„Otevřete!" ozve se agresivně hluboký hlas za dveřmi a vyděšený občan, povoláním dřevorubec, vstoupí na práh.

„Probůh, co se děje?" polekaně se hned ptá. Oči se mu zakotví na mladém muži v širokém plášti až na zem.

„Musíte mi pomoct!" prorve se dovnitř neznámý a skoro u toho padá v kolena. „Jste dřevorubec, musíte mi pomoct!"

„Co potřebujete?" trochu ostražitěji k němu přistupuje muž a pokládá mu ruku na rameno. Jen co si všimne, že musí pod tím pláštěm být nějaká věc, snad batoh, návštěvník rozepne knoflík a látka se sesune k zemi. Mladý muž se na dřevorubce ohlédne přes rameno a prosebným pohledem ho znovu o cosi žádá. Starší nevěřícně očima přejíždí po křídlech, vystupujících z pořezaných hubených zad. Jedno úhledně složené, ač se třese, druhé na první pohled vymknuté a poničené. Anděl zubožený od hlavy k patě.

„Ta křídla musí pryč, pomozte mi prosím!"

„Dřevorubec jsem," spustí, „ale nemám tu lepší nástroj než starou sekyrku. Všechno je v budce u lesa."

„Sekerka postačí, jen to musí být hned!" pohání ho udýchaně anděl a dřevorubec pro ni tedy běží. Mladík se předloktím opře o stůl a vyčkává na operaci jen narychlo očištěným ostřím. Popisuje pouze zevrubně, v jakém místě je potřeba křídlo ustřihnout, zatímco to zdravé protahuje do prostoru. Je tak dlouhé! Druhé křídlo má volně svěšené k zemi, vykloubené a polámané. Jako by proletěl strojem na zabíjení. I zdravé křídlo postrádá pera na svém konci. Působí trochu oškubaně. Zahýbe jím sem a tam, aby člověk dle instrukcí pochopil, kam má zaseknout. Ten když se peří dotkne, nemůže si pomoct, pohladí křídlo po celé délce.

„Bude jich škoda", vydechne polohlasem nehledě na napětí, jež v něm koluje.

„Doroste", odpoví anděl ledově, ač u toho zároveň zaúpí, „ať už to mám za sebou."

Člověk se rozmáchne trochu do strany, než sekyrkou poprvé zasáhne. Andělovi bolestí sjede hlava a z úst se mu vydere jen těžko tlumené utrpení. Člověk chytá křídlo pořádně a na druhý pokus už ho skoro přesekne. Visí jen na kusu svalu, kost trčí ven a anděl z posledních sil hrčí do své dlaně. Je celý zpocený, jednou rukou silně drží roh stolu.

„Naposled," hlesne muž a zbaví anděla dočasně jeho svobody. Andělu ukápne první slza z tváře na stůl jako předzvěst další a další ničivé bolesti.

„Rychle, usekni i to druhé, prosím!"

Muž tedy zvedá těžké křídlo, nezdravě se ohýbající pod tíhou gravitace. Ignoruje zoufalé sténání zmoženého anděla a napřahuje se víc než předtím, aby nenatahoval jeho nepředstavitelné útrapy. Švihne silně paží a sekyrka se zarazí do tvrdé kosti, odkud ji muž musí s nechutí a odporem vypáčit. Podruhé se trefí kousek vedle, přesto přesekne i poslední vlákno tkáně a křídlo padá na podlahu. Anděl se třese, tváře pokryté krupičkami potu a slz. Tiše pláče průzračné kapky.

Každý se občas musí zbavit jedné svobody, aby nabyl druhé.