Pozn.: Tento příběh se sice nijak zvlášť nepojí s příběhem Zacka z Chladného pohledu vraha (2), ale doporučuji přečíst minimálně pro kontext – zasahujeme do světa fantazie.

Nish přešel na druhou stranu ulice, aby lépe zachytil její krásu. Konečně nikde nikdo. Smrákalo se a světlo restaurací a barů vynikalo čím dál více. Atmosféra ulice se tím měnila, ale vždycky se hodila pro fotku. A Nish fotil rád.

Když prošel onou ulicí, objevil se u parku. Procházel se mezi stromy a díval se okolo. Na chvíli se posadil na lavičku, aby projel vše, co hezkého dnes viděl. Nebylo toho nějak převratně moc, tak prostě zvedl foťák a prozkoumával skrz něj okolí.

Kmen blízkého jasanu, jeho větve, listy. Jeden pomalu klesá k zemi. Jakmile dopadne, ozve se v kameře cvaknutí. Nato se list rozletí o kousek dál a objektiv se přišpendlí na boty, jež mu rozšlapaly zátiší. Jejich majitel ještě dvakrát dupne, než se opře o kůru jasanu. Nishovy panenky zaznamenávají postupně celou postavu. Od černých bot, přes poměrně svalnaté nohy s výraznými koleny, jednoduché kraťasy, triko, ruce na něm založené, krk s jedním řetízkem z většiny skrytým pod látkou a nakonec obličej. Nejdřív zahalený delšími, divokými blonďatými vlasy, poté nikoliv, když kluk mírně pozvedne hlavu. Vypadá nasupeně a v očích mu jiskří žhavé záblesky.

Nish složil fotoaparát do klína a zadíval se na osobu k němu natočenou profilem čistě očima. Původně modré panenky se už celé rozhořely a Nish na konečcích prstů zpozoroval zajímavé dění. Jako by z nich vytekla hořící láva. Prsty kmitaly na první pohled nedočkavě a rudá tekutina se lepila na kůži. Přibývalo jí, ale nikdy nestekla níž. Blonďák rozvázal paže a z jedné ruky do druhé přeléval taveninu, sklápěje lehce hlavu, aby se díval. Kouřilo se z něj.

Nish pozvedl černou krabičku, zaostřil a zakreslil výjev do paměti fotoaparátu. Ve stejné vteřině se po něm kluk otočil a probodl ho napůl překvapenýma, napůl bojovnýma očima. Oheň v nich i láva z dlaní byly ty tam. Nish znovu vyfotil svůj výhled, než se setkal s modrými duhovkami osobně.

„Hej," obořil se na něj kluk zostra a znovu si založil ruce na prsou, „co si myslíš, že děláš?" Nish by moc rád kamerou zachytil pouze ty oči. Ty světlé, i ty zastřené výbušností ohně.

„Fotím," mykl rameny, a jelikož očekával, že na něj druhý vyjede, rovnou mezi prsty vyroloval malou kuličku vody, než ji cvrnknul o dva metry dál, blonďákovi přímo mezi oči. Ten sebou škubnul, zamrkal a polekaně si tekutinu setřel z obličeje. Fuj, studená voda. Přeměřil si fotografa přísným pohledem, který jako by na něj ani neměl vliv. „Co děláš ty? To se přece nemá, takhle se projevovat na veřejnosti."

„Co ti je do toho," cekl Haco a opět se opřel o jasan. Nečekal, že by v okolí nového bydliště potkal někoho s výjimečnostmi, ale příliš hořel zlostí, než aby se tomu viditelně divil.

„To stejný, co tvý rodině," ušklíbl se, „slyšel jsem o tobě už spousta krát, Haco. Jsi snad nejproblémovější z nás všech. Neví rodiče, jak vás mají vychovat?"

„To nejsem já, o kom jsi slyšel," zamračil se, „a mojí rodinu do toho nepleť. Radši se vypař někam do hajzlu, děkuju." Nish se uchechtl, protože se mu líbilo to použité slovo. Doslova zmizel jako pára nad hrncem, načež se objevil, opírající se o strom hned vedle Haca. Ten se na něj s protočenýma očima obrátil. Trochu povolil a nechal své duhovky lehce narudlé – vzduch byl čistý.

„Tak co se stalo tentokrát?" poněkud vážněji se zeptal Nish a už zase poháněn silou nutkání zdvihal foťák. Haco jeho ruce zarazil a frustrovaně vydechl.

„Na lidi není vůbec žádnej spoleh," utrousil pod nos uraženě. Aby na sebe nebyli tak nalepení, pohlédl kamsi před sebe.

„To není zrovna novinka," přitakal mu vodní živel chápavě. Cítil tu nevraživost z jeho slov.

„To je ten problém," odfrknul si Haco, „přesně jsem věděl, že si mám to jídlo koupit sám."

„Jde jen o jídlo?" polohlasem vyslovil Nish a zase nechal kameru putovat ke svému oku. Haco s povzdechem zavrtěl hlavou.

„Jde o princip," odstrčil se od kmene a rozešel se pryč, aby ho Nish nestihl zdokumentovat. Ne že by mu to vyloženě vadilo, ale moc to nechápal.

„Náročnej den?" odtušil brunet a popošel k němu.

„Mám hlad, jsem unavenej, doslova jsem mu teď pomáhal, i když jsem už nemohl, požádám o laskavost, kterou mi už předtím slíbil, a nic," nabubřele si stěžoval světlovlasý.

„Vaše rodina je celkem velká, pokud si pamatuju správně..." hádal Nish.

„A tvoje?" nepřímo mu dal odpověď Haco a prohrábl si vlasy. Jeho nový kamarád pocítil chtíč ho při tom vyfotit. Stiskl v prstech přístroj, ale moment vyprchal a on ho propásl.

„Já od svojí utekl," zavrtěl hlavou Nish, „dostal jsem schopnosti darem, takhle je to jednodušší." Hacovi nikdy nikdo nedokázal vysvětlit, odkud se vzal první člověk se schopnostmi. Všichni, co znal, je zdědili. „Rodina tě naučila myslet na ostatní."

„Asi jo," hodil to za hlavu Haco, ačkoliv musel přiznat, že jeho kamarádi nikdy nevypadali, že by se zajímali o štěstí ostatních. Celkem to sedělo k tomu, v jakém prostředí vyrostli. Bylo mu líto, že všechny nejlepší kamarády musel opustit, nové si hledal obtížně.

„Co přesně máš teda za výjimečnosti?" zajímalo ho automaticky, „jenom vodu jako já oheň?"

„To asi víc," odhadl netečně a zastavil.

„Když dovolíš," natáhl paži k jeho břichu, jako kdyby Haco mohl tušit, co tím myslí. Pokrčil rameny a nechal se. Nish zvedl ruku až k srdci, kde blonďáka silně zašimralo. Odněkud z něj samotář vytáhl podivnou hýbající se a pulzující slátaninu rudé barvy. Usmál se nad ní a začal si s ní hrát. Přehazoval si ji z jedné ruky do druhé podobně jako předtím Haco lávu. Ale tohle... to bylo tekutější.

„Není divu, že seš tak výbušnej," obdivně hmotu protáhl Nish a svěsil ji mezi prsty levačky. Pružila jako sliz, ale sama se vracela do tvaru koule.

„Co to sakra je?" vypadlo z Haca, který něco takového ještě neviděl. Vypadalo to jako životaschopná věc, jako jakési jádro...

„Tvoje schopnosti v kostce," zadíval se na to zblízka Nish a poté mu pohled padl na bledého druha, „chtěl bys vidět moje?"

„Tvoje vnitřnosti? Ne díky," zahrál znechucení Haco, přestože opravdu moc chtěl.

„Hm, tak na," vhodil mu do náručí ještě tekutější, skoro až vodové splašky světlejších a tmavších odstínů vody. Někde šly až do šeda. Hacovi málem vypadly a hrozně se lekl, co kdyby jo.

„Tohle je celkem zajímavý," protáhl nadšeně s podtónem provokace Nish, „to jsem hledal."

„Co? Co tam je?" rychle se k němu nahnul Haco. Nic zvláštního v té lepkavé věci nespatřil. Jen tmavě červenou, červenou, oranžovou, skoro až žlutou. Vlastně nechápal, kam se má dívat.

„Schopnosti částečně ovlivňujou celkový chování, prožitky a tak obecně," vysvětlil Nish zběžně a Hacovi přišlo zvláštní, jak výjimečnosti pojmenoval, „podle toho místa, co teď leze nahoru, bych tipl, že se docela jednoduše rozpálíš... jakože víš jak, sex a tak." Zasmál se tomu a protestující hmotu uvolnil do její přírodní podoby.

„Cože?! To sis vymyslel! A proč bys to sakra vůbec hledal?!" strčil do něj blonďák a oči se mu lehce rozhořely. Nemít plné ruce, hmatal by vyšší už dávno po foťáku.

„Je to pravda," pokrčil rameny lhostejně, „mám to ozkoušený."

„Kecy," mávl rukou Haco a z pusy mu u toho vycházel slabý kouř. Raději se zaměřil na to cosi ve svých dlaních.

„Ty je asi číst neumíš, co?" přidal se k němu Nish a vrátil mu jeho ohnivou kuličku do hrudi. Hacovi se z toho obrátil žaludek naruby, hned ten hnusný pocit však zase zmizel a bylo mu fajn. „Už o to mám víc schopností než ty."

„Tak mi najdi tu věc, cos jako pošuk hledal u mě, schválně," pobídl ho blonďák, vrazil mu sliz do ruky a obočí mu triumfálně vyskočilo nahoru. Nish se uchechtl a mistrně začal klubko prohmatávat a jemně natahovat. Výsledek našel rychle – rád si se svými schopnostmi pohrával, aby si zkrátil dlouhé chvíle.

„Tady, teď veprostřed," popsal, prsty zabořené na krajích, „dokázal bys to uhodnout?" Hacovi se podařilo zachytit část, která se pomalu šinula z centra do levé části. Byla tmavší, ale jinak se nelišila od okolí a zanořila se kamsi hlouběji, načež zmizela úplně. Prostě kus slizu, co na tom?

„Vypadá stejně jako to ostatní, takže asi budeš stejně nudnej jako vždycky," prsknul Haco lehce uraženě – proč on taky nemá ještě víc výjimečností?

„Skoro," zakřenil se Nish, „akorát úplně naopak. Víc ti ale neprozradím, to bys měl moc jednoduchý."

„Takže si vymejšlíš," ohrnul nad ním nos Haco. Počkal, až si ten podivín vloží útroby zpátky dovnitř, než se rozkročil k obchodu, k němuž měl původně namířeno.

„Dal by sis jedno nebo dvě kola s klukem?" vyhrkl s úšklebkem Nish, a když na něj Haco hodil výraz, který si tím brunet žádal, stiskl spoušť. Haco fotoaparát propálil pohledem a svraštil nespokojeně obočí. Utahuje si z něj? Přečetl si tohle taky v jeho výjimečnostech?

„Dal bych si jednoho nebo dva panáky? Jo, když to zaplatíš," opáčil, využívaje jazykové podobnosti.

„Za střízliva by to bylo lepší," zamumlal si pro sebe neslyšně nabuzený Nish, a jestli to blonďák zaznamenal, nijak nereagoval.

„Jdu si pro ten kebab," odbočil najednou Haco a vyšší kývl. Sedl si na lavičku před vchodem, že počká. Nový kamarád ho tam samotného nechal asi deset minut. Ty on využil, aby zhodnotil nové přírůstky ve svém foťáku. Pár jich po důkladném zvážení vymazal, a když se dostal k listu na zemi, ozval se nad ním Hacův hlas.

„Co tam máš?" sklonil se nad displejem a sledoval přeblikávající barvy obrázků. Rychle ho přešel zájem a odebral se pryč, následován.

„Vyfoť tu fontánu, ta je hezká," napadlo ho po cestě a drknul do hnědovláska, jenž však rozhodně zavrtěl hlavou.

„Nelíbí se mi."

„No a? Mně jo," vzal si to osobně Haco.

„Fotím jenom to, co se mi líbí," odvětil na to o něco mileji Nish. Nemyslel to zle, samozřejmě, ale nikdy nikomu neustoupil, když šlo o focení.

„A lidi taky," pohodil k němu Haco rezignovaně rukou. Dostalo se mu negativního zabručení, což ho velice překvapilo.

„A proč teda mě?" vyrazil ze sebe. Nish pokrčil rameny, jako kdyby to sám netušil. Zůstalo mezi nimi ticho. Haco tomu nerozuměl. On se mu líbil? Jeho bratr, Zack, se párkrát zmínil, že mu s Vojtou připadalo, jako by to k lásce směřovalo už od začátku a jako by výjimečnosti všechno asi tisíckrát uspíšily, ale Haco si nebyl jistý, jestli by tohle mohlo být ono. Na brunetovi toho moc zvláštního nebylo, pouze svými přednostmi si ho docela získal na svou stranu. Zacházel s nimi pro Haca zvláštním způsobem. Haco byl zvyklý jimi ukazovat dominanci, bránit se jimi, přenechat jim svoje tělo, když ho zalily emoce... ale ne s nimi cíleně jednat. Nish je otevřeně používal, ale zároveň dokázal zůstat v utajení.

„A ty bys šel do vztahu s klukem?" zamumlal blonďatý a kopl do kamínku. Nikdy o tomhle s nikým nemluvil.

„Chceš říct, že bys mi dal až potom, co s tebou začnu chodit?" zrakem se zastavil na hodinách v dálce na radnici. To by asi nebylo za pár minut.

„Ptáš se mě, jestli se s tebou vyspím?" dotčeným tónem si to ujasňoval Haco. Úplně šťastný z toho nevypadal. Ještě nepotkal nikoho, kdo by byl tak přímý. A kdo by mu doslova nabízel sex. Na ulici. No kde to jsme? „Proč bych jako měl? To je strašnej nesmysl!"

„Byla by to výhra pro obě strany," zapěl brunet sladce, „když už teď vím, co a jak, aby se ti to líbilo." Haco netušil, jak má na něco takového reagovat, a proto volil cestu odporu. Začínal se potit, protože se styděl, a přidával do kroku.

„To sis taky vymyslel," trhl neohrabaně rukou, v níž držel alobal a kapesník od kebabu, „je to fakt divný, že tady po mně něco takovýho chceš. Sotva tě znám, jsi dotěrnej." Máchl trochu splašeně rukama a pohodil delšími prameny vlasů.

„Rodinnej typ," vydechl napůl smířlivě, napůl zklamaně Nish, než mu hlas uražením malinko zhrubnul, „pochop, na rozdíl od tebe si kolem sebe nemůžu dovolit moc kamarádů, natož vztahy. Jsi první se schopnostma, koho jsem tady potkal a kdo tudy jenom nemigruje. Myslel jsem, že bys něco takovýho taky mohl chtít, prostě na to vypadáš. Seš ten hustej sexy kluk, co by si jenom očima získal, koho by chtěl, a ví o tom. Tak jsem myslel, že by to ještě dneska mohlo klapnout a případně se rozvinout víc později, co já vím?"

„Haha, až na to, že jsem panic," takřka mu skočil do řeči Haco pevně. Taková drzost! Jenom kvůli nějakým výjimečnostem by s ním teď měl snad... Oči zabodnuté v těch Nishových už mu zase nekontrolovatelně vzplály, odpadky v pěsti neměly daleko ke shoření na popel. Brunet překvapeně zamrkal a o krok couvnul.

„Tak promiň," vylezlo z něj, když se hladil na týlu. Haco zamračeně zatnul bradu stranou. Nish se omluvně o kousek přiblížil, vytvořil v dlani obří kapku vody a opatrně, ale co nejrychleji ji vtiskl Hacovi do hrudi. Viděl mu na očích to rozčilení. Zarudlá kůže se od srdce postupně odbarvovala a Haco pocítil zklidnění. Neviděl už rudě, tak se rozkoukal kolem.

„Promiň, jestli jsem se tě nějak dotknul," uznal svůj přešlap Nish. Opravdu věřil, že někdo tak impulzivní jako pán ohně by měl své poprvé dávno za sebou. A že by do toho šel, kdyby se mu naskytla šance.

„Hm, dobrý," přijal omluvu Haco a podíval se na své ruce, kontroluje, že nejsou ani trochu žhavé. Snad nikdy ještě tak rychle po hádce nevychladnul. Doslova. „Vážně máš víc výjimečností než já."

„To si piš," uchechtl se uvolněněji Nish. Moc by se chtěl s Hacem nějak provázat. Aby až dojdou, kam míří, nemusel jen doufat, že se ještě v budoucnosti náhodně potkají. „Ale o to nudnější jsem."

„No vidíš, já to říkal," pousmál se Haco. Nish z něj teď cítil jakousi dětskou nevinnost. Přemýšlel, jestli i to zapříčinila jeho rodina. Občas si přál, aby také mohl žít s někým jako je on sám po boku. Nebýt pořád na všechno jen jeden. Haco se znovu potutelně usmál. „Hezkys mě zchladil."

„Tys mě hezky rozohnil, jsme si kvit," rozesmál se vyšší. Nepřikláněl se víc ani k jednomu ze dvou možných významů svých slov, tak jako tak šlo o zveličení. Hacovi to taky připadalo docela vtipné. Cítil se nejvolnější za celý den a tudíž vlastně šťastný. Pocity a nálady ho nesvazovaly, myšlenky měl čiré, nezamlžené.

„Myslel jsi to doopravdy s tím, že by ses se mnou vyspal? Jen tak?" zkusil znovu. Myslel, že až si někoho najde, budou oba taky tak zdrženliví jako Zack s Vojtou.

„Hm, jak jsem řekl, nestává se každej den, abych potkal někoho tak výjimečnýho jako ty," přiznal Nish bez masky. Zvedl fotoaparát a tentokrát se mu do něj Haco ostýchavě pousmál. Hnědovlasému poskočilo srdce, že mu Haco daroval tak neobyčejnou fotografii. Sklopil foťák a jejich oči se propojily.

„A kdybych místo toho stál třeba jako... možná o rande nebo tak?" zastrčil ruce do kapes nejistě Haco a sklopil hlavu, až mu přes husté vlasy nebylo vidět do obličeje. Nish se usmál a živě zakýval hlavou.

„Musel bys ale slíbit, že fakt přijdeš," šťouchl do něj.

„To je jasný, ne?" rozesmál se Haco, tváře zrudlé ze studu. Takového bruneta by bral – milého, možná trochu stydlivého.

.

Nepřišel. Nish čekal, čekal a čekal. Nedočkal se. Kapal z rukou do kanálu vodu, fotil co nejvíc hezkých fotek a zpětně je promazával, hrál si se svou kuličkou schopností... dlouhou chvíli si zkrátil, ale Haca tím nepřivolal. Nakonec to vzdal a odebral se domů. Neudělal to, ale seriózně přemýšlel, že by smazal fotografie toho neřáda z foťáku, aby si zbytečně nezvyšoval hloupé naděje.

Přesto ani za měsíc ho neopustilo tiché doufání v blonďákův návrat. I kdyby jen kvůli tomu sexu. A třeba Haco vůbec nebyl panic. Třeba vyjebával s někým jiným. Třeba... Nish věděl, že vymýšlí kraviny. Nedokázal myslet normálně. Buď ho obviňoval z věcí, jimž sám nevěřil, nebo ho zprostil veškeré viny a udělal z něj ve své hlavě svou spřízněnou duši. Když si od takových myšlenek potřeboval oddechnout, vydával se navečer ven, stejně jako činil dosud. Hledat krásné věci a zachytit je bylo nejjednodušší odreagování. Nebo se jen toulat, protože spoustu věcí v okolí už znal nazpaměť a nefotil nic hezkého dvakrát.

Pomalu mířil domů, protože už všude byla tma. Také bylo ticho a klid, což mu vyhovovalo. Procházel parkem, když spatřil záblesk v koutku oka. Zaměřil se tím směrem a chvilku bez hnutí pozoroval. Viděl ho.

Haco nebyl nic jiného než nasraný. S Tamekou se servali jako zvířata. Běsnil, dupal, ani nevěděl kudy a kam jde. Nishovi se také stáhlo obočí. Pospíšil si za ním, aby ho odchytil.

„Hej, ty kriple!" křikl na něho v návalu zlosti už dva metry za ním, „neumíš nic než se vztekat a slibovat, co?!" Živě si vzpomněl na ten den, kdy několik hodin stál jako blbec na místě, dokud nebylo moc pozdě na to, vymýšlet jakoukoliv další výmluvu k tomu tam zůstat. Haco se na něj lehce zmateně otočil, stále celý v plamenech. Než si ho vůbec přes žhavé duhovky všiml, schytal pěkně štiplavou facku. Instinktivně chytil ruku, která se ho opovážila dotknout tímto způsobem, ať už byla číkoliv.

A přesně takhle rychle se strhla rvačka a teprve při ní Hacovi tak napůl došlo, s kým má tu čest – on v takovém stavu na sto procent myslet nedokáže. Nish odolával útokům celkem slibně, ovšem nikdy v sobě neměl žár, který by ho poháněl až za hranice, takže chvilkami nestíhal. Příliš přemýšlel, málo konal.

Proto skončil přidrcnutý ke zdi tak surovým způsobem, že ztratil dech, a dostal krutou ránu přímo do nosu a druhou zezadu o zeď. Myšlenky mu právě včas vypnuly, tělo se vzpružilo. V sebeobraně mrštně Haca zmrazil v kus ledu. Haco se ledu zbavil bez problému, ale stejnětak z něj vymizela i síla pudů a rudá v očích. Udýchaný po zápase se pažemi opřel vedle brunetovy hlavy a několikrát zamrkal, aby zpracoval okolnosti. Pod jeho pohledem se krčil vyděšený Nish s krví u nosu, ošklivě rychlým dechem a několika slzami pod očima. Takových pohledů už viděl...

„Co ty tady," vypadlo z něj překvapeně a Nish, nestavěný na tak brutální fyzickou aktivitu, ho odstrčil a vydal se kdoví kam, utíraje důkazy slabosti na svých tvářích.

„Počkej, promiň, omlouvám se, děkuju," patlal Haco všechno dohromady překvapeně, protože nebyl zvyklý se zklidnit tak rychle, aniž by z něj některý rodinný člen vytřásal zuřivost ručně, osvědčenými metodami. Natáhl ruku a za rameno se ho pokusil otočit k sobě, což mu dovoleno nebylo. Nish se snažil zakrýt rány na svém těle pod potrhaným trikem, které během rvačky syčely jako olej na pánvičce. Ještě přidal do kroku.

„Z cesty," odflusl železnou pachuť z pusy a pokračoval ve svižné chůzi.

„Promiň, už jsem se omluvil, neodcházej, co tady děláš?" klusal u něj blonďák.

„Já tady bydlím!" prskl Nish jako naježený kocour a vpadl do dveří co nejrychleji, že jimi málem sejmul Haca v závěsu. Ten se nenechal a zapřel se do nich, ještě než se zamkly. Nish už vybíhal schody a Haco ho pronásledoval, pusu plnou omluv a proseb.

„Nedělej, že je ti to líto!" zabouchl za sebou Nish a Haca nechal na chodbě. Zevnitř šla slyšet rána nebo dvě, než se za mírného závanu spáleniny Haco přemístil za překážku. Octl se ve skromném bytě a následoval zvuky z kuchyně. Jen co vylezl zpoza rohu, přilétlo jeho směrem propálené triko, jako kdyby bylo jasné, že se blonďák jen tak nezastaví před vchodem.

„Dej si laskavě odchod," zabručel Nish do kapesníku u svého nosu. Haco tričko rozložil ve vzduchu a v obličeji vytvořil grimasu nad několika zničenými částmi. S pohledem na Nishe triko začal skládat.

„Já jsem tam byl, šel jsem tam několikrát," odložil látku na linku a zadíval se na Nishe, který se volnou rukou o dřevo opřel a bodal do něj ublíženým pohledem. „Nemohl jsem kvůli bráchovi, hledal jsem tě, ale ty už jsi tam asi nepřišel, nevím."

„Proč bych tam měl chodit, když jsem tam akorát stál do půl druhý ranní jako totální debžot," pohodil Nish rukou, než se o ni znovu zapřel.

„Jo, za to se omlouvám, já vím," zamával rukama Haco a ještě se k druhému přiblížil. „Já tam byl asi až ve čtyři. Hned jak jsem mohl, jsem tam šel, přísahám."

„To by mohl říct každej," obrátil se Nish bokem k němu, zády ke stěně se skříňkami. Haco se za něj natáhl a chopil se lékárničky.

„Mám důkazy, Diego mi psal," rozevřel tuhý obal a nahlédl dovnitř.

„Nepotřebuju ošetřit, samo se to spraví, mám to ozkoušený," odpověděl na jeho čin, ačkoliv to byl on, kdo mu vytáhnutým balíčkem vnuknul ten nápad.

„Zatím, nevypadá, že by ti to fungovalo," zhodnotil Haco, „ber to jako, že ti pomůžu a tím si to u tebe vyžehlím." Vytáhl mobil a dal řečené zprávy brunetovi k dispozici. Narudlý nos radši nechal být, stačilo, že si u něj Nish přidržoval nasáklý kapesník. Samozřejmě věděl, co dělat s popáleninami. První pomoc: zchladit. Jenže Nish nebyl ledajaký otravný spolužák, co dostal na frak. Vládl vodě (a dalším věcem, což bylo nefér). Haco se tedy jen na vlastní kůži přesvědčil, že rány nejsou teplé. Naopak, Nishova pokožka ho studila. Našel tedy mezi přípravky šetrnou dezinfekci a aplikoval ji kolem ran. Začal shora.

„Ale nesjížděj nikam, jenom to, co jsem ti tam našel, si přečti," upozornil ho a využil, že se druhý koncentroval pryč od svých zranění. Ten zase využil, že se Haco staral o jeho rameno, a pokračoval ve čtení...

Usmál se pro sebe, když viděl ty zprávy. Diega nějaké rande vůbec nezajímalo, potřeboval nutně někam pryč a nemohl pohlídat batole, co dostal na starost od rodičů. Každých třicet minut Haco bratra zoufale nabádal, ať se už probůh vrátí. Později už dokonce povoloval a vyléval si srdce.

Nish se vrátil v konverzaci do povolené zóny a odložil telefon.

„Dobře," neutrálně mu odpustil, aby nebylo příliš očividné, kolik informací se ve skutečnosti dozvěděl. Uvnitř se však radoval. Haco mu nevědomky dal zelenou k dalším tahům.

„Už se nezlobíš?" podíval se mu do očí a přemístil se k ráně blízko bradavky. Nish zabručel, že už nemá důvod. Když mu z dohledu zmizely ty částečně žhavé oči, sledoval alespoň divoké blond vlasy. Pak nos a pod ním skryté rty. Malinko zrůžovělé tváře a zase ten stejný řetízek pod tričkem.

„No, nech už to bejt, už jsem ti odpustil," odstrčil jemně jeho ruku, když se vynadíval, a i svůj kapesník plný krve vyhodil do koše. Napustil si pití a nabídl i hostu.

„Nebudou tě postrádat takhle k večeru?" zeptal se a podíval se na Haca usazeného za jídelním stolem. Sám se jen opíral o zeď. Tázaný pokrčil rameny.

„Nejsem jedinej, co domů chodí pozdě," odbyl tu myšlenku a sledoval, jak se voda ve sklenici přelévá, když ji oběma rukama kutálí po hraně. Další zelená pro Nishe. Dneska si ještě popovídají, a když na to dojde, můžou se případně také domluvit na...

„Tak dáme někdy druhej pokus? Na to rande?" předběhl ho Haco, ač si to nejdříve dobře rozmyslel. Ruce uložil pod stůl a do hnědých očí pohledem jen zběžně ťuknul. Brunet se pousmál.

„Můžeme," ledabyle se vyjádřil, ačkoliv měl velikou radost. Nechal svou odpověď doznít.

„Máš čas třeba v pátek?" najel automaticky na známé koleje Haco.

„Sobota by byla lepší," broukl Nish s pohledem ke kalendáři. Jediný pátek, kdy se potřeboval stavit v knihovně a blonďák si vybere zrovna ten!

„Tak... asi jo," rozmyslel si Haco a tváře mu zčervenaly.

.

„Jako doma," převzal Nish od Haca koženou bundu, když vešli do jeho bytu. Už tam byli pětkrát a ani jednou nevyužili toho, že je nikdo nemůže vyrušit. Brunet si vzpomněl na ohnivý sliz a koutek se mu malinko pozvedl. Hodlal to tentokrát napravit. Svoji trpělivost už prokázal, ale stydlivost mu se sedmým rande poněkud docházela. Všímal si malých znamení, věděl, že mu stačí už jen pár zelených, aby s Hacem stvrdil oficiální vztah.

Nabídl mu něco k jídlu a pití jako obvykle, ale tentokrát si ke stolu nesednul. Strategicky zakotvil opřený o zeď dělící kuchyň a napodobeninu obýváku. Tušil, že Haco bývá vyhýbavý, když znejistí. Když mezi nimi asi po hodině klidné konverzace panovalo už trochu delší ticho, rozhodl se přikročit k věci. Dlouze vydechl, využil toho, že mu po odložení mikiny zůstalo jen tílko, a s rukou v ohbí u ramene si procítěně zaklonil hlavu. Důkladně si protahoval všechny svaly krouživým pohybem. Ne že by je měl kdoví jak vypracované, o to vůbec nešlo. Přes přivřená víčka moc dobře viděl, jak Haco polkl a odvrátil pohled. Proto se na něj naopak zadíval s mírným úšklebkem.

„Trefil jsem to?"

„Co?" nechápal Haco. Tak nějak se u toho zapomněl Nishovi podívat do očí. Brouzdal místo toho po podlaze a po stole.

„Vážně stačí málo," potichu si pro sebe poznamenal hnědovlásek. Tenhle blonďák byl prostě k sežrání. Nebo k nakousnutí. Jako další krok zvolil Nish ticho – aby měl Haco dost prostoru rozvíjet myšlenky. Pohodlně se opřel o zeď a vložil si ruku do vlasů. Hladil si týl a díval se na své nohy. Netrvalo to ani minutu a Haco se ozval.

„Mohl bych tady třeba někdy přespat, abys mě nemusel pokaždé doprovázet," zkoumal lávu vylepenou na prstech. Nish k němu zvedl oči a čekal na opětovný pohled. Pozorně si prohlédl blonďákovy duhovky. Něco se v nich dělo. Chvíli počkal. Haco se rychle podíval jinam, načež si prohrábl vlasy. Další zelená.

„A co dneska?" hravě se usmál brunet. Jeho host se zamyslel a skrýval růžové tváře. Už i on musel přece tušit, kam tím chováním vodní živel míří.

„Na to už je pozdě," zabručel a napil se. Položil sklenici, ale znovu ji zdvihl k ústům.

„Jsou věci, na který nikdy není ani pozdě, ani brzo," polohlasem mínil Nish, „a ani nemůžou trvat příliš dlouho." Haco očima preventivně propaloval sklenici.

„Tohle všechno sis přečetl v mých výjimečnostech?" nesebevědomě dopil poslední lok a začal se zvedat ze židle, že po sobě nádobí uklidí.

„Nech to tam," mávl rukou Nish.

„Asi už půjdu," namátkou se dotkl svých kapes Haco, přestože z nich za celou dobu nic nevyndal, co by zde mohl zapomenout.

„Přečetl jsem si tam všechno," přiznal Nish a jedním krokem mu zatarasil únikovou cestu.

„Co když sis to vymyslel? Ani já sám nevím, co všechno by tam mělo bejt napsaný," zkoušel argumentovat blonďák a založil si ruce na hrudi. Oči měl zaplavené výjimečností, ač o tom nejspíš sám netušil.

„Ten sliz taky nemá napsaný všechno, na něco si budu muset přijít sám, ale co v něm je, to je prostě pravda," mykl rameny. Nenechal Hacovi prostor.

„Třeba že tě přitahuje, když se ti někdo dívá určitým způsobem do očí," začal poučovat Nish a čekal na nesmělý pohled, aby mu dokázal, že nelže.

„Nebo že miluješ fyzickej dotek," natáhl ruku a za předloktí donutil Haca rozplést paže z hrudi, načež si ho přitáhl blíž. Stále ho držel, ale druhou rukou mezitím něžně ze strany chytil jeho krk. Haco se nezmohl na slovo. Neměl nejmenší ponětí, jestli chce Nishovi věřit a nechat ho udělat nevratné, nebo se bránit a... a přijít o to, co mu už teď způsobovalo husí kůži.

„Zešílel bys, kdybys věděl, že se po sexu nebudu moct ani hnout, že jo," pokračoval, „nebo kdybych ti dovolil mě trochu silněji tahat za vlasy a nebránil bych se." Haco nedokázal myslet. Vidina takových věcí ho naprosto paralyzovala. Vnímal jen dotek chladných prstů pod svým trikem.

„A tebe to taky vzrušuje?" dotkl se jeho ruky, jako by se musel ujistit, že se mu to celé jen nezdá. Sotva viděl přes rudou mlhu.

„Mě vzrušuješ ty," zavrněl Nish a ještě se přiblížil. Tak moc ho chtěl. A Haco se ho opravdu už v tu chvíli držel. Vzdálenost mezi nimi se vytrácela.

Haco se však najednou oddálil, jako by procitl: „A nebudeš to třeba nějak fotit, že ne?" Nish se nejdřív polekal nečekaného ucuknutí, ale poté se musel uchechtnout.

„Třeba někdy jindy," nechal téma otevřené a pročísl mu vlasy. Haco si ho přitáhl a spojil jejich rty. Dlouho nezůstali na místě, natož jen u polibků...