Hledal jsem v davu vysokého tmavovláska s kšiltovkou. V knihovně bylo plno – autorské čtení – tak to šlo těžko. I můj kamarád se pokoušel poznat kluka, kterého jsem mu jen zevrubně popsal. Původně se mnou jít ani nechtěl, ovšem nakonec souhlasil, aby se mohl vymluvit z rodinného oběda. Jeho knihy nebraly. Mě vlastně taky až tak moc ne... jen ta jedna. Ta, kterou jsem přečetl už dvakrát, aby můj mozek pohltil každý malý detail. Šlo jen o takový výtisk, našel jsem ho čirou náhodou oskenovaný někde na netu. Brouzdal jsem po něm očima a začetl se. A pak už jsem ty oči od něj nedokázal odtrhnout.

„Tam!" ukázal jsem na bílý kšilt a čekal, až ho zahlédne i kamarád. Autor příběhu, jenž jsem zhltnul asi nejrychleji za celý život (a s porozuměním!), se jen přišel podívat na jiná díla. Ale oznámil to předem na svých sociálních sítích, u fotky s bílou pokrývkou hlavy. Přilákal tím poměrně dost fanoušků. Hned v prvních minutách jsem slyšel tři dívky, co ho hodlaly najít a požádat o autogram.

„Děláš si srandu? Ten v tý bílý čapce?" vyjelo najednou překvapeně z kamaráda, když jmenovaný vystoupal pár schůdků, čímž se nám lépe ukázal. Nechápavě jsem se na přítele otočil. Hned přečetl můj výraz.

„Ty nevíš, kdo to je?!" podivil se zcela upřímně, přesto až moc teatrálně. Pokusil jsem se si toho kluka pořádně prohlédnout. Kdo by to měl jako být?

„Avada kebaba?" citoval něco z minulosti a mně trvalo ještě dvě sekundy, než jsem si vzpomněl. „Ty nevidíš tu jizvu na tváři?"

„Počkej, co? To není Kebaba," zarazilo mě.

„Je to on, to ho nepoznáš? Ježíš!" frustrovaně mi vlepil jemný pohlavek a pak se ještě pro efekt plácl do čela. Už mi začínalo svítat...

„Ne, to nemůže bejt on," mhouřil jsem tím směrem oči.

„Je to on a já za ním fakt nejdu," zaprotestoval už předem. Zaváhal jsem. Mám tam jít sám?

.

Zrovna ty tři holky, které jsem slyšel na začátku, si od něj vyprosily autogram jako první. Spustily tím nečekanou lavinu dalších fanoušků a já se k nim přidal, ačkoliv jsem s sebou opravdu netahal žádný notýsek. Nepotrpím si na formality.

Tmavovlásek (už bez čepice) seděl u stolu, aby ty podpisy za něco stály. Poslední holka. Pisklavě poděkovala a na řadu jsem přišel já. S rukama ležérně v kapsách, ale hlavou plnou otazníků, jsem přistoupil blíž. Kluk se na mě automaticky usmál, než mu přecvaklo. Jedna vteřina ticha byla snad ta nejdelší v mém životě.

„Chceš autogram, jo?" ušklíbl se a pobaveně skenoval můj obličej jako nějakou šifru. Už i já ztratil poslední naivní naději, že můj idealizovaný autor není spolužák ze základky. Byl to skutečně on, ale vypadal a působil jinak. Hodně vyrostl, zkrásněl a očividně nabyl nějaké to sebevědomí. I ta jizva pod okem se z velké části zahojila.

„Nečekal jsem, že to budeš ty," vypadlo ze mě drobet neurvale. Netušil jsem, jak se před ním chovat. On s úsměvem pokrčil rameny.

„Četls to?" zajímal se a pohrával si s fixou mezi prsty. Zavřel ji, když jsem kývl.

„A líbila se?" napůl odtušil. Podivně jsem zakroutil hlavou a u toho se ošil.

„Docela ses změnil," konstatoval, když jsem se neměl ke slovní odpovědi.

„Já?" vyhrkl jsem, „to spíš ty." Stále se usmíval. Já taky, ale asi křivěji. Z neznámého důvodu ho muselo těšit, že mě vidí.

„Já taky," uznal klidně, „od devítky jsem vyrostl tak o dvacet cenťáků." Nato odsunul židli a stoupl si. Položil si dlaň na hlavu a vzduchem ji rovně přenesl až tak sedm centimetrů nad mé vlasy. Rychle jsem mu ji strhnul a oči mi cukly ke straně. Kamarád nás určitě nenápadně sledoval. On se uchechtl.

„Nečekal bych, že zrovna ty budeš číst něco takovýho," vrátil se k příběhu, zůstal však stát.

„Narazil jsem na to náhodou a začetl se," mykl jsem rameny, „taky jsem si nemyslel, že zrovna ty budeš spisovatel." Jemu přeskočily oči za mě a natáhl se kolem mé ruky pro nějaký papír. Znovu nasadil ten milý naučený úsměv. Hotová superstar. Poodstoupil jsem kousek stranou, abych dívce umožnil přímější kontakt s autorem. Poděkoval jí, ale hned měl u nosu zápisník s otevřenou stránkou. Krátce se na mě podíval a já se smířeně opřel o stůl. Budu tady čekat jako blbeček. Řada čítala ještě asi osm lidí. S každým z nich on prohodil alespoň pár slov. Vždycky poděkoval a oni jemu stejně tak. Já mezitím vyhledal pohledem svého kamaráda, který ke mně hodil hlavou. Tak co? Co co, nic. Byl přesně takový, jak jeho vzhled napovídal. Pokrčil jsem v odpovědi rameny a on mávl rukou a mezi lidmi si prodral cestu někam dál, pravděpodobně k automatu.

„Sorry," upoutal moji pozornost konečně tmavovlasý a spolu s tím, jak zavřel a odložil fixu, se také posadil na stůl. Když se k tomu i opřel o ruku, najednou se vyskytoval poměrně blízko. Taky jsem se vyhoupl nahoru a zkopíroval jeho šikmý posed, jen z druhé strany.

„Byla to tvoje první kniha?" ujal jsem se slova a on hned zavrtěl hlavou, u čehož zavřel oči. Když je otevřel, koukal chvíli dolů, než zrak zvedl. Byla to maličkost, ale pro něj byla šíleně typická.

„Psal jsem ji nadvakrát, poprvé se mi to nějak zvrtlo," přiznal, „a mezitím jsem si psal ještě jiný věci. Myslím, že je poznat, že se ke konci zlepšuju."

„To jsem si ani nevšiml, mě hlavně zaujaly ty postavy, bylo to hrozně lidský," do hlasu se mi vkradl nadšený tón, který na chviličku prohloubil jeho úsměv. Díval se mi přímo do očí.

„Zajímavý," ušklíbl se, „pochopils, o čem to celý je, že jo?" Já živě zakýval hlavou.

„O šikaně."

„O srandě, která všem přeroste přes hlavu," upřesnil a stále mě pozoroval.

„Líbilo se mi, jak se to postupně vyhrotilo, fakt jsi to napsal reálně," dodal jsem. On sklopil pohled.

„Je to inspirovaný reálnou událostí," potvrdil, ztišil trochu hlas a promnul mezi sebou prsty ruky, jíž se neopíral.

„Fakt?" překvapeně jsem se k němu trochu víc nahnul. On dloubl do malé dírky ve dřevě stolu a odkýval mi to.

„Ty ses v tom nepoznal?" konečně se na mě opět podíval. Lehce se usmíval, přesto působil nervózně. Já se zarazil.

„V čem přesně...?" také jsem zvážněl. Srdce se mi rozbušilo. Hlavní postava nakonec málem přišla o život. Jeden její úhlavní nepřítel ji zachránil a poté přestoupil na jinou školu. Byl to jednoduchý konec, ale byl napsaný věrohodně. Možná byl jen drobet uspěchaný.

„Jsi jedna z postav, co se tam objevujou nejvíc, dokonce jsem ti nechal podobný vzhled..." opatrně chodil kolem horké kaše. Celý napjatý jsem si vybavoval hlavní hrdiny jednoho po druhém. Došlo mi, že obětí šikany byl nejspíš on sám. A měl hned dva nepřátele, kteří mu kazili život. První, vyžle s očima černějšíma než smrt. A druhý... vlasy ostříhané na ježka, piha na rtu. To jsem byl já.

Nevěřícně jsem se na něj díval. Jak to, že mi to nedošlo? Úplně jsem zapomněl, jak jsem si vlasy geloval, aby mi odstávaly. Už od střední mi pramínky spadají víc do čela a nechávám je tak. A pize na rtu jsem se sice podivil, ale rozhodně jsem si to nespojoval sám se sebou.

„To je blbost, já jsem takovej nebyl," vypadlo ze mě zpomaleně. On semkl rty.

„Upřímně, takhle jsem si představoval, že by to kamarádský špičkování skončilo, kdyby vám nehrozilo vyloučení," podíval se namátkou kolem. Netušil jsem, co na to říct. V knize slevil ze čtyř – tolik ze třídy si ředitel za pomoci naší třídní vypíchl – na dva.

„Vždyť to nebylo oprávněný! Při ničem nás neviděli," bránil jsem se a jistě jsem u toho v obličeji červenal. Nikdy jsem se necítil vinný. S kluky jsme se domnívali, že někomu přeskočilo a učitelce lhal, aby nám zavařil. Obviňovali nás třeba i z nabízení drog dalším studentům, což nebyla žádná pravda! Nikdo z nás drogy neměl a nebral! Jestli někdo nepochopí srandu, ať s tím ale nechodí žalovat!

„Nemrač se tak, stejně je to minulost, ani na tom nesejde," pokusil se mě obměkčit mávnutím ruky, když viděl stáhnuté obočí.

„Ne, sejde na tom," oponoval jsem, „proč jsem já ta špatná postava?" začínal jsem cítit zlost. Bylo to převtělené zklamání. Když jsem knížku četl, soucítil jsem s obětí, protože mi připomínala, jak nesvůj jsem si někdy připadal ve své kůži. Všechny pocity byly popsané naprosto perfektně. Otázky jako jakou cenu má určitý jedinec a od čeho se to odvíjí. Proč se někdo nemusí snažit si vydobýt respekt a proč s tím naopak někdo jiný tak zápasí. Cítil jsem to samé, když jsem dospíval. Nejistotu, pocit nedostatečnosti, snahu se zviditelnit. A najednou já jsem ten špatný? Ten, koho jsem odsuzoval?

„Žádná z těch postav není vyloženě zlá," zavrtěl hlavou svým klasickým způsobem, „vždyť jednomu bylo dokonce odpuštěno."

„Ale mně ne," založil jsem si ukřivděně ruce. Byl to vyžle, kdo ho nakonec zachránil. „A proč já mám celou jednu postavu? Já jsem ti nic tak hroznýho nedělal."

„Uklidni se, mluvíš dost nahlas," přiložil mi volnou ruku na mé zkřížené, ale já se mu vysmekl.

„No a co," odporoval jsem, přesto už tišeji, „jako co si o sobě myslíš? Je blbost, abych já byl inspirací pro někoho takovýho."

„Není to blbost. Na základce jsi mi hodně ublížil," bránil také svou čest. Svezl se ze stolu, narazil si kšilt na hlavu a fixu si strčil do kapsy. „Celá první třetina je všechno pravda."

„No to určitě," prskl jsem a také seskočil. Ať už se chystal kamkoliv, nehodlal jsem ho nechat odejít. „Takže jsi to byl ty, kdo se nás snažil vyhodit ze školy."

„Nic jsem nikomu neřekl, byl to můj kamarád z déčka," opravil mě a založil si ruce. Blížili jsme se k východu.

„A kdo mu asi nakecal všechny ty kraviny o nás?" dorážel jsem. On už se nadechoval, že něco řekne, když ho zastavila mladá dívka s prosbou o podpis na ruku. Usmál se na ni jen krátce, ale na podpisu si záležet dal. Přece jenom se jednalo o hřbet ruky, kde to šlo dost vidět.

„Doslova co jsem ti já kdy udělal?" dožadoval jsem se pozornosti hned, jak zavřel fix a rozloučil se s fanynkou. On se na mě s mračounem obrátil.

„Nezlehčuj moje pocity laskavě," učinil dva kroky ke stěně a opřel se o ni zády napučeně.

„No já se ptám," naléhal jsem útočně, „co jsem ti kdy udělal? Chci to vědět přesně."

„Mám ti to jako jmenovat," vytáhl obočí a zavřel u toho na chvilku oči.

„No," pobídl jsem ho k tomu.

„Tak třeba," zamyslel se rychle, abych ho nepřerušil, „ta scéna s banánem byla od začátku do konce přesně, jak si to pamatuju." Také jsem zavzpomínal. Nic moc mi to neříkalo, přestože jsem si vybavoval pasáž knihy, již měl na mysli.

„No?" chtěl jsem další příklady.

„Taky jsi mi kradl peníze na oběd," ukázal na mě, jako by tím chtěl podtrhnout fakt, že si nevymýšlí.

„Co?! To bylo jen jednou nebo dvakrát," dal jsem si ruce v bok a protočil oči.

„Nebylo," stál si za svým, „jenom ty jsi to udělal asi pětkrát. A to jste byli čtyři."

„Měls to říct, když ti to tak vadilo," ostře jsem se mu díval do očí. Dělá ze mě zloděje.

„A myslíš, že by vás to zajímalo? Vysmívali jste se mi pořád."

„Kecy," znehodnotil jsem jeho odpověď.

„Jojo," přesvědčoval mě hrubým tónem, „většinu posměšků v knize jsem ani nemusel vymýšlet, stačilo si vzpomenout."

„To není žádnej důkaz, jenom že nic nevydržíš."

„No jasně. Tobě by se asi líbilo, kdyby se ti někdo smál za jizvu na tváři dva roky pořád dokola," nenechal se odbýt.

„Ne, to s tím kebabem se stalo až v druhým pololetí," vybavil jsem si dost rychle na to, abych mu to vpálil přímo do obličeje.

„To s tím kebabem ale fakt nebylo poprvý, co jste si z toho dělali srandu," připomněl mi pohotově, „ještě mi řekni, že ti to připadá vtipný i teď."

„Ne," odsekl jsem ještě rychleji, než bych sám od sebe čekal. Oba nás to zarazilo a nastalo kratičké ticho.

„No tak vidíš," vypadlo z něj, „není to vtipný, docela se mě to dotklo."

„Takový kokotiny si nemůžeš brát osobně," zavrtěl jsem hlavou, až mě vlasy pošimraly na čele.

„To mi říkáš po tom, co jsi to celý přečetl? Jak se ti to mohlo líbit, když tomu vůbec nerozumíš?" zkoumavě se na mě zadíval. Asi ho ten můj výlev zarážel, mrzel.

„Ne, já tomu rozumím," oponoval jsem mu, „ale takhle příšerný to ve skutečnosti nebylo."

„Pocitově jo," zmírnil trochu, když zaznamenal, že ztrácím na bojovnosti, „ale říkám ti, že konec jsem si domyslel."

„A proč jsem já zůstal jako ten hajzl?" nabral jsem na intenzitě znovu a on se vyhnul mému pohledu, „proč jsem já ze všech ten nejhorší? Zrovna já." Postupně se mi vracely ty zážitky. Rozhodně jsem nebyl ten největší magor!

„To už s tebou nemá nic společnýho, prostě jsem si vybral postavu, která přestoupí, není to založený na tom, kdo se jak choval. To, že ten kluk měl stejný vlasy a obličej jako ty, neznamená, že to byla jenom tvoje postava," pokoušel se obhájit své stanovisko.

„No dobře, ale proč musí ta postava vypadat jako já? Byli jsme čtyři, který jsi nahlásil, ne jen já," ustoupil jsem procházející paní a opřel se ramenem o zeď vedle něj. Obličej jsem měl takřka na úrovni jeho ramene, když jsem nestál rovně. A to býval o hlavu menší.

„Nechal jsem to z původní verze, nemá to žádnej důvod," zamlouval to, „a já jsem nikoho nenahlašoval." Všiml jsem si kamaráda, jak na nás kouká s očima pohlcujícíma všechny naše pohyby a gesta. Proč třeba místo mě nebyl nejhorší postava on?

„No a v původní verzi bylo teda co?" vyhodil jsem ruku do vzduchu. Bral jsem si to osobně, až to hezké nebylo. Absolutně jsem od tohohle autora nečekal takový podraz.

„No?" popohnal jsem ho, když se nemohl vymáčknout.

„Říkal jsem, že mi první pokus nevyšel," odpověděl neutrálně a zněl, že se za to trošku stydí.

„Ale musels mít přece důvod, pročs tam nedal nikoho jinýho než mě," snažil jsem se z něho informaci vydolovat, „mám právo to vědět."

„Nemáš," uchechtl se přítomně.

„Tak mi to dlužíš," zkoušel jsem stále.

„Ani to ne," zavrtěl hlavou, zavřel u toho oči a otevřel je směrem k zemi, než se na mě podíval.

„Ale jo, já si fakt nemyslím, že bych se k tobě ze všech choval nejhůř," dloubl jsem si uraženě.

„To jsem ani neřekl," v podstatě mi přitakal.

„No ale tak i tak!" znovu jsem máchl rukou, „i tak nemáš jedinej důvod mě tam takhle dávat!"

„Původně jsem to napsal jinak, vždyť ti to říkám celou dobu," složil hlavu do dlaní zoufale.

„Tak mi řekni jak," nutil jsem ho. Ještě chvíli se vykrucoval a já ho provokoval.

„Tak jo, dobře no, shrnu ti to jenom okrajově," zničehonic se prudce narovnal, „tak pojď aspoň ven." Konečně jsme tedy prošli dveřmi, u nichž jsme překáželi celou dobu. Mířili jsme do blízkého parku... snad nás kamarád nebude špehovat. Aby ho někde nebylo vidět.

„Prostě původní verze byla do první poloviny prakticky stejná. Oba ty kluci se chovaj jako svině, hnusně, hrozná zábava. Jednou večer jsem byl takovej unavenější, a aniž bych si to uvědomoval, napsal jsem něco, co se mi stalo s tebou," neochotně se rozmlouval. Utvořil pomlku, v níž mu vnější ruka vjela po zátylku kousek pod triko, kde se zahákla.

„Co?" zajímalo mě. Jestli na mě vytáhne zas nějaké vymyšlené křivdy...

„Bylo mi zle a šel jsem o hodině na záchod," mumlal, že jsem měl potíže mu rozumět, „tys mi pak vzal tašku a šel tam za mnou."

„Na záchod?" hledal jsem ve vzpomínkách ze základky.

„Ptal ses, jestli jsem v pohodě," neodolal nutkání se na mě podívat, „nepamatuješ si to?" Vypadal zklamaně.

„To bylo v osmičce?" stále jsem se snažil dohledat ten moment. Musel jsem mít důvod, proč jsem za ním šel.

„Ne, dokonce až po kebabu," hleděl na mě s otázkou v očích, jako by mi to mělo pomoct, „v devítce."

„Počkej, něco mi to říká," těžce jsem rozrážel mlhu ve své hlavě. Bylo to tak dávno!

„Ptal ses, jestli mi není špatně, jestli nechci jít radši domů," přidával indicie. Zastavil jsem se v chůzi a rukou zarazil i jeho.

„To bylo po tý hrozný slohovce!" široce jsem otevřel oči. Hned mi to všechno naběhlo!

„Jo, asi jo," mávl rukou, „pár dní po ní."

„Já jsem kvůli ní dostal takovej výprask!" lehce jsem se usmíval. Málem jsem kvůli té kouli propadal. Byla to příšerná kombinace s mým prospěchem z chování.

„Vážně?"

„Jasně! Když jsem ti podával tašku, jestli si pamatuješ, jak nám spadla," ukázal jsem na něj energicky, načež mi došlo, že to ve své knize nezmínil, „vylezla mi zpod rukávu mikiny modřina na ruce."

„Jo tak proto..." zamyslel se, „to muselo bejt krutý." Zakýval jsem hlavou.

„No a dál?"

„Co?" ťukl o mě očima, než mu to došlo, „no prostě mi to nějak celý sklouzlo..." Marně doufal, že mi to jako vysvětlení bude stačit.

„Nechytám se," zavrtěl jsem hlavou. Dali jsme se znovu do kroku.

„Nevím, připadalo mi to od tebe milý," tahal ze sebe nuceně, „postupně mi došlo, že na tom stavím celý vyústění příběhu, což jsem zase nechtěl, protože pak už ses mě nikdy neptal, jak mi je."

„Neptal no," vracel jsem se v hlavě do té doby. Přeskakoval jsem tehdy mezi mentálními věky jako blázen. Chvílemi jsem si připadal hrozně, chvílemi vtipně, chvílemi napřed, chvílemi pozadu. Měl jsem v tom všem pěkný zmatek, když se nad tím tak zamyslím.

„Dobře, takže původně jsem byl dobrá postava? Co se jako dělo dál?" chtěl jsem vědět.

„Byl jsi až moc dobrá postava, neskutečná," přitakal částečně. „Jako určitě jsem neplánoval zakončit to celý smrtí, to ne. Ale zase jsem si nechtěl dělat zbytečný naděje. Nechtěl jsem to sám pro sebe zlehčovat a přikrášlovat."

„Co tím myslíš? Vždyť jsem se tě doopravdy ptal, jestli jsi v pohodě. Myslel jsem to vážně," zmateně jsem se díval jeho směrem.

„To jo, ale já jsem pak v tom příběhu pokračoval dál a to už reálný nebylo," vysvětlil, „pak jsem přestal psát a vrátil jsem se k tomu až po nějaký době."

„Jako co nebylo reálný? Že jsme se po tom na těch záchodech začali bavit?" stále jsem si nebyl jistý, kam míří. Taky se tomu mermomocí vyhýbal.

„No, dá se to tak říct," uznal nakonec, „bylo to moc naivní. Nedokázal jsem to pustit z hlavy a pořád jsem přemýšlel, proč jsi tak najednou změnil svoje chování."

„Aha... no tak jsi mi ale mohl nechat aspoň tu záchranu na konci, ne? Co když mě třeba dneska někdo poznal?" napadlo mě a zastyděl jsem se. On zavrtěl hlavou stejně, jako vždycky.

„Byl jsem na sebe naštvanej, že jsem se tak upnul na tu jednu světlou chvíli. Tak jsem radši přehodil ten kousek dobra na jinou postavu, strašně mi to tam vadilo," nadzvedl na chvíli bílý kšilt, aby si pod ním prohrábl vlasy. Cítil jsem z něj zbytky té frustrace, možná vyvolané mnou.

„Seš měkkota," uchechtl jsem se a jemně do něj drknul, „měls mi to říct už na začátku." On se stydlivě pousmál.

„No vidíš, já věděl, že jsem byl jeden z těch hodnějších!" dělal jsem si legraci.

„Napadlo tě někdy třeba, že jak jste se chovali, mohlo někomu ublížit?" zvážněl ještě naposledy.

„Upřímně... ne. Myslel jsem si, že si na nás někdo vybíjel závist nebo něco takovýho. A na střední už jsem si našel lepší kamarády, takže jsem moc na základku nevzpomínal." Zbyl mi jen jeden, který na mě zrovna nedaleko čekal. Ovšem ten se za minulostí nikdy moc neohlížel.

„Hm," povzdechl tiše tmavovlásek, „a já tady píšu celý knihy."

„A já je pak celý čtu," rozesmál jsem se spolu s ním.

„Ale jsem rád, že jsme si to vyjasnili," zabrblal do vzduchu s pohledem někam mimo. Přikývl jsem.

„Nechceš někdy zajít ven?" navázal jsem. Toužil jsem se s ním pořádně seznámit. Působil na mě opravdu dobře, chtěl jsem se o něm dozvědět víc, ne jen to povrchní. Když od té doby tolik vyrostl... Možná bychom si přece jen mohli rozumět.