ACHTUNG! (Pozor!)
Osobně tohle považuji za chaotický, nepovedený a velmi nepřehledný kousek textu. Je možné, že budete zmatení. Byli jste varováni.
_________________________

„Bolí mě nohy," stěžoval si hubený klučina nervózně. Pod šatičkami měl sportovní trenky, ale stejně mu připadalo, že ho všichni uvidí. Starší ho držel za ruku a táhl ho rušnou ulicí.

Chcete vědět, jak se ten malý kluk s prázdnýma očkama dostal z volných tepláků a mikin s dlouhými rukávy do baletního úboru drobné tanečnice? Zkuste hádat. Ne, nezaskakoval za svou kamarádku, nehrál roli ve filmu, ani nešel na karneval. Prohrál sázku. Velmi nečekané, že?

V čem sázka spočívala? To je jednoduché. Komu spadne roztočený fotbalový míč z ukazováčku jako první, ten bude muset projít napříč městem přestrojen za baletku. Taková blbost, že?

„Už jsme skoro na konci," usmál se jeho vyšší přítel. Původně měl ten, kdo prohrál, jít úplně sám, ale když se baletka ze studu nedokázala ani rozejít, musel jí její partner trochu popostrčit. Ostatní, kterých se sázka též týkala, to oběma prominuli. No a co, že ho vede za ruku, stejně je to prča.

Růžové botky klepaly o špinavou zem, jak nejnižší z party fotbalistů klopýtal, a stejně barevné šaty se malinko pohupovaly seshora dolů. Všude kolem se ozýval (bohužel jen někdy tlumený) smích. Připomínalo to útok hyen, což oběť pitomých nápadů nervovalo ještě víc.

„Promiňte, moje dcera by se s vámi chtěla vyfotit, jestli to nevadí," zastavila dvojici dobrých pět metrů před cílem utahaná žena s dívenkou téměř zavěšenou na paži. Vyzáblý kluk se zděsil.

„Jasně," usmíval se provokativně přítel vyžle a postrčil ho k holčičce. Snažil se zastavit vlnu smíchu, ale nevydržel a i s ostatními se řehtal jako kůň. Baletka si přidřepla, křečovitě chytla roztomilou dívku kolem malinkých ramínek (jestli tam probíhal vůbec nějaký opravdový kontakt, to nikdo neví) a pokřiveně se usmála na fotku. Matka si nastavila telefon a fotila. Slušně poděkovala a donutila i dcerku, aby taky poděkovala a zamávala tomu „milému pánovi", který oněch posledních pár metrů rychle doklopýtal.

„No vidíš, jaks to zvládl," smál se vyšší a pohladil ho po vlasech. Hyeny se též shlukly a dělali si ze své kořisti srandu. Jeden to celé natáčel na mobil, druhý něco vyřvával na celou ulici, třetí hrál kameramanovi reportéra a čtvrtý dělal, že se chce kouknout nádherné slečně pod sukni.

Baletčin kluk, můj bratr, se na chvilku vzdálil, aby přijal telefonní hovor. Bylo to neznámé číslo, jak jinak. Nejdřív nechápal, co se po něm chce, ale když mu to došlo, byl to daleko horší pocit – pro nás oba. Rozbrečel se, padl na kolena a vyděšený obličej schoval do volné, roztřesené ruky. První si ho všimla baletka, která se ztěžka protáhla mezi opicemi, kterým její oblečení stále ještě připadalo vtipné. I ty se ale kupodivu docela rychle vzpamatovaly.

Tenhle jeden hovor zkazil celý den. Nejlepší zábava holt vždycky končí špatně a tohle byla opravdu skvělá zábava (pro všechny kromě baletky). Co se tedy vlastně stalo?

Ten den se mi zlámalo srdce na nejmenší kousíčky na světě. Viděl jsem sebe, jak krvácím, jak mám tělo rozsápané sklem z oken auta, ale pohled na mou rodinu, včetně mého mladšího brášky, plačící při hlase slečny v telefonu, oznamující mé úmrtí, mě bolel daleko víc. V nebi má být ráj, ale já tam zažil peklo.

Každá slza, co se vydrala ze zděšených očí členů mé rodiny mě ničila, každý bezmocný vzlyk mi fyzicky ubližoval. Cítil jsem se, jako by mě za každou tu slanou kapičku někdo bodl do otevřené rány. A možná jsem si to zasloužil.

Život na zemi mě nebavil, já se každým dnem víc a víc nořil do mnou vytvořené mlhy špatných myšlenek a nic mi nevnášelo radost do života, tak jsem se rozhodl ho ukončit. Auto ze srázu letělo asi čtyři sekundy a mě v tu chvíli šimralo v břiše. To byl nádherný moment. Vlasy se mi volným pádem nadzvedly, stejně jako řetízek na hrudi a všechno moje oblečení. Než jsem proletěl předním sklem, spatřil jsem svoji rodinu, z níž nejjasnější byl můj bráška. Jen na sekundu, snad ani to ne. Ale to stačilo. To byl poslední okamžik, kdy jsem se cítil jako někdo, kdo jde do ráje a shazuje otěže.

Jenže to, co následovalo, mi můj pohled na svět úplně překopalo. Měl jsem dole lidi, kterým na mně záleželo, a teď jsem tady nahoře úplně sám. Nikdy mi nedošlo, že smrt pro mě nebude svobodou, ale závazkem k téměř nekonečnému litování mé vlastní sebevraždy. Z nebe se ale už vrátit nedá, takže dodnes zpytuji svědomí.