„Čau, tak nakonec jsi přišel, jo?" pozdravil jsem se s kámošem z posilovny a plácli jsme si.

„Jasný, přece nenechám děcka ve štychu," zasmál se. Už jsem se začínal bát, že snad ten charitativní půlmaraton budu muset odběhnout sám. Vypadalo to totiž, že mě v tom nechá kvůli krátké viróze jeho ženy. Naštěstí se jí udělalo lépe a on se dostavil ve vší své kráse. Atletické šortky mu končily těsně pod zadkem a startovní číslo měl docela těsně upnuté na volnějším tričku. Byl samá ruka samá noha, ale dle mého soudu nádherný člověk. Moje středoškolské já by se s ním nikdy nemohlo bavit, protože by si na to připadalo příliš ošklivé. Dnes už ale vím, že v člověku je víc než krása. Tenhle můj kamarád je toho očividným důkazem. Je to jeden z lidí, kterých si vážím už proto, jací jsou. Ve výsledku mi nezáleží na tom, jestli má černé lesklé kudrnaté vlasy, jemné pihy na nose nebo velmi tmavé oči. Ale ano... má tohle všechno a já to zbožňuji. Dobře, stále ještě na něj koukám s velikým obdivem a samovolným úsměvem.

„Máš dobrý číslo," poznamenal jsem a ukázal na 69 na kusu látky na jeho hubené hrudi.

„Jako vždycky," uchechtl se – pokaždé dostane něco, co jednoduše vynikne, „a ty máš zase ve svým pětku." Odsouhlasil jsem mu to, mám na pětky totiž štěstí. I dnes jsem měl možnost jednu pyšně donést až do cíle, společně s trojkou, jež jí předcházela.

Prošli jsme se kolem dvakrát tam a zpět, než jsme se zastavili na startu. I přesto jsme čekali ještě dobrých patnáct minut, než se odstartovalo. Na podobných akcích se nikdy nemá smysl protahovat nebo zahřívat, protože člověk stejně ztuhne při čekání v koridorech. Ještě pár sekund před zvukem pistole jsme se stihli vsadit o jedno placené občerstvení.

„Zvu tě, ale jenom když mě předběhneš někde podél řeky," vysvětlil mi, „ale musíš se mě dotknout, abych věděl, že nelžeš." Zmiňovaná řeka se vinula blízko tratě, ale až za řídkým lesíkem, a to přibližně po deset kilometrů. Ke zbytku cesty se pak podle map vyloženě lepila. Chápal jsem, proč požadoval takové podmínky. Při dlouhých bězích máme zcela odlišné rozvržení sil. On vybíhá rychleji a na kostnatých nohách se nese jako laň velmi vytrvale. Naopak já volím rychlost běhu podle aktuální nálady a okolností, případně písniček, pokud zrovna poslouchám, takže jednou téměř stojím a po druhé skoro sprintuji. Obecně však mívám pomalejší první půlku běhu a na té druhé ze sebe kdoví odkud doluji novou energii a dobíhám ostatní včetně jeho.

„To je nějaký moc jednoduchý, ne?" vysmál jsem se mu naoko. Vždycky se trochu předháníme – tedy alespoň slovně, při běhu se často ani nepotkáme.

„Jednoduchý pro mě," zazubil se a oba jsme se zasoustředili na ostrý dívčí hlas pár řad před námi, který nás připravoval na výstřel. „Uvidíme se v cíli."

„Neboj, počkám na tebe," škádlil jsem ho a on s úsměvem zavrtěl hlavou. Pak už se ozvala rána a všichni se pomalu začali rozbíhat. Ani ne na dvaceti metrech jsem ho mezi lidmi ztratil z dohledu. Bral jsem to pohodově a zapnul si k tomu svůj oblíbený playlist. Bylo sice vedro, ale „závod" se konal na příjemné lokaci, kde hezky pofukovalo. Jakmile počet účastníků kolem prořídl, prohlížel jsem si okolí, které za to doopravdy stálo. Běželo se mi lehce a neměl jsem problémy s dechem, suchem v krku, ani sluchátky. Jediné, co mě trápilo, byla občasná píchavá bolest pod pravým žebrem, jež při mých sportovních výkonech bývá přítomná zcela běžně. Dalo se to přežít a já se chvilkami pohyboval do rytmu hudby s úsměvem na rtech.

Asi po čtyřiceti pěti minutách jsem si všiml, jak řeka ožírá břehy jen pár metrů ode mě. Byl jsem v půlce. Rozhlédl jsem kolem, jen kdybych náhodou zahlédl dlouhána s číslem 69. Nebyl tu. Ale bylo celkem vtipné, že nedaleko přede mnou se pohupovala padesát trojka. Jiného běžce jsem nezaregistroval, proto jsem svou pozornost věnoval tomuto. Maličko delší světlé vlasy, sčísnuté dozadu, mu poskakovaly s každým krokem a pod kraťasy se mu rýsovaly svaly. Oproti mému vyzáblému kamarádovi byl stejně jako já poněkud robustnější postavy, ale pouze v rámci svalstva. Neběžel o moc pomaleji než já, ale i přesto jsem se k němu postupně přibližoval. Čím víc jsem ho dobíhal, tím hlasitější dech jsem slyšel a tím unavenější mi 53 přišel. Když jsem ho obíhal ze strany, viděl jsem spoustu kapek potu na jeho obličeji a krku. I poměrně opálené končetiny se mu na světle leskly.

„Zvládáš?" zeptal jsem se ho klidně, protože jsem se pohyboval jen takovou rychlostí, kterou jsem uměl udýchat. Když jsem se k němu natočil, připadal mi mladší. Měl ostré rysy a vystupovala mu spodní čelist.

„Jojo, jasný," usmál se na mě a já usoudil, že kdyby lhal, asi by to vypadalo jinak. Navíc občerstvení a pití jsme zrovna před chvilkou minuli. Kývl jsem tedy hlavou a pomalinku se začal krok od kroku vzdalovat. Snědý chlapec si po chvíli odkašlal, ale funěl stále stejně nahlas. Neberte mě špatně, neznám nikoho, kdo by při běhu nebyl vůbec slyšet, myslím že se mi to jen zdálo kvůli tomu tichu všude kolem. Pod podrážkou se ozýval každý kamínek a tichou řeku přehlušil jako nic.

Zkontroloval jsem hodinky, ale nic zajímavého jsem se nedozvěděl. Soustředil jsem se na vlastní kroky a nedopatřením si vzpomněl, že mě bolí nohy, což každý běžec milerád zase honem zapomíná. Prohrábl jsem si vlasy, otřepal nabraný pot z prstů a pousmál se nad tím.

Znenadání se kdesi za mnou ozvala rána a přidušený výdech. Otočil jsem se a hned se zastavil. Pár desítek metrů za mnou leželo bezvládné tělo s číslem 53 na zádech. Ježíši, pomyslel jsem si a o něco rychlejším tempem se za ním vydal.

„Hej, v pohodě?" zkusil jsem už kousek od něj, ale on neodpověděl. Sakra. Zastavil jsem u něj a sedl si na bobek. Rozhlédl jsem se vlevo vpravo, ale kolem nikdo nebyl, což mě překvapilo, protože někde tady byl měl být aspoň vodič na hodinu a půl. Nebo prostě kdokoliv. „Slyšíš mě?"

Nehýbal se, neodpovídal a já se děsil. Nemohu říct, že bych přesně věděl co dělat, proto jsem ho otočil na záda a zkusil mu poklepat na tváře a mírně štípnout. Nereagoval. Krvavé odření na bradě jsem pro jistotu ignoroval – dokud mu krev teče po krku dolů a ne do pusy, nemám nic, co bych s tím prováděl. Snažil jsem se nepanikařit, abych mu ještě omylem neublížil. Obrátil jsem ho na záda a poslouchal, jestli dýchá. Nechraptěl, ani nelapal po dechu a mě to trochu uklidnilo.

„Co mám dělat?" znovu jsem se rozhlédl kolem. Nechat ho se povalovat na slunci uprostřed cesty mi přišlo nelogické, proto jsem si ho pomalu začal podebírat rukama. Musel jsem trochu zabrat a poté se vydýchat, než jsem se odvážil napnout všechny své svaly a zvednout se i s ním na nohy.

„No ty vole," ulevil jsem si a zafuněl. Cítil jsem na své kůži jeho i svůj studený pot a podíval se na jeho vzad zvrácenou hlavu. Co možná nejklidněji jsem ho odnesl těch pár kroků z cesty. Abych ho nehodil zády na kamínky, přemáhal jsem při pokládání jeho těla vlastní síly, což mi způsobilo nadměrné prokrvení celého obličeje a vystoupení nejedné žíly. „Cos sakra dělal?"

Utřel jsem si slané kapky z čela a srovnal mu trochu polohu. Jedna z mála věcí, co jsem o tomto případu věděl, bylo kupodivu to, že se postiženému musí trochu zvednout dolní končetiny. Na zkoušku jsem se mu pokusil malinko zaklonit hlavu, protože to se také většinou dělá, ale že bych si tím byl jist, se říct nedalo. Jelikož v okolí nic moc nebylo, s trochou snahy jsem jeho nohy položil na ty své. Zašmátral jsem po kapsách a z jedné vykouzlil mobil. Rychle jsem ho zapnul a volal záchranku. Na něco se mě ptali a já jim trochu nervózně odpovídal. Samozřejmě až teď se zpoza kopce vynořila skupinka lidí a já na ně hned zamával. Dvě ženy o něco zrychlily a přiběhly se podívat, co se děje. Hovor skončil a já se položil na záda, abych vydechl. Asi dlužím kamarádovi občerstvení...

. . .

Probral jsem se v sanitce a neměl ponětí, co se stalo. Při tom běhu mi bliklo a najednou tohle. Dostal jsem dvě infuze a za hodinu jsem byl v pořádku. Postarší doktor mě informoval, že bylo celkem vtipné, jak se se mnou popral „ten kluk". Prý si ze začátku myslel, že je něco špatně s ním, protože oproti mě vypadal bledě a také ležel na zemi. Skoro ho tou sanitkou vzali taky. Nenápadně jsem se o něj zajímal, protože jsem mu chtěl alespoň poděkovat.

"Byl to nějakej cápek s číslem 34 nebo 35, nevím, to nebyl váš kamarád?" uchechtl se s podivem doktor a já se usmál. Moji kamarádi mě do tohohle sice navlékli, ale hned na startu mi zdrhli. Na číslo 35 jsem si však vzpomněl – byl to ten, co se mě ptal, jestli zvládám. A to jsem si vážně myslel, že jsem v pohodě. Asi jsem trochu podcenil situaci.

Jak jen to šlo, kontaktoval jsem jednoho z těch mých kamarádů. Pomáhal při organizaci charitativního běhu a já tušil, že mu pod ruku určitě přistály i papíry se jmény a čísly. Dozvěděl jsem se téměř vše, na co jsem se ptal.

Ještě ten samý večer jsem seděl nad mobilem, v němž byl otevřený zatím prázdný chat s mužem, který pro mě podle všeho volal záchranku. Zkráceně jsem se mu ve zprávě představil a poděkoval za pomoc, načež on mi odepsal hned několik zpráv.

Ahoj! Jsem rád, že už seš v cajku, celkem jsi mě vyděsil

To ses zapomněl napít, nebo co? Neodhadl jsi rychlost?

Jinak není vůbec zač

„Drobné ocenění za účast" máš taky u mě, nikdo se o to nepřihlásil a oni to nechtěli vyhazovat

Zasmál jsem se nad tak živou reakcí a skousl si ret. Neměl bych si dělat naděje už týden po rozchodu... Když on ten vztah stál za starou bačkoru už od začátku, takže by to nemuselo být úplně od věci, ne...? Ne?

Omlouvám se, že jsem ti zkazil ten běh. Já normálně běhávám spíš krátký vzdálenosti, takže jsem dobře neodhadl asi vůbec nic. :D
Ocenění si klidně nech, myslím, že u mě není co cenit...

Hned mi přišla několikanásobná odpověď.

Klid, aspoň už teď vim co dělat, až zas někdo hodí držku uprostřed cesty (doktor se mi vysmál, co to provádim, málem mě odvezli s tebou)

A co ta brada, nešili ti to třeba?

Ocenění je diplom a tři sušenky, myslím, že to je uměrný minimálně tvý snaze XD

Uchechtl jsem se a bezděčně si projel vlasy rukou. Musím se přiznat, že jsem při tom úmorném běhu stihl ohodnotit celou jeho maličkost – za hřích by určitě stál, ale musel by mít taky slabost pro kluky... a musel by být spodek. Ale kdoví, co je zač. S jeho tělem bych do postele šel, ale nejdřív bych se musel přesvědčit o kvalitě jeho ducha.

Psali jsme si po zbytek večera a až do noci. Na jednu stranu mě neustále nutil si kousat rty a hrabat se ve vlasech, ale na druhou nejevil jedinou známku o tom, že by byl na kluky. Ostatně i to mě nutilo kousat si rty, akorát v jiné emoci.

. . .

Už po pár dnech psaní si s číslem 53 mi začalo docházet, že se o něco snaží. Něco mi nenápadně sděloval a čekal na určitý typ odezvy. Ve zkratce mi naznačoval, že my dva bychom... že on je... a chtěl vědět jestli já taky.

Nejdřív jsem jeho symbolické vyjadřování přehlížel, ale jednou mi to docvaklo a... fíha, ten se toho nebojí. Pomalu jsem mu ustupoval a postupně odhaloval malá tajemství, která dohromady skrývala zásadní odpověď na jeho otázku. V čase, který jsem si tak pomalým odhalováním nahnal, jsem zároveň zkoumal jeho přístup. Zpočátku jsem se trochu ostýchal, protože mi to přišlo hrozně rychlé a bezemočně zamýšlené, ale myslím, že takhle to pro něj zkrátka funguje – vypadá, že chce jen dotyk, přestože si buduje silnou citovou vazbu, kterou protějšek následně nemilosrdně trhá, jelikož doufal v něco méně vázaného.

Já sice krásný zevnějšek obdivuji a zbožňuji, nepřekračuji však u toho jisté morální hranice. Jestli někomu propůjčím své divoké já, bude to jeden člověk v jeden čas, žádné zapeklité hry. A chci, aby to můj partner měl přinejmenším hodně podobně. Možná proto jsem už víc než rok bez závazků...

Avšak to se dnes mění. Jdeme s padesát trojkou na večeři, a ačkoliv to ani jeden z nás neřekl nahlas, jsem si jist, že to oba bereme jako rande. Odvažuji se tvrdit, že mu už věřím vzhledem k tomu, kolikrát jsme spolu někam šli, a pokud nenastane nějaká absolutní pohroma, jsem ochoten mu nabídnout kousek svého těla. Včera jsme si volali a on se „přeřekl". Zároveň s tím mi ale nechtěně napůl prozradil, že by o něco takového měl zájem. A tenhle zájem s ním už nějakou dobu sdílím...

. .. ... . .. . .. ... ..

[vsuvka z postupů první pomoci]

Je to trochu detail, ale zpětně bych chtěla podotknout, že správně bychom člověka v bezvědomí, který pravidelně dýchá, měli vždy pokládat do zotavovací polohy, tj. na bok, horní ruku pod zakloněnou hlavu. Kdyžtak se podívejte na nějaké fotky. Poloha s nohama nahoře je pouze protišoková a nezabrání zapadnutí jazyka nebo vdechnutí zvratků. Je ale jednodušší na zapamatování a stopro lepší než nic, takže tuhle vsuvku berte jen jako takovou zajímavost, pokud chcete.