Zabouchl jsem dveře od staré bílé dodávky a auto zamkl. Rozešel jsem se ke dveřím, napůl nervózní, napůl natěšený. Už na prahu mě přivítala mladší dívka s kotětem v ruce. Pozdravila a pozvala mě dovnitř. Procházeli jsme uličkou s velkými klecmi, a když jsem se na jednoho z psů zadíval déle, začala mi vyprávět, jak se dostal do tohoto útulku, jakou má povahu a kolik mu je. Byl tam jeden poměrně mladý ovčák, který se jistě musel za mřížemi – ač většími, než bych čekal – nudit. Na mojí zahradě by se vyběhal, co by jen chtěl. Nejsem bůhví jak bohatý, ale jsou věci, které si mohu dovolit, aniž bych se obával nedostatku peněz. Péči o mazlíka bych zvládl levou zadní.

Řekl jsem slečně, že se ještě podívám na ostatní, než si vyberu napořád. Staré psy jsem rovnou přeskakoval, nepotřebuju být ještě osamělejší než doteď. Tedy to, že jsem osamělý, tvrdí můj kamarád poslední dva měsíce v jednom kuse. Když jsem na něj před týdnem dal, doporučil mi tenhle útulek, který však slovem útulek nenazval ani jednou. Říkal tomu zařízení. Tak tedy v tomto zařízení jsem pokračoval pomalým krokem hlouběji. Už nezbývalo moc psů. Jediné silné mříže, jež mě donutily přistoupit blíž, byly ty na samém konci.

„Co to je?" přimhouřil jsem do tmy oči a pokoušel se marně vyhledat zdroj velmi agresivního vrčení. Dívka zůstala stát za mnou.

„To se mě neptejte," hlesla, „chcete, abych rozsvítila?" Kývl jsem pomalu hlavou, nejistý, jestli opravdu chci. Cítil jsem, že s tím tvorem nebude něco v pořádku. Lampa párkrát problikla a já zamrkal. Vrčení nabralo na intenzitě a já spatřil cosi velmi znepokojujícího. Jakéhosi poločlověka, chlupatého, svalnatého, s železným náhubkem tvořeným silnými tyčemi, dělenými pouze úzkým prostorem. Skoro jako by měl mít tesáky! A přitom se krčil úplně u zdi.

„Objevil se tu asi tři měsíce zpátky," znuděně okomentovala má průvodkyně a já nedokázal přestat zírat na ten výjev. Do malého okénka ve výši prsou jsem si položil ruce, abych to viděl ještě blíž. Oči tvora sebou mrskaly jak ryba na suchu. Vlevo, vpravo, šikmo nahoru, dolů, levý roh, pravá strana... přesto jsem měl dojem, že se na mě snaží dívat. Co nejklidněji jsem sledoval duhovky, jak sebou hází.

„Vezmu tohohle," vydechl jsem nakonec trochu nespokojeně, ale rozhodnutě, „ale toho ovčáka bych taky chtěl."

„Dobře..." vykolejeně špitla dívenka, „dojdu si pro uspávací šipky."

„Na něj by se musela použít dávka jako na bizona," zamířila lehce roztřeseně, „ale kupodivu spí sám o sobě tvrdě. Ráno jako první otevírá oči, moc jimi ale nehýbe, to až pak. Jako další hned na všechno vrčí a pak se začne zvedat a dělat bordel."

„Sakra," sklopila zbraň k sobě, když šipkou trefila zeď a rozzuřila lítou šelmu ještě více. Tiše jsem ji gestem nabídl, jestli mě to nechce nechat zkusit, a ona se úlohy se semknutými rty vzdala. Střelil jsem ho do ramene a do pěti minut byl tuhý. Podepsal jsem papíry na obě zvířata a víceméně sám je dostal do dodávky. Protože podle výpočtů té slečny jsem měl času dost, koupil jsem ještě dřevo na postavení boudy pro psa. Toho druhého savce jsem plánoval ubytovat v pokoji pro hosty, až ho vyklidím.

Vše jsem zajistil, potřebné uzamkl (včetně dveří) a nechal to nevyzpytatelné cosi ležet raději i s náhubkem na posteli. Nerad jsem se vracel ke své staré práci, byť jen myšlenkami. Odešel jsem z ní, když začínali testovat na lidech, kteří s tím ve většině případů navíc nesouhlasili.

Nechal jsem ovčáka hrát si s provazem, zatímco jsem se dal do stavění jeho venkovního příbytku. Neměl jsem návod, prostě jsem přibil kusy dřeva k sobě tak a onak a postupně se domeček rýsoval. Líbilo se mi, že si pes tak rychle zvykal. Od útulkáře bych čekal trochu jiné chování. Možná přišel do útulku nedávno, ze šťastné rodiny.

Večer, schválně po západu slunce, jsem se šel podívat na toho lidotvora. V pokoji bylo ticho i poté, co jsem zaklepal. Odemkl jsem a opatrně vstoupil. Shledal jsem stěny poškrábanými, postel takřka rozbořenou a sklo až nehezky opatlané. Veliké lidské klubko leželo pod postelí. Spalo jako zabité. Vytáhl jsem ho ven a bez otálení ručně otevřel jeho oči. Sáhl jsem do nich, dokud se nehýbaly, a přeběhl mi mráz po zádech, když mi pod palcem v obou na bělmo vyběhla čočka. Doufal jsem, že jsem se zmýlil.

Najednou sebou oči pomalu škubly a já se rozhodl, že potřebné provedu teď a tady. Zápasil jsem s čím dál víc hýbajícími se panenkami a snažil se je osvobodit od tmavých přikrývek. I přes vlhké prsty se mi povedlo zbavit se pravé čočky. Spadla někam na zem. Při levé jsem už slyšel vrčení, což pro mě byl alarm. I tak jsem dělal vše proto, abych z rozcukaného oka sundal poloprůhledný pláštík. Ať už to mám za sebou!

„No tak, snažím se pomoct," mumlal jsem v rychlosti a znova mu otevíral oční víčko. Jeho hlas nabral na síle, což jsem však ignoroval. Měl jsem ještě chviličku...

„Ah!" sykl jsem když mě škrábl na ruce. Rychle jsem couval ke dveřím, zatímco on nutil své tělo se zvednout. Zatahal jsem za kliku a vypadl z pokoje, jak rychle to jen šlo. Neposlouchal jsem, co se za dveřmi děje, sešel jsem do přízemí ošetřit si ránu. Takhle se sbírají zvířecí a teď už očividně i lidské zbraně. Spánek je paralyzuje, čočky jim zatemňují vidění, jsou silné, ale zároveň poměrně jednoduše ovladatelné. Stačí je probudit a ony samy od sebe zaútočí na všechno, co vidí. Ve skutečnosti to funguje přesně naopak – tato stvoření jsou útočná právě proto, že se pořád bojí. Čočky jsou nastavené tak, aby každý obraz, byť jednobarevný, přetavily do hororu. Člověk s nimi vidí každého jako nepřítele a všechno jako potenciální nebezpečí.

Je to absolutně nehumánní, jelikož jakýkoliv život, podrobený těmto technikám, je vystaven stresu a bázni defakto pořád. Ráno se probouzí, uvězněný ve vlastním těle. Jako první vidí. Děsivé věci. Jakmile může, snaží se vrčením zlé sny zahnat. Tiká očima, aby se vyhnul středu čočky, když se její okraj nasouvá na rohovku. Střed je totiž nejhorší. Okraje čočky možná pohled rozmazávají, možná tlumí účinky, sám nevím.

Popadl jsem telefon a vypravil se na zahradu, sbližovat se se svým domácím mazlíčkem a uklidnit si nervy. Německý ovčák se se mnou chtěl mazlit, což jsem uvítal. Sedl jsem si do trávy a on se uvelebil na mém klíně.

„Ano?" ozval se mužský hlas v mobilu a mně se už v ten moment o něco ulevilo.

„Čau, potřebuju, aby ses mi na někoho podíval," uvedl jsem bez okolků a on se uchechtl.

„Kdy?"

„Kdy máš čas?" pohladil jsem velké chlupaté ucho a prodíral se srstí na boku zvířete dál.

„Vydrží to týden?" odhadl od oka a já zabručel, že asi jo. Omluvil se, že pospíchá, a rozloučil se se mnou.

„Chudák," zašeptal jsem psovi, „čím vším si asi musel projít."

„Ostříhals ho," poznamenal zaujatě můj kamarád, když mu čistil ránu od čipu. To byla ta malá věc, co paralyzovala celý systém, jakmile její majitel usnul.

„Jo, myslel jsem, že by mu napůl mullet mohl slušet," pohladil jsem hladké vlasy. Nikde jsem ho úplně nevyholil, ale spodek jsem mu nechal delší, protože se mi na něm líbil. Trvalo jen týden získat si jeho důvěru. Zjistil jsem, že rozumí lidské řeči, ač to tak nevypadalo, ovšem zvykl si pouze vrčet, takže byl v podstatě němý.

„Počkat, cože?" zavrtěl jsem hlavou. On se uchechtl a sundal si lékařské rukavice. Na odpověď mě nenechal dlouho čekat.

„Myslíš, že já bych ho měl kam dát?" pokrčil rameny a mně v mozku vzniklo několik spojů – on ho neviděl před ostříháním, „dostal jsem na něj tip už dřív." Umyl si ruce v umyvadle, oklepal je a nehledě na to, že byly stále pokryté kapičkami, si prohrábl vlasy.

„Ty seš teda vychytralej," ušklíbl jsem se a založil si ruce na hrudi. On přistoupil až ke mně a krátce ochutnal mé rty. Je to kamarád s výhodami. Očividně i s nevýhodami.

„Promiň," omluvil se něžně a ještě jednou slepil naše rty.

„Co kdybych si ho nevzal?" chytl jsem ho za ruku a díval se mu do očí.

„Ale vzal," zakřenil se a podíval se do očí, které postupem času nabíraly na životě. Také jsem se obrátil na toho zdivočelého chlapce. Sledoval nás pozorně nejspíš i při té intimní chvilce. Oči se mu ze zvyku stále lehce třepaly a on hodně promrkával, ale byl už mnohem klidnější.

„Asi jo," usmál jsem se poraženě. Kamarád se vrátil pohledem zpět ke mně a dlaň mu zabloudila na mé pozadí.

„No to určitě!" zasmál jsem se a mírně ho od sebe odstrčil, „vem mě nejdřív na jídlo a pak se uvidí."

„Hm... objednám pizzu, kdo má hlad?" zbytečně nahlas se rozkřiknul a s mým smíchem v pozadí začal sklízet své náčiní.

„Budou se ti teď vracet hormony a tak," pokračoval už zase klidně k tichému chlapci, „budeš najednou šťastnej, nebo budeš brečet, nebo... budeš mít touhy, nebo... já nevim, cokoliv. Velkej hlad, náhlej nárůst energie, všechno tohle je normální, jo?" Oslovovaný poslušně kývl a kontroloval pohledem ke mně, že to udělal správně. Usmál jsem se na něj. Bude to jako mít doma dítě.