Telefon zavibroval. Haco pozastavil film na obrazovce a podíval se do zpráv.

„Opozdím se," přečetl polohlasem z lišty. Zamlkle si prohlédl pozadí domovské obrazovky, na kterém měl fotku s Nishem. Vypnul přístroj a opřel se do gauče, hlavu zvráceje vzad podél opěradla. Dělal si starosti. Poslední dobou toho na něj bylo hodně. Dvaceti pěti letý Perri odjel na dva roky do Ameriky, Zack se odstěhoval do Česka za Vojtou. Tameka, se kterou se Haco nejvíc hádával a zároveň si nejvíc rozuměli, nestíhala školu. O dva roky mladší Rhimes se pořád někde toulala s kamarádkami a malý Eduard byl v devíti letech k nevydržení. Ostatní členové rodiny byli na Haca buď moc staří, nebo moc malí. A jeho přítel Nish ho u sebe sice pobývat nechával, ale se samotou mu nepomáhal tak, jak by si Haco přál.

Když se dali dohromady, všude chodili spolu. Chtěli spolu strávit každou minutu, každou vteřinu. Hacův první vztah byl prostě perfektní. Vášnivý, milý, upřímný. Haco si myslel, že našel opravdovou lásku.

A teď? Seděl sám na gauči, sledoval romantickou komedii a nedokázal se do ní vžít a přestat vnímat prázdnotu místnosti. Psychicky se připravoval na Nishův příchod, protože tušil, že přijde i některý z jeho kamarádů. Jeden z těch, z nichž Haco neměl dobré pocity. Byly to Nishovy rychlovky; rychle kámoši, rychle cizinci. Někdy víckrát za sebou. Blonďáka to unavovalo, nechápal to. A částečně mu to připomínalo jeho vlastní seznámení s Nishem. Rychlovka sem, rychlovka tam.

Nechtěl na to myslet, ovšem zabránit tomu nedokázal. Naposledy spolu spali před půl měsícem. Bylo to skvělé, jako vždycky. Přesto fakt, že si Haco připadal jediný, komu by bodlo trochu víc kontaktu, ho znejistěl. Protože Nish nebral jeho slova na velkou váhu. Vždycky mu řekl, že ho má rád, jen že se to teď nehodí. Po třetím odmítnutí se Hacovi už začínal zvedat žaludek. Večer ten den po sprše se díval na své tělo v zamlženém zrcadle a přistihl se, jak přemýšlí, jestli třeba Nishovi něco nevadí. Jestli Haco není moc divoký, nebo naopak příliš rutinní. Možná mu dlouho trvalo, než přistoupil na nové pozice nebo hry.

Zahnal ty myšlenky, ale snad by si je raději nechal, když mu došlo, čím je rozmazal. Protože věděl, že to nebylo jen fyzické. Cosi v jejich vztahu skřípalo a on nebyl schopen najít ten problém. Hledal ho primárně v sobě, jelikož Nish se tvářil, že jim to šlape jako vždycky. Hledal ho v sexu, protože v něm byl oproti příteli pozadu, občas více zdrženlivý. Jenže nikdy nenašel nic kloudného, jen fakt, že si není jistý a že ho něco dráždí blízko srdce.

Rovnou vypnul televizi, když uslyšel hlasy. Promnul si oči, aby se vzpamatoval a vytahal z nich veškeré výjimečnosti, ale také tím ztělesnil své otrávení. Pak vyskočil na nohy, v koleni mu luplo. Došel ke dveřím, které otevřel. Překvapený pohled Nishova kamaráda se ho dotkl. Očima se ten kluk sám sebe ptal, kdo je ten vetřelec v Nishově doupěti.

„Ahoj," pozdravil jako první blonďatý. Nish k němu nedbale kývl, zatímco se zouval. Jeho kamarád opětoval tiché čau. Brunet svého přítele obešel a hodil boty do botníku. Rovnou zaplul do kuchyně, kde si začal napouštět vodu, zatímco pokračoval v konverzaci s tím neznámým. Jemu Haco uhnul a štvalo ho, že za ním musel zavřít dveře. Ne. Neštvalo ho to. Sralo ho to. Pravda, byl tu také jen na návštěvě. Ale byl Nishův přítel! Neměl snad právo na přivítání? Co to jako bylo?

Haco si neuměl představit, že by tohle Vojta nebo Zack kdy tomu druhému udělali. Ve všem si vždycky byli rovni. Nebo to tak aspoň působilo. Zack využíval schopností a Vojta mu dával zasloužený klid a nějaké to pochopení. Tenhle vztah s Nishem se začínal naklánět víc a víc k němu, ohnivý muž se chvílemi cítil jako pod vodou. Nish ho svými zvyky občas pěkně drtil. Dusil.

„Půjdu spát," oznámil příteli po chvíli rozmýšlení v chodbičce. Slyšel, jak se kamarádi bezstarostně vybavují, a neměl náladu se jim do toho míchat. Někde uvnitř doufal, že si Nish všimne jeho skleslé nálady i bez zbarvených očí. Bez výjimečností, které Haco na sílu tlačil dovnitř, aby je neukázal před nezvaným hostem.

„Dobrou," mávl na něj Nish, ale Haco skoro spíš viděl zdvihnutý prostředníček. Po cestě do koupelny vypustil trochu páry. Být doma, prostě do něčeho uhodí. Rozerve sešit z chemie, nebo alespoň zatne pěsti a čelist, zaúpí jako malý harant. Tady ne, tohle nebyl jeho prostor. Míval pocit, že jo, ale ten pocit zestárnul už o dva měsíce.

Šel spát celkem brzy, ale usnout mu trvalo. Nish navíc počkal až do chvíle, kdy se Hacův tep konečně zpomalil a jeho tělesná teplota klesla, a teprve poté vlezl do ložnice a začal štrachat nějakou deku pro kamaráda, který spal na gauči. Dělal rámus a nakonec stejně ještě rozsvítil, když mu něco spadlo a on to za boha nemohl najít. Haco v ten moment myslel, že mu přeskočí a jeho tělo si do rukou vezme ta podivná koule slizu v jeho nitru. Byla to Nishova zásluha, že se tak nestalo. Haco si od něj díky jejich vztahu částečně převzal schopnost to v sobě trochu uklidnit a vidět skrz své plameny kousek dál.

Další ráno vstal kupodivu jako poslední a kamarád už tam nebyl. Nish se vrátil za chvíli, aby si připravil snídani. Přinesl igelitku s pečivem i pro Haca, který mu poděkoval. Vyspal se ze svého večerního svázání a doufal, že když je venku hezky, Nish se tak bude i chovat. Jako ten přítel, který blonďákovi už strašně chyběl. Proč ho předtím nechal si na to zvykat? Aby ho pak pustil k vodě?

Haco omylem zabouchl dveře lednice silněji. Nish ho užitím jeho jména napomenul. Po omluvě se rozlehlo ticho a brunet čas trávil na mobilu. Blonďák si přisedl a čím víc chtěl, aby se mu přítel věnoval, tím méně si o pozornost říkal. Přál si, aby si to Nish uvědomil sám. Protože Zack vždycky věděl, kdy Haco potřebuje rozveselit, utěšit nebo podpořit. Protože Tameka se mu po hádce občas omlouvala a na usmířenou mu kupovala dobré jídlo. Protože jejich máma vždycky v průběhu dne našla skulinku, aby se dětem věnovala. Táta totéž.

Nish nebyl zvyklý se o někoho kdovíjak starat. Haco chápal, že na rozdíl od něj už pracoval a musel si své bezpečí budovat sám. Ale to přece neznamenalo, že neměl právo alespoň na základní komunikaci. Nějaké objetí, pusu. Jen tak.

„Půjdu se asi projít," vydechl brunet, zavřel mobil a zadíval se z okna.

„Je tam hezky, že jo? Já bych možná taky šel," chytil se rychle. Do pasti.

„Myslel jsem, že bych šel sám," na rovinu ho odmítl Nish omluvně, „chci mít chvilku pro sebe." V Hacovi cosi matně vzplálo. Bral si osobně, že po dni stráveném s kamarády, s nimiž mu to dlouho nejspíš nevydrží, upřednostňoval Nish sám sebe. Kde je Hacovo místo v jeho nabitém programu? Kde je jeho chvilka s ním?

„Mám jít domů?" odtušil zklamaně. Cítil v sobě pohnutek, ale dál jedl slané pečivo.

„Nemusíš, klidně tu buď," mávl rukou brunet odevzdaně.

„Nechci tě tu obtěžovat," odfrkl si Haco a nedokázal skrýt ten zavádějící podtón.

„Dobrý, jsi v poho," zavrtěl hlavou Nish a Haco měl dojem, že měl ten podtón asi rovnou zařvat. Neskutečně ho frustrovalo, že ho Nish jen slyšel, místo aby mu naslouchal.

„Nevím, chvilkama mi připadá, že tu bydlím sám," uchechtl se lehce zkysle. Nish se na něj podíval. Díval se mu na oči, které však rychle zmizely, když Haco hlavu sklopil. Neměl rád, jak Nish hledal odpovědi v jeho výjimečnostech. Nemusel se pak vůbec snažit. Nedojedený kus pečiva nechal, roztržitě se chopil rohlíku a začal na něj patlat máslo. „Stejně půjdu domů, aspoň se ukázat, že ještě žiju."

„Už tady nechceš bejt?" zarazilo Nishe, ale Haco si nedokázal pomoct, nepřišlo mu to dostatečně starostlivé. Jen překvapené. Polkl.

„Poslední dobou se tady necejtim úplně vítanej," zamumlal si pod nos s hlavou stále sesunutou. Nesměl se na něj dívat, jestli tohle chtěl nějak řešit, aniž se dostal pod kontrolu brunetových schopností.

„Co? To je kravina," uchechtl se Nish necitlivě, „máš tady dokonce patnáct párů ponožek, seš vítanej jako jedinej."

„Jo, ale když jsi včera přišel, sotva jsi na mě promluvil," přiznal, jak se ho to dotklo. Cítil, jak se v něm jeho výjimečnost pomalu dme. Nůž, kterým si mazal rohlík, pod jeho dotekem měknul. Ten rohlík Haco raději zespoda vidět ani nechtěl.

„Říkal jsem si, že jsi nějak mimo," zamyslel se Nish a jeho přítel přestal hýbat rukou. Mimo? „No jestli chceš, můžeš jít se mnou, to ti zas nezakazuju."

„Nebudu tě otravovat, když chceš bejt sám," odložil Haco příbor i pečivo a zvedl se ze židle. I tak se díval pod sebe a Nish si toho samozřejmě všiml. „A nejsem mimo, jenom si to beru osobně, jak se ke mně chováš."

„Jak se k tobě chovám?" brunet se pohotově postavil a následoval Haca, který si šel jen pro mobil a poté pro batoh.

„Nevím, ale jako přítel moc ne, sorry," vhodil si telefon do kapsy a pokračoval do pokoje. Díky bohu si nic nevyndal, přinesl si z domova jen povinnou četbu, pár nezbytností a nějaké jídlo, po kterém už v krabičce zbyly jen drobky.

„Co to meleš?" ohnal se po něm slovně Nish, který opravdu něco takového nečekal. Také měl pocit, že už žijí spíš jako starý pár než po uši zamilovaný. Bral to však v klidu. Byl rád, že měl někoho, s kým ze sebe nemusí tahat galony energie. Měl svého kluka u sebe doma, co víc si přát?

„Nishi, ty seš někdy fakt idiot," znechuceně a zklamaně se mu podíval do očí Haco. Nishe nepřekvapilo, že kolem panenek neexistovala žádná modrá, jen žhavé barvy.

„Tak co ti je?" protočil oči. Měl za to, že chlapi nevyšilují zničehonic. Nerad řešil dramata. Mezitím se už přesunuli na práh. Haco si rychle nazul boty. Tahle slova ho hrozně žrala. Při zvedání se od obuvi zachytil jemný pohyb Nishovy ruky. Poznával ho a teď ho iritoval. Než se Nish vůbec natáhl, zarazil ho.

„Nešahej na mě!" plamen mu z očí skoro vyprskl, když to řekl, „radši přemýšlej." Rázně sebral tašku a vydal se ke schodům, vrtě hlavou. Uráželo ho, že ho Nish chtěl takhle umlčet. Na začátku to bylo super, bylo to nové. Bezpečné pro okolí i pro Haca. Když se uklidnil, cítil se jako nový. Ale všeho moc škodí a on si v tuhle chvíli připadal jako nějaký robot. Teď potřebuje zchladit a pak bude klid. To tak.

Nish stáhl ruce k sobě a zastyděl se, když si uvědomil, že byl připravený na šíleného Haca. Bránit se. Podcenil ho tím, chápal to.

Ačkoliv se stále choval tak klidně (nikdy nejednal na základě emocí v daném momentu), vnímal své bušící srdce. Proč najednou blonďák tak vyšiloval? Nijak ho přece neprovokoval, nevzpomínal si, že by udělal něco špatně. Možná Haca jen bolela hlava nebo tak něco...

Zavřel za ním, bezmyšlenkovitě dojedl svou snídani a poté vše poklidil. Uhnutý nůž položil na linku a rohlík zespoda jakoby poleptaný, spálený, rovnou vyhodil. Semkl rty a prohrábl si vlasy. Ta procházka bude ještě užitečná.

.

„Je Haco doma?" nahlížel za Diega, který se opřel o rám dveří. Když se setkali očima, starší se ušklíbl. V ruce měl herní konzoli.

„Jo, ale jestli se ptá Nish, tak ne," pobaveně si ho prohlížel. V jeho tónu se však i přesto objevil náznak pohrdání, nepřátelství.

„Mohl bys mu vyřídit, že si s ním chci promluvit? Nebere mi telefon," s respektem vyjednával mladší, „přemýšlel jsem, jak chtěl." Na jednu stranu se nedokázal přinutit ke kdoví jak milému hlasu, jemu tak nevlastnímu, na druhou měl tendenci se před Diegem krčit. I Haco z něho měl bobky, natož někdo jako Nish. Ten totiž používal formální přístup, to byla jistota a jeho způsob boje. Většinou – to Haco z něj vytahal trochu víc emocí.

„Jo, vypadáš, žes přemejšlel," komentoval Diego kousavě, „ale moc hlavou a málo srdcem. Nevím, jestli se za tebe chci přimlouvat..." Pohrával si. Nishovi se to nelíbilo. Připadal si tak malý! Diego si s úsměvem založil ruce, čímž ještě zvýraznil svaly. On a jeho bratr vypadali tak odlišně, přesto v něm toho svého kluka viděl. Někdy jen v chování, ale zrovna u Diega toho bylo víc. Kolena, způsob, jakým se pod kůží objevovaly svaly, ty pohledy...

„Prosím, Diego, chci se s ním udobřit, chci vědět, co mu vadí," přešlápl na místě a paže už skoro celé schovával za tělem. Potily se mu dlaně. S Diegem to ani nehnulo.

„To zní roztomile. Ale já tě dovnitř pouštět stejně nemám. Nevíš, jak Haco funguje, když se cejtí na prd? Potřebuje čas," zvážněl trochu muž s vlnitými vlasy. Jeho ostré rysy se Nishovy vrývaly do paměti. Oba mlčeli. Z domu se ozval skřek, jenž Nish přisuzoval Eduardovi. Asi zase zlobil. Haco si na něj pořád stěžoval.

Nish se díval dovnitř, když spatřil blonďáka, který zrovna seběhl ze schodů. Hned se střetli pohledem a oběma poskočilo srdce.

„Haco," oslovil ho Nish, ale celkem tiše. Učinil půlkrok vpřed, Diego mu však v průchodu zabránil jen užitím svého hlasu. Neřekl ani slovo. Haco i Nish stáli zamrzlí deset metrů od sebe a ani jeden nevěděl, co teď. Diego přenesl váhu na záda a pohledem obdařil svého bratra.

„Neříkal jsem, že přijde?" uchechtl se a Haco teprve v tu chvíli nechal svou ruku konečně sjet ze zábradlí ke svému tělu. Vypadal strašně dobře! Nish by ho chtěl vyfotit, už dlouho to neudělal. Miloval jeho vlasy, tvář, tělo, styl chůze.

„Dáš mi šanci tě vyslechnout?" prolomil další sekundy ticha Nish konečně. Haco ho nejistě pozoroval.

„Notak Haco, podívej, jak je zoufalej. Už dva tejdny tě neviděl a určitě se mu stýská," vysmíval se Diego. Nish měl značné obtíže rozpoznat, jestli mu tím pomáhal, nebo jeho pokusy o usmíření mařil.

„Nevolej mi, když víš, že s tebou nechci mluvit," vydal ze sebe Haco místo odpovědi. Nish se poslušně omluvil a znovu zopakoval otázku. Prosil ho slovy, řečí těla a dokonce z očí mu prosba sálala.

„Tak pojď dovnitř," pozval ho nakonec Diego a vrátil se ke své hře. Nishe to překvapilo – snědý muž ničitel mu pomáhal něco napravit. Vstoupil tak pomalu, jako ještě nikdy. Haco počkal, až dojde k němu, ale neprotestoval. Diego je musel mít oba perfektně přečtené. Nish přistoupil blíž a oči se jim propojily.

„Dokážu bejt někdy strašně bezcitnej, viď?" zabrblal Nish provinile a Haco kývl. „Chtěl bych se ti za to omluvit."

„Já vím, že to neděláš schválně," přijal blonďatý lítost, „ale stejně je mi to nepříjemný."

„Já vím," sklopil na moment pohled Nish, „ale musíš mi takový věci říkat rovnou, když se dějou."

„Před tvýma kamarádama?" poznamenal Haco nespokojeně. Nish zavrtěl hlavou.

„To asi ne..."

„No," pohodil rukou blonďatý, čímž mu připomněl, že se rozhádali v podstatě hned po kamarádově odchodu.

„Dobře, vím, ale musíš mluvit jasně," rozvedl tedy Nish a Haco konečně cítil, že je na něho napojený a vnímá ho. „Já si nedomyslím, co přesně ti vadí, je to tak mezi náma už od prvního dne, jestli si vzpomínáš..."

„Chceš to vážně vědět?" zdržoval ještě malinko Haco, ačkoliv stáli opravdu dost blízko a jejich ruce se k sobě nějak měly. Nedotýkali se, ale chybělo jen málo. Haco se obával, že Nishovi vyklopí svoje city a ten ho nepochopí a nezlepší se to. Nechtěl tenhle vztah ukončovat...

„Abych byl upřímnej, tak vážně chci, abys byl šťastnej," řekl naprosto seriózně brunet. Sliboval tím ochotu se podřídit a udělat velký krok ke kompromisu. Když o té hádce předtím přemýšlel, v jeden moment se pokusil do Haca vžít. Částečně tomu stále nepřicházel na kloub – jeho partner přece mohl koukat na filmy, poslouchat písničky, cokoliv. Ale na druhou stranu to stejné mohl i Nish, když ho tam Haco nechal. A uvědomil si, že mu v tom bytě něco chybělo.

„Taky jsem přemýšlel," začal tedy Haco, „chtěl bych, aby ses mi víc věnoval... ale ne proto, že to chci já. Chtěl bych, aby ses mi víc věnovat chtěl i ty." Nish pozorně kývl a sledoval ty návykové oči. Konečně se mu nevyhýbaly.

„A abys pořád jen nevyužíval mých schopností," pokračoval blonďatý a místo aby zrakem uhnul, vložil do něj cosi pevného, aby mezi nimi bylo jasno, „už se umím ovládat, nemusíš mě pořád jen uklidňovat. Někdy si chci ty emoce prožít, i když teď asi zním jako malá holka." Na to Nish naopak zavrtěl hlavou a podíval se na jejich ruce. Opatrně je propojil a teprve poté znovu navázal oční kontakt.

„Už jsem pochopil, že ti to vadí, za to se omlouvám. Asi bych tě neměl nutit přistupovat k věcem tak, jak jsem zvyklej já," ještě o něco se přiblížil a volnou ruku trochu zdráhavě přiložil Hacovi na tvář. Ten naštěstí zareagoval, zavřel oči a sám dotek zintenzivnil. Nakonec se na Nishe nalepil a pevně ho objal.

„To je všechno?" podivil se Nish, ale objetí s úlevou opětoval.

„Ne," uchechtl se tiše Haco, „ale zatím to stačí."

„Zbytek až u mě," pochopil Nish a stiskl tělo svého přítele se vší svou láskou. Hřálo ho a nechtěl přece žít v chladu.