Probudilo mě zaskřípání postele a kroky. Otevřel se vchod do chatky a kluk shora, co spal se mnou na palandě, za sebou opatrně docvaknul dveře. Plížil se ven skoro každou noc. Nechal jsem to být a znovu šel spát. Probral jsem se znovu a stále byla tma. Hrklo ve mně, když jsem si všiml tmavé siluety, sedící uprostřed chatky mezi palandami.

„To jsi ty, Ríšo?" zašeptal jsem a on se na mě otočil a v odpovědi zahučel krátké hm. Objímal se rukama a hlavu měl sklopenou, jako kdyby sledoval podlahu. „Nechceš už jít konečně spát?"

„Starej se o sebe," pohodil ke mně hlavou a zněl nekompromisně. Mluvil takhle často s vedoucími tábora. Protočil jsem oči a obrátil se k němu zády. Byl jsem moc unavený na to, abych si to bral osobně.

„Kluci, vstáváme, jo? Viléme, Ondro, Adame," poplácával nás po peřinách postupně vedoucí naší chatky, „máte tady Richarda?" Jeho přikrývce se vyhnul a jen si stoupl na špičky, aby nahlédl nahoru. První ráno náš spolubydlící ztropil pěkné divadlo, když ho vzbudila ruka na peřině. Pak se zdejchl do lesa za chatkami, myslím, že tam kouřil. On kouří vlastně vždycky, když k tomu dostane příležitost – a přitom je mu čtrnáct.

„Jsem tady," zamručel hlas nade mnou unaveně.

„Paráda," oddechl si dospělý, „tak ať jste na snídani včas. Richarde, ty taky přijď, i kdybys nechtěl jíst." On Ríša si obecně mizel, kdy se mu zachtělo. Nikdo z nás by se nedivil, kdyby ráno neležel ve své posteli a místo toho se potuloval venku. Na některá jídla také odmítal chodit, přestože jindy přišel a třikrát si přidal. Vyžadoval velmi individuální přístup.

Všichni až na něj jsme začali vstávat. Nechápu, proč v noci nespí, když pak dospává ve dne. Převlékl jsem se a stavil se po cestě k jídelně v umývárně, kde jsem si omyl obličej. Adam a Vilém, kteří si čistili zuby před snídaní, se ke mně přidali a spolu jsme si sedli ke stolu. Oni dva byli nejlepší kamarádi, takže jsem v konverzaci trochu zaostával, ale nevadilo mi to. Ne vždy jsem se potřeboval přímo účastnit dění, abych se cítil spokojeně.

„Kluci, prosím vás, nevíte, jestli už Richard vstal nebo ne?" vyrušil nás v půlce jídla vedoucí Hříma – ten, co měl na starosti naši a vedlejší chatku. Všichni jsme sehraně pokrčili rameny.

„Ondro, doběhl bys pro něj, prosím?" požádal mě a já se se semknutými rty zvedal z místa. Ví, že jsem kliďas a udělám, o co jsem žádán, aniž by mi to zas tak vadilo. Ale je pravda, že Ríša je naším břemenem, když s námi bydlí. „Děkuju, seš skvělej."

„Ríšo, jsi tady?" vhlédl jsem dovnitř. Jeho peřina visela z půlky z jeho postele, z čehož šlo poznat, že už vstal. Povzdechl jsem si. Takže bude buď v lese, nebo někde v háji. Obešel jsem chatku a stoupal do kopce mezi stromy. Rozhlížel jsem se, ale mířil jsem ještě dál. Byla tam cesta, za níž jsme nesměli. Za tu on lezl pořád. Stanul jsem na ní a teprve potom věnoval plnou pozornost tomu, co vidím, abych ho našel. Všiml jsem si polonahého chlapce, jak sedí na kmeni a s někým volá. Postupoval jsem blíž a nedalo mi to, musel jsem odposlouchávat jeho hovor. Nakonec jsem mu ale nic nerozuměl. Dva tři dny zpátky kluci vyprávěli, že ho viděli u telefonu brečet.

„Ríšo," vyslovil jsem nahlas, když nás dělily už jen tři metry. On se na mě obrátil a přiložil k ústům ukazováček. Byl rozespalý, měl na sobě jen trenýrky a do kůže se mu otlačila peřina.

„Takže u ní nemůžeš spát?" zeptal se hlasu v telefonu trochu zklamaně, „jenom proto?" Chvíli bylo ticho a on poslouchal. Začal si prohlížet nohy a lehce vyhrnul nohavici trenek. Díval se na kůži, jako by tam něco četl. Promnul lem a stiskl ho, načež odvrátil pohled vzhůru. „Hm, hmh... tak já ti večer zavolám, jo?"

„Ale chci, abych věděl, jak se doma máš," nasadil trochu povzbudivý tón a zahákl si volnou ruku za rameno. Měl poměrně vypracované tělo, ale ne to štíhlé, spíš takové silnější. „Hm, klidně, tak čau."

„Co chceš?" obořil se na mě o poznání hlubším hlasem.

„To, co vždycky, máš jít na snídani," pohodil jsem rukou, „ani nemáš bejt tak daleko v lese."

„Jo, furt," otráveně se začal zvedat. Měl dvě nálady. Na hovno a otravnou. Otravná spočívala v tom, že jeho hlas nabral na síle, jeho činy byly ztřeštěné a každý musel vědět, co za pitominu zrovna vymýšlí. Dal by se považovat za šaška tábora. Všichni ho tak brali. „A neříkej mi Ríšo."

.

„Hoši, dám dvacku každýmu, kdo seskočí do vody z tamtý větve," ukázal na strom u rybníka, k němuž jsme chodili každé druhé dopoledne. Všichni se začali hádat, jestli ta větev někoho vůbec udrží.

„Tak skoč ty!" obrátili kluci proti němu, „jo, zkus to nejdřív sám!" On se zadíval na strom a pokrčil rameny.

„Tak se dívejte, bude to hračka," přiklusal ke stromu a zkontroloval, že v nejbližším okolí není žádný vedoucí. Vyšplhal po několika větvích trochu výš, kde bylo potřeba přeskočit ještě na další. Dostal se tam celkem v pohodě, ale sedřel si u toho stehno víceméně na vnitřní straně. Všichni mu fandili, ale zároveň se v hloučku ozývaly i věty jako „to je blázen", „on musí bejt fakt retardovanej" a „on udělá všechno pro trochu pozornosti".

„Myslíte, že mě to udrží?" zavolal k ostatním s provokativním úsměvem, stoupl si tam jednou nohou a rozhoupal větev. Kluci se sázeli, jestli jo, nebo ne.

„Richarde!" vyrušil nás ženský hlas a všichni jsme se podívali na nejmladší červenovlasou vedoucí, „slez okamžitě dolů!" I mezi dospělými se o něm hodně mluvilo, v podstatě si s ním nikdo nevěděl rady.

„Už jdu!" křikl nazpět bez bázně a celou svou vahou se na vratký kus dřeva posadil. Za nesouhlasného dívčího ječení a souhlasného chlapeckého vřeštění se posouval dál a dál. Do vody to měl asi tři metry, což bylo nebezpečné samo o sobě. Všichni už viděli, že ho čím dál tenčí větev neudrží, ale on se nezastavil. Pak pod ním najednou něco hlasitě luplo a on sletěl dolů. Když se vynořil se smíchem na rtech, zamával nám. Protože si nesundal tričko, měl ho celé promáčené a lepilo se mu na hruď. Neměl ji nijak vyrýsovanou, ale síla z ní čišela.

Dal si načas, než vystoupal až ke břehu, kde ho chtěla nasupená vedoucí odchytit a odvést za ostatními. On se pořád smál a moc si jí nevšímal, dokud ho nemínila vzít za předloktí. Ucuknul a zavrčel na ni, ať se ho opováží dotknout. Ji to nakrklo, ale už na něj ruku nevztáhla. Mezitím přiběhl Hříma se zdravotnicí a oba nadávali. Zdravotnice se hned chtěla ujmout poměrně velkých škrábanců, ale Ríša si dupnul a nakonec ho nechali všichni být. Vyhubovali mu a zakázali koupání. My, jeho spolubydlící, jsme dostali za úkol ho hlídat, že do vody nevkročí. Toho jsme se bát nemuseli, protože po chvíli zase někam zmizel.

I já se vypravil kousek dál, chtělo se mi na záchod. U chatek byla lepší umývárna, ale tahle se taky dala přežít. Kupodivu Ríša nešel kouřit za starou budku na druhé straně rybníka, jak jsem se domníval, kouřil tu před vchodem k záchodům. Nahlížel dovnitř, ale ani se nehnul.

„Jdeš si to omejt?" ukázal jsem na jeho šrám na noze, když jsem procházel kolem. Měl od kůry sedřené i břicho a ruce, ale očividně mu to bylo jedno, páč se beze slova sebral a odešel.

Na obědě ho Hříma posadil k nám a varoval ho, že odejde teprve s námi. Přehlížel všechny ty cigarety v našem pokoji a obaly od nich v koši, ale nedovolil, aby jeho svěřenec kouřil místo jídla, ať už do sebe něco dostal, nebo ne. A on zrovna teď moc nejedl. Místo toho hlasitě popisoval, jak poprvé s kamarády řídil auto na dálnici, bez řidičáku. Když ho ale Franta, sedící vedle něj, chtěl poplácat po zádech, hrubě ho odstrčil a na chvíli se naštval. Hned však zase najel do starých kolejí a smál se.

Jeho nedůtklivost v mých očích nebyla na místě. Nemělo by takové číslo milovat dotek? Brát kámoše za ramena, plácat je, dávat jim ze srandy pohlavky a nechat je dělat to stejné? To všechno k hloupému chování přece patří.

„Hej, ty už máš snědeno, tak jdem?" všiml si Ríša Adamova prázdného talíře a vyzýval ho k odchodu, neztráceje dobrou náladu. Adam vypadal, že by si dal šlofíka, tak odnesl talíř a skleničku a dobrovolně se s Ríšou odebral do chatky. Zbytek kluků si výtržníka vzal do huby a do pěti minut zase řešili, že ho ještě nikdo neviděl v umývárně. Jo, zuby si čistil za chatkou, chcát chodil taky tam. Nesprchoval se. Když už se mi to nechtělo poslouchat, sebral jsem se a šel po obědě do lesa. Ne že bych byl spokojený se vší tou pastou a chcankama nedaleko našeho okna, ale nebavilo mě pořád poslouchat to samé. Jako kdyby to mělo něčemu pomoct.

Za nějakou dobu se v lese mezi chlapci uspořádala soutěž, kdo se nejvíc krát trefí do stromu šiškou. Ríša samozřejmě nesměl chybět. Řehtal se, jak nahlas jen uměl. Sledoval jsem je z nízkého pařezu, protože jsem se do něčeho takového nepotřeboval zapojovat – netrefil bych ani kamion. Přišla řada na jednoho mladšího kluka a já si všiml dalšího z řady Ríšových výpadků. Občas, když mu nikdo nevěnoval pozornost, se na minutku zahleděl kamsi do dálky, nebo pod svoje nohy, jako kdyby úplně ztratil náladu se bavit. Prostě jen čuměl, než se pomalu rozhýbal a naladil na svoje ztřeštěné rozpoložení. Je tak zvláštní...

„Hoši, jdu si zakouřit," oznámil za chvilku a s úsměvem odcházel, zatímco už vytahoval krabičku s cigaretami a zapalovač.

„Ty seš debil," zavolal za ním ještě někdo a nebylo poznat, na co kluk narážel a jestli to bylo myšlené vážně. Ríša se za ním jen krátce ohlédl a bez komentáře pokračoval. Pozoroval jsem, kam jde. Vydal se výš do lesa a udělal si pohodlí zase na tom stejném pařezu jako ráno. Po chvíli jsem se zvedl ze svého dřevěného křesílka a mířil za ním. Nevěděl jsem proč. Asi, že byl zrovna sám a já svým způsobem taky.

Koukal na mě, když jsem se ploužil nahoru, ale nic neřekl. Usadil jsem se na pařez kousek pod ním a koukal dolů stejně jako on, aby si nemyslel, že ho sleduji. A tak jsme tam seděli a potichu oba jen přemýšleli.

„To nejsi ty, že jo?" zeptal jsem se po několika minutách vytrvalého mlčení a natočil jsem se k němu bokem.

„Jako kdo?" nechápal a já se podíval na malý klacík ve své dlani.

„Ten hlasitej kluk, co dělá kraviny," nechal jsem viset ve vzduchu.

„Tsch, to jsem přesně já!" odfrkl si s tím svým světoborným úsměvem. Předvídal jsem, že odpoví něco takového.

„A to ti nevadí, že si o tobě lidi myslí, že seš hloupej?" On potáhl a vyfoukl kouř.

„Je jednodušší dělat, že nevidím, jak mě ostatní pomlouvaj," odpověděl beze srandy, ale ne přímo vážně, „je to lehčí, dělat blbosti a bejt hloupej, než myslet na nehezký věci."

„Stejně na ně ale myslíš, ne?" pohled jsem vrátil ke klesajícímu kopci, abych nám oběma dopřál trochu odstup. Zavládlo ticho, a když jsem se na něj podíval, on si prohlížel své kraťasy.

„Proč mě pořád tak sleduješ?" zeptal se místo odpovědi, ale kupodivu se po mně těmi slovy neoháněl, jako když jsem ho otravoval.

„Protože jsi zvláštní," odvětil jsem popravdě.

„No a? Všichni vidí, že jsem divnej a zaostalej," o pařez zničil zbytek cigára a nechal ho vedle sebe ležet. Díval jsem se před sebe.

„Myslím, že něco skrýváš," zamumlal jsem a píchl klacíkem do jehličí u svých nohou. Stihl jsem ho poklidně z jednoho konce na druhý zpřelámat a stále bylo ticho.

„Myslíš si to správně, tak mě už teď můžeš nechat bejt," konečně se ozval. Rozhazoval jsem jednotlivé úlomky jeden po druhém kolem sebe.

„Proč nesneseš, když na tebe někdo sahá?" udělal jsem přesný opak toho, co po mně chtěl.

„Nesnáším to," v podstatě zopakoval, co jsem řekl já.

„Jo, ale proč?" podíval jsem se na něj s posledním odhozeným kouskem klacíku a naše oči se setkaly. Ani jeden jsme neuhýbali, dokud on nemrkl a nepřesunul tak panenky k sobě.

„Protože to musím doma trpět," zabrblal, opřel se rukama o roh pařezu za sebou a zvedl zrak ke korunám stromů, „už jsi měl někdy něco v zadku?" Zavrtěl jsem hlavou.

„Bolí to," napověděl mi tiše. Tušil jsem, že je to zlé, ale nedokázal jsem pochopit, o čem přesně mluví.

„Vím, že to nikomu nevyžvaníš," znovu jsme se setkali očima, „jsi první, komu jsem to řekl."

„Co jsi měl v zadku?" zeptal jsem se hloupě a on se zamyslel.

„Prsty, penis, mrkev," odříkal první, na co si vzpomněl, „už nevím. Je toho hodně."

„Kdo ti to udělal?" zamračil jsem se soucitně. Takže opravdu myslel...

„Táta," odpověděl na rovinu a natáhl látku kraťasů co nejdál podél stehen, načež jeho ruce sjely mezi nohy a on je tam spojené bezmocně nechal viset, „od malička." Zarazil jsem se a nedokázal tu informaci pořádně strávit. Jeho vlastní táta ho...

„Když se jdu sprchovat, přijde, když usnu, přijde, když-" polknul a ohlédl se dál ode mě, „dělá to i sestře."

„Mrzí mě, že se vám to děje," zamrazilo mě při představě, že za pár dní tenhle kluk přijede domů a bude se to zase celé opakovat.

„Hm," neurčitě zabručel a bránil emocím, aby nad ním převzaly kontrolu.

„Chtěl bych ti pomoct," potichu jsem k němu vzhlédl. On si mě přeměřil nejistým pohledem.

„Mohl bych třeba... hlídat u umýváren, když se budeš sprchovat, aby tam nikdo nešel," navrhl jsem s nádechem povzbuzení, „mohl bych... já nevím. Prostě cokoliv."

„Proč bys to dělal?" pronesl s jakousi životní únavou.

„Proč ne, tak jako tak mě za tebou Hříma furt posílá," stál jsem si za tím. Byl jsem najednou o něco živější.

„Děkuju," zdánlivě bez kontextu zabrumlal, sebral si cigaretu a odcházel pryč. Zůstal jsem tam ještě sedět, přemýšlel jsem o tom.

.

Vzbudilo mě jemné drkání do zad. Posadil jsem se a mžoural na postavu ve tmě.

„Půjdeš se mnou do tý umývárky?" zašeptal Ríša, že jsem mu skoro nerozuměl. Zhluboka jsem se nadechl a malátně se hrabal zpod peřiny. Po špičkách jsme se dokradli až na místo a já se zastavil u vchodu, že budu hlídat.

„Šel bys se mnou dovnitř?" vydralo se z něho.

„Myslel jsem, že tam chceš bejt sám," polohlasem jsem promluvil.

„Úplně sám ne," stydlivě přiznal a čekal, jestli za ním půjdu. Rozešel jsem se tedy dál.

„Tak jak to chceš?" připraven na povel jsem se postavil před jeden sprchový kout.

„Abys na mě nekoukal, ale zároveň byl co nejblíž," zamumlal a rozhlédl se, jako kdyby měl kolem půlnoci někdo přijít. Tak jsem si přišoupl židli a posadil se na ni zády ke sprchovým koutům.

„Ondro?" ozval se, když už se nějakou dobu myl.

„No, Ríšo?" uchechtl jsem se.

„Neříkej mi tak," řekl pevně.

„Co ti na tom tak vadí?" Mám dědu Ríšu a jsem zvyklý používat tohle oslovení.

„Tak mi říká táta, když po mně něco chce," rovnou odsekl a já umořeně zaklonil hlavu.

„Oh, bože," zabědoval jsem, „to je fakt nechutný. Ten chlap je prase." Ríša se nejistě uchechtl. „No, cos chtěl?"

Už jsem se nadechoval, že se optám znovu, když promluvil.

„Chce, abych na sebe sahal," začal vyprávět a mně došlo, že jen touží po tom, aby ho někdo vyslechl, „abych se hladil po hrudi, kouká se, jak si honím... když se mi nepostaví, musím se dotýkat já jeho." Mluvil pomalu, jakoby rozvážně. Tiše jsem seděl se semknutými rty. Zvedal se mi z toho kufr.

„Musím se s ním dívat na porno, protože pak se mi postaví," jeho tón mi prozrazoval všechny ty dosud skryté emoce, „nutí mě objímat sestru, když jsme oba nahý." Hlas se mu zlomil a voda přestala téct. Bylo slyšet jen pár kapek z jeho těla, jak s dopadem pleskají o dlaždice. Chvíli bylo ticho.

„Já nechci domů," kníkl a já si byl jistý, že pláče. Obočí se mi samo svraštilo a koutky se mi stahovaly lítostí. Byl tak bezbranný...

„Já ti s tím pomůžu, vyřešíme to," začal jsem ho uklidňovat, „zavoláme někam, kde nám to pomůžou vyřešit. Nenechám tě v tom, jasný? Ani tvoji sestru ne."

„Když zjistí, že jsem to někomu řekl, pořeže mě," posmrknul chlapec, „ukazoval mi svůj nůž."

„Tak půjdeš k nám domů, aby na tebe nemohl, zavoláme policii," sypal jsem ze sebe ve snaze nám oběma dodat naději. „Slibuju, že ti to pomůžu vyřešit."

Nastalo ticho, rušené jen jeho pláčem a po nějaké době puštěnou vodou. Když Ríša ze sprchy vylezl, už jen posmrkával.

„Občas mě vzbudí, když mě ve spánku svlíká," dodal, k čemu nabral odvahu asi až teď, „někdy slyším sestru brečet v jejím pokoji..."

„Proto skoro nespíš," zamumlal jsem si spíš pro sebe a prohlížel si ho, když si vyndával z malé taštičky kartáček. Drhnul si zuby se zachmuřeným výrazem a na svůj odraz v zrcadle se nepodíval ani jednou. Všechno, co říkal, bylo tak děsivé.

„Pije hodně alkoholu," odevzdaně šeptl a já si uvědomil, že už chvíli do umyvadla jen civěl s kartáčkem v puse jako kus ledu. Čtrnáctiletý kus ledu.

. . .

„Ahoj, Ríšo," usmál jsem se na něj a doběhl výtah, do něhož nastupoval. Taky se na mě usmál.

„Dívej, mám nový boty," ukázal mi značkovou obuv místo pozdravu a zmáčkl tlačítko přízemí.

„Pěkný," pochválil jsem, „ptal ses už, jestli u vás můžu přespat, až rodiče odjedou?"

„Jo, prej můžeš," křenil se na mě a vzal mě za ruku, když se dveře výtahu pořádně dovřely. Díval se mi do očí a já jemu taky. Včera večer mi volal, když ze starého bytu vystěhovali už úplně všechno, že bydlí teda se sestrou oficiálně u naší sousedky.

Jak jsem mu na táboře slíbil, s rodiči jsme přijeli k nim, tajně vyzvedli jeho i sestru a přivezli k nám. Zavolali jsme policii a všechno jim řekli. Spali jsme hodně nocí všichni tři v mém pokoji namačkaní na sebe. Pak se strhl dlouhý stresující soudní proces a řešila se spooousta problémů.

Moji rodiče občas jezdí na dovolené beze mě, když mám školu, a i tentokrát se mě bezdětná sousedka ráda ujala – dokonce i se dvěma dalšími sourozenci. Pořád naříkala, že vždycky chtěla děti, a najednou měla příležitost se jich ujmout. A taky se jí to nakonec podařilo.

„Máš tady čokoládu," otřel jsem mu koutek a uchechtl se, „nerozmazluje vás nějak moc? Já chci taky tolik sladkýho!"

„Chceš aspoň ochutnat?" nahnul se ke mně blíž a teatrálně našpulil rty. Rozesmál jsem se a odstrčil ho volnou rukou.

„Fuj, ty prase!"

Byl jsem jediný, koho se dotýkal vyloženě rád. Brával mě za ruce, kolem ramen, šťouchal mě, nechal se mnou škádlit... cokoliv. Byl jsem jeho nejlepší kamarád do každého počasí. Jeho pokroky mi dělaly ohromnou radost!