Autorka: Teď jsem to napsala, teď to publikuju, takže berte s nadhledem, díky.

Občas se hmota začne velmi brzy ráno spojovat a kus se z ní odtrhne. Ten malý kus je zprvu velmi vodový, skoro jakoby ho z těch původních kousků někdo spíše vyždímal, než odtrhl. Moc se s ním dělat nedá, ovšem tato malá hmotička získá svou specifickou hustotu, než ručička ukáže šest. Její struktura ji zatím definuje, ale to se majetnickému systému nelíbí. Už v tu dobu si ji pomalu přebírá a zkouší její odolnost. Hmota se mu tou dobou neustále vyvléká, natahuje se příliš, nebo moc málo. Některé takové hmoty bývají křehké a v procesu se v pár místech natrhnou. Jiné zase vyčnívají svou tuhostí nebo lepkavostí. Spousta z těch hmot si se systémem ráda hraje. Zkouší utíkat, rozlít se, fagocytovat jeho ruku... Všechny pokusy jsou však marné a už se blíží odpoledne. Ve dvě hodiny slunce svítí právě nejvíc a hmota se rozehřívá. To neustálé válení, hnětení a spousta jiného jsou už ohrané a začínají vadit. V hmotě se začnou hýbat věci a systém musí dát tu a tam ruce pryč. Ví, co se děje, tak většinou nepanikaří. Občas si do hmoty dloubne jen tak, aby ji otestoval. Ta když si na sluníčko i na přítomnost systému zvykne, chybí už jen málo. Systém ji bere do náručí a posouvá její limity. Takové, které ani on, ani ona dosud neznali. Dříve bujná hmota je nyní klidnější a předvídatelnější. Mírné vlnky jednou za čas už systém nerozhodí, proč taky? A když se stmívá, systém takřka nepotřebuje vychladlou hmotu hlídat. Existují výjimky, ale ani ty nemohou svět převrátit vzhůru nohama. Taková výjimka, třeba hmota rosolovitá, kyselá, podivně tvarovaná, taková se do zbytku zkrátka nezačlení. Když odbije půlnoc, je každá hmota připravená... se neměnit. Ne z vlastní vůle. Další prudké slunce, další studenou noc, všechno přežije, ani se nehne. A vlastně je spokojená, když se nemusí neustále prát. Systém ji už dávno nechal být, tak má klid, dokud je v klidu.

Mně je večer let, a co vaše hmota? :)