Byly nám pevně zavázány oči a ruce jsme měli spoutané dohromady, jako bychom se za ně drželi. Vyděšené a přivázané nás vhodili do slané vody a my se usilovně snažili vyplavat na hladinu. Nešlo to, protože každý plaval jiným rytmem a navzájem jsme se stahovali hlouběji. Navíc se těžko určovalo, kam bychom plavat měli – kdo zpanikařil, nerozeznal přes pásku tmu od slabého světla nad vodou. Na hladinu jsme se vydrápali až poté, co se dva z nás vzdali, nebo ztratili vědomí. Všichni jsme splašeně vdechovali vzduch a kašlali tekutinu z plic. Nikdo nic neříkal. Kolem nás šplouchala voda a občasné vlny nám tu a tam cákly sůl do obličeje. Člověk po mé pravici se nehýbal a kromě toho, že klesal níž, mi nekladl žádný odpor, proto jsem ho za ruku přitáhl blíž k sobě a prsty se pokoušel strhnout si z očí kus látky. Uzel rozvázat nešel, ale podařilo se mi sundat si mokrou pásku přes vlasy.

Zasolené oči mě pálily, rychle si však přivykly na slunce. Před sebou jsem měl kruh tvořený čtyřmi nahými lidmi pouze s šátky na očích a za nimi se rozkládalo širé moře a nic než moře. Viděl jsem, že žena vpravo ode mě upadla do bezvědomí, ale ostatní se soustředili na plavání, aby nezačali klesat pod vodu.

„Ty pásky se dají sundat," promluvil jsem jako první. Chvíli bylo ticho a já si uvědomil, že jsme pravděpodobně každý z jiné země. Naproti mně plaval Asiat s černoškou, mdlá žena vedle mě vypadala poměrně snědě, já byl zrzek alergický na slunce a poslední z nás se lišil tím, že vypadal namíchaně. Stáhl jsem bezvládné tělo k sobě a dostal se blíž k muži vedle sebe. Popisoval jsem mu, co dělám, jen aby mě slyšel a nelekl se. Nemyslel jsem, že by mi rozuměl. Opatrně jsem mu poklepal ze strany na pásku, abych mu naznačil, že se jí má zbavit. Uvolnil jsem levačku a nechal ho, aby se s tím sám popral, zatímco jsem sebe a snědou ženu držel nad hladinou.

Muž vedle mě nebyl vůbec muž, ale kluk. Mrkal do slunce a pak se porozhlédl kolem. Vzhledem k tomu, jakým přízvukem promluvil, jsem přehodnotil svůj prvotní dojem o něm. Mluvil jazykem, který připomínal španělštinu nebo italštinu.

Postupně jsme se všichni zbavili svých šátků a nenápadně si jeden druhého prohlíželi. Nemohli jsme nikam plavat, protože by to vyžadovalo maximální spolupráci, jíž nebylo možné dosáhnout s tak ohromnou jazykovou překážkou.

Nikdo toho moc nenamluvil a všichni nejspíš usilovně přemýšleli nad tím, co bychom teď měli dělat, abychom z téhle šlamastiky vyvázli živí. Ten kluk, co vypadal na nějakého Itala, možná ještě zkoušel přejít fakt, že nám byl odebrán veškerý oděv, protože se stále divně nahýbal a vrtěl. Snědá žena na mé pravé straně se mezitím probrala. Spadl mi kámen ze srdce, že nebudu muset čelit další mrtvole. Ona sice chvíli zmateně něco brblala, ale když pochopila, že se jí odpovědi nedostane, jelikož nikdo nerozumíme jejím slovům, utichla.

Náš malý kroužek se pomalu nechal unášet na vlnách a slunce se posouvalo krůček po krůčku níž a níž, až zčervenalo. Výhled to byl pěkný, ale zároveň děsivý, protože to jediné, co prořezávalo nicotu oceánu a oblohy, se právě chystalo schovat. Čekala nás noc.

Jakmile se nad námi rozsvítily tisíce hvězd, začali jsme jeden po druhém klimbat. Voda nám ale nedovolila spát a my byli utahaní jako jihoněmecký chladnokrevník po dni práce. Moje kůže přes den stihla úplně zrudnout a tělo mě pálilo. Nedalo se nic dělat, musel jsem to nějak přežít.

Když se slunce objevilo za mými zády, všichni jsme už měli velmi znaveně vyhlížející oči a náladu pod psa. Měli jsme hladem stáhnuté žaludky a ukrutnou žízeň. Nikomu se nepodařilo najít způsob, jak si alespoň na chvíli odpočinout. Novou energii jsme nabrali až v poledne, kdy slunce spalovalo vše, čeho se dotkl jeho paprsek. Oťukávali jsme se očima a sdíleli ticho rušené pouze vodou.

„Nà bùshì yīkuài tǔdì ma?" zamumlal zničehonic Asiat se zrakem přišpendleným kamsi mezi mě a toho Itala. Trochu oplácanější černoška od něj vpravo se mu zahleděla na oči a v dálce vyhledala, na co koukal. Udiveně vydechla a ukazováček mířila tím samým směrem. Též něco říkala. I my ostatní se v rámci možností ohlédli za sebe. Chvíli jsem mžoural na mizící hladinu v dálce, ale pak jsem to spatřil také. Pevnina! Zamrkal jsem a ujistil se, že se mi to jen nezdá. Nastal chaos a někteří z nás se průbojně rozplavali vpřed. Skoro všichni jsme něco pokřikovali.

Naše snažení nás hodně vyčerpalo, ale země se zdála být stále příliš daleko. Ital chtěl ještě plavat a křičel na nás cosi vyčítavého, ale my ostatní už prostě nemohli. Když jsem ho okřikl a trhl mu při tom rukou, zmlknul.

Ještě den jsme stále plavali na vodě, ale pomalu jsme se naší záchraně blížili a vodní proud nám vycházel vstříc. K večeru už nám stačilo doplavat jen asi dvě stě metrů a celí zřízení jsme se jeden po druhém ocitli na kamenech na břehu. Všichni do jednoho jsme se svalili na zem a dlouho jen leželi – pět nahých těl jen tak pohozených na břehu. Někteří z nás usnuli, mně se to nepodařilo, protože mě sužovalo sluncem spálené tělo. Jako první jsem se ztěžka dostal na čtyři a vláčel sebou do stínu. Nutil jsem tím ostatní, aby se taky hnuli, což se jim však nechtělo. Křikl jsem na ně, aby si všimli, že už ten stín nutně potřebuji, ale hlavu zvedl jen mladý Ital s černoškou. Ani jeden se nehodlal vzdát svého pohodlí, což mě štvalo. Zanadával jsem si, ale lehl si zpět do písku. Stejně už jsem byl rudý, že to víc nešlo.

Nakonec jsme na místě zůstali i přes noc a přespali na kamenech pod širým nebem. Další ráno jsme se postupně probouzeli a víceméně všichni jsme se shodli, že se musíme zbavit provazů a sehnat něco k přežití, ideálně i nějaké provizorní oblečení. S uzly to byl trochu problém, ale ostrými kameny jsme pouta přetrhali. Bílá kolem mého zápěstí tvořila jedno z mála míst na mém těle, které se nespálilo. I moje intimní partie děsně trpěly.

Místo trenek jsem vyfasoval jen jakési větvičky s listy, které ale plnily svou funkci a víc jsem nepotřeboval. Spolu s tím klukem jsme šli hledat něco k pití, protože už jsme všichni umírali touhou po pitné vodě. Měli jsme veliké štěstí, protože jsme nedaleko místa, kde nás vyhodil oceán, přišli do styku s řekou. Pili jsme jako zubožení psi, také jsme se oba vykoupali od soli z moře a teprve potom přivolali ostatní. Další na řadě bylo jídlo. Toho jsme sehnali po málu – obě ženy lovily na břehu nějaké malé kraby, my muži jsme hledali cokoliv podél řeky, ale dostalo se nám jen skromného množství ryb, které se chytaly velmi těžko.

Večer jsme pousínali ještě před západem slunce, ale ráno jsme byli o to vyspalejší. Celý den jsme vlastně jen sháněli potravu pro naše hlasité žaludky. Ženy se navíc ujaly práce kolem našeho stanoviště, takže jsme získali něco jako základnu. Při lovu ryb jsme se s oběma dalšími muži trochu více poznali a řekli si jména. Ten Ital se jmenoval Jairo, Asiatovo jméno jsem nejdřív nepostřehl. Stačil mi ale Jairo, jenž mě ihned přijal za staršího bratra a učitele. Byl fascinován tím, jak lehké pro mě bylo vytvořit si provizorní nůž a líbilo se mu, kolik ryb se mi podařilo ukořistit. Pořád chtěl, abych mu ukazoval, jak dělám tohle a jak tamto. Připadal jsem si šikovný, ale trochu mě štvalo, že se mě ten Asiat stranil. Jen jsem doufal, že něco nevytušil... někteří lidé na to prý mají cit, vidí to na očích. Jednou se také vzdálil tolik, že ani jeho pohybu nebylo v okolí slyšet. Vrátil se ale s tím, že jsme na ostrově, což byla cenná informace.

Večer jsme měli všichni plné žaludky a atmosféra byla mnohem příjemnější. Na místě, kde se ženám podařilo postavit něco, co připomínalo stan o jedné stěně, byl na zemi písek, do něhož Asiat nakreslil náčrtek mapy světa. Dotkl se svého hrudníku, znovu vyslovil co nejzřetelněji své jméno – Tan Zian, křestním tedy Zian – a do písku v oblasti Číny udělal malý ďolíček. Pak drkl do Indky, která seděla vedle něj. Ona se jmenovala Poorna a její původ jsem odhadl předem. Jairo mě ale překvapil, protože jeho důlek se nacházel v Mexiku, nikoliv v Itálii. Pak jsem byl na řadě já. Tederich z Německa. Poorna mě oslovila zkráceninou Ted a ostatní to přejali za mé jméno. Poslední, kdo se nepředstavil, byla černoška vedle mě. Fatou, Afroameričanka.

Když už jsme znali svá jména, začali jsme bloumat nad tím, co nás dostalo sem, co spojilo lidi tak odlišných barev a původů. Jairo se přiznal první. Pokud jsem to z jeho pantomimy poznal správně, přišel na něco, na co přijít rozhodně neměl. Byl to omyl. Problém však nastal až v moment, kdy se o tom prokecl jeho starší brácha. Další na řadě byla Indka Poorna, která ze svých rukou udělala dvě postavy – sebe a pravděpodobně jejího šéfa – s nimiž si zahrála na soulož a následně předvedla gesto, které jsme všichni pochopili jako peníze. Ty ukradla. A jejímu šéfovi se to nelíbilo. Tan Zian nám po přemlouvání prozradil, že pracuje na počítači. Respektive, že je to hacker. Předstíral, že ťuká něco na klávesnici a pak jednou rukou plácl do země. Udělal to několikrát, z čehož bylo jasné, že se nejspíš opakovaně kamsi naboural. Poorna po něm chtěla, aby pokračoval a sdělil nám, co našel, ale on jen zavrtěl hlavou. Byl mi nesympatický. Fatou, která se mi snažila pomoct s tou (naštěstí malou) alergií na slunce, měla trochu složitější vysvětlování. Vzala mě a Ziana a udělala z nás jejího ex a jeho kamaráda. Od Poorny převzala gesto peněz a to předala Asiatovi. Pak ukázala na mě, svého ex, a vzala od Ziana písek, který účinkoval jako symbol peněz. Dala mi ho do rukou, ale celý hned rozprášila. Pak mě od sebe odstrčila a ukázala na Ziana s tím, že předstírala naštvání na sebe. Já to pochopil tak, že nesplatila dluh svého ex jeho kamarádovi. Možná to bylo jinak. Každopádně šlo poznat, že v tom Fatou byla nevinně a byla z toho také patřičně zoufalá.

Zůstal jsem jen já a všichni na mě koukali. Doufal jsem, že jsme na tom všichni podobně, ale tak to nebylo. A tak jsem si vybral jiný příběh. V něm jsem schoval svého kamaráda před někým, kdo z toho měl pocit, že toho vím příliš. To bylo vše. Fatou mě objala a Jairo semkl rty. Od Poorny jsem se reakce nedočkal, ale to mi nevadilo tolik jako Zianovo přivření očí. Podezíral mě snad ze lži? Možná se mi to jen zdálo, protože to byl opravdu nepatrný pohyb očních víček.

Další dny jsme se více a více sžívali – alespoň někteří z nás. Poorna z toho mála, co jsme s odlišnými jazyky dokázali sdílet, vysoudila, že nejsem zrovna chudý, a od té chvíle se na mě velmi nepříjemným způsobem lepila. Často mě oblézala a snažila se působit sexy a mladě.

Na druhou stranu Fatou byla dokonce mladší než já a padli jsme si do oka. Už v průběhu prvních několika dní šlo vidět, že postupně hubne, což mě k ní jen víc a víc přitahovalo. Ale nejen to, samozřejmě i její osobnost. Na rozdíl od nás ostatních totiž Fatou uměla přinést do kolektivu pokaždé alespoň trochu pozitivního myšlení. Ale nejednalo se o násilné vnucování toho dobrého za každou cenu. Působilo to velmi přirozeně a ladilo to s jejím laskavým úsměvem. Myslím, že nejoblíbenějším členem naší party se stala právě ona.

Zian ke mně nechoval žádnou úctu a nebál se své reakce na mé činy potichu vyjádřit mírným stáhnutím některých obličejových svalů. Připadalo mi, že si na mně zasedl. Po pár dnech jsem se na něj vykašlal a soustředil se na lepší články obyvatelstva našeho opuštěného ostrůvku.

A to především na Jaira, který se mě držel jako klíště. Ani poté, co i vytrvalá Fatou ztratila pojem o tom, jak dlouho jsme se nacházeli na ostrově, ho nepřestávaly mé schopnosti udivovat. Když jsem se schopně zbavil krve na srsti uloveného hlodavce, valil oči. Když jsem pomocí kamenů brousil své „nožíky", chválil mne závistivými povzdechy. Byl jako dítě. Jenže děti mají také své horší stránky. Jednou z těch Jairových bylo například to, jak otravný dokázal být. Často se ke mně lísal a mluvil něco ve svém jazyce. Znělo to jako otázky, možná nadšené popichování. Nemám rád nic, co je otravné, a ani on nebyl výjimkou. Jakmile překročil hranice, zklidnil jsem ho pohlavkem nebo loktem v žebrech. Jednou jsem ho uhodil do tváře tak silně, že mu tekla krev ze rtu. Obtěžovalo mě na tom ale především to, že se té rány ujala Fatou. Nelíbilo se mi, jak se k sobě měli, tak jsem Jaira odstrčil, ať vypadne, a on poslechl. Pak už se nic podobného neopakovalo.

Mohlo uplynout čtrnáct dní, ale překvapením by nebyly ani dva měsíce. Seděli jsme u ohně a pantomimou se dorozumívali a domlouvali na tom, jak naložit s masem ze zázračného úlovku, který připomínal divoké prase. Já navrhoval ho snít co nejdříve, ale Jairo byl výjimečně proti a na jeho stranu se přidal i Zian. Fatou se téměř nevyjádřila a Poorna mě opět akorát oblézala kolem dokola. Štvalo mě, že mě nikdo nechápal. To maso se přece zkazí! Ale oni ne, musíme si něco nechat na potom. Na potom však máme už jiné zásoby a já mám hlad!

Rozvášněně jsem se při diskuzi, která již nabývala na intenzitě a naléhavosti, praštil do lokte a pocítil brňavku. Poorna hned začala předstírat, že je jí to líto, a rozhodla se, že mi to musí pofoukat. Odehnal jsem ji jako mouchu a pokračoval v nervním vysvětlování mého úhlu pohledu, který ale neměl u ostatních žádný úspěch. Poorna si nedala pokoj a sahala mi na zrzavou kštici. Štvala mě, protože jsem její pazoury ve vlasech nechtěl a jen mě tím rozptylovala.

„Nech mě bejt, ty náno stará!" vyhuboval jsem jí a násilím ji šťouchl pryč. Skočil jsem Zianovi do řeči a sám pomocí gest prosazoval svůj názor. Jairo už nic nenamítal a Zian se na mě povrchně šklebil, ruce křížem založené na hrudi. Indka se oklepala a přisedla si ke mně nejblíž, co to šlo, čímž mě naprosto nehorázně vyprovokovala. Strčil jsem ji a kvapně si stoupl. Ona se též napřímila, jen co chytla rovnováhu. Znovu jsem ji strčil a blížil se k ní, zatímco ona ustupovala a snažila se hrát nevinnou. Řval jsem na ni, že mě sere, že pro nás nic neudělala a myslí jen na sebe. Ona se mě před ztichlými zraky ostatních pokusila obejmout a můj pohárek trpělivosti přetekl. Zuřivě jsem se chopil malého nožíku ze země a vyrazil proti ní. V jejích očích se objevil stejný děsuplný záblesk, jaký jsem spatřil už dvakrát. V tu chvíli jsem na to však nebral ohled. Zaútočil jsem na tu příšernou ženskou a nechal se zcela pohltit vztekem...

S nesouhlasně staženým obočím jsem sledoval, jak Zian nabádá Fatou, aby s ním a Jairem, kterého jen sprostě vzal za ruku, ani se ho neptal, šla k vodopádu, kde jsme asi týden zpět našli plno ryb. Ona odmítala a trochu panikařila. Koukala se na mě se slzami v očích a roztěkaně se jim snažila domluvit, ať naopak zůstanou tady, že cesta k vodopádu trvá den a půl a že v noci to není bezpečné. Já jen zarytě mlčel a probodával je pohledem. Trval jsem na tom, že si to zasloužila.

Nakonec tu Fatou zůstala se mnou a nechala Asiata s Mexikáncem odejít. Asi hodinu jen usedavě plakala, pak se pokusila nahradit emoce manuální prací. Já dál seděl na místě a sledoval ji. Sledoval jsem, jak bojuje sama se sebou.

Po nějaké době ke mně přistoupila a já se zvedl, abych jí čelil. Byl jsem stále ještě rozhořčený. Ona začala něco blekotat a vrtěla hlavou. Ačkoliv jsem nebyl schopen přeložit jediné slovo, rozuměl jsem všemu. Měla to vepsané ve tváři. Odsuzovala mé činy a tím ve mně rozdmýchávala další nával zlosti. Neměla právo mi cokoliv vyčítat! Žena nikdy nemá co kecat do mužských záležitostí!

Zvýšila na mě hlas a já si to nehodlal nechat líbit. Rozhořely se mi oči a já ji chytl pod krkem. Přirazil jsem ji na nejbližší skálu a řval na ni, co si to dovoluje a co si to o sobě kurva myslí. Co jsem křičel dál, už možná ani nemělo smysl, zkrátka jsem ventiloval změť svých emocí. Svá slova jsem doplňoval silou ve stisku jejího tmavého krku.

Když jsem se trochu uklidnil, pustil jsem ji a nechal se svalit na zem. Měl jsem toho dost, a tak jsem si šel lehnout. Ráno bylo velmi pěkné počasí a já šel Fatou vzbudit. Přemýšlel jsem, jestli mě chce i dnes štvát, nebo si už uvědomila, co udělala. Trochu mě udivilo, že si nešla lehnout někam pod střechu, v noci jsem slyšel déšť. Nohou jsem do ní drkl a vyslovil její jméno. Nereagovala, tak jsem si k ní přidřepl a zatřepal s ní. Byla promrzlá až na kost. Všiml jsem si několika krvavých odřenin na zádech a hlavě, ale ignoroval je. Spraví se časem. Co mě ale donutilo se zamračit byla její tělesná teplota. Nebyla promrzlá, byla... ledová a k tomu pobledlá. Sklonil jsem se k jejím nafialovělým rtům a zaposlouchal se. Neslyšel jsem nic neobvyklého, ale ani nic obvyklého. Znovu jsem s ní třásl a tentokrát její jméno volal nahlas. Ne, ona ne! Vždyť byla v pořádku! To se nemohlo přece stát!

Slzy se mi valily do očí a já přepadl dozadu a zapřel se za ruce. Nemohl jsem tomu uvěřit. Ona nemůže být čtvrtá! Nesmí! Ji jsem nezabil! Jen jsem jí přiměl k poslušnosti! To nemůže být moje vina!

Zavládla nade mnou panika a já se po čtyřech dostal ke svým nožům. Jestli ona není živá, pak ani já už nemám, co ztratit! Vrátily se mi vzpomínky na všechny čtyři okamžiky, všechny vyděšené pohledy a slzy v očích. Krev se zdála být všude a byla to jen moje vina!

Popadl jsem nůž a zaťal ho do své hrudi. S bolestným výkřikem jsem čin zopakoval a pode mě dopadaly kapky krve a slz. Vzal jsem další nožík a bodl ho do masa. Ať jsem dělal, co jsem dělal, fyzická bolest neměla oproti té psychické žádnou moc. Mučila mě, ale dopřávala mi zároveň úlevu. Ochable jsem dopadl do louže krve a vrazil tím poslední úder do svého těla. Hrot čepele vražené hluboko do mých útrob zasadil smrtelnou ránu.

Zian s Jairem si o čtyři dny později klestili cestu listím a pomalu se dostávali do tábora. Zian šel s kamenným výrazem vpředu a nedovolil mladšímu ho předehnat. Zbývaly poslední metry k táboru a on se v úleku zastavil. Zpoza ramene mu vykoukl Jairo a on ho nestihl včas ochránit před hrůzou, která na místě po jejich odchodu vznikla. Přestože mu zakryl oči, nemohl už nikdy vymazat vzpomínku na tři ohavné mrtvoly hozené nedaleko od sebe, dvě z nich obklopené louží krve. Věděl, že se to stane, tušil to už od začátku. Chtěl mladého hocha držet dostatečně daleko od představ toho, co se mohlo stát, když tam nebyli. Jenže těm by stejně nezabránil.

S rukou stále přiloženou na hnědých očích snědého kamaráda ho vedl pryč. Zpět k vodopádu. Kamkoliv, ale co nejdál odsud. Jairo se nevzpouzel. Roztřeseně přiložil ruce na paži staršího Asiata a snažil se nepodlehnout slabosti. V dostatečné vzdálenosti mu již bylo umožněno otevřít víčka a koukat, to on však nechtěl. Rozplakal se a plný žalu přijal objetí jediného dalšího přeživšího tohoto poskvrněného ostrova.

Tehdy devatenáctiletému Jairovi bylo nyní přibližně dvacet sedm. Jeho starší kamarád už překročil třicítku. Leželi namačkaní vedle sebe na jedné ze dvou postelí v nějakém hotelu u pláže. Celých sedm osm let takto spávali v objetí, aby je nedohnaly ošklivé noční můry. A dnes jich měli plnou hlavu. Báli se, protože svět, do kterého se vrátili, byl úplně jiný, než v jakém se naučili žít. Byl povrchní a plný... peněz. A taky otázek a kamer. Byl složitý, veliký a strašidelný. A i v něm byli jen oni dva, stejně jako na ostrově. Ale ostrov byl jejich, tenhle svět jim nepatřil. Tady byli jen plaší ztroskotanci, ze soucitu ubytovaní v hotelu a krmení spoustou dobrého, přesto zbytečného jídla. Nepatřili sem. Možná tu být ani nechtěli. Ale svět se neptal. Svět z nich udělal chudáčky a nazval je dvěma trosečníky a bylo mu fuk, že oni nebyli jen trosečníci. Měli celou dobu jen sami sebe navzájem, nebyli „dva trosečníci". Byli to přátelé, ale byli i víc než to. Byli bratři, ale byli víc než to. Měli platonický vztah, ale mezi nimi vzkvétalo víc. Byli víc než partneři nebo pár. Byli víc než cokoliv. Přirostli k sobě – stali se neodlučitelnými. Proč televize a noviny musely předstírat, že o nich něco vědí? Proč se je snažili oddělit? Pro peníze...?

Tiše si povídali vlastním přepatlaným jazykem a svou přítomností uklidňovali jeden druhého. Starší mluvil mnohem méně, mladší se k němu tulil a hledal útočiště v jeho náručí stejně jako v době těsně po dnech, kdy se jim oběma vytvořily obrovské šrámy na duši.

„Jak to teď s námi bude?" ptal se Jairo a vzhlédl k druhovi, který mu pohled oplatil a konejšivě mu vložil prsty do vlasů. Oční kontakt chvíli trval a Jairo znovu zabořil obličej do jeho silné hrudi.

Zian mlčel.