Brunet s velkýma hnědýma očima se postavil před třídu a učitel mu pokynul, že může začít prezentovat. Nikdo z žáků mu nevěnoval pozornost, dokud nezůstal zticha moc dlouho. Vypadal, že by moc chtěl vydat aspoň hlásku, ale nešlo to. Potichu heknul, než se jeho spolužáci dočkali prvního slova.

„Mmm-" protáhl roztřeseně, ale jako by se zalknul, „mmoje j-j-j." Zavrtěl hlavou, rozhozeně se nadechl a vydechl, než se se psíma očima obrátil na autoritu.

„O-ooomlouvám se," nešťastně mrkl zpět na třídu. Brýlatý pán zamáchal rukama a rozešel se ke katedře. Rovnou to s ním vzdal a poslal ho, ať si sedne. Chlapec bez dalších slov ustoupil jinému spolužákovi, schopnému prezentace, a po zbytek hodiny jen poraženě čekal, až zazvoní na přestávku.

„Ahoj," s úsměvem vyrušil zasmušilého Erika vyšší spolužák. Nastoupil do třídy teprve před měsícem, postupně se rozkoukával. Erik kývl, ale ani mu neopětoval pohled. Konečně přišla přestávka a on ji hodlal strávit na chodbě, sám. Ovšem lavička by pojmula i dvě osoby, což Standovi bohatě stačilo.

„Ještě jsme spolu nemluvili, tak jsem si říkal, jestli bych to neměl napravit," ujal se znovu slova starší. Druhý nestál o žádnou konverzaci, už vůbec ne po takové katastrofě. „Nezašel bys po škole někam ven?"

„Mmm-h," zklamaně vydechl Erik, když se mu nepodařilo hladce navázat na první písmeno. Připadalo mu, jako když jede na kole po provaze nad propastí a celý se viklá. Čekal, že se Standa buď rozesměje, zamluví to, nebo ho popožene, aby se vyjádřil. Bez okolků se dal do práce.

„Mmmůžeme, j-j-j-j..." zakroutil si pro sebe hlavou, „j-j-jestli bys... chtěl." Nedokázal udýchat snahu ze sebe co nejrychleji vypravit všechna slova. Proč vždycky musel tak zdržovat?!

„Chtěl bych, kdybys ty chtěl taky," zamumlal s jakousi samozřejmostí Standa, „stál bys o to? A máš čas?"

„Ssssssstál, ssstál bych o-o to," nejistě ze sebe vymáčkl Erik. Kdo by ale stál o to, poslouchat jeho zdlouhavé řeči? Ještě osobně nepoznal nikoho, kdo by s koktáním zašel tak daleko jako on sám. „Čas mmmm... klidně p- po ško-kole."

„Tak jo, půjdem spolu na oběd?" obratem se ptal nováček. Dostalo se mu zavrtění hlavy.

„J-j-já nech-hodím na o-obědy," vysvětlil Erik a zastyděl se při vzpomínce na svůj důvod. Sedíval sám, nebo v naprostém tichu.

„Tak chodíš domů?" napadlo vyššího. Erik se s pootevřenými rty zadrhl a několikrát za sebou rychle zamrkal, jak se snažil vytvarovat v puse slovo.

„Třeba."

„V pohodě, dojdi si domů a pak mi napiš," usmál se vyšší laskavě a už se zvedal, protože každou vteřinou se mohl rozeznít školní zvonek, „už mě přidali do třídní skupiny."

.

„Mně se to tady hodně líbí, co tobě?" ohodnotil dlouhý chodník s výhledem na město Standa a dosedl na lavičku. Vzal Erika sem, aby měli klid.

„J-j-j-jo," souhlasil mladší. Vůbec mu nešlo do hlavy, co na něj ten nový spolužák zkouší.

„Tak klidně začni, řekni mi něco o sobě," vybízel ho vesele Standa, až to působilo trochu nedočkavě. To Erikovi moc nepomohlo. Podíval se doleva, doprava, dokonce až za sebe, ale pomoc nikde.

„Máš nějaký koníčky? Co děláš běžně po škole?" napověděl mu světlovlasý. Když si však všiml reakce v obličeji koktavého chlapce, mávl rukou.

„Nebo víš co, to je takový divný. Já ti řeknu o sobě první, protože jsem přišel jako novej," rozhodl. Erik už tušil, že se mu jen nechtělo u jeho pomalého vyjadřování zestárnout.

„Tak já mám jenom dva koníčky, ale rád zkouším nový věci," dal se do vyprávění, „úplně nejčastěji si kreslím, ale vlastně to ani moc lidí neví. No a jinak hraju třeba basket nebo fotbal. To bylo s kamarádama, který už tady nemám. Takže teď vlastně nevím." Zamyslel se a dal tím dost prostoru Erikovi, jenž váhal, jestli se vůbec namáhat něco říkat.

„V-vy j-j-jste se ssem přistě- těhovali?" pokusil se uspíšit nakonec. Stanislav se na něj koukl se semknutými rty a kývl. „Aha."

„Ty tady máš nějaký kamarády?" zajímalo ho. Erik pokrčil rameny a začal mluvit, až když to podle pohledu Standovi nestačilo. „Nejsem z-z-zrovna ko-ko-komunika-kativní."

„Já docela jo, ale jenom s nekomunitak-" zarazil se, „s nekomuniak. Ne-ko-mu-ni-ka-tivníma lidma." Rozesmál se a plácl se do čela. „Ale kdybych byl moc energickej, řekni a zpomalím."

Erik otevřel pusu a zamrkal. Vydechnul, z pusy vypustil tiše krátkou nadávku a znovu nabral vzduch do plic. Rozevřel rty a zamrkal o to usilovněji.

„Ty bydlíš někde blízko-ko?" vydal ze sebe a cítil, že se potí, „žžž... hm. Žž-. P- promiň. Žžžže z-z-z... z-znáš..." polkl a zavrtěl bezmocně hlavou. Mávl rukou, že to nemá smysl. A přitom se ta první věta tak povedla!

„Pokračuj, já počkám, až to dořekneš," usmál se na něj Standa. A tak konverzace pomalu postupovala dál. Nakonec spolu vydrželi mnohem déle, než si mysleli. Erik dostal hodně, opravdu moc prostoru k vyjádření všech myšlenek. Standa se mu zdál snad jako sen. Klidně i minutu čekal, než z bruneta vyleze jedna věta. Ovšem díky tomu lezla každá věta o trochu rychleji. Některé dokonce prošly úplně hladce. Ale bylo jich jen pár. Další den se měli sejít znovu a Erik se těšil, přestože se obával, že tentokrát jeho nový kamarád nebude oplývat takovou trpělivostí jako prvně.

.

„...t...takže j-j-jsem ssse nenech-hal... nenechal z-z-zapsat," dokončil dlouhý příběh Erik a navázal otázkou, „udělal bys... to sstejně?"

„Je, sorry, já zapomněl, cos říkal na začátku, můžeš to zopakovat?" podrbal se Standa na týlu. Erik si dramaticky povzdechl a zamáchal křečovitě roztaženými prsty ve vzduchu. Tomu se Stanislav rozesmál.

„Dělal jsem si z tebe legraci," opět mu ukázal ten milý úsměv, „já bych řekl, žes neměl na výběr, takže bych to udělal stejně." Erik pootevřel ústa, zamrkal a trhnul malinko hlavou.

„Ty..." ukázal na něj s úšklebkem, „...co ssi to dovoluješ? J-já... ti dám legraci!"

„Klídek," chechtal se Standa, „nebij mě."

„Tě zbiju," kývl rozhodně Erik s úsměvem na rtech. „Příště."

„Tak se připrav na to, že se budu bránit!" naznačoval jakési bojové pozice na lavičce Standa a brunetovi najednou došlo, že se mu dařilo mluvit plynuleji, když byl s ním. Občas se mu zdálo, že Standa chytá lelky, ale on pak většinou něco zabručel nebo zakýval hlavou na znamení, že přemýšlí o tom, co vychází z úst druhého. Nikdy, nikdy na něj nespěchal. Budilo to v Erikovi mírné podezření, ale stěžovat si nemohl. Proč by mu mělo vadit, že má konečně kamaráda?

.

„Dneska-ka nemám čas," semkl rty Erik. Stáli na chodbě, kde ho Standa odchytil už ráno. Jeho obyčejně energický obličej zdobily unavené, podlité oči – asi ponocoval. Standa se lehce zamračil a na moment zavřel oční víčka, skoro jako kdyby ho bolela hlava. Pak zamžikal a kývnul.

„Jo, tak já si skočím zakopat, objevil jsem starej plácek kousek od domu, tak ho půjdu otestovat," trochu se rozsvítil a usmál. Erik mu milé gesto uvolněně opětoval.

„Ale můžeme j-j-jít zítra, pokud bys chtěl, i když j-je ssobota," navrhl a modlil se, aby si ho Standa nenechával jen pro nudu po škole. Ten se zamyslel. Ještě stále rozehříval procesor v mozku.

„Jo, chceme jít někam jinam?" zeptal se rovnou, „jakože ta lavička je fajn, ale je to pořád to stejný. Ne že bych s tím měl až takovej problém, myslel jsem spíš kvůli tobě, chápeš..."

„Jasný," kývl Erik s vráskami u velkých očí a v duchu zajásal, že písmeno J nezopakoval ani jednou – znělo to skvěle, „ale nevím, ka-m. Mmůžeme se p-prostě procházet někde p-po okolí..."

„Jestli ti nevadí chůze, klidně, ale stejně nevím furt kde," naklonil hlavu na stranu a Erik si všiml jeho rozcuchaných vlasů. Zaspal?

„A co z-zkusit... ten park poblíž?" znovu narazil na blok před písmenem T, ale podařilo se mu ho zamaskovat předstíráním, že vymýšlí místo.

„Aha? Já o žádným parku nevím," promnul si levé ucho Standa.

„No on j-je na druhý straně než ch-hodíme běžně," nadšeně se rozpovídal Erik a chtěl pokračovat. V tu ránu ho procházející kluk doslova sejmul na zem. Někdo z davu ho na Erika strčil, ač už chtěně, či nikoliv. Nasadil svůj snaživý výraz, než konečně vyprskl písmeno T.

„To j-j-j-j-je ale ko-ko-ko-kot!" zavrčel naštvaně a rychle se oprášil.

„Páni, trojnásobnej," uchechtl se Standa, jehož nápomocnou ruku kamarád slepě ignoroval.

„No a už z-z-z-zase ko-ko-ko... k.. tám," založil si rozhozené ruce nespokojeně, což Standovi přišlo roztomilé. Byl si vědom svého vlivu na Erika. Pokrčil rameny, když se potkal s jeho napučeným pohledem.

.

„Hezky zpíváš," vyděsil Erika Standa, když se k němu připlížil zezadu. Ten se lekl a zakrývaje vmžiku vypnutý mobil, na němž měl otevřený text písničky s puštěnou hudbou, ustoupil o dva kroky.

„J-j-j-j-ježžíši," vypustil ze sebe a prohrábl si hnědé vlasy. „...tohle už mmm- hm. Mmi nedělej."

„Myslel jsem, že slyšíš, že jdu," zakřenil se Standa nevinně. „Zpíváš rád?"

„Ani ne," podíval se mimo Erik. Stanislav jeho lež prokoukl, ani se nemusel snažit.

„Škoda," pokrčil jen rameny a nekomentoval fakt, že si tu při čekání Erik našel písničku, aby se nenudil. Nechal plavat i to, že při zpívání se nezadrhl ani jednou.

„Dal sis načas," podíval se na displej Erik, načež ho zapnul, skrytý nechtěným očím, „chtěl jsem ti ukázat to video, co jsem včera našel. Počkej." Všechny aplikace povypínal a rozklikl tu červenou. Mohl mu poslat odkaz, ale chtěl pozorovat jeho reakci.

„Myslím, že to začíná někde... ne, tak tady ne," hledal se Standou za ramenem, „jo, tady. Na, vem si to do ruky." Podal mu mobil a díval se do jeho obličeje s potutelným úsměvem.

„Ne," rozesmál se Standa, když pochopil, o co jde, „jaks to sakra našel???" Šlo o záznam z tábora, o němž mu Standa vyprávěl. Říkal, že se tam nádherně vysekal na rovné trávě, ale že bohužel nikdo nenatáčel.

„Podle jména toho tvýho tábora j-jsem našel nějako-kou stránku sss fotka-kama, kde byly i nějaký o-odkazy," vzrušeně se chlubil Erik. Měl tendenci zrychlovat řeč, což vedlo k opačnému efektu, ale on si nemohl pomoct.

„...Tady... ten... hm... tam," tiše vyslovil nadávku, že si vybral samá slova začínající na T, „z-zrovna nebyl, ale v-v-viděl j-j-j-jsem ho díky j-j-j-jednomu j-j-jinýmu."

„Můžu si to poslat, abych si to uložil?" zvedl zrak Standa a už podával telefon Erikovi, který mu to samozřejmě hned sám sdílel. Konverzace se rozjela a pokračovala ještě hodinu, než klukům z rukávů zmizela všechna témata, co by se dala rozvést. Sedli si na schody u fontány a potichu se každý díval před sebe.

„Kdy jsi začal koktat?" zamumlal Standa tónem, kterým by se mohl ptát, jaké počasí má jeho společník nejraději. Ten se trochu rozkoktal.

„Asi ko-ko-kolem d...vanácti let," přiznal nakonec poníženě a začal se rozhlížet, kde co lítá. Doufal, že se nikdy k takovému tématu nedostanou!

„Víš proč?" Erik zavrtěl hlavou.

„Jako mladší jsem taky koktal..." podrbal se ve vlasech Standa a Erik na něj vytřeštil oči. Cože? Vždyť se nikdy nezadrhával!

„V-vážn-ně?" vysoukal ze sebe jako o závod hnědovlásek.

„Si piš," usmál se Standa, načež dodal, „a k tomu jsem se taky počurával."

„Ooh," vydechl Erik s notným soucitem. Míval jednoho kamaráda, kterému se za to všichni vysmívali. Dokonce i poté, co už „dospěl".

„Bylo to proto, že rodiče se hádali," usmál se statečně, zatímco ho rozesmutnil příval vzpomínek, „chodil jsem tehdy k psycholožce, ale trvalo to příliš dlouho, takže nakonec z toho sešlo. Když se naši rozvedli a zůstal jsem s mámou, přestalo to, protože se mi mohla víc věnovat a tak..." Poškrábal se na rameni a paží zamával řeči o své minulosti, rozhodnut nedloubat se v tom zbytečně víc, než bylo nutné.

„Taky ch-hodím k psycholožce," hlásil se Erik.

„A?"

„N-no, nevím," nejist, na co Standa poukazuje, zabrblal hnědovlásek.

„Koktáš i s ní třeba?" zjišťoval vyšší. Erik zamrkal tak jako běžně, než se vymáčkl nedbalým tónem.

„...Tak normálně."

„A ona ví, jestli tě něco trápí?" zkusil štěstí Standa. Podle něj člověk nezačne koktat zničehonic, ale vyvozovat takové závěry u ostatních je riskantní.

„Sspíš ne," zahlaholil Erik. Měl v hlavě jednu takovou... nehezkou událost. Nikdy neprošla roztřesenými ústy. Nikdy si ji nedovolil spojovat se svou vadou řeči.

„A mně bys to řekl?" jemně se zeptal Standa a ze strany se na kamaráda podíval. Tak moc mu chtěl pomoct. Modlil se, aby dostal příležitost.

„Dovolím ti i plakat," dodal tiše, jako kdyby to ani nebylo plnohodnotné sdělení, když si menší jen vložil ruku do oříškových pačesů.

„Možná."

„Je fajn, že mi věříš," uvolnil v sobě neviditelné napětí Standa a srdce mu radostí poskočilo. Usmál se na něj a přijal i zpětné pozvednutí koutků.