Pozn. autorky: inspirováno mou cestou domů kolem jedné/druhé hodiny ranní...

.

Prohlížel jsem si velmi tmavého Inda skrz několik skel. Seděl v autobusu daleko ode mě, ale vlastně přímo naproti. Byl asi o něco starší, nebyl ošklivý, přesto ho sledovat nebylo zrovna vábné. Vypadal zvláštně, hodně jsem se ho bál, ale nemohl jsem od něj odtrhnout oči. Jeho pohled mi naháněl hrůzu, ačkoliv nekoukal na mě. Díval se vpravo, vlevo, ale vždy s mírně skloněnou hlavou. Tvořilo to chladný dojem, násobený sporým osvětlením nočního města, které míjelo kolem. Nejsem zvyklý jezdit v noci, dvakrát jsem se dnes ztratil a na každého druhého člověka jsem si dával pozor, jako by mě chtěl oddělat. Byl jsem vystrašený jako malá školačka.

Odvrátil jsem zrak z autobusu ven, ale dlouho jsem nevydržel. Znovu jsem se vrátil k němu. Připadal jsem si v nebezpečí. Co když si povšimne, že na něj zírám? Co když ho to naštve? Co když je to vrah, který si nenechá líbit ani jeden unavený pohled kluka, co se vrací domů po půlnoci? Co když...

Upřel na mě nelítostné oči černé jako uhel, s bělmem zvýrazněným okolní tmavou pokožkou. Mrkl jsem a rychle se podíval na čas na mobilu. Nestihl jsem zarazit své nutkání a téměř okamžitě jsem vzhlédl zpět. Stále měl na tváři stejný výraz a opět mě zastrašil naprosto děsivými okny do duše. Byla to ta nejzabedněnější a nejméně průhledná okna, co jsem kdy spatřil. Okna do duše vraha.

Tentokrát jsem si dal pozor, abych očima zůstal mimo prostor autobusu. Míjeli jsme budovu, kterou jsem již znal. Na další zastávce vystupuji a kráčím šťastně domů, konečně. Sledoval jsem kanceláře, chodníky a paneláky, vše jsem poznával. Už to mi dodalo naději, že po hodině a půl cesty konečně dorazím, kde jsem měl být už dávno. Lehnu si do postele a budu spát, další ráno nemusím vstávat brzo, takže si odpočinu pořádně... ze zamyšlení mě vytrhlo pozvednuté obočí tmavého vraha naproti. V panice jsem sklopil oči a obrátil hlavu zpátky ke sklu. Srdce mi bilo podobně rychle, jako když jsem dobíhal druhý ze tří autobusů, které mě vezly domů tuto noc. Vlastně ráno.

Autobus ohlásil mou zastávku a zabrzdil. Začal jsem se zvedat s dobrým pocitem, ale zpozoroval jsem, že hned po mně se rozhýbal i vrah. Koutkem oka jsem ho nervózně sledoval, připadalo mi, že i on má oči na stopkách. Naštěstí jsme vystupovali jinými dveřmi. Snažil jsem se předstírat jistotu a sebevědomí, ale jestli mi to šlo, byla věc druhá. Jak jsem vylezl, jako naschvál jsem zjistil, že ačkoliv znám jméno zastávky, po paměti si nevzpomenu, kudy přesně domů. Rozhlédl jsem se, ale kvůli stresu se mi špatně myslelo. Nikdo tam nebyl. Nikdo, jen já a on. A on nikam nešel. Stál tam, ani nevím, co dělal. Neodvážil jsem se na něj otočit úplně. Hledal jsem záchytné body v okolí, díky nimž bych se dostal na cestu, kterou znám lépe. Až když jsem se obrátil jeho směrem, za ním jsem si všiml paneláku, který jsem rozpoznal. Zorientoval jsem se, ale ve chvíli, kdy mi padl zrak na něho, on už se na mě díval. Automaticky pohodil hlavou, aby mu patková ofina nepřekážela. I samotný jeho pohyb mi připadal podivný, jako by i to dokazovalo, že má nekalé plány. Rozešel jsem se k bloku za ním, ale dal jsem si pozor, abych se od něj držel minimálně na vzdálenost jednoho a půl metru. Když jsem procházel kolem, najednou si odkašlal.

„Můžu se zeptat," vytasil řečnickou otázku a já se zarazil v chůzi, ač se mi chtělo naopak utéct. Stáli jsme od sebe třeba dva metry, on však vzdálenost hned zkrátil krokem blíž. Neodpověděl jsem, stačilo, že jsem mu věnoval pozornost. Byl opravdu jako stín, neměl klasickou barvu indického člověka, ale ani typický obličej. Byl překvapivě hezký, ovšem to nic neměnilo na tom, že jsem se modlil, aby zpoza zad nevytáhl pistoli, nedej bože nůž. Jeho pohled stále nevypadal normálně, naháněl hrůzu, byl jen těžko čitelný. A navíc byl vyšší.

„Kam jdeš?" vložil si ruce do kapes u kalhot a pokynul mi hlavou, abych mluvil. Nedařilo se mi hrát, že se nebojím o vlastní život. Nechtěl jsem říkat, že jdu domů, co kdyby mě pronásledoval? Musel jsem rychle zalhat, ale mozek mi nedal na výběr žádné lži.

„Tam," máchnul jsem před sebe a zaslechl ve svém hlase lehký třes, nejistotu, strach. On se mé odpovědi uchechtl a zavřel při tom oči. Bělmo znovu vytvořilo kontrast s jeho kůží a tmou okolo, načež si mě sjel pohledem.

„Vidím," poznamenal nad věcí, čímž mě děsil. Byl chladný jako led a na rozdíl ode mě klidný. Nedalo mi to a skenoval jsem jeho obličej ještě více než v autobusu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. „Mohl bys mě někam navést?"

„Kam?" úsečně jsem vyhrkl a naoko se rozhlédl kolem. Do uličky temnější než jeho oči? Kde přijdu o život? Jen to ne. Aniž bych o tom věděl, po milimetrech jsem se od něho vzdaloval. Snaha dýchat klidně přišla vniveč už dávno.

„Znáš tohle místo?" zkusil to jinak a rozsvítil displej telefonu. Nepatrně jsem uhnul zpátky, když ke mně natáhl ruku. Jakmile jsem fotografii spatřil, oči mi bleskly na jeho tvář a zpátky na mobil. Zavrtěl jsem hlavou a omylem viditelně polkl. To místo bylo nedaleko mého bydliště.

On zařízení vypnul a stáhl k sobě. Zaujatě se na mě ušklíbl. Přimhouřil k tomu oči, jako by ve mně cosi četl. Zamrkal jsem a přešlápl.

„Je něco špatně na tom, jak vypadám, nebo seš takhle podělanej z každýho, koho potkáš v noci?" narovnal se, čímž mi poskytl malinko větší osobní prostor. Jako kdyby se oddálil, aby mi dal najevo, že moje představa o něm je pod jeho úroveň. Znejistěl jsem a cosi začal blekotat. V podstatě jsem mu ani neodpověděl. Přesto mě přerušil dalším uchechtnutím.

„To dělá ta tma, jinak nejsem žádnej gangster," vysvětlil ledabyle a rozhlédl se kolem. Neměl jsem, co mu na to říct, jen jsem valil oči. Byla to trapná situace, ale zároveň jsem si stále nebyl jistý, jestli se o něco nepokouší.

„Vidím, co si myslíš," mávl ke mně rukou, „nejsi první, ani poslední. Jestli se tak bojíš, tak běž, já už to nějak najdu." Znovu pohodil svou patkou v čele, ustoupil stranou a nataženou rukou mě naváděl směrem, kterým jsem se původně vydal. Podíval jsem se na něj ještě jednou a tentokrát jiným pohledem. Kdyby mě chtěl zabít, neudělal by to rovnou? Není vážně jen ztracený, stejně jako jsem já byl pár zastávek zpátky?

„Znám to místo," vypadlo ze mě a sám jsem nevěděl, jestli jsem udělal dobře, nebo ne. V očekávání na mě jen koukal. „Dovedu tě tam, jestli chceš."

„Díky, ale stačí, když mi jenom ukážeš kudy, nemusíš jít se mnou až tam," zavrtěl přívětivě hlavou a chytil se, když jsem se dal do kroku.

„Ne, v pohodě, jdu stejným směrem," řekl jsem a cítil se lépe. Asi jsem se v něm spletl...

„Dobře, děkuju moc. Chtěl jsem jít opačným směrem, takžes mi ušetřil třeba půl hodinové hledání," zasmál se vlastně celkem mile.

„V pohodě," ze strany jsem se na něj koukl a jinak si hleděl svých nohou. Šli jsme potichu a já se cítil lehce provinile. Když jsme přešli silnici, kde nejelo jediné auto, zahnuli jsme vlevo. Byla zima, ale rozhodně mě nenapadlo, že ta mokrá zem bude i zmrzlá. Zničehonic mi podjela noha, zavrávoral jsem a seknul sebou jak široký tak dlouhý. On se tomu zasmál a sklonil se nade mnou, nohy u mé hlavy.

„Žiješ?" napřímil se, postoupil vedle a napřáhl ruku, že mi pomůže. Přijal jsem přátelské gesto a oklepal si oblečení. Proč se takové věci vždycky stanou mně?

„Asi jsem si narazil kostrč," zaskuhral jsem a velmi opatrně se rozešel dál.

„Auu," ukázal svůj soucit ten kluk a hned na to mu nohy sjely podobně, jako mně prvně. On to však ustál a upřímně se rozesmál. Přidal jsem se, protože ze mě všechen zbývající strach vyklepla tvrdá zem. Pokračovali jsme opět v tichu. Nebylo dusné, ale trošku trapné ano.

„Promiň, jestli jsem tě urazil," zamumlal jsem po chvíli. V periferním vidění se na mě zkoumavě díval. „Nejsem zvyklý být v noci někde pryč."

„V pořádku," poklidně odvětil, „chápu, že to mohlo být nepříjemné. Spousta lidí se mě při tmě bojí. A nebo na mě koukají jako ty."

„Jak jako?" uniklo mi.

„No jako že jsem něco divnýho," pokrčil rameny, „nedělej, žes mě v tom buse neviděl." V hlase mu hrál smích.

„Promiň," znovu jsem se omluvil. Styděl jsem se za své jednání. Očumoval jsem ho fakt nenápadně.

„Dobrý, dobrý," odmávl to rukou ve vzduchu jako otravnou mouchu a mně ten pohyb na sebe strhl oči, „taky se občas některých lidí bojím."

„Co to bylo? Viděls to?" chytl jsem mu ruku a podíval se zblízka. Přísahal bych, že mu při máchání mezi prsty prolétly malé jiskřičky!

„Co? Ne, asi se ti něco zdálo," vytrhl ruku z mého sevření a zavrtěl hlavou, „to je těmi lampami."

„Ne, to vypadalo jinak," přesvědčoval jsem ho a natahoval k němu své paže, „tak to udělej znova." Odmítl s výmluvou, že nebude jako blbeček mávat, a já se na něj nevěřícně zamračil. „Jestli to nic nebylo, dokaž to, udělej to znova a já zmlknu. Jednoduché jako facka."

„Ježíš, Vojtooo," vzdychnul dlouze a já se zarazil a úplně zastavil. On se na mě tázavě otočil.

„Neřekl jsem ti svoje jméno," upozornil jsem ho se založenýma rukama a srdeční tep se mi připravoval na útěk. Třeba je to vážně vrah a jde přímo po mně!

„Ou... přešlap," okomentoval si pro sebe a pohodil klasicky hlavou. Podrbal se na zátylku, jako by přemýšlel.

„Ehm, promiň, to je složitá situace," zamumlal, ruce otočil dlaněmi vzhůru a nechal je bezradně klesnout k tělu, „těžko se to vysvětluje, neměl bys to vědět..." provinile se na mě podíval a hned zase pohledem klesl na své nohy.

„Co bych n-"

„Počkej chvilku, ticho," přerušil mne pohotově a prohrábl si vlasy. Zmlkl jsem, překvapen tak nepředvídatelným chováním. Co to sakra má znamenat? Mám se teda bát, nebo ne? Odpověď ležela nehmatatelná kdesi ve vzduchu a znal ji jen on. Dlouho ji tam nechal viset, než pro ni konečně sáhl.

„Fajn, fajn, určitě by se to nestalo, kdybys byl nebezpečný," uklidnil se naposledy polohlasem a já mykl obočím. Já jsem tu ten nebezpečný? Dělá si ze mě dobrý den?

„Tak jo, ukážu ti to," zamáchal lehce dlaní tam a zpět a opravdu jsem spatřil proplétající se jiskřičky. Otevřel jsem pusu, ale nic jsem neřekl. To on má co vysvětlovat.

„Jiskřičky," zopakoval po mně pojmenování jevu s ukazováčkem a prostředníčkem naznačujícími, že mě cituje. Nervózně se u toho zasmál. „Prostě... to tak je, nevím, co ti k tomu mám říct. Občas se zapomenu ovládat."

„Takže to umíš sám od sebe?" paže jsem uvolnil z hrudi a chytl se popruhu u batohu.

„Víceméně," zakvedlal rukou a tentokrát bez toho zjevení. Nechápal jsem. Co mi tím chce jako sdělit?

„Dá se říct, že mám ,nadpřirozené schopnosti'," znovu citoval něčí slova a já vykulil oči. Nezněl moc jistě, ale důkaz mi dal.

„Jaký? Jaktože znáš moje jméno?" doptával jsem se dychtivě. Moc se mu nechtělo mi to prozrazovat.

„Jméno prostě vím, když se na tebe kouknu. A jinak mám jen pár schopností, nic úžasného," strčil ruce do kapes a zhoupl se v kotnících. Pohodil hlavou.

„Jaký schopnosti?" dožadoval jsem se přesné odpovědi.

„Mám prostě takový cit vůči ostatním lidem. Moje výjimečnosti se odvíjí od vztahů a citů," zabrblal a já ho gestem donutil pokračovat. „V naší rodině má každý něco."

„No a co máš ty přesně? Chci to vidět!" nedočkavě jsem se usmál. Usmál se nazpátek, ale jen krátce.

„No, například tohle," lusknul dlouhými prsty, kolem nichž jako by vybuchl miniaturní ohňostroj, „to už jsi viděl. Má to víc podob. Pak... jo." Přišel na další schopnost.

„Když si stoupneš blíž, spíš se mi to povede, ale nezaručuju, objevil jsem to teprve nedávno," symbolicky mi pokynul, abych přistoupil, což jsem bez váhání učinil, „neuhýbej očima." Soustředěně se mi podíval hluboko do panenek. Chvilku se nic nedělo, ale poté mě zašimralo v břiše. Těžko říct, jestli to bylo součástí té schopnosti. Udělalo se mi najednou prázdno v myšlenkách, byl jsem klidnější a klidnější. Úplně mi vybílil mozek. Těsně před mým kolapsem, či transem, či co mě čekalo na konci, se mi vrátilo myšlení do hlavy a mně spadla brada.

„Wow, co to bylo?" celý paf jsem chtěl udělat krok dopředu, přičemž se mi trochu zamotaly nohy.

„Ne tak rychle, nech to odeznít," s roztomilým smíchem v pozadí mě zdržel na místě.

„Promiň," uchechtl jsem se potichu.

„Dokážu se napojit na nervový systém ve tvém těle, nebo tak nějak obecně na tvůj vnitřek, nevím, kam přesně až sahá moje síla. Skoro jsem tě vypnul. Dalo by se to nazvat meditací," zkráceně vysvětlil, „právě vztahy ve mně hodně budí ty schopnosti, proto mi ujely ty jiskřičky. To jméno bylo jen z nervozity. Každopádně nejlíp se mi pracuje buď při doteku, nebo aspoň při očním kontaktu."

„Aha," zpracovával jsem informace, „to je hustý!" On se tomu uchechtl.

„Moje rodina by s tebou nesouhlasila, jsem pro ně ,moc naměkko' a ,příliš romantický, málo použitelný'. Existuje určitý předpoklad, že ještě nějaké výjimečnosti objevím, až se s někým poprvé vyspím nebo třeba políbím, ale to se v blízké době nechystá," zasmál se upřímně.

„Počkej, to je jako všechno? Jenom jiskřičky a meditace? A jména?" podivil jsem se.

„No dovol?" uchechtl se naoko dotčeně, „jenom? Je to víc, než máš ty. A navíc to není všechno. Jestli se nepletu, a v tomhle se opravdu moc často nepletu, ty seš na kluky. Záleží ti hlavně na osobnosti člověka, lehko si nacházíš přátele, protože se s tebou dobře povídá. Teda aspoň za dne. Na druhou stranu často lžeš, a když tě člověk trochu naštve, máš tendenci mu to dát sežrat. Rád vidíš lidi se smát, protože tě to hodně rychle nakazí, ale stejně rychle tě nakazí i jiné emoce. Jsi dobrý týmový hráč, ale jen do momentu, než je tvůj tým slabý a musíš ho tahat. Máš kolem sebe naprosto zásadní lidi, to bude předpokládám rodina. Na té ti hodně záleží a kdokoliv ji jakkoliv poškodí, je nenávratně vykuchán za živa. Rozhoduješ se často podle nálady. Mám pokračovat?" Mrkal jsem na něj jako kdyby mě uhranul.

„Není třeba," slyšel jsem svůj o poslední zbytky ega obraný hlas. To bylo... velice osobní.

„Spletl jsem se v něčem? Teda krom toho, že se ti příčí, jak upřímný jsem byl. Moc se ti nechce se otevřít té pravdě, co?" pohodil hlavou a já neměl slov. Ano, cítil jsem jakýsi obranný mechanismus ve své mysli. Chtěl jsem namítat, že tohle a tamto a že přece... jenže ona to vážně byla pravda. Pravda, na kterou jsem nebyl hrdý.

„Můžu taky tak trochu ovládat hormony, vnímej," podíval se mi do očí a mně se stáhlo břicho, jak se mi vylil adrenalin.

„Dobrý, stačí, stačí," zastavil jsem ho lehce utrápeně, „vždyť mě zničíš."

„No co, tobě se to zdálo málo," zanotoval nevinně a bylo vidět, že se docela baví.

„Jo, promiň," spěšně jsem se omluvil s úsměvem na tváři, „tak mě nemusíš hned zabíjet zevnitř, ne?" On se zakřenil.

„Zajímá tě teda ještě něco, nebo ne?" pohybem naznačil, že bychom se měli znovu rozejít k cíli, než zamrzneme do země. Popoběhl jsem si k němu.

„Nevím, připadá mi, že mě máš úplně pod kontrolou, je to děsivý," řekl jsem. Vážně: zná můj charakter, umí mě vypnout, nabudit, de facto si hrát s mojí náladou, možná i samotnými myšlenkami, jak se mu zachce. Jak se tomu můžu bránit?

„Jo, ale ty jsi teď kromě příbuzných asi třetí člověk, co o mých výjimečnostech ví, jinak je nepoužívám. A asi ti nemusím připomínat, že jestli se to dozví někdo další, budeš mít vroubek u mé rodiny. A to nechceš – zvlášť můj druhý starší bratr má docela... násilný dar," upozornil mě. „Navíc já nejsem zlomyslný, zacházím se svými výjimečnostmi opatrně a s citem."

„Tohle nebylo moc s citem," poznamenal jsem vysmátě, „nebo se soucitem ne. Ale docela by mě zajímalo, co ještě svedeš. Nemusíš to na mně hned předvádět, ale říct bys mi to mohl."

„Klidně, tak počkej," dlouze zavzpomínal, „cítím, když člověk lže. Přibližně odhadnu, jak se kdo cítí, nebo jaký vztah má s kým. U většiny párů na tom vztahu vždycky jednomu záleží víc než druhýmu. To taky poznám. Za život jsem si všiml jen několika málo párů, které by to měly pade na pade. Pak hodně silné emoce vycítím naprosto přesně i na dálku. I když tohle je zrovna schopnost, které bych se s radostí vzdal. Pokud nejsem nucený soucítit s někým, koho ani neznám a on je hodně smutný, nebo mě někdo neruší neukočírovanou zlostí, tak aspoň narazím na erotiku. Fuj, tomu se brání jenom těžko. To se stalo asi před týdnem. Na záchodech." Otřepal se, aby na to zase zapomněl.

„Ty kráso. Ale jak to myslíš, že se tomu brání těžko?"

„Ve společnosti se snažím zbavit se svých výjimečností, odvádí moji pozornost. Samozřejmě, že někdy si nemůžu pomoct třeba ze zvědavosti, ale jinak žiju život stejně jako normální lidi. Potlačím tuhle svoji část a dělám, že neexistuje. Ale čas od času se dostanu do zvláštní situace, jako teď s tebou. Trochu jsem se uvolnil a navíc jsem navazoval nový vztah. Něco ve mně využilo příležitosti a rozhodlo se, že zrovna ty budeš vědět, že nejsem normální," polopatě mi to ujasnil. Pokýval jsem hlavou a při poslední větě mě z neznámého důvodu znovu zašimralo v břiše.

„Ale nepovídej, to máš motýlky opravdu tak často? Známe se sotva čtvrt hodiny," hned si toho všiml a já si připadal odhalený. Tváře mi zrudly. Vždyť on vlastně ví, že jsem teplej. Budu teď vypadat směšně a on si bude myslet, že se mi líbí.

„Ne, jo," zakoktal jsem se, „mohl bys mě neanalyzovat, prosím?"

„Mohl," odpověděl krátce, načež dodal, „ale moc se mi nechce. Probudil jsi ve mně touhu používat svoje výjimečnosti."

„Já? To si máš hlídat ty, za to já nemůžu," ohradil jsem se. On mi ale připomněl, že jsem po něm ta kouzla chtěl, čímž mě stáhl zpátky na zem. Jo, měl opět pravdu.

„No ale už jsi mě potrápil, můžeš to zase všechno vypnout," podal jsem mu zjednodušený příkaz, jemuž on se uchechtl.

„Takhle to nefunguje. Představ si, že hraješ fotbal, dostaneš se do toho a najednou ti trenér řekne, že si máš jít sednout na lavičku," trefně přirovnal svou situaci ke sportu.

„Hele, fakt toho nech," strčil jsem do něj, protože si zjistil, že mám vášeň pro fotbal. V moment doteku jsem však dostal ránu jako z ohradníku.
„Au, co to jako bylo?!" zatřepal jsem rukou a on se začal smát.

„To nebylo naschvál," dal dlaně před sebe, jako by se bránil, „vidíš, už to ve mně pracuje. Teď se toho zbavím, jen pokud se rozhodnu sám sebe mučit."

„No, s chutí do toho a půl je hotovo," vysmál jsem se mu. Jak zbytečné obavy jsem z něj měl, když jen seděl v autobuse!

„Ne, díky, hezky si to vychutnám," sáhl na mě a já dostal další ránu. Ruce mu jiskřily, aniž by jimi výrazně hýbal. Vypadal šťastněji.

„Jau! Nesahej na mě!" sklonil jsem se před jeho druhým ukazováčkem, který ke mně mířil. Rozběhl jsem se vpřed a on hned za mnou. Mé osvalené nohy mi najednou byly k ničemu, protože se mi rovnovážné ústrojí převrátilo naruby a já sebou nekontrolovatelně švihl na chodník. On mě doběhl a udýchaně, ovšem s vráskami radosti se mi omluvil. Podal mi ruku a já ji přijal, než jsem si vzpomněl, že by to mohlo bolet. K mému údivu to však nebyl ten případ, naopak mi to bylo velice příjemné, šimralo to. On mě rovnou i oklepal na zádech, díky čemuž jsem si potvrdil, že to opravdu šlo z něho.

„Seš pro mě nebezpečnej," osočil jsem ho, „už podruhé jsem spadl."

„Ale teď to nebolelo," prozradil mi jakoby mimochodem a já si uvědomil, že měl recht.

„Díky," zasmál jsem se, „a teď už toho fakt nech."

„Ach jooo! Takhle sám sebou jsem se necítil už strašně dlouho," poznamenal rozjařeně a promnul si u toho obličej. Znovu jsem pocítil motýlky a automaticky jsem odvrátil pohled. On se na mě naopak podíval.

„Ohoho a tohle jsem já už vážně nebyl, tím jsem si jistý," ukázal na moje břicho, čímž docílil, že jsem si ho zakryl.

„Hej!" obořil jsem se na něj. Není fér, že mě takhle čte, je to ponižující! Samozřejmě i to mi do krve poslalo další dávku adrenalinu, ale tentokrát šlo o čistý stres.

„Jo, jo, klídek, klídek," odpověděl na pokles v mé náladě. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a pomalu vydechoval. Opět jsem spatřil jiskřičky na rukou a z pusy mu při výdechu šel jakýsi magický obláček, v němž se také třpytily nějaké malé částečky. I mně se podařilo se zklidnit.

„Tak jo, už jsem v cajku," řekl, když otevřel oči. Odkýval jsem mu to a rozešli jsme se potichu dál.

„Jak daleko to ještě je?" zeptal se po chvilce, aby nad námi nebyla přikrývka ticha.

„Támhle na konci zabočíme doprava, pak chvíli podél toho baráku a za ním vlevo. Tam je to nějaký třetí vchod," ukázal jsem dopředu, „proč tam vůbec jedeš takhle v noci?"

„Bydlím tam," odpověděl stroze.

„A neznáš cestu..." naznačil jsem mu ironicky.

„Když se o nás dozví někdo se špatnými úmysly nebo prořízlou pusou, stěhujeme se, často i hodně daleko. Moje práce – a to je asi to jediné, co ostatní ocení – je přesvědčit se, že po nás nezůstane žádná spoušť. Je to náročný, a i když se za těmi lidmi, co toho ví moc, vydám ráno, dojíždím do nového domova pozdě. Všechno se to děje během jednoho dne. Jsme tam," luskl prsty, „nejsme a nikdy jsme nebyli. První mladší bratr má problémy se udržet na uzdě, takže se předevčírem zase popral. Viděla to půlka jeho školy."

„První mladší bratr? Kolik vás je?" podivil jsem se. Už předtím jsem si všiml, že říkal něco o druhém starším bratru.

„Mám tři starší bratry a dva mladší. První je vždycky ten věkově nejblíž mně a tak dále. Pak mám dvě starší sestry a jednu mladší. A čekáme ještě jednu. Dokážeš si představit, jak špatně se spí, když cítím, že si rodiče zase dělají hezký večer?" zasmál se.

„Ježíš, to musí být peklo," užasle jsem se uchechtl. Nedokážu si to představit, bydlím jen s taťkou. „A to teda vymazáváš paměti nebo co? A jako úplně všem? I mně, až se budete zase stěhovat?"

„Nepřivolávej to," zakřenil se, „já musím najít výmluvnou historku ke každé situaci, v níž se objevil někdo z rodiny. Nahradím vzpomínky a zmiznu. Jenže nejdřív ty vzpomínky musím najít – úplně všechny. A taky občas ty lidi musím manipulovat, aby nikdo ten proces neviděl. Prostě... je to únavné," povzdechl si a přirazil si dlaň na obočí. Bylo mi ho celkem líto. Musí to být úmorná práce. „Možná proto jsem v autobuse působil tak nepříjemně."

„Počkej, ale to, že se tvůj bratr popral, přece není nic špatného, ne?" dál jsem se ptal.

„Není," usmál se, „jenže on má dost na-přes-držku schopnosti. Má velkou sílu už jen v očích. Často mu doslova hoří duhovky. Obecně má viditelné schopnosti. Oheň je velkou součástí jeho výjimečnosti. Oheň, síla, agresivita, bojovnost,... výbušnost. Takový on je. Všichni svědci dostali krátkou ukázku pekla a není to poprvé, co mi s úklidem musela pomáhat mladší sestra. Díky bohu za ni. Dokáže si poradit se záznamy na všech možných zařízeních, často mi taky pomáhá nahnat co nejvíce svědků na jedno místo. Zpravidla je mojí pravou rukou vždy, když uklízím po prvním mladším," rozpovídal se trochu víc. Bylo na něm vidět, že ho to ničí, ale bere to se zodpovědností.

„Tentokrát toho bylo zvlášť hodně. Jeli v tom studenti, jejich rodiče, policie... spousta, spousta lidí," polohlasem dodal, „začal jsem pracovat už včera ráno."

„To musí být opravdu náročné, ani si to nedokážu představit," poplácal jsem ho automaticky jemně po zádech. „Ale když jsi z používání svých schopností tak unavený, proč ti dělá potíže je vypnout jako před chvílí?"

„To je něco jiného. Tamto je práce, vyžaduje přesnost, důkladnost a pozornost. Tady tohle, to je moje přirozenost. Tu když skrývám dlouhodobě, vysiluje mě to. Hlavně tedy psychicky," popsal své pocity a pohodil vlasy.

„Aha, jasný, to dává smysl," uznal jsem, „tím pádem musíš na bráchu být docela naštvaný, ne?" On zavrtěl hlavou.

„Moje práce je postarat se o svědky, ne mu vyhubovat. V čase, kdy přicházím domů, si už stejně většinou prošel uštěpačnými poznámkami od ostatních. A když se dozvím, že něco provedl, potřebuju hlavně podrobnosti a informace, automaticky se hodím do pracovního módu, emoce si nechám na jindy."

„Jsi dospělejší než spousta dospělých, které znám," vysekl jsem mu poklonu.

„Děkuju," skromně se usmál, „taky mám své mouchy." Zabočili jsme vlevo a chybělo jen pár kroků k místu, kde on bydlel.
„Tady to je," ukázal jsem na dveře, nad nimiž se ve stejnou chvíli rozsvítilo. On se na ně podezíravě zaměřil.

„Máš novýho kamaráda?" ozvalo se za mnou a nějaká ruka mne chytila a otočila k sobě. Stál jsem před o rok dva mladším blonďatým klukem s modrýma očima. V jedné vteřině mi prohrábl vlasy, chytil tvář a položil si ruku na mé rameno. Pohled hned stočil na Inda. „Přišel jsem ti poděkovat."

„Poděkovat jsi mi mohl ráno, máš už dávno spát," odvětil nesmlouvavě vyšší z nich za mými zády, „můj první mladší bratr – Haco. A tohle je Vojta, bydlí taky někde tady. Jo a já jsem Zack, ještě jsem se nepředstavil."

„Dobře," trochu nejistě jsem se na Zacka obrátil, „vy jste jako nevlastní, nebo co?"

„Ts, rasista," utahoval si ze mě ten raubíř. Zack nad ním protočil oči.

„Ne, v naší rodině se říká, že jsme děti světa. Nepodobáme se vzhledem ani výjimečnostmi, ani povahou ne. Jeden můj bratranec je mi trochu podobný, ale jinak nic," mávl rukou starší z nich a blonďák se zamračil.

„On o tom ví?"

„Jo a nechceš už zapadnout dovnitř? Na tričko a kraťasy je trochu zima," lehce uraženě bratrovi ukázal na dveře.

„Aaah, chceš se rozloučit," naoko chápavě, pod maskou posměvačně se mě chytl kolem ramen modroočka, „dobře, tak se měj, Vojto." S tím doslova vzplanul. Lekl jsem se a ustoupil od ohně dál.

„Zase se předvádí, to snad není možné," zdrceně si povzdechl Zack a mně se rozbušilo srdce, když ke mně přistoupil blíž – loučení. Co to se mnou bylo? Musel mě snad doslova začarovat, že jsem byl tak mimo.
„Vím, že jsem řekl, že nebudu analyzovat, ale... přijde mi roztomilý, jak jsi rozhozený z každé maličkosti," potutelně se zachichotal. Já jako na povel zčervenal. Musí být tak upřímný?

„Ale notak," dotčeně jsem jeho směrem mávl rukou.

„Promiň, nemůžu si pomoct," usmál se omluvně a já znovu u jeho rukou spatřil malinké blikání, „je strašně dobrý pocit neskrývat to před někým jiným, než je moje rodina."

„Fajn, tak já už radši půjdu," rychle jsem se otočil na patě, abych unikl dalším pocitům trapnosti a obnaženosti.

„Počkej ještě," chytl mě za ruku a tím mě zastavil. Cítil jsem zase to něžné šimrání. „Nechtěl by ses někdy zase vidět, nebo... si vyměnit kontakt?" trošku nervózně se zeptal. Zalapal jsem tiše po dechu, když jsem i na něm spatřil tu nejistotu a nervozitu. Bylo to hezké a taky svým způsobem roztomilé.

„Můžeme," usmál jsem se. Zavalil mě pocit štěstí. Vytáhl jsem telefon a on si ho ode mě přebral. Uložil své číslo do kontaktů a s přívětivým pohledem mi zařízení vrátil.

„A pozítří v sobotu máš čas?" rovnou navrhl den, čímž mě trochu zaskočil. Příliš rychle jsem zakýval hlavou. „Třeba od dvou do kdy budeme chtít?"

„Klidně," vyhrkl jsem celý pryč z toho, že se mnou chce hezký kluk jít na odpoledne ven. On s úsměvem kývl a chvilku panovalo ticho, doprovázené jen naším očním kontaktem.

„Ehm, cítím z tebe podobné pocity jako mám já... můžu... to teda brát... jako rande?" poškrábal se na zátylku a se stydlivým úsměvem sklopil pohled. Už po milionté jsem v břiše cítil motýlky.

„Říkal jsem, ať mě neanalyzuješ," povzdechl jsem si.

„Promiň, budíš ve mně svým jednáním schopnosti. Snažím se chovat normálně, ale prostě..." došla mu slova a tak gestikuloval rukama.

„Vím, že je to nepříjemné, připadáš si, že s tím nemůžeš nic udělat a že o tobě vím všechno včetně toho, co nemá vědět nikdo, ale to není úplně pravda. Něco vidím, ale..." pokračoval a snažil se mi dokázat, že to nemyslí nijak zle. Poslouchal jsem ho, ale zároveň jsem ho sledoval. Když mluví, nemůže tolik přemýšlet nad tím, co se děje ve mně. To je můj prostor pro poznávání jeho.
Všiml jsem si, že střídavě koukal na mě, na okolí a na své ruce, které slovnímu projevu dodávaly váhu. Vlasy se mu u toho lehce třásly, občas je cíleně odhodil z prostředka čela trhnutím hlavy. Mluvil rychleji, ale znělo to, jako by si dával velký pozor na to, co říká, aby se vyjádřil tak, jak přesně to cítil.

Chtěl bych ho zkusit políbit.

Zastavil v půlce slova a zamrkal na mě, velmi překvapený tím, co jeho radar zachytil. Rty pomalu semknul k sobě, ač nešlo odhadnout, jestli věděl, co přesně mi proběhlo hlavou, nebo tak činil z prostého překvapení.

„Pokračuj," vyzval jsem ho a modlil se, aby to znělo, jako že jsem si nic o líbání nemyslel.

„Co to bylo?" nenechal se odbýt.

„Co?" nechápavě jsem si ho prohlédl.

„Právě teď, něco z tebe šlo," snažil se vysvětlit a zjistit víc. Nejspíš nevěděl, o co se jednalo. To mě uklidnilo.

„Nevím, ale ještě jsi něco chtěl říct," vyzval jsem ho, aby se tím nezabýval. Stále vypadal vyvedený z míry.

„Ne, já– tohle se mi ještě nikdy nestalo. Úplně se mi zastavilo srdce, zapomněl jsem, co jsem chtěl říct," celý zmatený si sáhl na hruď, „udělals něco? Myslel sis něco silného? Nebo... já nechápu..." Zadíval se na mě, prořezal se mými zorničkami dovnitř a já se zamračil.

„Opovaž se!" štěkl jsem teatrálně a on se zasmál.

„Takže jsi to byl ty!" vítězně na mě ukázal a mé ruce, jež jsem k němu v ochraně svého soukromí vztáhl, chytil za zápěstí a stáhnul níž. Ve snaze si mě přečíst se ke mně blížil, zatímco já se pokoušel couvat. S bojovným úsměvem na tváři mě za paže tahal k sobě.

„Ne, neanalyzuj!" křičel jsem, ale smál jsem se u toho. Couval jsem, až jsem zavrávoral na patníku, kde jsem sešlápl vzduch. On mě chytil pevněji a přitáhl zpátky.

„Bacha, kam to jdeš?" zasmál se. Byli jsme si dosud nejblíže. Oči mi automaticky klesly k jeho rtům, když vyslovil tu větu.

„Oh, bože, tohle mi nedělej," hned na to mi zakryl oči a odtáhl se.

„Co?" rozesmál jsem se zmateně a stáhl jeho ruku, abych na něj viděl.

„Už vím, co to bylo," úplně mě pustil a plácl se do čela.

„Co co bylo?" znervózněl jsem. Udělal jsem něco špatně?

„Půjč mi ruku," hmátl po mém zápěstí a přiložil si mou dlaň na hruď, „cítíš moje srdce?" Kývl jsem, ale nějak jsem se nechytal, o čem je řeč. „Tluče rychle, ale to neřeš. Udělej to znova, to cos udělal před chvílí."

„Co jsem udělal?" začínal jsem chápat, ale možná to bylo lepší, když jsem nevěděl. On byl ticho. Zavřel oči, pravděpodobně abych měl jistotu, že neanalyzuje. I když člověk si nikdy nemůže být jistý. Využil jsem situace a prohlížel si jeho obličej zblízka. Ani jsem se nenadál a zastavil jsem na rtech. Pocítil jsem ten chtíč znovu a srdce pod mou rukou (a vrstvou oblečení) vynechalo úder. Zack otevřel oči.

„Oh, takovou moc nade mnou ještě nikdy nikdo normální neměl," podivil se a v rozpacích si mě prohlédl.

„To máš za to, že ve mně furt něco hledáš," jemně jsem ho rukou na hrudi strčil. Najednou jsem už žádný tlukot necítil. „Znovu ti přestalo bít srdce?"

„Ne, přes oblečení moc srdce cítit nejde, na to jsem použil výjimečnost," usmál se. Jako na povel jsem znovu cítil lehké otřesy. Měl tak krásný úsměv... Otřesy ustaly, ale rychle se zase rozjely.

„Hustý," obdivně jsem stáhl koutky níž. Chvilku se nic nedělo. Moment najednou vyprchal a já stáhl ruku k sobě. „No, asi bych už vážně měl jít..."

„Určitě," rychle přitakal Zack, načež se nahlas několikrát nadechnul nosem, jako by cosi čuchal. Spálenina...?

„Haco, neřekl jsem ti, že máš jít dovnitř?" otočil se Zack zády ke mně a dva metry před ním se objevil zase ten blonďák.

„Mám bundu a kalhoty," pokrčil rameny nevinně. Neviděl tohle všechno, že ne?

„Promiň, Vojto, jdu ho profackovat. Nebo tě mám doprovodit ještě domů? Teď už vím, kde bydlím," navrhl a já na to mávl rukou.

„Dobrý, dej mu jednu i za mě a hezky se vyspi," popřál jsem spěšně dobrou noc a už se měl na odchodu.

„Jasně, ty taky, tak v sobotu!"

......................................................................

„Ahoj, Vojto," pozdravil mě s úsměvem Zack a pohodil hlavou. Opravdu velmi často takto trhá hlavou. Svým způsobem se mi to ale líbí.

„Čau!" usmál jsem se. On mě jemně poplácal po vlasech. Stál ve dveřích a zval mě dále.

„Nebuď nervní, o nic nejde," hned se jal mě podpořit. Jeho rodina pořádala večeři a já byl pozván, abych je poprvé všechny poznal. Protočil jsem na něj s úsměvem oči. Jsem jeho oblíbený člověk už jen proto, že na mě může testovat schopnosti a nejsem přitom členem jeho rodiny. Už jsem si víceméně zvykl. Vytvořili jsme dohodu – já ho nechám být ve svém živlu a on to nebude přehánět. Občas má trochu potíže držet se zkrátka, především když k němu například pocítím náhlou náklonnost. To pak jeho dotek šimrá čím dál víc, z těch všech jisker mi jde hlava kolem a on je doslova nabitý. Naučil jsem se ale pracovat s jeho reakcemi na mě a občas mi připadá, že ho mám pod kontrolou víc než on mě. Máme vskutku zvláštní vztah – nejde o nic oficiálního, zatím jen randíme. Přesto se nedá říct, že bychom spolu nebyli čímsi svázaní...

„Čus, Vojto!" ozvalo se zničehonic přímo za mnou, když jsem si sundával boty, a plesklo mě to přes záda. Zaštípalo to. Haco, samozřejmě. Jediný Zackův příbuzný, kterého jsem zatím potkal. A prvním setkáním to neskončilo.

„Buď trochu zdvořilejší, mám ti jednu fláknout?!" honem ho umírnil bratr a nejspíš mu i pohrozil pěstí, protože mladší poodstoupil. Můj tišší zpětný pozdrav mezi řečí vyšuměl.

„Co? Já myslel, že jsme taky kámoši," vymlouval se blonďák a oči mu hořely. Venku jsem to už párkrát viděl, ale tady to působilo ještě přirozeněji. Zack tvrdil, že když mu do těch plamínků budu koukat, oslepnu. Ovšem ten se taky jednou omylem zmínil, že mu ty oči závidí, že to považuje za velmi atraktivní. A vlastně celý Haco mu prý připadá zbytečně krásný.

„Nepředváděj se," rukou ho odháněl tmavý chlapec a nekompromisně se mu díval do očí. Kupodivu taková taktika vždy zabrala. Bůhví, co to s Hacem dělá, že se tak rychle vzdává. Občas mě to trochu děsí, ale Zack mi vysvětlil, že mezi rodinnými příslušníky si musí držet lehký odstup. Chránit se svými schopnostmi před jejich a příležitostně si vydupávat jakousi dominanci. Při hádce se pak snáz rozhoduje, kdo první stáhne ocas mezi nohy.

„S tebou není sranda," zabručel si pro sebe Haco a shořel na popel. Starší nad tím zakroutil hlavou, čemuž jsem se uchechtl. Sourozenci.

„Ahoj," pozdravila mne mladší holčička, čímž upoutala mou pozornost. Stála ve vchodu do bytu a zdrženlivě se usmívala. Zdvořile jsem kývl, protože se mi slova zasekla v krku. Zack mi zatím neřekl, jaké schopnosti kdo má, a já bych je nerad okusil na vlastní kůži. Navíc se všude rozléhaly prapodivné zvuky a hlasy. Domem vládl hluk.

„To je Rhimes," představil ji Zack, „mladší sestra, ta co uklízí spouště občas se mnou."

„Dva lidumilové," usmála se na Zacka trochu stydlivě a on ji podpořil uchechtnutím. Asi šlo o jejich společné místo v hierarchii domácnosti.

„Rhimes je strašně šikovná ve svých výjimečnostech," obrátil se ke mně tmavý kluk, „perfektně ovládá všechny možné technologie, pracuje s daty... vůbec tomu nerozumím." Obdivně ji představil Zack a bylo na něm vidět, že ji má moc rád. Ona se potichounku zachichotala.

„Rhimes! Spadla wifina!" ozvalo se z útrob bytu, a než jsem se nadál, byla ta tam. Ten hlas mě vystrašil. Byl hrubý a nesl se místnostmi jako hurikán.

„Tak pojď," pobídl mě Zack a vzal mě za předloktí. Musel o mé aktuální náladě získat dost dobrý přehled. Zašimralo mě v břiše a takřka ve stejný moment jsem se uvolnil.

„Jejda," slyšel jsem polohlasný smích, když jsem byl tažen po schodech nahoru, „ten adrenalin mi ujel." Super, děkuju.

„Uhněte!" slyšel jsem ženský hlas a kolem nás se po malých schodech prořítilo něco nadlidsky mrštného. Automaticky jsem se za tím otočil a spatřil dole pod schody malého kloučka, Asiata. Zastavil se v běhu jen na sekundu a díval se přímo na mě, jako by se divil, co tu dělám. Mrkl jsem a on už tam nebyl.

„Eduarde! Eduarde, nepřej si mě, ty zmetku jeden!" nahoře se objevila holka s černou patkou a malinko tlustším obočím. Vypadala trochu jako indiánka, jen v domácím oblečení. Propletla se kolem nás a ke mně zabrblala jedno rázné ahoj. Podíval jsem se na Zacka.

„Eda je nejmladší, je mu pět. Zatím jsou jeho výjimečnosti k ničemu, jen si s nimi hraje. Ovládá čas, jak sis mohl všimnout. Zatím toho ale jen zneužívá," pokrčil rameny a pokračoval, „a to druhé byla Linn, nejstarší sestra. Je jí dvacet dva. Normálně je hodně milá, ale když ji někdo nakrkne, je z ní hotová přírodní katastrofa. Doslova, má spojení s rostlinami a umí i něco s větrem."

„Dobře," nejistě jsem odkýval informace. Těžko si je všechny zapamatuju. Vyšli jsme do prvního patra a já se jen těsně vyhnul dveřím u dalších schodů, které se s výkřikem známého jména rozletěly, jako by šlo o život. Vyběhla z nich osoba, s níž bychom se stoprocentně srazili, kdyby nepatřila do této rodiny. Kousky rozcuchaného hnědovlasého kluka s velkým nosem vypadaly, jako by se roztříštily o vzduch těsně přede mnou a cosi je stáhlo o metr zpátky.

„Jé, zdravím, ty už jsi tady?" spěšně si mě prohlédl a energicky ukázal obě řady zubů. „Perri, vítám tě u nás!"

„První starší bratr, dvacet jedna let," naučeně, ovšem až nečekaně rychle odříkal Zack a já se na jeho sourozence nejistě usmál. „Ukaž mu, co umíš."

„Jsem takový šašek," mávl rukou, ta se mu roztekla a zamrzla v podivné poloze, „kouzelník."

„Rád modeluje," osvětlil mi Zack stručně a ten přede mnou se začal přeskládávat jako rubikovka. Zároveň se u toho i natahoval a smršťoval, vypadalo to až hrozivě.

„Neviděli jste Haca?" zeptal se rovnou a nadechnul se vzduchu. Haco se pozná podle závanu spáleniny, když není vidět nebo se přemisťuje. Už i já ho občas poznám. Zack zavrtěl hlavou a ten modelář se roztekl po podlaze a jako sliz celý najednou skápl do přízemí. Moje racionalita byla v ten moment ohroženější než kdejaký polární medvěd.

Konečně za námi Zack zavřel dveře svého pokoje a rámus tím utlumil. Upřímně jsem si oddechl.
„Tak, to byla půlka mé rodiny," povzbudivě se usmál hostitel, posadil nás na svou postel a dotkl se mé ruky, „ještě dva bráchové, jedna sestra a rodiče. Ale neboj, to zvládneš. Nemusíš si je pamatovat, nikdo to od tebe neočekává."

„Díky," špitnul jsem, když se mi tělem rozlil klid a úleva. On jen přikývl a zavřel oči. Šimrání na mé kůži o něco zesílilo a klid ve mně byl intenzivnější. A už byl ve mně. Uf, to vyznělo špatně. Napojil se na mě. Lepší?

Chtěl jsem protestovat, aby se ve mně zase tolik nešťoural, ale vlastně to bylo dost příjemné. Také jsem zavřel oči. Úplně jsem zapomněl, že jsem v cizím prostředí. Rozplynuly se mi veškeré obavy z dojmu, jaký udělám na nové lidi, a z nebezpečí, které v těchto zdech mělo patrně dost hluboké kořeny. Čas se zpomalil a okolí přestalo existovat. Připadal jsem si skoro jako na drogách. Najednou mi však na setinu vteřiny problikl před očima jakýsi erotický obraz.

„Jejda," zaslechl jsem zároveň a Zackova ruka se přemístila na mé stehno, protože se mi udělalo viditelné těsno v kalhotách. Hned zase zmizelo a nabitá ruka se stáhla. Zrudl jsem a rozkrok si skryl, ač na něm už nic nepatřičného nebylo.

„Vedlejší účinek," omluvil se hned starší a raději si stoupl, „tak už půjdeme dolů, ne?" Ani nečekal na odpověď a vyrazil. Z chodby dovnitř znovu proudil hluk. Doběhl jsem ho a šli jsme dolů. Tentokrát mě nechytal za ruku, což mě sice znervóznilo, ale byl jsem za to po té trapné situaci rád.

„Je, Tameko, počkej!" zvolal, když na prvním patře viděl černošku, jak se chystala ke schodům. Měla na rameni papouška, u nohy lišku a vedle ní na zábradlí se na nás ohlížela i její(?) veverka. Doběhli jsme k ní a ona nás obdařila opravdu nepříjemným pohledem. Zvlášť tedy mě. I ta zvěř projevila víc zaujetí a méně odporu.

„To je Tameka, první starší sestra, je jí devatenáct," ukázal na ni Zack a poté ukázal na mě, „to je Vojta." Se stáhnutým obočím se mi podívala do očí a potom odklusala dolů.

„Nemá ráda nové lidi, z toho si nic nedělej," hned se ke mně otočil můj kamarád/přítel a mávl rukou, že nemá cenu to řešit, „ta zvířata jí trochu lezou na palici. Ale když tě lépe pozná, ukáže ti i svou hezkou stránku. Dneska určitě ne, ale dlouho to trvat nebude." Zaraženě jsem se na něj díval. On to nebral v potaz a udělal několik kroků k jedněm z pokojů na patře. Nahlédl dovnitř.

„Vojto, pojď sem," gestem mě pobídl a rovnou vešel dovnitř. Následoval jsem ho a bál se, co dalšího ještě přijde. Na posteli se v polosedě povaloval snědý muž. Žádný chlapec, muž. Neměl tričko, takže tento poznatek plynul především z toho, jak nasvalený byl. Hrál hru na mobilu. Měl středně dlouhé hnědé vlnité vlasy. Jeho rysy byly dost ostré, stejně jako jeho pohled. Připomněl mi, jaký pocit jsem měl poprvé ze Zacka, tenkrát v autobuse.

„To je Vojta," představil nejdříve mně, a pokud jsem špetku podřadnosti v jeho chování nespatřil dosud, teď už určitě ano. „A tohle Diego. Druhý starší bratr. Taky druhý nejstarší z nás dětí."

„Ahoj," pozdravil jsem způsobile. Už jsem chápal, proč v rodině panovala jakási hierarchie. Vzpomněl jsem si, že pokud Zack chtěl někým pohrozit, nejčastěji se zmiňoval o druhém starším bratru.

„Čus," skoro spíš si odfrknul, než pozdravil.

„Diego je takový náš kazisvět, cokoliv souvisí s ničením, bořením, pustošením, ruinováním a tak dále, to je jeho práce," uchechtl se Zack. Jeho podřízenost byla jasně čitelná, i přestože se choval celkem přirozeně.

„A tohle je Zack," ukázal na něj trochu posměšně starší a z jeho projevu sálala ironie, „neumí skoro nic, ale stejně ho máme rádi."

„No, takže asi tak," odsouhlasil mu se smíchem Zack. Bylo vidět, že s každým sourozencem měl zcela odlišný vztah a i on sám se pokaždé trochu změnil. „Jinak Diego ničí fakt úplně všechno. Ne jenom fyzicky, umí třeba taky devastovat lidskou mysl."

„Jo, od koho by se asi Zack naučil to všechno, co umí?" potvrdil, ale tentokrát od mobilu pohled neodvrátil, „chceš taky něco naučit?" Nestihl jsem mu podat zmatenou odpověď, za což jsem byl rád.

„To nebylo učení, to byla traumatická zkušenost," opravil ho mladší bratr a dal si ruce v bok, „navíc jsem si na svoje výjimečnosti přišel sám."

„Nebýt mě, ještě teď bulíš, že žádné nemáš," vysmál se mu silák, načež nastalo krátké ticho.

„No. Poučení je, že když tohle monstrum vysloví něco jako ,já tě naučím' s nadávkou na konci, zdrhej," rozesmál se Zack a jeho bratr se přidal. „Když v tom není ta nadávka, znamená to, že jsme se přestěhovali do nové země."

„Diego nás učí jazyky, protože jemu samotnému stačí kupodivu dost málo k tomu, aby pochopil, jak to funguje," dodal směrem ke mně. Kontrast v užití té stejné věty v jiných případech mi připadal vtipný.

„Čeština je hezký jazyk," kývl na mě nejstarší a já se usmál zpátky. Byl vlastně dost milý.

„Jídlo!" zaburácel kdosi zezdola a my všichni se tam bez okolků vydali.

„Jaké jazyky se učíš ty?" ptal se mě ještě na schodech Diego.

„Angličtinu a němčinu," odpověděl jsem, „ale němčina mi nejde, takže to se nedá moc počítat."

„Tak se někdy ještě stav a já ti to nacpu do hlavy, chceš?" nabídl mi, ale já opět nestačil ani otevřít ústa k odpovědi.

„Nechce," ozval se Zack, „jestli ho chceš učit, tak žádný cpaní do hlavy. Leda normálně a pod mým dohledem."

„No jo, furt," máchl rukou muž a zadíval se na mě, „tak tuhle středu?" Přece jen měli ti sourozenci něco společného...

„Jo, středa by vlastně šla, mám krátkou školu," udiveně jsem zamumlal.

„Platí, tak v pět u nás," plácl mě po zádech a obešel obrovský jídelní stůl, kde byl neskutečný virvál. Mě Zack popostrčil k jeho rodičům. Otec si v čele stolu četl noviny a těhotná žena zrovna přišla.

„Mami, tohle je Vojta," slyšel jsem své jméno už po několikáté, „mamka nemá výjimečnosti."

„Zdravím," usmály se na mě unavené oči, „promiňte." Hned zase zmizela v davu, mé přání dobrého dne snad ani nezavnímala. Moje pozornost padla na pána s novinami.

„Tati, tohle je Vojta," zopakoval Zack a rodič si mě sjel podezřívavým a velmi důkladným pohledem od hlavy až k patě. Pak se ale hned usmál.

„Dobrý den," pokusil jsem se nedat najevo nervozitu.

„Dobrý, Vojto," natáhl ke mně ruku a potřásli jsme si. Hned na to otec kývl na syna a ten mě jako na povel odtáhl na naše místa.

„Tátova výjimečnost je, že pozná, jestli má člověk špatné úmysly," vysvětlil mi, když jsme už seděli. Ještě dvě židle byly prázdné. „A taky všechno odemkne."

„Hm– Jensene," vystřelil za opěradlo ruku a zachytil procházejícího zrzka. Oba jsme si stoupli. „Jensene, Vojta, Vojto, Jensen."

Jensen ze mě nevypadal odvařený. Přivítal mě ledabylým poplácáním po vlasech a odešel. Zack si hned zase sednul a stáhl mě sebou.

„Nejstarší z dětí. Je mu už dvacet pět. Jeho schopnosti nikdo vlastně pořádně nezná. Na žebříčku síly je nejvýš už proto, že je nikdo poznat nechce. Jediný, kdo o tom něco ví, je Diego, který jako mladší zakusil něco z toho, co Jensen umí. Jenže on o tom nehodlá mluvit. Jediné, co víme, je, že je dost chytrý a vypadá, že má všechno pod palcem a že všechno ví. A taky umí hýbat věcmi – tohle rodině stačí," šeptal mi Zack a já přitom jmenované sledoval. Bylo to tajemné, až mi z toho po zádech lezla husí kůže.

„Je takový uzavřený, ale není zlý," mávl nad tím rukou tmavý kluk a u stolu už seděli úplně všichni.

Spousta z přítomných si mě po celou dobu prohlížela, ale Zack nedovolil, abych se nechal ovládnout panikou. Pod stolem se mě dotýkal a uklidňoval mě. Občas odpovídal na otázky místo mě, takže jsem se nedostal do trapné situace. Jednalo se o otázky s určitou kýženou odpovědí nebo o takové, kterým jsem nerozuměl vůbec. Ale pokud jsem na někoho nezapůsobil (Tameka, Jensen...?) dotyčný se konverzace vzdal rovnou. Ostatní ke mně byli shovívaví a netrápili mě narážkami nebo výjimečnostmi, jak jsem se původně bál. Když jsem mladší členy rodiny přestal bavit, zavládl postupně chaos a já se ocitl opět v ústraní, kde se mi ulevilo. Zack mě pochválil a vůbec poprvé nám pod stolem propletl prsty. Měl jsem co dělat, abych se tvářil nenápadně. Ovšem nebyl jsem v tom sám...