Podal jsem mu panákovou sklenici s nazelenalou tekutinou. Nebyla v tom ani kapička alkoholu, jen léčivá šťáva z drobné květinky položené na zaprášeném okně. Chorý se napil a znovu ulehl do peřin. Usnul a vzbudil se až za pár hodin, tentokrát zdravý a čilý jako rybička. Byl nadšený stejně jako všichni mí předešlí pacienti. Děkoval mi a třásl rukou, smál se a vtipkoval a odešel teprve na večer. Oddechl jsem si a konečně byl zase chvíli o samotě.

Na dveře kdosi zabušil a já se vyhrabal z tepla postele. Ve dveřích stála mladá maminka s pobledlým a očividně nemocným dítětem. Ona sama vypadala také dost unaveně. Pozval jsem ji dále a omluvil se za svůj vzhled. Ona mi převyprávěla celý průběh posledního týdne a poprosila o pomoc. Já už mezitím připravoval další dávku blahodárné vodičky. Ještě než jsem ji stihl batoleti podat, ozvalo se skromnou chatičkou bušení. Pozastavil jsem se nad tím a svraštil obočí. Nyní mi před dveřmi stál muž s rukou popálenou až k rameni. Byla to stará rána. Pustil jsem ho dovnitř a i jemu připravil nápoj. Oba jsem je propustil, ovšem po zbytek dne neubyla ani hodina, aby mi někdo neklepal na dveře, nebo dokonce na okno. Každému jsem pomohl, ale nelíbilo se mi, kolik lidí přicházelo. Byl čas to tu opustit.

S posledním „zákazníkem" jsem si začal balit věci. Nebylo jich mnoho. Přehodil jsem si krosnu přes rameno na záda a ohlédl se po malé místnůstce. Dal jsem jí sbohem a vyšel ven. Před dvěma lety jsem ji našel, když jsem slezl z nedalekého kopečka. Pustil jsem se tedy opačným směrem, abych se dostal dál. Bořil jsem se ve sněhu a velmi pomalým tempem jsem přešel asi půlku lesa. První den na cestě, není potřeba spěchat. Zdříml jsem si pod nejtlustším kmenem, který jsem spatřil, a ráno pokračoval.

Zastavil jsem, když v dálce za mnou něco slabě zakřupalo. Možná sníh. Ohlédl jsem se, ale nic jsem mezi stromy neviděl. Udělal jsem dlouhý krok přes metr hluboký sníh a octl jsem se na pěšině. Ta vedla poměrně strmě nahoru, ale ještě to šlo. Chůze byla najednou svižnější a pohodlnější. Drobnou rostlinku jsem nesl v rukou, abych jí neublížil.

„Promiňte," zaslechl jsem a polekal se jako někdo se špatným svědomím. Otočil jsem se na kluka v mém věku a čekal, co z něj vyleze. Musel mě vystopovat podle hlubokých šlápot v bílé pokrývce. „Vy jste ten zázračný léčitel, že jo?"

„Je ti něco?" nepřímo jsem mu odpověděl. On zavrtěl hlavou, což bylo zvláštní. Proč za mnou teda šel?

„Všude se mluví o tom, jak všechny dokážete uzdravit," usmál se nadšeně, „proč odcházíte?"

„Právě sis odpověděl. Všude se o tom mluví," s nečitelným výrazem jsem ho odbyl a dal se znovu do kroku.

„Aha... já jsem o Vás slyšel už dřív od tatínka," doběhl mě, „prý jste mu zachránil život."

„Super," projevil jsem v rámci slušnosti nejmenší možné množství radosti. Lidi, kterým jsem zachránil život, bych nespočítal, ani kdybych opravdu chtěl.

„Chtěl bych se stát Vaším učencem," doširoka se usmál a já překvapeně zastavil.

„Není třeba, jdi zpátky domů a pozdravuj otce," odehnal jsem ho a rozešel se tentokrát sám.

„Nemám domov a tatínek už dávno umřel," řekl a já znovu slyšel jeho kroky, „chtěl bych jít s Vámi a pomáhat lidem." Vydechl jsem a zapřemýšlel se. Nikdo se mi ještě nikdy nenabízel jako pomocník. Co kdyby mě okradl o kytku a založil si na tom byznys? Něco tak silného se nesmí dostat do slabých rukou člověka se závislostí na slávě nebo penězích. Na druhou stranu, tenhle hoch zatím vypadal docela neškodně.

„Stejně by ses musel vrátit pro svůj majetek. Nemůžu na tebe čekat," obloukem jsem se vyhnul odmítnutí.

„Já už nic dalšího nemám," zasmál se a už kráčel zase vedle mě. Přeměřil jsem si ho pohledem. Byl méně oblečený než já, nesl si jen jablko a luk a na zádech měl několik špinavých šípů v obnošeném vaku. Byl chudší, než se na první pohled zdálo. Ale byl šťastný, křenil se jako malé dítě.

„U mě si nic nevyděláš, pracuju zadarmo," upozornil jsem ho a pečlivě skenoval jeho obličej, aby mi neunikl jediný detail. Jeho reakce mi mohla objasnit nekalé záměry. On se však znovu jen usmál.

„Jídlo si seženu sám," mávl rukou a pohnul lukem ve své pravačce. V tu chvíli jsem hodil opatrnost za hlavu a nahradil ji přívětivostí.

„Takže souhlasíš, že už po zbytek svýho života budeš mít jen jediný skoro až otravně jednoduchý úkol," nadzvedl jsem trochu květinu, „že nebudeš mít přátele kromě mě, peníze a ani domov? Je tohle to, po čem toužíš?"

„Řekl bych, že ano," vážným tónem odpověděl.

„Kdyby ses rozhodl toho nechat, musel bych tě pro jistotu asi zabít," dodal jsem poslední varování. Nevypadal vyděšeně, naopak chápavě a smířeně. Souhlasil, a tak jsem ho přijal.

Měli jsme přibližně měsíc na to, abychom se navzájem poznali. Když jsme nalezli zchátralou boudičku kdesi na kraji lesa, byli z nás už dobří přátelé. Po cestě jsme se hodně sblížili a já bych dal ruku do ohně za to, že můj „učeň" opravdu byl tak upřímně velkorysý, jak se prezentoval. Měl dobré srdce a myslel na ostatní snad ještě víc než na sebe. Vždycky se se mnou dělil o jídlo, které našel nebo ulovil.

„Když jsi mi poprvé vysvětloval, jak tenhle způsob života funguje, rozhodně jsem si to nepředstavoval takhle. Připadá mi, že bych měl pracovat a že se moc flákám," prohodil, když jsme se ohřívali u ohně po výletu do blízkého městečka. Tu a tam mi za mou službu někdo trochu bohatší přece jen věnoval nějaký ten peníz, takže jsem si je mohl schovávat a jednou za čas využít pro koupi nových nástrojů a výjimečně chutnějšího jídla.

Jeho překvapilo, že jsem se nikomu nepředstavil jako lékař nebo kouzelník, protože to znamenalo, že i když někdo moc potřebuje lék a žije relativně blízko od naší boudy, umře kvůli své nevědomosti. Rychle však pochopil, že něco tak zázračného se rozkřikne a provalí do každého koutu během velmi krátké doby, což je nevyhovující. Lidi mě nesmí brát jako samozřejmost už z toho důvodu, že bych si mohl přivyknout na nekončící slávu.

Většinou trvá třeba i celý rok, než mi náhoda dohodí zraněného nebo nemocného člověka. Ovšem s mým pomocníkem to bylo trochu rychlejší...

Zamíchal jsem jednoduchou polévku a přihodil dříví do provizorního ohýnku. Ten mi dal s každým novým domovem vždycky nejvíc práce. Za to úsilí to však stálo, protože se uvnitř drželo teplo a při vaření se nemuselo ven do sněhu. Zkontroloval jsem květinku na okně a v ten moment kdosi zaklepal na dveře. Byl jsem zmaten, protože můj o trochu mladší společník většinou neklepal, ale šel jsem otevřít. Mohl to být nějaký unavený zmrzlý poutník, ti byli většinou první, koho jsem ošetřoval.

Za dveřmi stál můj kamarád, ale byl jaksi... zohavený. Malátně mě chytl za ruku a bez varování přepadl dozadu, čímž mě vzal s sebou. Nebýt mých reflexů, celého bych ho zalehl. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem viděl všechnu tu krev z blízka. Poprvé za život jsem cítil něco víc než jen soucit se zraněným. Byl to můj kamarád. Oprášil jsem se a vytáhl ho na nohy. Pomohl jsem mu rychle k posteli a položil ho na ni. On se zmohl jen na bolestné křivení obličeje a občasné zaskučení.

„To ses snad porval se lvem, ne?" zděšeně jsem si prohlédl jeho rány a cáry oblečení.

„S medvědem," vydechl a zavřel oči. První pacient je můj vlastní pomocník, to jsem ještě neviděl. Došel jsem si pro květinku a začal její lísteček zpracovávat do léčivé tekutiny. Zpozoroval jsem, jak mě při práci sleduje. Ještě jsem mu neukázal, jak se vyrábí můj lék, protože ho nebylo třeba.

„Teď usneš, a až se probereš, budeš mít jen jizvy," polohlasem jsem řekl a podal mu likérku. Napil se a kdoví proč mě chytil za ruku, než usnul. Snad to bylo jen přátelské gesto, něco jako díky, ale já na to nemohl přestat myslet.

Občas se v polospánku domáhal pití, což byl standardní průběh léčby. Jemu trvalo asi dva dny, než se zocelil, což bylo trochu méně, než jsem očekával. Druhý den, když jsem u něj seděl, neodolal jsem pokušení ho znovu chytnout za ruku. Bylo to překvapivě velice příjemné a uklidňující. Ten pocit se mi líbil už proto, že jsem ho za svých dvacet dva let (pokud počítám správně) ještě nikdy neměl možnost zažít. Dokonce jsem hladil jeho kůži. A nakonec přišlo nenadálé nutkání ho políbit na čelo. Chvíli jsem se přemáhal, ale pak jsem se nahnul...

Zhluboka se nadechl a začal se probouzet. Pustil jsem jeho ruku a poplašeně vyskočil na nohy. Vzal jsem do ruky skleničku ze stolu a honem předstíral, že uklízím. Srdce mi bilo ostošest a tváře mi zrudly studem. Co to vyvádím?!

„Ah, asi jsem si přeležel záda," postěžoval si a protáhl se. Prohlédl si své břicho a hruď a přejel si prsty po jizvách.

„To bys nevěřil, on mě napadl zezadu," uchechtl se, když se rozvzpomněl, „hnal mě snad přes půl lesa." Odkýval jsem mu to a jal se připravovat polévku.

Den po dni celý měsíc jsem vůči němu cítil zvláštní potřeby a chtíče. Přemítal jsem dokola nad vším, co se mezi námi událo, ať to byl jakýkoliv nepatrný dotek nebo slovo. Šimralo mě v břiše, když jsme se setkali pohledy, a mrazilo mě při pomyšlení na to, jaké by to bylo se ho dotknout tak či onak. Někdy jsme si navzájem cuchali z legrace vlasy, ale najednou jsem je chtěl zkusit třeba i hladit... Hladit ho po tváři, dívat se mu do očí déle, než se pro dva kamarády sluší.

Teprve když sněhu pomalu ubývalo a blížilo se jaro, jsem si uvědomil, co to všechno znamená. Lekl jsem se svých citů, ale přiznal si, že s nimi musím ven. Sebral jsem potřebnou odvahu a jeden večer s ním započal vážnou řeč. Opatrně a nervózně jsem se mu vyznal a dovolil mu rozhodnout se pro odchod. Nemohl jsem ho držet v tak nepříjemné situaci, nebo ho dokonce zabít jen proto, že jsem se do něj zakoukal. Nevěřil jsem, že by zneužil situace a komukoliv mé tajemství prozradil.

„Není třeba," použil mnou často užívanou frázi, „cítím se podobně jako ty, dokonce skoro od samého začátku. Jen jsem se bál, že bys mě mohl vyhnat..." Na sucho jsem polknul a podíval se mu do očí. On se jemně pousmál. Stále ještě krapet zdrženlivě pomalu chytil mou ruku a mně poskočilo srdce.