Pár Pietra MAximoffa a Clinta BArtona z Avengers. Enjoy! Trochu delší, tak s tím počítejte, než začnete číst.

UPOZORNĚNÍ! PŘEČÍST! Toto je solumate universe! Pro ty, co to neznají, jde o to, že na každého někde na světě čeká spřízněná duše. V našem universu se to bude projevovat klasickou červenou nitkou. Znáte ji? Jde o to, že když se dvě spřízněné duše potkají, stáhne je pro ostatní neviditelná rudá nit k sobě a sváže je k sobě za malíčky dlouhou nitkou. Ti dva se od sebe nemůžou vzdálit moc daleko na dlouhou dobu a pakt svázání povolí až tehdy, kdy se obě dvě osoby políbí. V dnešní době již lidé na spřízněné duše tolik nekladou důraz, jelikož svět je opravdu obrovský a náhoda, že se vám opravdu podaří najít svou polovičku, je nepravděpodobná. Proto je normální, že lidé žijí i s osobami, jež pro ně nejsou seslány vesmírem. Také se stává, že lidé záměrně porušují spojení spřízněnosti, jelikož prostě zrovna nemají čas se tak prekérní situací zabývat, nebo již mají jiného partnera se kterým jsou šťastní. Dá se tedy říct, že i když pro každého na světě existuje dokonalý protějšek, spřízněné dvojice jsou něčím zvláštním a neobvyklým. Taky je třeba dodat, že lidé se se stužkou kolem prstu nemusí narodit, protože jejich dokonalý protějšek ještě neexistuje. Uvedeme si třeba příklad Steva a Tonyho. Tony je starší o patnáct let, znamená to tedy, že do svých patnácti neměl na prstě stužku, ta se mu sama objevila na ruce až tehdy, co se Steve narodil, ovšem Steve se narodil už se stužkou na prstu, jelikož Tony již byl v té době naživu. Dá se říct, že pro ty starší z páru je to malá výhoda, jelikož alespoň ví, kolik by měla jejich polovička let. Pokud jeden ze spřízněných duší zemře a osoby spolu byly ve vztahu, druhého to hluboce ranní a už nikdy nebude schopen najít si dalšího partnera, pokud se však osoby neznaly, nit jednoduše opadne a druhá polovička žije dál svůj život pouze s vědomím, že již nemá, ke komu by se zavázala. A teď už samotný příběh!

Za prosklenými okny kavárny projížděly po rušné silnici velkoměsta auta, hnaly se po cestě mezi ulicemi a jejich řidiči netrpělivě podupávali podrážkami a přímo drtili pedály ve snaze snad předehnat rychlost zvuku. Prostě klasické ráno jako každé jiné, pokud jde zrovna o New York. Ne ale pro Pietra Maximoffa, mladého ukrajinského studenta, jenž se v tom shonu přímo propadal. Když mu ve škole nabídli, že může studovat v zahraničí na jedné z nejprestižnějších universit, byl nadšený, ale teď? Měl pocit, že se ani nedostane ke svému bytu, že ho spíš dřív ušlape dav procházejících NewYorčanů. S vypjetím všech si prodral davem lidí v růžovým kýčovitým dveřím a zapadnul do malé kavárny v postranní uličce. Nedalo by se říct, že tady bylo málo lidí, vlastně jich tady bylo hodně, ovšem nikdo neseděl u stolků nýbrž stál v řadě na ranní kávu do kelímku. Nebylo si moc co rozmýšlet, Pietro jel celou noc vlakem jen aby byl ve městě co nejdřív a mohl se ještě zabydlet, než na začátku příštího týdne nastoupí do školy, nejedl ani pořádně nepil, jen se mačkal v kupé ke svému zavazadlu, kávou tedy rozhodně nehodlal pohrdnou. Namísto ostatních však zavítal k jednomu z menších hezky prostřených stolků a úlevně vydechnul při dosednutí do měkkého polstrování křesla. Neočekával, že se budou servírky věnovat hned jemu, byl ochotný přečkat ranní frmol, času měl ostatně dost a alespoň se vylidní ty přecpané ulice, alespoň v to doufal. „Dobré ráno, co to bude?" S pozdvihnutým obočím se podíval vzhůru, kde se na něj usmívala mladá brunetka s bílou zástěrkou kolem pasu a bločkem v ruce. „Dobrý den, ehm...kafe?" Pořádně se usmál a doufal, že tím zažene svůj stres. Brunetka se jen rozesmála a odsunula židli naproti, následně se na ni posadila. „Vy nebudete zdejší." „Poznala jste to?" Poraženecky si prohrábnul delší stříbrné vlasy, pár pramenů mu u toho spadlo do očí, načež je odfouknul stranou. „Když zanedbám ten šílený přízvuk? Máte poměrně kostrbatou angličtinu. Těžký první den?" „Právě jsem přijel nočním vlakem, málem mě ušlapal dav chodců, nechtěl mi zastavit ani jeden taxík, a nakonec jsem se tady dokonale ztrapnil, a to je teprve deset hodin." Brunetka měla moc hezký smích, takový veselý jako když cinkají rolničky, k tomuto malému růžovému krámku se dokonale hodila. Mohlo jí být tak patnáct až sedmnáct let, jen o pár méně, než měl on sám a už pracovala, musel nad tím uznale pokývat hlavou. „Tak jaké si dáte to kafe?" „Černé s mlékem prosím, silné." „Hned to bude." Jeden zářivý úsměv a byla pryč, moc milé děvče. Pietro nelitoval, že sem zavítal, ač to bylo náhodou a hlavně z donucení toho davu, potřeboval se někde schovat. Za okny stále neustával proud lidí, všichni s mobily v dlaních nebo sluchátky v uších, spěchající, štěbetající a nedávající pozor na dění světa kolem sebe. „Tak tady to je, jedna silná černá káva." Kavárnička už byla téměř prázdná, jen asi tři lidé stáli ve frontě a čekali na kávu a u jednoho vzdálenějšího stolku snídaly dvě malé děti. Brunetka si opět přisedla s jasnou otázkou vepsanou ve tváři, byla velice kolektivní. „Odkud jste? Podle hlasu to nepoznám." „Ukrajina...žil jsem s rodinou při hranicích. Přijel jsem sem studovat, tedy jestli během dneška zvládnu vůbec najít adresu svého bytu." „Hmm, a nechtěl byste pomoc? Já mám sice směnu, ale znám pár lidí, co by vás provedli, alespoň to tady pořádně poznáte." Byla tak strašně obětavá, ani nechápal, kde se to v té hubené dívce bere. Celou dobu tak optimistická, přímo z ní sálala dobrá energie a trochu ho nabíjela. „To bych byl neskutečně vděčný, ale nebude vám to přidělávat práci?" „To je maličkost, splatíte mi to tím, že sem zase někdy přijdete." „Prosím, tykej mi, jsem Pietro." „Lila. Tak já skočím pro tátu." A než se stačil stříbrovlásek na cokoli zeptat, byla fuč.

Nemusel čekat dlouho, brunetka totiž jen zaběhla za pult a v telefonu vyťukala pár slov, než se zase vrátila za svým novým přítelem. Do doby, než měl pro Pietra stále neznámý muž přijet, si povídali a hodně se nasmáli. Lila Bartonová, jak se mu představila, ho seznámila i se svými dvěma mladšími bratry, byly to ty děti s obličeji od marmelády, co seděly kus stranou a cpaly se vaflemi. Dozvěděl se toho strašně hodně o ní i její rodině, taky to, že kavárna patřila jejich mrtvé matce, a tak se rozhodli pokračovat v provozu i po její smrti pro její vzpomínku, nebo že Lila si dělá večerní školu vždy po své směně v kavárně, studuje na tiskovou mluvčí a překladatelku, to proto se hodně zajímala o Pietra a jeho život na Ukrajině. A tak za necelou třičtvrtě hodinu, co společně seděli v kavárně, věděli o sobě první poslední. Pietro musel uznat, že takovou silnou dívku jako je Lila, snad ještě nepotkal. Trochu mu připomínala vlastní sestru, ta ovšem zůstala daleko od něj v Evropě a vedla hnutí proti jaderné energii.

„Ah, to je táta!" Brunetka najednou ukázala ven z okna, kde po teď už jen z půlky tak zaplněné cestě spěchal ke kavárně celkem dobře vypadající blondýn v riflové budě a brýlích na očích, takže mu Pietro pořádně neviděl do tváře. Vytáhnul tedy peněženku a podal Lile potřebný obnos na zaplacení útraty, aby pak popřípadě nezdržoval, kdyby chtěl onen muž hned vyrazit. „Tati!" Oba kluci vyletěli ze sedačky a přihnali se k právě otevírajícím se dveřím. Ve vteřině byli oba ve vzduchu a točili se se svým otcem v pevném objetí. „Kluci! Jak to, že ještě nejste u babičky, hmm? Víte, jak se o vás musí bát? Šup šup za ní." Oba blondýni jen pokývali hlavou, a ještě zamávali své sestře, než vyběhli z kavárny ven na ulici a pak dál za roh. „Ahoj tati, díky žes mohl tak narychlo. Tohle je Pietro. Pietro, to je můj táta." „Těší mě, říkej mi Clint." Blondýn vypadal sympaticky. Shodil si z ramen bundu a černá skla brýlí konečně odložil stranou, takže mohl stříbrovlásek vidět do tváře modrookému muži. Jejich pohledy se střetly, ruce se vzájemně dotkly v klasickém uvítacím gestu...jenže už se nerozpojily. Pietrem projela vlna bolesti a zároveň takového nasládlého tepla, ruka mu celá křečovitě zkameněla a vypadalo to, že blondýn naproti prožíval něco podobného, alespoň co prozrazoval zmatený pohled. „Tati? Pietro, všechno v pořádku?" Oba dva jako v transu stočili svůj pohled na jejich spojené dlaně, mezi kterými teď visela protáhlá červená nit. „J-jo, promiň, jen jsem trošku zamrznul." Teplo dlaně zmizelo, ovšem provázek byl stále dobře viditelný. Naprosto netušil, co s tím má teď jako dělat, tohle se přece nemělo stát, měl ho jen provést městem a pomoct mu najít jeho byt, ne se s ním svázat. O-omlouvám se, asi bychom měli vyrazit, určitě máme hodně co poznávat. Měj se zlato, ve čtyři by měla dorazit Natasha, ta tě vystřídá." „Zatím tati! Měj se Pietro!" Brunetka ještě zamávala oběma přítomným a už je vystrkovala z růžové místnosti.

V první moment, kdy byli sami od sebe uskočili alespoň o dva metry. „Moc se omlouvám, je mi to strašně líto!" Pietro vypadal naprosto zdrceně, skutečně měl pocit, že je to jeho vina, že teď musí řešit něco takového. „To nic, jen je to...problematické. No, stejně jsme společně měli namířeno na obchůzku, tak to zas tak nevadí a večer... to budeme muset ještě nějak vyřešit." Blondýn se na něj povzbudivě usmál, ihned pochopil, po kom má Lila tak milý a hřejivý úsměv. Navíc s těma modrýma očima to působilo snad ještě kolébavěji než u brunetky. „Tak dobře, děkuju moc, že se mě dneska ujmete. Přijel jsem ráno a jsem dokonale ztracený."

První cíl byl pronajatý malý byt kousek za centrem, shodou okolností to bylo jen malý kousek od místa, kde kdysi Clint bydlel, když byl mladší, tudíž ani nemuseli hledat v mapě. Snažili se alespoň trochu poznat, hodně mluvili a raději chodili všude pěšky. Pietra strašně zaskočilo, když trval starší na tom, že mu ten kufr vezme. Argumentoval tím, že musí být mladší unavený a on že je plný sil po dlouhém vydatném spánku, neměl tedy na výběr. „Takže Ukrajina? Máš tam rodinu?" „Jen sestru, rodiče umřeli při nepovedeném raketovém cvičení. Ale už je to dávno. Sestra teď bojuje proti všem nebezpečným energiím a já... jsem chtěl studovat." „To je mi líto, nechtěl jsem-„ „Ne, to je v pořádku, nemám s tím problém." Aby dodal váhu svým slovům, mile se na svého dnešního průvodce usmál. Stále se pokoušel nevnímat ten tlak na prstu, jak jej nit obepínala kolem malíčku, ovšem jako by to nešlo. Ten muž byl...skutečně skvělý člověk. Měl hezkou sportovní postavu, byl pohledný a vtipný nehledě na to, že jeho charakter byl něco neskutečného. Nebýt toho věkového rozdílu, neváhal by a pozval by jej ven, když už jsou ty spřízněné duše. „Můžu mít otázku?" Blondýn s úsměvem kývnul navazujíc krátký oční kontakt, než se opět začal soustředit na cestu. Nerad by v tomhle velkém městě špatně odbočil a pak by si musel zajít třeba o půl hodiny delší trasu. „Vaše žena, Lila mi říkala, že umřela na rakovinu žaludku. Upřímnou soustrast, ale zajímalo by mě, pokud jste teď svázaný se mnou, pak musela být Laura nekompatibilní?" „S mou bývalou ženou jsme se poznali už na základní škole. Její spřízněná duše byl někdo, kdo zemřel ještě v dětství, narodila se již bez nitky. Nevadilo jí to a byla mi skvělou partnerkou, máme spolu krásné tři děti. Nebyla pro mě spřízněnou duší, ale nikdy jsem si nepřál víc, než co jsem s ní měl, byla skvělá žena. Laura je celá po ní, stejně chytrá a odhodlaná, ochranářská a krásná, prostě celá máma." „Ale úsměv a charisma má po vás." „Heh, tak to děkuju, už dlouho mi nikdo poklonu nesklonil." Blondýn se zvesela zašklebil, načež se zastavil uprostřed ulice. „Tak to by mělo být ono, jdeme to omrknout?" „Jasně."

„Hele Pietro, co jsi sem jel vlastně studovat?" Seděli společně zrovna na jedné lavičce v parku a jedli hamburgery, byl zrovna čas oběda. „Práva, konkrétně soudnictví. Rád bych jednou pracoval v nějaké větší firmě s týmem konzultantů nebo tak." „Heh, vidíš, tak to bych tě třeba procpal k nám." Stříbrovlásek se s nadějí zadíval na vedle něj sedícího muže, jenž měl zrovna plnou pusu housky s mletým masem. Nevěděl, jestli slyšel správně. Vážně by mu pomohl jen tak? Vždyť jej skoro nezná. „Myslíš, že bych mohl tam u vás dostat třeba stáž? Od poloviny prvního ročníku musíme mít odchozené praxe." Blondýn se stále s plnou pusou a nafouklými tvářemi usmál, načež horlivě pokýval hlavou. „Myslím, že s tím můžeš počítat." „Děkuju!" Byl tak nadšený, že se neovládnul a skočil staršímu kolem krku, aby jej pořádně objal. „Z-za nic, hlavně nás neshoď na zem." Oba se zasmáli, načež jej mladší pustil. Oba měli na tváři známky mírné růže, Pietro viditelnější, snad už jen proto, že byl oproti agentovi o tolik bledší. „Už se nemůžu dočkat, no vážně. Stáž v SHIELDu, to mi budou závidět všichni spolužáci." „No jo, máš víc štěstí než rozumu." Clint šťouchnul Pietra do žeber, ten však zrovna nadšeně poskakoval vedle něj, a tak ztratil rovnováhu a nebýt blondýnova rychlého postřehu, už by se válel na zemi. „D-díky, ehm, nedával jsem pozor na cestu." „V pohodě. Tak co bys chtěl vidět? Víš, kde máš fakultu?" Záporně zatřásl hlavou, neměl zrovna příliš moc slov, co by dokázal ze sevřeného hrdla studem dostat. „Tak se na ni podíváme. Máš to asi deset minut metrem od bytu a pak chvíli pěšky."

Nedokázal se vynadívat. Nevěděl, jak bude jeho škola vypadat, neřekli mu to a on sám neměl doma přístup k internetu. Teď když stál tady před tou obrovskou budovou tyčící se do výšky, s bronzovou sochou před ní a s tím velkým zeleným parkem kolem, nevěděl, jestli se začít smát, křičet nebo plakat. V životě by jej nenapadlo, že jednou bude studovat v něčem tak důstojném, tak krásném. U nich v polorozpadlé vesničce toho moc k obdivování nezbylo. Náměstí bylo dokonale zdemolované a většina domků taky, jediná vila zpola zakryta lesem zůstala částečně nepoškozená. Ve svém životě viděl tak málo architektonické chlouby, že se teď skoro až klepal štěstím. „Pietro, jsi v pořádku? Máš takovou zvláštní barvu, není ti špatně?" „Je to nádherné. Tohle...je moje škola?" „Ehm, jo?" A bylo to tady, prvních pár slz se svezlo po jeho tváři s rozšiřujícím se blýskavým úsměvem. „Oh můj bože, tohle je sen. Já chodím na prestižní školu!" Posledních pár slov už skoro zakřičel, chytnul dezorientovaného Clinta za ruku a rozeběhnul se areálem se smíchem v hrdle a úsměvem na tváři. Běhal tak skoro pět minut, než chytnul blonďáka teď už oběma rukama a začal se s ním točit dokola. „To je moje škola! Já jsem vysokoškolák! Pro Krista, musím to zavolat sestře! To je paráda!" Smál se jako blázen a podle blondýnova zaskočeného výrazu tak musel i vypadat. „Ehm, promiň, jen tomu nedokážu uvěřit. U nás nic tak...velkého nemáme. Jen starostovskou rudou vilku u lesa, ale ta by tomuhle nesahala ani ke kotníkům." „To je v pohodě. Jsem rád, že se ti tady líbí, teď to tady totiž budeš muset další 4 roky přežít." Clint se zvesela zasmál vypouštěje vzduch z plic a zkoumaje okolí kolem sebe. „Máš pravdu, je to tady celkem hezké." „Tak jo, už mám po záchvatu, tak co teď?" „Teď?" Blondýn se zamyslel, jako by snad zkoušel vybavit si něco fakt skvělého, nakonec však jen pohodil rameny. „Velké město skrývá spoustu možností. Můžeme jít okouknout sochu svobody, nebo tě provedu po Manhattanu, ale popravdě mě bolí nohy, takže pokud nemáš žádné požadavky, co si zajít někam sednout?" Vypadal trochu nervózně, snad se i omluvně pousmál jako by mu bylo líto, že nemůže stříbrovláska dál provádět městem. „Měl bych si vybalit. Co zajít ke mně? Ty můžeš sedět a já budu zabydlovat." Vůbec mu nevadilo, že by měli být jen tak někde a povídat si. Jako by ten věkový rozdíl mezi nimi ani neexistoval, vůbec mu nevadilo povídat si s o tolik starším mužem. Vlastně to bylo přesně naopak, opravdu hodně ho to bavilo. „Hmm, to zní skvěle. Vememe to metrem ať alespoň víš, jak se sem jede?" „Nechávám to na tobě."

Metro bylo pro Pietra něco nepochopitelného. Strašně dlouho se učil vůbec jen jak si koupit lístek, nakonec to však společnými silami nějak zvládli a dostali se domů, tedy k Pietrovi domů samo sebou. Šlo vidět, že blondýna bavilo učit mladšího muže New Yorskému životu, připadal si pak o tolik mladší, jako by ty léta nikdy neuplynuly. Stříbrovlásek za jediný den zjistil, že New York není vůbec tak děsivé místo, jak si na první pohled myslel. Potkal tady tolik milých lidí, a to tady byl jen jeden hloupý den. Co teprve, až začne skutečně v tomhle městě světel žít. Konečně jeho vlastní byt, nový život před ním, neznámé místo ale věděl, že se má na koho obrátit, že si tady i za takovou chvíli dokázal najít přátele. Stáli spolu u okna bytu, koukali ven do dálky, kde se tyčil jeden mrakodrap vedle druhého. „Vidíš tamhle tu škaredou budovu?" „Ta, co vypadá jako párátko?" „Ne, ta vedle." „Hmm, co s ní?" Stříbrovlásek se s pozvednutým obočím otočil na blondýna, jeho modrý pohled stále pozoroval neurčité místo před sebou. „Tam bydlím. Lila a kluci bydlí u babičky, aby to měli kousek do kavárny. Kdysi jsme bydleli všichni tady spolu, jenže po smrti Laury jsem prodal byt a začal se soustředit hlavně na práci. Ve Stark Toweru mám krásný velký byt, kamarád vlastní celou věž, tak s tím nejsou žádné problémy. A Lila sama chtěla zůstat tady." „Počkej, ty bydlíš v Stark Tower?! Wow, to je úžasný!" „Ale ty to tu máš taky hezký." Zasmál se, načež spadnul na postel. Měl tohle být posměšek nebo pochvala? „Díky?" „Rádo se stalo." „Tak já jdu vybalit." „Bude vadit, když zůstanu sedět tady?" „Ne, vůbec."

Vybalování se blížilo konci a s koncem se blížil zase večer. Kéž by šly hodiny zastavit, jenže nešly, a tak se i ono ošemetné téma muselo dostavit. „Ehm, Clinte?" „No?" Blondýn ležel na jeho posteli, ruce za hlavou, oči zavřené na tváři spokojený výraz a jednou nohou v rytmu neexistující písně pohupoval ve vzduchu. Nechtěl mu tu dobrou náladu kazit, ale za okny už byla tma a on nevěděl, jak s tím naložit. „Budeš, ehm, teda, jak to bude s...no s tím...poutem? Chceš tady přespat? Nebo to...roz-rozpojíme?" Cítil se tak strašně trapně! Musel být rudější než rajče a doslova z něj stoupala pára. Nebyl zvyklý se o takových věcech s někým bavit, nebylo to prostě tak jednoduché. Ani nevěděl, proč se vlastně ptal, vždyť je jasné, že tohle nemá šanci. Seznámili se díky Clintově dceři, dceři, co by mohla být věkem klidně jeho přítelkyně pro Kristovy rány. To by mu matka nepovolila, kdyby byla naživu. „No já nevím, máš jenom jednu postel a žádný gauč. Museli bychom přespat na zemi." Blondýn vypadal taky trochu nejistě, ale rozhodně nesahal svou červení ani po špičky stříbrovláskovi, který raději urovnával knihy v polici, než aby se musel svým rajským obličejem dívat na něj. Stejně jej prozrazovaly červené uši, ale to mu až tak nevadilo. „Jasně, tak asi budeme muset...to." Víc hloupě už se chovat nemohl, co blázní? Je to hloupá pusa, i když s někým, kdo je mu opravdu hodně sympatický. Problém byl, že mu v hlavě přímo křičel hlas, pěkně otravný hlas. Clint totiž není jen sympatický nebo přitažlivý, byl jeho spřízněná duše, někdo, kdo by pro něj měl být perfektní, lepšího přece nenajde. „Pietro?" „Hmm?" Stříbrovlásek natočil hlavu směrem k posteli, kde už blondýn seděl a svíral dlaně v klíně. Hloupé uklidňující gesto, ale mladšího to z nějakého důvodu hrozně potěšilo. Už se cítil o něco líp, když viděl, že není v tom trapném stavu sám. Přisednul si vedle blondýna na postel a svůj pohled upřel stejně jako starší na vzor šedého koberce. „Možná bychom to nemuseli rušit, ne hned, ne? Ehm, totiž... dnešek byl moc fajn. Dlouho jsem si tak neužil den." „Ty v tom chceš... pokračovat? Vždyť, já si myslel že, teda... ty snad jsi i na kluky?" Netušil, jak to vůbec ze sebe vysoukal, ale chtěl se propadnout pod zem. Seděl tady s chlapem o sedmnáct let starším, než byl on sám, od sebe je dělilo dvacet centimetrů postele, ruce spojené rudým vláknem a srdce splašené tak, že ho cítil až v krku. Byly tohle normální reakce? Nikdy si pořádně o vláknu nic nenastudoval, ale měl pocit, že slyšel o něčem jako se přirozená obrana? Možná se jeho tělo brání přetrhnutí té nitě, a proto se teď chová jako šílenec? „No, tak nějak? Ty... jsi hetero?" „Ne, to ne. Jsem... s tím v pohodě." „Takže?" „Takže?" Ač neochotně, zvednul svůj pohled, jejich oči se střetly a on se nervózně pousmál. Clint byl tak blízko a ty jeho modré oči, nedokázal z nich spustit zrak. „Pietro?" „No?" Periferně zachytil pohled druhého muže, až ucítil na své paži stisk teplé dlaně. „Když to teď přetrhneme...nechtěl bys se mnou třeba někdy někam ještě zajít?" Ta dlaň se mu klepala a jeho oči ho doslova skenovaly skrz na skrz, cítil až do morku kostí intenzitu toho momentu.

Ha, jsem mrcha, tady vám to ukončím XD

Tak jsem ráda, že jsem se tady zase všichni sešli a budu očekávat nějaké komentíky lidi.

Nebo ne XD

„J-já, rád. Jo, půjdu s tebou." Na plicích ho už vážně šíleně tlačilo, že musel skoro až zadržovat dech, aby nesípal. „Já bych-„ Nedořekl to, neměl k tomu příležitost. Cítil horké rty na svých a dlaně na rukou, automaticky se přimykaje blíž. Nikdy, NIKDY, v životě se s nikým nepolíbil, až doteď. A bylo to skvělé. Clint pohyboval rty proti jeho a po malé chvíli se otřel jazykem o spodní ret žádaje si přístup no nitra jeho úst. Spolupracoval, pootevřel ústa a dokonce se i pokusil napodobit pohyby staršího muže a opětovávat mu táhlé pohyby. Jeho hlava pořádně nedokázala vnímat, cítil vlhký jazyk ve svých ústech proplétající se s jeho vlastním, rty pravidelně se pohybující se v pomalém rytmu, horký dech jež jim profukoval mezi tvářemi a protáčel se mu z toho svět. Ani nepostřehnul, kdy se blondýnovy ruce dostaly z jeho paží na jeho boky, nebo kdy se z nepohodlné pozice v sedě dostali do měkkých peřin, ale nehodlal se tím zabývat. Instinktivně zvednul své paže a vjel jimi staršímu muži do vlasů stahujíc si ho víc do své už tak bezprostřední blízkosti, až do sebe naráželi hrudníky. Tělem mu projela teplá elektrická vlna, musel se odpojit od druhých úst a zalapat po scházejícím kyslíku. Podíval se na své ruce, rudá nit zmizela ale ten pocit zůstal, i nadále chtěl být v blondýnově blízkosti, slyšet jeho hlas, a právě nyní měl hrozné nutkání opět pocítit tu chuť jeho rtů. To všechno bylo šílené, znali se ani ne den a přesto... doufal v to, že to tak není naposled. „Zítra je neděle, chtěl bys třeba někam na...rande? Bože, od takového starého chlapa to musí znít děsně, co?" Clint se usmíval i když si jeho tvář zachovávala ruměnec studu a očekávání. „Tak lákavá nabídka se nedá odmítnout." Nevěděl, co bude, sám sebe nechápal, a popravdě mu to bylo jedno. Je se svou spřízněnou duší, věřil, že mu nikdy neublíží, neměl proč se strachovat. „Dobře, tak zítra?" „Jen, když to uděláš znovu." S úsměvem na rtech se nahnul blíž, že až zvednul záda z matrace a opět se prsty usídlil v blond na krátko střižených vlasech. „S radostí."

Tak, ale teď už opravdu, tohle je konec. Omlouvám se, ale prostě jsem musela. Ale bylo by to ode mě hnusné, kdybych to tam utla, co? Tak doufám, že jsem vás třeba i rozesmála a dáte mi hvězdičku a komentík. Taky máte rádi spřízněnost duší v knížkách? Já jo, bohužel čím dál víc lidí píše braky na to téma a mě občas až trhá žíly číst některé ty splácaniny. Ale to neznamená, že nejsou i dobří autoři, spoustu takových na Wattu najdete. Víte, že tohle je poprvé, co jsem solumate uni psala? Strašně dlouho jsem si to chtěla vyzkoušet a doufám, že vás to nezklamalo. Tak mi něco napište, nebo se vážně naštvu, jelikož si tady vylévám srdíčko a bylo by smutné zůstat bez odpovědi.

Vaše Tiranis!