Být učitelem je příšerná práce, vážně. Člověk musí na děcka neustále dávat pozor, aby se mu náhodou některé nezabilo. Musí je občas okřiknout jako bandu zmetků, na ty pomalejší z nich tlačit a ty rychlejší u toho zabavit. Odpovídat na všechny otázky, i na ty, které jsou pro něho samotného záhadou. Neustále se ujišťuje, že všichni všechno zvládají, a když ne, musí to řešit. Každému musí chtít pomoct, aby se ze své startovní čáry dostal do vlastního, zcela unikátního cíle.

Po dlouhých dnech ve škole pak přijde domů, padne vyčerpaně na gauč a prázdně hledí v strop. Kde jen udělal chybu?

„Vzali jste si ty podotázky všichni?" nabízí posledních pár listů třídě a očima studenty kontroluje, „Sáro? Kubo? Viktore?" Zastaví se na posledním.

„Viktore," zamává papíry, aby upoutal jeho pozornost, zatímco ostatní se začínají balit. Kluk s kapucí na rozcuchaných blonďatých vlasech maturuje ze zeměpisu jen proto, aby prošel. Je prostě strašně pomalý, vůbec se nesnaží a neučí. Leze učiteli na nervy víc než energický šprt z druhé řady, který má neustále nějaké poznámky, přestože už se ho výklad netýká. Proč se raději nezabývá předměty, z nichž bude skládat zkoušku dospělosti? Kdyby dal trochu toho bláznivého nasazení raději Viktorovi.

Ten beze slova otráveně zamává papírem, než ho plácne do sešitu, který za celou hodinu ani nepoužil, a začíná se balit.

„Kdybyste někdo cokoliv potřeboval, stavte se za mnou, bývám tu od devíti, jen ne ve čtvrtek," raději se soustředí na třídu, jež netrpělivě čeká, „kdybyste potřebovali poradit nebo psychickou podporu, nebojte se ozvat. Ať nám od tý maturity neutečete s brekem."

„Na shledanou," odpoví mu brunetka s úsměvem, což je pro ostatní znamení, že se mají vyhnat ven jako jedno velké stádo. Gympl býval klidnější, vzpomíná učitel. Je ještě mladý a bere si osobně, že pro jeho předmět žáci neprojevují nadšení. Odebere se na chodbu, kde má dozor. Přicupitá za ním studentka z nižšího ročníku a prosí o informace ohledně charitativního prodávání, které má zeměpisář na starosti. Na vše jí odpoví a po zbytek přestávky jen sleduje studenty, z nichž jich zná poměrně málo. Ti vzornější ho zdraví a on je zpátky.

A za deset minut už zase učí. Naštěstí nemusí mluvit, píšou test. Každý, kdo se na něj připravil, by ho měl mít hotový do dvaceti minut. Jenže takhle to v realitě nefunguje a učitel vzdává dvakrát tolik. Posledních pět minut popohání zaostalce, kteří se na to vykašlali úplně, ať už konečně odevzdají. Nerad jim píše špatné známky, ale stejně nerad vidí, že se ani nepokusili rychle projet sdílené materiály před písemkou. Chápe je, ale stejně mu to vadí.

Teď ho čeká už jen oběd. Přidává se k ostatním pedagogům a paní ředitelce. Tahle harpie naštěstí stůl už po chvilce opouští. Kéž by ji následoval i deprimovaný češtinář. Neumí mluvit o ničem jiném než o tom, jak ho to tu celé vysává a zabíjí. Pije mu to krev! Jako pijavice! Velká, hnusná, tlustá, slizká...

„Už končíš?" šeptne k zeměpisáři drobná učitelka základů společenských věd. On si odkašle a narychlo si utře ústa. Zakývá a ze strany se na ni nevtíravě podívá.

„Ty?"

„Kéž by," zasměje se jemně žena. Oba se snaží nepoutat na sebe pozornost a nepřerušovat češtinářův monolog. Obědvá s nimi už jen pár starších kolegů, kteří se starají především o svou porci sekané, nebo rizota, takže mladí musí mluvit tiše. I tak si ale stíhají říct vše důležité.

Den za dnem žije učitel tento školní život a čtyřikrát týdně maturantům vtlouká do hlav, ať všechno nenechávají na poslední chvíli, ať nezapomínají chodit ven a jíst a pít. A kdyby něco, ať mu klidně napíšou mail, nebo ať za ním dojdou. Připadá si jako matka. Nemůže se dočkat zasloužených prázdnin. Nejdřív ještě tu maturitu. Díky bohu tento rok už ví jak na to a nedělá si z toho takové starosti. Snad kromě pár individuí.

„Dále," zvýší hlas kolegyně v kabinetu, aniž by zvedla hlavu od opravování čerstvých testů. Místo otevření dveří se ozve další klepání. Jediný muž a nejmladší učitel obývající skromný prostor se tedy zvedá a sám otevírá dveře. Zrak mu padne na dívku s delšími kaštanovými vlasy. Nedávno jí na nich přibyl barevný melír.

Učitel ji osloví jménem a ptá se, co potřebuje. Ona o krok ustoupí, pozdraví a krátce se koukne kamsi vedle, než se odhodlá promluvit.

„Nemohl byste dojít na klučičí záchody? Viktorovi asi něco je," vysloví tiše. Neví, jak jinak prosbu zformulovat. Řeč jejího těla učiteli napovídá, že myslí jako teď hned. Ačkoliv za dvě minuty zvoní na hodinu. Jdou tedy spolu do nejvyššího patra, kde je netrpělivě očekává další Viktorova spolužačka. Zeměpisář si připadá jako ve snu. Vůbec netuší, co má na těch záchodech očekávat, jelikož mu ani brunetka sama nebyla schopná podat jasnou odpověď. Vlastně neměla ponětí, co se přesně děje.

Protože už mezitím zvoní, učitel obě dívky posílá do třídy, ať tam zjednají pořádek a čekají na jeho příchod. Děvčata poslechnou a celá vyjukaná se vrací po schodech zase níž.

Muž překročí práh, jako by se měl octnout v jiné dimenzi. Nic se však neděje a on tedy žáka osloví. U pisoárů nikdo není a jediná ze dvou kabinek je zavřená. Zaklepe na ni.

„Viktore, jsi tam? Je ti špatně?" zkusí znovu navázat kontakt. Připadal by si jak janek, kdyby v té kabince nikdo nebyl, nebo naopak byl, ale ne Viktor.

Uslyší nevnímavé bručení. Rovnou znovu zaklepe na dveře.

„Zvracels?" ptá se a bojí se, aby snad žák nezkolaboval, když téměř nemluví. Ozývá se jen pomalé dýchání. Všimne si, že pomalované dveře nejsou ani zamčené.

„Můžu otevřít?" prsty se pomalu blíží dveřím. Zlehoučka se třesou. Zevnitř vychází stále jen nesrozumitelné mručení. Celá dlaň obejme kliku a její majitel upozorní žáka, že hodlá vstoupit. Poprvé si uvědomuje, jak je rád, že se kabinky otevírají ven. Pohled mu padne na blonďatého kluka, rozvaleného na záchodové míse, mezi nohama má kousky fólie, odpadky a zapalovač. Hlava mu padá dopředu, sotva se zmůže ji zvednout, aby se na staršího podíval.

„Viktore, proboha!" zašeptá učitel v šoku, přiskočí k němu, vezme jeho obličej a snaží se mu podívat do očí. Chlapec je celý bledý, ale to u něj není novinka. Z pusy mu teče slina, víčka překrývají skoro celé duhovky, sotva může něco vidět! Kantor nemůže uvěřit vlastním očím. Vůbec neví, co má dělat, a tak ve zmatku studentem jemně hýbe, jako by ho to mělo probrat. Všimne si špinavých bříšek prstů.

„Viktore, co sis vzal? Co to je, crack?" snaží se navázat konverzaci a upocené vlasy mu rukou sčísne vzad, aby na něj pořádně viděl. Poprvé se jim setkají oči a blonďák cosi hrčí. Učiteli chvíli trvá, než se mu v mozku spojí to mumlání se slovem.

„Herák? Herák, kriste pane," vydechne, „proč tohle děláš..." stále mu drží padající hlavu a neposedné vlasy znovu odklízí z obličeje. Žák je v jiném, patrně lepším světě, ale v tomhle vypadá příšerně. Učitel ještě chvilku překonává paniku, než ho postupně donutí se nechat dovést do kabinetu. Touhle dobou už tam naštěstí žádná kolegyně neoxiduje, ještě aby zeměpisář poslouchal ty poznámky. Staví se ve třídě, aby zkontroloval ostatní žáky a seriózně je požádá, ať vydrží alespoň do posledních deseti minut hodiny, pak ať se v klidu rozpustí. S tím se vrací za svojí novou noční můrou.

Jak se hoch probírá a účinky se zmírňují, začíná být poměrně užvaněný. Působí vesele a sebevědomě, ač stále zastřeně. Dospělý z toho není nadšený, ale co má dělat? Vede s ním tu zvláštní konverzaci a nabízí mu aspoň čaj. Padne mezi nimi i pár zvláštních, poměrně filozofických otázek, na které starší odpověď nezná a odvětí vždy jen vyhýbavě. Žákovi to nevadí, nedbale pokračuje dále, zanechávaje profesora v rozpacích.

Ten se ani nemusí moc vyptávat, aby zjistil, kde student drogu vyhmátl, po kolikáté už to udělal (díky bohu má ještě šanci skončit, než ho k tomu začne nutit samo tělo) a jak se cítí lehký. Tu maturitu nakonec určitě zmákne. Možná i na jedničku! A že hodiny zeměpisu jsou jedny z těch lepších. Učitele to samozřejmě částečně potěší, přestože měl dojem, že Viktor jeho předmět od srdce nenávidí. Těšilo by ho však víc, kdyby jeho maturant dokázal takto uvolněně mluvit i normálně, ne jen díky drogám. S nimi naopak maturitu zcela jistě nezvládne. To mu však učitel neříká. Popravdě, strašně ho to mrzí. Není nečekané, že se do něčeho takového pustil zrovna Viktor, ale to situaci ani trochu nezlehčuje.

Učitel mu oznamuje, že musí uvědomit vedení a to že musí uvědomit Viktorovy rodiče. Jejich syna to zatím netrápí, asi teprve procitne. To bude nářez. Ještě takhle pár týdnů před zkouškou dospělosti. Už teď má učitel jasno, s kým povede ve svém volném čase osobní konzultace. Jestli tímhle chce blonďatý projít úspěšně, musí se co nejrychleji vzpružit. A pedagog sám do toho bude muset investovat všechno, co má... Po cestě domů neustále vrtí hlavou a mne si oči nebo tváře. Prsty si projíždí vlasy a ruku nechává na zátylku, aniž by si to uvědomoval.

Být učitelem je příšerná práce, vážně. Člověk musí na děcka neustále dávat pozor, aby se mu náhodou některé nezabilo. Musí je občas okřiknout jako bandu zmetků, na ty pomalejší z nich tlačit a ty rychlejší u toho zabavit. Odpovídat na všechny otázky, i na ty, které jsou pro něho samotného záhadou. Neustále se ujišťuje, že všichni všechno zvládají, a když ne, musí to řešit. Každému musí chtít pomoct, aby se ze své startovní čáry dostal do vlastního, zcela unikátního cíle.

Po dlouhých dnech ve škole pak přijde domů, padne vyčerpaně na gauč a prázdně hledí v strop. Kde jen udělal chybu?