Vložil mu do dlaně cosi, co připomínalo prášek na bolest hlavy. Zavtipkoval, že by si měl asi sehnat odvoz, a bez dalšího otálení odešel. Mladý vychrtlý muž se na předmět ve své ruce zadíval s velkou dávkou nevole. Poznal, že ho to nakopne, ale přesně tenhle doping ještě nikde neviděl. K obavám mu však stačilo, co zaslechl mezi svými „kolegy". Nevědělo se, odkud přesně pocházela tato látka, ani z čeho se vyráběla, ale bylo kolem ní velké halo. Žhavá novinka, kterou si jeho bohatý zaměstnavatel nemohl nechat ujít.

Slyšel, že tahle malá věcička napne jeho svaly jako ještě nikdy a požene ho k neskutečným výkonům. Ideální pro nelegální závody, na nichž je se závodníky zacházeno podobně jako se psy ve psích zápasech. Jako se stroji na peníze.

Otevřel mobil a napsal svému nejlepšímu kamarádovi. Aby se ujistil, že ho přiměje se objevit, znásobil naléhavost opakováním slova prosím a slova hodně (prosím prosím, potřebuju hodně hodně tvoji pomoc). Raději nečekal na jeho odpověď a šel se připravit.

Běžel několik kol. V prvním cítil ono silné nakopnutí a srdce se mu v uších rozpumpovalo nesmyslnou rychlostí. Vybojoval si dobrou pozici, kterou však ještě překonal v několika kolech následujících. Jeho oponenti se drželi pár metrů za ním, on je ale nezvládal vnímat. Pořád musel mrkat, dech měl přerývaný a připadal si jako v jiné dimenzi. Jako kdyby jediné, na čem záleželo, byl ten závod. Ani řev publika, jásajícího nad jeho mimořádnými výkony, neprostoupil bublinou sportovce.

V posledním kole se země pod na trať naházenými bankovkami téměř nedotkl. Fanoušci byli nadšení a závod vynášel. Na druhou stranu vypjetí jeho těla dosáhlo maxima a jeho energie prudce klesla. Když proběhl zlatavou páskou, z posledních sil se sesunul na zem takový způsobem, aby to vypadalo, že jen odpočívá – ironicky kvůli podezření na doping. Ve skutečnosti v něm však všechno naráz zkolabovalo.

.

Jeho příteli po zádech proběhl mráz, když si zprávu přečetl. Věděl, že to muselo souviset s jeho účastí na těch... tom... bleh. Nejradši by mu sám našel normální práci. Nesnášel vidět svého nejmilejšího člověka se tak poškozovat. Nesnášel, že ho v problémech nedokázal nechat ani tentokrát. Omluvil se nadřízenému a vyjel vstříc dalším nepříjemným pocitům.

Přišel jen tak tak, aby měl dobrý výhled na poslední rovinku vítěze. Na srdci jako by cítil těžký balvan, když se hubený kluk sesunul k zemi – byl cely zpocený a některé jeho svaly sebou ještě po ztrátě vědomí trochu škubaly. Rozhlédl se kolem, ale nikde neviděl žádného lékaře. Nikdo se nestaral, všichni jásali. Prodral se bezstarostným davem k nízké brance, tu rozrazil a běžel zkontrolovat, že závodník nepostrádá známky života. Sám si nebyl jist, jestli je schopný něco takového poznat. Trochu ho prohmatal, pod lehkým svrškem ucítil bláznivě tlukoucí srdce. Dal ještě jednu šanci organizátorům závodů, ovšem výsledkem bylo jen další zklamání. Nechali by ho tu bez ošetřovatele v klidu uhynout.

Podebral mladšího pod zády a koleny a s netlumeným heknutím ho zvedl. Ruce a hlava se tím vyvrátily nehezkým způsobem, ale to teď nebylo důležité. Musel ho jen dostat do nemocnice! Díky bohu za to, že tu byl autem a předvídavě ho zaparkoval blízko. Připoutal bezvládné tělo na místo spolujezdce a pěkný mercedes pod jeho rukama ožil. Nejbližší nemocnice byla asi patnáct nebo dvacet minut cesty. Nejen v každé zatáčce raději spolujezdce přidržoval pravačkou na hrudi za látku, protože mu neustále padal.

„Kam jed...em," zabrblal přibližně v polovině cesty spoře oblečený hubendíra, jako by zrovna prožíval nejhorší opici ve svém životě. Bůhví, jestli byl schopen pořádně vnímat, co se kolem dělo.

„Do nemocnice," vyčítavým tónem odpověděl a zapnul blinkr. Chvíli bylo ticho, stáli na křižovatce.

„Tam ne," vydoloval ze sebe ospalec a bojoval s únavou, aby ještě něco dodal.

„Proč?" zeptal se starší, a když nedostal odpověď, netrpělivě otázku opakoval, „proč?"

„Nesmím... mám..." tázaný se zhluboka nadechl, jako by pro něj bylo obtížné vůbec existovat, „dali mi doping." Na semaforu se rozsvítila zelená a zamračený řidič se rozjel a rukama párkrát přehmatal volant zprava doleva a zase zpátky. Na další křižovatce s velkou dávkou nevole otočil směr jízdy a místo do nemocnice mířil k sobě domů.

Následující týden zjistil, že bez práce z domova to nezvládne. Jeho kamarád byl opravdu celou dobu malátný, mentálně slabý a trvale unavený, dokonce občas slintal. Když ho na pár minut vzbudil, vypadal, že má tělo ze želé, už při pár krocích se mu podlamovala kolena – bez pomoci by se svalil na zem jako pytel brambor. Svaly mu nechtěly fungovat, zato jindy se celé rozklepaly, až to vyvolávalo pocit strachu a vzpomínku na číslo na rychlou. Byly to záchvaty breku, zrychleného dechu anebo jen klepání.

„Je mi z tebe zle," polohlasem vzdychnul, když několikaletého přítele ukládal do peřin, „nechápu, proč si takhle ubližuješ." Hrníček s čajem posunul dál od kraje nočního stolku. Mladší už opět budil dojem mrtvoly. Vždy usnul tak rychle.

„Musíš mi to snad dělat naschvál. Víš vůbec, jak moc se o tebe bojím?" pokračoval, protože předpokládal, že si sportovec z celého týdne nezapamatuje ani, co jedl, „jednou ti na trati vystrojí pohřeb. Pak bych musel říkat nějakej proslov." Zamyslel se a prohlížel si tvář s velkými kruhy pod očima a rozcuchanými pačesy.

„Na konci bych se zmínil, že jsem tě celou tu dobu měl rád mnohem víc než jako kamaráda," potichu zamumlal. V hrudi mu srdce trochu zrychlilo, protože to bylo poprvé, co to vyslovil nahlas. „I víc než jako nejlepšího kamaráda."

„Možná by ses pak vyhrabal z rakve a ptal se mě, proč jsem ti celou tu dobu lhal," uchechtl se nervózně při představě, že by ta novinka jeho kamaráda mohla naštvat nebo rozesmutnit. Prohrábl si vlasy a nechal ho v klidu odpočívat. Bylo zvláštní, že neměl ani zvýšenou teplotu.

Práce z domova už byla nedostatečná a on musel spáče opustit na půl dne. Připravil mu jídlo a pití, aby se sám mohl obsloužit, až se probere...

.

...nadechl se a rozlepil oční víčka. Poprvé za dlouhou dobu se necítil pod psa. Připadal si konečně trochu odpočinutý. Jak dlouho vůbec spal? Čtrnáct dní? Měsíc?

Na stolečku na něj čekalo dobré jídlo a voda. Věděl, kdo mu to tu připravil. Je doma? Opatrně vstal z manželské postele, přičemž pocítil ochablost svých svalů. Přesto mu připadalo, že je ve skvělé kondici – jinak by bez svého nejlepšího přítele neudělal ani jeden krok. Nikde ho nenašel, a tak se vrátil k posteli a nabídl si něco na zub.

Jak jedl, vzpomněl si na závody a zachmuřil se nad tím, co obětoval pro své vítězství. Pocit zneužití pro něj nebyl novinkou, ale zároveň se bez něho dosud neobešel. Další, bez čeho by to nebylo ono, byla samozřejmě trapnost. Především vzhledem k tomu, v jaké podobě se vystavil svému kamarádovi. Ač mu mozek pracoval maximálně ze čtvrtiny, pamatoval si dost věcí z posledních pár dní až příliš živě. Například že mu musel starší pomáhat na záchod – díky bohu se do mísy trefil a nenadělal nepořádek... snad. Že mu utíral pusu od slin a zbytků jídla a že ho vlastně i sám krmil. Určitě mu alespoň dvakrát pomáhal se převléct a... hm? Že se mu vyznal?

Zamrkal a přestal žvýkat sousto. Mezitím už zase ležel zavalený peřinou a takřka připravený na další, snad už tedy kratší spánek. Tohle byl jen sen, ne? Ale pamatoval si to dobře... Neměl tušení, že by k němu mohl jeho kamarád něco cítit. Připadalo mu to nereálné. Vždyť pořád střídal různé ženy a... a tak. Tolikrát už v jeho chování hledal náznaky něčeho hlubšího, ale nikdy si nebyl jistý. A vždycky nakonec sám sebe přesvědčil, že mají být jen nejlepší kamarádi. Protože přece střídal holky jako boty.

Možná si myslel, že už je čilý, ovšem každý by po chvilce pozorování shledal, že je stále celkem „opilý". A tak vzal do rukou mobil a napsal jednoduchou zprávu. Pravda, klávesnice se mu pod prsty rozplývala a slévala dohromady, ale to ho nemohlo odradit. Odpověď dostal, teprve když ho někdo jemně vzbudil.

„Vypadáš už líp," přivítal ho hostitel a podával mu sklenici vody, „musíš se ještě napít, vypil jsi toho dneska málo." Mladší se protáhl a loknul si čiré tekutiny. „Něco jsi mi psal, to jsem vůbec nepochopil."

Mladší tedy sáhl po mobilu a společně se na zprávu podívali. Závodník rychle vystřízlivěl. Ta zpráva nedávala nejmenší smysl. Byla na tom tak špatně, že se ani nešlo bát o jejího autora.

„Takže co tam mělo být původně?" pozvedl zvědavě obočí starší.

„No..." zamyslel se tázaný a cítil, že mu rudnou tváře a uši. „Pokud to mám říct upřímně... slyšel jsem, co jsi mi řekl. O tom pohřbu a tak... Ptal jsem se, jestli je to pravda, protože... by to pak bylo oboustranný."

Kamarád na něj jen němě koukal. Zpracovával to v hlavě. Nejdřív se vyděsil, ale pak byl hlavně překvapený. Oboustranné? Takže on ho měl taky rád víc? Romanticky?

„Byla to pravda...?" dovolával se mladší nervózně odezvy. Uši už měl rudé jako tasmánský čert. Někde vzadu v hlavě, než jeho společník odpověděl, se mu propojila ta červená s mnoha případy předtím. Dělo se mu to vždy, když vzpomněl na své opravdové pocity vůči nejlepšímu příteli.

„Jo," vyhrkl hostitel a několikrát zamrkal.

„Ale proč jsi nic neřekl?" nechápal.

„Nevím, bál jsem se, že nám zničím vztah," řekl pravdu starší.

„A ty ženy?" zkoušel ho podezřívavě druhý. Nebýt jich, dávno by zariskoval a vyznal se mu ze svých citů.

„Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že chci nějakou ženu, ale s žádnou to není takové, jako s tebou," přiznal pravou barvu viník. Bylo těžké uvěřit, že si zrovna tohle jeho kamarád zapamatoval.

„Díky, že ses o mě postaral," odkašlal si host, protože neměl, co by na to řekl.

„Není vůbec za co, není to tvoje vina," řekl starší a chtěl položit ruku na jeho břicho, skryté pod peřinou. Neudělal to. Dělal to dosud, bylo to normální. Teď už ne, bylo by to akorát trapné.

„Ale je, jenom..." zadíval se mu do očí přítel, který ho měl rád víc, než se na přátele sluší. Oběma se rozběhlo srdce a pocítili nutkání být si blíž. Jeden ke druhému se nahnul a jemně ho políbil. Samozřejmě to byl ten, co vždycky riskuje. Starší by si to iniciovat nedovolil.

Rudé uši se znovu objevily na scéně. Závodníkovi se zadrhl štěstím dech, ale nedal to na sobě znát. I starší byl ale nezvykle strnulý.

„Hele, pokud jsi to ale udělal jenom, aby ses odvděčil, že jsem se o tebe staral, tak to jsi neměl," doloval ze sebe nesměle starší, „už jsem řekl, že v pohodě."

„Ne, tak to není!" bránil se pohotově mladší, „taky tě mám rád přece." uchechtl se.

„Oh, já tomu nemůžu uvěřit," přikryl si oči rukou starší, ale hned ji namířil na druhého, „vždyť jsi ale nikdy nic nezkoušel... byl jsi ten nejvíc hetero kámoš z mých hetero kámošů!" To oba trochu rozesmálo.

„Prosím tě, máš tu čest s figurkou nelegálních závodů, musíš počítat s potlačenými emocemi a hereckými výkony na oskara," zavtipkoval mladší a ukázal své herecké výkony prohlížením svých nehtů. Znovu se oba zasmáli.

„To jako vážně?" plácl se do čela hostitel. Celou tu dobu... ježíšku na křížku.

„Jo, ale teď bych si dal ještě šlofíka..." odmávl dosavadní konverzaci závodník a mobil odložil zpět na stoleček, aby ho při spaní neshodil.

„Bože, s tebou je teda pořízení," bědoval jeho kamarád.

„Neboj, pak už vypadnu k sobě domů," zachumlal se do peřin.

„No dobře, dobře," uchechtl se starší. Políbil ho na čelo a rozvalil se na druhou stranu postele.