Zvedl jsem foťák a zadíval se na displej. Zaostřil jsem do druhé spodní třetiny a zmáčkl spoušť. Sklopil jsem přístroj dolů a zkontroloval, jak výsledek vypadá. Nelíbil se mi. Ukročil jsem vpravo, odkud se mi místnost lépe rozložila na displeji. Dívka s plavými vlasy postávala na pravé třetině fotografie, její bratr na levé, s někým hovořil. Hezky se usmívala, v ruce držela bílé víno, ale nepila jej. Podívala se mi přímo do objektivu, nejistě se usmála a rychle si zastrčila vlasy za ouško. Nemohla vědět, jestli se dívám na ni, což mi poskytovalo jakousi výhodu, nadřazenost. Do záběru mi vběhlo dítě a já s nedbalým pohledem pryč zavěsil kameru na svou hruď. Předstíral jsem, jak jsem profesionální, jako bych vůbec nesledoval roztomilé ďolíčky drobné slečny. Jako bych se zajímal jen o focení. Uždibl jsem si tyčinku ze stolu a sledoval celkové dění před sebou. Všiml jsem si zajímavého úhlu a znovu se chopil svého nástroje. Nástroje, který mě na svatbě dokonale identifikoval a odlišil od všech přítomných. Rozpětí mého vidění se zmenšilo a já sledoval svět přes kameru. Přesto jsem v pozadí vnímal nenápadné pohyby světlých šatů. Bála se toho, ale kamera ji nesnímala. Vykouzlilo mi to na rtech letmý úsměv. Bez pohybu hlavou jsem k ní zvedl panenky a naše oči se setkaly, provázené rozpačitým úsměvem.