jeho syna neměl skončit tak brzo, v zajetí ostrova. Nepatřil tam, ale sám si vybral tuto cestu a svůj úděl nesl s hlavou vztyčenou jako správný chlap.

„Podívej, má jen něco málo na ruce," zabrblal k otci a ukázal před sebe, nehledě na zpětný pohled vyděšených zelených očí. Běhaly po tvářích za hradbami a přijímaly o nich nehezké informace. Bál se takových lidí, bál se toho, jak vypadali.

„Je skoro čistej," uznal starší a bylo mu mladíka líto. Nově příchozí jako on se nejvíc ze všech vrhali do vln moře, aby přeplavali zpět na pevninu. Nikdo to ještě nepřežil, na druhé straně nesmlouvavé vody se nacházela jen těla bez duší.

„Hej! Toho kluka si beru na starost já!" houkl do polohlasné vřavy Gregory a všichni, co vzhlédli, v jeho obličeji zachytili rozhodnost pro něj tak typickou. Otec ji v těch hnědých očích zahlédl i tehdy, když mu jeho jediná rodina oznámila, že nemá na život na pevnině a raději se prohlásí za malomocného a nechá odvézt na ostrov.

„Gregory! Gregory," přispěchala k němu hloučkem skoro slepých lidí jeho dobrá kamarádka, „myslím, že to není leprař, to bude lupénka." On se podíval dolů, kde už oba nováčci vystupovali z loďky. Ash, vystrašený ze všech těch pohledů na svém těle, zakryl ohyzdné ruce dlouhým rukávem.

„Bude ale bohatej, nemůžeme mu říct, že by tady bejt nemusel," zabručel nespokojeně Grego a dívenka semkla rty. I přes nehezké vředy na kloubech si stále ještě držela svou ženskou něžnost. Byla dcerou doktora ze zahraničí, oblíbená mezi místními obyvateli. I ona postřehla světlou kůži chlapce z loďky. Museli se ho zříct dobrovolně, aby neztratili majetek a dobré jméno. Koho by zajímalo, že nejde o případ lepry, když se tu ještě ani neví, že lupénka se od Hansenovy nemoci liší...

Brána se otevřela a strážník vedl nemocné dovnitř. Žena na kamenné cestě vrávorala, takže Ash měl až příliš času na to, se psychicky připravit na nejhorší okamžik svého života. Než se stihl poprvé nadechnout stáhnutým krkem, už se za ním zavřela brána a on postával těsně před ní, tváří v tvář postavám s pahýly místo končetin a zruinovanými obličeji. Zahlédl mezi nimi i opravdu malé děti a v tu chvíli to na něj všechno konečně dolehlo.

„Ahoj, jsem Gregory," ozvalo se vedle něj vzápětí, ale on to sotva mohl vnímat. V uších mu hučelo, připadalo mu, že nemůže pořádně dýchat vzduch tak blízko od ostatních. Už nikdy se odsud nedostane! Jeho život na pevnině skončil, žádný Ash už nikdy v životě nic nedokáže!

„Já tady umřu," zaúpěl tiše a všichni, celý dav, prohlížející si blonďáka s rozestupem dvou metrů a šeptající si své dojmy, najednou zmlknul. Gregovi padl pohled na zničené tváře, než se pokusil jemně podebrat Ashovu ruku.

„Pojď, je tady na tebe asi moc lidí," táhl bezvládné tělo za sebou a raději se moc neohlížel, aby se mu do paměti nevryla hrůza čitelná v panenkách nyní ještě bledšího chlapce. Viděl takových párů očí až příliš.

„Ukážu ti ostrov, chceš?" nabídl mu, nečekal však na odpověď.

„Kolik ti je?" navázal rychle, aby mohli zabřednout v konverzaci. Vzdalovali se od ostatních a on ho vedl po kamenech výš. Zabočil doprava, aby se vyhnul hřbitovu.

„Sedmnáct," zahuhlal Ash, načež v myšlenkách zpětně uslyšel jméno svého průvodce. Gregory, převozník do světa mrtvých. „Jsem Ash."

„Hezký jméno," usmál se na něj vyšší a zastavil u zídky, ze které se rád díval na moře. Doufal, že trocha svěžího vánku a pohled do dáli mladšímu uleví. Viděl, že ho zelené oči chvilkami zkoumají a hledají náznaky nemoci, ale nedal to na sobě znát. „Mně říkej klidně Grego, Greg... děcka na mě volaj Rory nebo jenom Ry."

„Jak dlouho tu už jsi?" zajímalo blonďatého místo toho, aby se zeptal, kolik mu je. Pomalu se mu rozjížděla kolečka v mozku, zastavená životním šokem. Gregory se znovu usmál. Jen málokdy ho opouštěla veselá mysl – jaké právo mu povolovalo smutnit? Jeho kůže nenesla náznaky škod (snad kromě škrábanců, mozolů nebo modřin), zrakové smysly měl v pořádku a žádná nemoc mu nesebrala ani jemnou motoriku v prstech.

„Jak dlouho...? Těžko říct, musel bych se zeptat dětí ze školy nebo učitelů," zamyslel se, než se odrazil od kamene, „chceš vidět školu?"

„Školu?" pozvedl obočí Ash, jemuž přišlo směšné, že tu mají školu. K čemu?

„Ty do ní budeš povinně chodit," zakřenil se Greg a Ash sjel linii jeho nosu očima.

„Kdo mě donutí?" uchechtl se a cítil, že se mu dýchá lépe. Neustále vnímal tu tíhu provinění – ne vlastního, provinění vůči němu. Hloupá nemoc, hloupí lidé, hloupý svět. A vůbec nejhloupější: bezcenný život jedince.

„Já tě donutím," přihlásil se starší a zrychlil chůzi, když se míjeli s ostatními. Bylo to trapné a neetické vůči ostrovanům, ale nechtěl Ashovi zbytečně moc připomínat, jaký osud ho nejspíš čeká. Měl ještě času dost, aby si zvyknul. „Odteď si tě beru na starost, budu tvůj starší bratr."

„Jak to?" nechápal Ash. Na pevnině existoval jeden kluk, který zrovna přišel o tenhle titul. Zelenooký si vzpomněl na jeho výraz, když se přišlo na to, co se Ash pokoušel dlouhou dobu skrýt.

„Protože já lepru nemám," mykl rameny starší a nakoukl do jednoho z mnoha vchodů po straně ulice. Chyběly v něm dveře. I Ash hleděl dovnitř a překvapilo ho, že na jedné straně opravdu seděli žáci, zatímco po druhé pochodoval pan učitel, i přes to trápení časem vzkvétající po jeho obličeji poměrně čilý. Vyhodnotil školu jako méně překvapující, než očekával, a věnoval svůj pohled novému staršímu bratrovi.

„Co tady teda děláš?" navázal na jejich konverzaci. Grego ještě zamával dětem, které si ho postupně začaly všímat, a už se zase hnal dál. Mířil k jakési společenské místnosti, kde nově stálo rádio. Myslel, že by ho bohatý chlapec ocenil.

„Tak různě," mávl rukou v odpovědi, „většinou fyzickou práci. Nějaký ten pátek se už učím číst a psát, abych pomohl těm, co už nevidí a abychom mohli posílat důležité dopisy a zprávy na pevninu. To hlavně."

„Tak jsem to nemyslel," plácl do něj jemně Ash po cestě. Tenhle kluk se mu zdál sympatický, tak doufal, že ho tím neurazí.

„Já vím, jak jsi to myslel," broukl si pod nos Gregory, strčil ruce do kapes a zastavil se s pohledem upřeným na rádio, „máš rád hudbu?"

„Ano! Hodně!" zazářil Ash, když si všiml rádia. Nešel blíž, protože by se dostal do nebezpečné blízkosti pána s ošklivýma rukama, přesto zadoufal, že dostane příležitost si s rádiem pohrát. Když se vynadíval, otočil se na Grega. „A kde budu bydlet?"

„U mě," rozešel se bez zbytečného okecávání Grego domů, „ukážu ti to." Dorazili tam cobydup – ostrov se co do rozlohy moc nepyšnil. Podobně na tom byl i domeček, do něhož vešli.

„Svůj pokoj mít asi nebudu..." zkoušel blonďák, když si prohlížel skromné vybavení skromných místností. Trocha zklamání mu unikla ze rtů, avšak to se Gregoryho dotknout opravdu nemohlo.

„I kdyby jo, první týden bys spal u mě támhle v rohu," ukázal na starou náhražku postele.

„Proč?" zamrkal Ash a pohladil si vlasy na týlu. Tak náhodná informace.

„Hm," rádoby zamyšleně si Greg zahákl ruku za krkem a ohlížel se všude kolem. Najednou měl plné ruce práce. Váza potřebovala pootočit hezčí stranou ven, prasklina na zdi si žádala opětovné přezkoumání a šňůrka na košili už opravdu musela ven.

„Proč u tebe? Dostanu pak vlastní postel?" Ash nechápal, za co ho starší najednou tak vytěsňoval. Ten se na něj vážně zadíval, než zavrtěl hlavou.

„Prostě se to tak dělá," seznámil ho s pravidlem a jal se dlaní utřít prach na poličce u svého ramene.

„Ale proč?" nevzdával se mladší tvrdohlavě. Rozhodil ruce stejně, jako to dělával na pevnině, když mu něco nedávalo žádný smysl.

„Aby tě nenapadlo si ubližovat, stačí?" zamrmlal Gregory dotčeně a založil si ruce na hrudi, vyhýbaje se Ashovým zeleným očím. „Nebyl bys první."