„Ts, gympláci si myslej, že jsou něco víc," pohodil rukou ke skupince vrstevníků blonďatý chlapec a zasloužil si souhlasné poplácání po zádech a smích. Někteří jeho spolužáci přišli v monterkách, on sám měl jen nějaké starší kraťasy a tričko. Nesoutěžili všichni, ale ani ti nejlepší z jeho školy se neukázali v ničem lepším než v obyčejných kraťasech – často bez trička. Zato jejich soupeři se pyšnili sportovními šortkami, přilnavými svršky a profesionálním přístupem. Učňáci je proto hodlali roznést na kopytech.

Výsledky jednotlivých žáků v několika disciplínách se měly sečíst a utvořit konečné pořadí. Učitelská práce končila zde, žáci se však rozhodli zjistit, který druhý ročník byl ve „víceboji" úspěšnější. Holky tu chyběly úplně, ve druhém ročníku na učňáku v takovém zapadákově byla všeho všudy jedna dívka, bylo by zbytečné ji nutit bojovat proti převaze z gymnázia.

Obtloustlý učitel z gymplu zahlásil dalších pět jmen lidí, kteří se měli připravit k běhu na šedesát metrů. Mezi nimi byl i Alex Hejtman a Jamyron Hollins. Alex si všiml vysokého kluka s tmavší kůží, který ho hned zaujal.

„Kluci, dívejte, proti komu běžím," ukázal na něj bez zábran a všichni se rozesmáli, „proti negrovi." Nemusel ani vymýšlet žádný převratný vtip. Ozval se výstřel a vyvolaní se seřadili na startovní čáře. Bloky chyběly, měl je jen gympl a ten je odmítl půjčit. Byl to tak trochu souboj i mezi kantory.

Při dalším výstřelu se chlapci rozběhli a ani jeden nebyl tak rychlý jako vedoucí černoch. Alex byl druhý, ale náskok dvou metrů by nezkrátil, ani kdyby se na hlavu postavil. Rozchrchlal se a sledoval nepřejícně protivníka, jak odchází zpátky, jako by se nechumelilo.

„Co vůbec dělá na gymplu černoch?" postěžoval si kamarádům, jakmile popadl dech, „dneska už tam pustí každýho."

„Navíc je prej teplej," přiložil do ohně nejmladší z nich, co zaslechl v davu. Ostatní se podivili a vzrostlo nadšení nad takovým bizárem.

„Proč zrovna jeho příjmení musí jít hned za mým?" naoko pohrdavě utrousil Alex a díval se přímo na něj. Na takovou vzdálenost by se i stařec doslechl, o čem hovořili. Setkali se očima, ale vyšší uhnul pohledem. Proč se ve světě stane, že hned za rasistou se v řadě objeví černoch?

„Černej a ještě teplej, to jsi asi moc lezl na slunce, ne?" využil příležitosti blonďák a skupinka se krůček po krůčku blížila k obětnímu beránkovi. „Chudák, úplně žhne! Má asi špatnej den."

„Možná spíš tmavej den," opravil ho brunet bez trička a cvrnknul mušku ze svého ramene pryč. Všichni se řehtali.

„Nemá teda pořád jen tmavé dny?" připojil se Alex a změřil si černého člověka pohledem.

„On ale den mít nemůže, jenom když se ho dotkneš," poradil mu spolužák a Alex se natáhl k tmavé ruce, takřka se s cizí kůží ani nesetkal a rychle ucukl.

„Fuj, málem mě ta černá díra pohltila!" uskočil rovnou a zahrál zděšení. Vyšší vůbec nereagoval, těžko by kdo poznal, jestli se styděl, nebo byl dobrý v ignoraci takových narážek.

Když jeho třídní zahlásil, šel se prostě připravit k hodu kriketovým míčkem. Předmět mezi jeho dlouhými prsty úplně zmizel, což nezůstalo bez povšimnutí. To, že má ruce uzpůsobené k lezení po stromech, bylo stejně oblíbené téma jako jeho dlouhé nohy, když se přecházelo k písku. Při skoku do dálky z místa rozdrtil úplně všechny se třemi metry a třemi centimetry.

„Jak to že nechali takovou opici soutěžit s lidma?" už trochu nervózně si dloubl Alex. Sám měl dobré výsledky, ale nikdy ne lepší než „to zvíře".

„Zbytek světa není tak rasistickej jako ty," zamumlal Jamyron dost nahlas, aby to pobledlý chlapec slyšel. Ten se zase otočil zády a předstíral, že něco takového se k němu nikdy nedoneslo.

Po kilometru a půl běhu blonďatý modroočko zbrunátněl námahou i zakrývaným vztekem. Doběhl jako čtvrtý, jeho úhlavní nepřítel se při cestě na první stupínek ani pořádně nezapotil.

Pak byla přestávka na brzký oběd, kdy se gymnazisté od učňáků víceméně rozdělili. Jedni šli do restaurace, druzí do fastfoodu. Kupodivu restauraci ocenili spíš pracanti – měli ji blízko školy a byli zvyklí na její kvalitu za nízké ceny. S plnými břichy se žáci vrátili k atletické dráze gymnázia, kde se vyhlašovaly stupně vítězů.

„Černoch má tělo jako opice, není to plnohodnotnej člověk," odůvodňoval si poměrně dost nahlas Alex, když černý chlapec sestoupil z druhého místa, čímž ho předčil o tři, „ve sportu je lepší, ale chybí mu mozek! Kdybych měl v kapse banány, určitě by mě napadl!" Sklidil ovace a vítězně se šklebil.

„Tak vyber něco, v čem jsi lepší ty," ozval se za ním – možná spíš nad ním – dlouhán a obešel ho, aby si stoupl zpět mezi spolužáky.

„Tak zkusíme porovnat naši inteligenci," souhlasil Alex bez otálení a dva jeho kamarádi, kteří nepospíchali domů nebo na brigády, ho poplácali za ten dobrý nápad po zádech. Černá ovce stáda, jak kluka z gymplu nazvali, jen čekala na verdikt. Jaké disciplíny si pro něj noví přátelé asi vymyslí...?

„Takže," dupnul si Alex rázně, aby upoutal pozornost soupeře, jenž se loučil s jedním šprtem ze své třídy, „stopneme si, kdo dřív vyřeší sudoku. Pak kdo rychlejc spočítá příklady od Matouše. Kdo si zapamatuje delší číselnou řadu a kdo nakreslí hezčí obrázek jenom tužkou." Na kreslení Alex trval, protože měl základy a talent. Věděl, že v tomhle odvětví má jasně navrch. Ušklíbl se. „Uvidíme, jestli v těch pazourech máš aspoň trochu jemný motoriky."

„Žádnej problém," mykl rameny s mírným úsměvem černoch, který si všiml blonďákova přístupu k poslednímu bodu soutěže, „ale chci taky vymyslet jedno porovnávací kritérium." Už ho vymyslel dávno – času na to dostal až až. Modrooček k němu pohodil hlavou, aby své přání vyslovil. „Ty sis vymyslel kreslení, já chci psaní. Kdo napíše lepší odstaveček, týkajicí se dneška. Můžeš psát v podstatě o čemkoliv, ale spisovně."

„Klidně," pokrčil rameny Alex a ohlédl se na Matouše, vracejícího se od batohu s knížkou sudoku a ohryzanými tužkami. Všichni si posedali do trávy, jako kdyby jim vybledlý tartan mohl zašpinit staré oblečení. Ze zmačkaného salátu se odtrhly dva listy a každý chlapec dostal svůj. Jamyron nechápal, proč si jeden z nich nemohl vzít celou knížečku, ale raději nechal pány pořešit si věci po svém. Alex mu nabídl, ať si vybere, kterou sudoku chce řešit (a kupodivu to neznělo jako vtip na účet protivníka), ale vyšší volbu přenechal jemu. Ještě by si stěžoval, že dostal lehčí úlohu, pokud by náhodou prohrál. Bral tu hru tak vážně... bylo to úsměvné.

„Mám," ukázal papír rozhodčím Jamyron dřív a oni začali kontrolovat. Alex ho propálil nehezkým pohledem a přemýšlel usilovněji. Zasekl se v polovině a nedokázal se pohnout. Všichni se kolem něj postupně seskupili a snažili se pomoct vyřešit tu záhadu. Seděli tam tak nahuštěně, že se všichni dotýkali, což ale nevedlo k žádným rasistickým poznámkám.

„Ty tady máš devítku, která tady ale být nesmí," ozval se jako první zase gymnazista a ukázal na číslo vpravo dole. Alex to zkontroloval.

„Jo aha, to měla bejt dvojka," vydechl nakonec a připsal dvojce delší ocásek na zemi. Všichni se mu smáli, že je neschopný, když po sobě ani nepřečte, co napsal. On se chechtal taky, ale pak je popohnal, ať teda přestoupí k příkladům. Matouš vyslovil početní úkon, oni dva jej provedli, a kdo první vykřikl správnou odpověď, získal bod. Příkladů bylo dohromady zadáno devět, ale na jedenácti se rozhodlo o remíze. Desátý výsledek padl špatně z obou stran, jedenáctý vykřikli kluci společně.

Přišla řada na paměťovou zkoušku. Začínalo se na pěticiferném čísle a postupně se přidávaly další číslice a měnily se ty staré. Při sedmi už to byl pro Jamyrona trochu problém, poslední cifru napůl tipnul. Na osmi se zasekli oba dva, protože se zadání ukazovalo jen na pár sekund. Pak si ale Jamyron vzpomněl a o fous získal další pomyslnou výhru. Alex ztrácel nervy a neodpustil si několik nadávek. Rasismu se vzdal, protože by si tím akorát naběhl vzhledem k tomu, že prohrával. Nemohl se dočkat kreslení, které by mu dalo prostor se aspoň trochu vyřádit.

„Máte pět minut, můžete nakreslit, co chcete, ale jenom tou tužkou," připomněl pravidla Honza, „já budu hodnotit, čí výtvor je lepší. Alex to ví, ale tak pro tebe to řeknu, že víc bodů je hlavně třeba za stínování, vyplňování, tlačení na tužku, kde je to potřeba, a tak." Jamyron kývl, ale bylo mu to ukradené. Neuměl kreslit ani trochu. Prostě načrtnul domeček se dvěma okny, trávou, plotem, sluncem v rohu a komínem, z něhož se kouřilo. Když měl ještě čas, nakreslil na dvoreček trpaslíka a šipkou k němu přivázal jméno Alex.

Nemohl než přiznat, že zrovna v tomhle neměl šanci. Alex kreslil jeho – taky k němu čas od času při práci vzhlížel. Jednoduchý, přesto neomylný tah tužky obkresloval Jamyronovu podobiznu a stínoval ji. Kluk na obrázku byl vidět jen po ramena, ale v neotřelé pozici a nesymetricky postavený. Hlava mírně skloněná, ale oči koukající skrz papír na svého obdivovatele. Kdyby šlo o někoho cizího, připadalo by to Jamyronovi sexy. Takhle mu spíš připadalo roztomilé, že se ho Alex neštítil, pokud si jako inspiraci vybral jeho – také mu později obrázek věnoval a sám si nechal domeček.

„Zas tak marnej nebudeš," poznamenal s úšklebkem hubený chlapec z gymplu a nebyl sám, komu to připadalo legrační. Alex do něj strčil a založil si ruce.

„Stačí druhá strana tohohle, ne?" otočil svou A6 menší z nich a druhý mu přitakal – šlo se psát. Nenastavovali časový limit, přesto oba dokončili krátkou práci skoro na stejno.

„Tak já to začnu, když ty jsi začínal s kresbou," odložil psací potřebu Alex a předal ostatním svůj naškrábaný odstaveček. Aby to mělo grády, kluci se shodli, že odstavec přečte druhý účastník – tedy Jamyron. Ten si útržek vzal a nahlas předčítal.

„Dneska jsem viděl černocha," obrátil oči v sloup a nikdo, ani autor se už tomu vlastně nesmál, byl to líný vtip, „házeli jsme do dálky, skákali jsme do dálky, běželi jsme na dlouhou trať a taky sprint. Bylo hrozné vedro, ale... pe... co je tohle? Jo, pod stromy to tak špatn...é nebylo, stejně jsem málem chcípnul, ale přežil jsem takže ok." Jamyron se uchechtl. Připomínalo to text od třeťáka. Tvrdá Y na konci přídavných jmen byla přeškrtaná a nahrazená dlouhými É. Interpunkce zas tak katastrofální nebyla, ovšem souvětí obsahovala přibližně nekonečno vět.

„Pak jsme s tim černochem zkoušeli, kdo je v čem lepší," probíral se ke konci uvedený. V textu bylo poznat, že Alex dopisoval postupně, co ho napadlo, a tak i při čtení udělala černá ústa pomlku. „K obědu jsme si dali řízek a pivo."

„Dobře," popadl svůj odstavec tmavý kluk a vložil jej do nastavené světlé dlaně, „teď já."

„Hm," docela vážně převzal předmět blonďák a jeho modré oči se při doteku setkaly s černými duhovkami. Jamyron z toho pohledu naznal, že už vyhrál – ne soutěž, ale Alexovo nevyjádřené přiznání, že všechny ty poznámky nemyslel vážně a bere na vědomí, že chlapec s tmavou pokožkou je stejně lidský jako kdokoliv jiný. Navíc schopný a vůbec ne hloupý.

„Mým tmavým dnem se prohnal jeden roztomilý árijský hurikán. Tahle malá bílá bouřka se neptá, jestli může udeřit bleskem sem nebo tam – prostě to udělá a výská nad vším, co zničí. Problém nastává, když je noc moc rozžhavená na to, aby jí něco tak povrchního jako blesk škodilo. Nadávka mi ublíží asi tolik jako elektrický náboj vodě. Projede mi jedním uchem dovnitř, druhým ven. Vlastně to šimrá vědět, že se o... o mě..." očima přelétl následující slova a příliš se styděl, než aby je vypustil z úst. Už od začátku četl nejistě a složité metafory a přirovnání ho zarážely. Nyní se však vyloženě zarděl a pokračoval ve čtení jen myšlenkami. Jeho kamarádi mu koukali přes rameno, tak jim to nevadilo. Jamyron uvítal rasistův stud povytáhnutým koutkem. Vlastně už by nebyl s to přeříkat svůj výtvor slovo od slova, ale samozřejmě tušil, které části vyvolávali ve tvářích bělochů dané reakce. V blonďákovi převládalo zděšení a pocit trapnosti, Honza s Matoušem si přikrývali ústa a uchechtávali se.

„Vlastně to šimrá, vědět, že se o mě někdo tak zajímá a snaží se, ač marně, získat moji pozornost. Není to obecně tak, že se protiklady přitahují? Nejlepší na tom totiž je, že jenom tam, kde je světlo, je stín, ale nikdy ne daleko. A kde je tma právě největší? Přímo pod svícnem. Ovšem jelikož tenhle svícen knot téměř postrádá, možná poprvé bude tma nahoře..."

„Ty vole, to je krutý," rozchechtal se Matouš, který dočetl zbytek jako první, „to vypadá spíš tak, že ty seš tady ten zaostalej jeskynní člověk, Alexi!"

„To by sedělo, lidi v jeskynních taky rádi kreslili," dodal Jamyron a cítil nadšení z vyřízeného pohledu, který mu menší kluk věnoval, když poslední slova dočetl poněkolikáté – asi poprvé nepochytil jejich význam. Jeho kamarádi ho za šíleného smíchu sladěně poplácali po zádech, až skoro i vsedě ztratil rovnováhu. Najednou přeplavali na druhý břeh a vysmívali se osamělému trosečníkovi za vodou.

„Hele!" bránil se dotčeně a stoupl si, následován ostatními, „já bych s tebou nespal!"

„Nedurdi se, nikdo tě k ničemu nenutí, jsou to jenom slova na papíře," zavrtěl hlavou Jamyron a zakřenil se, „nikdo neříká, že spolu budem spát..." Podle něj ten text vlastně neměl ani žádnou strukturu nebo pointu. Byl to jen náčrt pár myšlenek, jimiž mohl do společníka dloubnout.

„Já s tim souhlasim, Alex nemá koule na to, aby byl nahoře!" vykřikl Honza, rovnou připravený se bránit před útokem – oprávněně. Jeden se pustil do druhého, Matouš se do akce přimíchal hned vzápětí a v ohrožení se octl ten, co původně pošťuchovaní inicioval. Jamyron se postavil blíž ke změti těl, aby líp viděl, načež ho někdo podkosil. Alexe, jenž se jakžtakž vyhrabával ze zajetí, někdo nekompromisně odstrčil a on dopadl zády na část těla dlouhána. Ten využil své přednosti, vzchopil se a přes blonďatého chlapce rukou útočníkovi zabránil je oba zalehnout. Ovšem dlouhé paže se lehko chytají a tu jeho někdo stáhl s sebou, když zrovna padal na druhou stranu. Jeden a pak druhý nepřítel zasedl protivníka, ležícího na Alexovi, a hned se tomu začali smát.

Přece jen skončil dole blonďák!