Příběh Lokiho života, SMYŠLENÝ! Pro ty, kdo neví, Loki je postava vytvořená MCU. Objevil se jako padouch v Avengerech a je nevlastním bratrem boha hromu Thora.

Enjoy!

Když se na to dívám zpětně, neměl jsem špatný život, trochu moc rušný, ale celkem šťastný. Mé dětství se dá popsat jako průměrné, lidé kolem mě milí a obětaví, sem tam se našel nějaký násilník. Neměl bych si chtít stěžovat, to princové nedělají, ale já se nikdy neřídil pravidly. Pokyny lidi jen svazují, drží jim křídla v okovech, teprve bez těch těžkých koulí u nohou může člověk skutečně dosáhnout opravdových věcí, dokáže víc. Matka mi často říkávala, že nevadí, když jsem svým, že nemusím být jako ostatní. Tehdy jsem se na ni důvěřivě usmíval, věřil jsem tomu, že mě ostatní přijmou takového, jaký jsem, dnes již vím své. Svět je odporné místo bezpráví a bezmoci, kde přežije jen dostatečně silný. Nechápu, jak může můj bratr stále žít, snad nad ním stojí štěstěna.

Všechno začalo už spousty tisící let zpět. Mé první vzpomínky se točí kolem tmy, zimy a strašidelné prázdnoty. Nechápu přesně, co tehdy mé mladší já muselo prožívat, věřím pouze v děs, který mnou otřásá kdykoli si na ty doby rozvzpomenu. Slyšel jsem děsivé zvuky, jako když se láme kámen pouze silou neúnosného větru, ledová vichřice lámala stromy, krápníky ze stropu visely nebezpečně vratce, každou chvíli kolem mého nebohého těla dopadaly jeho ostré hroty a lámaly se z vysoké výšky na tisíce malých kusů. Jen vůle bohů mne ochránila před jistou smrtí. A pak se tma rozutekla a nahradilo ji pronikavé zlaté teplo. Světlo mě pálilo do očí, že trvalo, než jsem si na něj navyknul a pak už nic, jen rozmazané neúplné kousky vzpomínek. Teď již vím, že mne tehdy zachránila Asgardská armáda ze země rozpadlého kostela. Bylo to mé štěstí v neštěstí, od té doby mne totiž čekalo pár skvostných vroucích let lásky, než se opět navrátila dobře známá bolest samoty a zmaru.

Z mých časných let si na moc věcí nevzpomínám. Již jako batole jsem byl chován k etice a mravu. Z těch let si nejčastěji vzpomínám na hřejivé pokrývky své kolébky, jelikož právě tam jsem trávil nejvíce času spánkem. Také na široký úsměv mé pečovatelky a kojné, byla to nějaká rusovlasá žena, ovšem jen co jsem trochu povyrostl, víckrát jsem ji nevyděl ani o ní neslyšel. Nevím, kam zmizely její cesty a nikdy jsem se nezajímal. A nakonec si vzpomínám na dvojici zlatého slunce, na mou matku Friggu a bratra Thora. Má matka byla důstojná žena se srdcem stejně zlatým, jako její vlasy. Milovala mne od prvního pohledu a já zase ji. Její tělo přetékalo péčí, chovala mě s takovou něhou, jako bych byl její vlastní, jako by mne sama odnosila a v bolestech přivedla do světa. Když jsem se v nocích budil, byla u mé kolébky, chovala mne v náručí a utěšovala mne kolébavým zpěvem. Měla hlas krásnější než nejdražší lyra, její smetanové tóny se společně propojovaly tak samovolně, jako svítí slunce. Miloval jsem její zpěv.

Thor byl druhá zlatá, kterou si už od mala pamatuji. Když mne Odin dovezl na Asgard, byl prvním člověkem, jehož jsem spatřil a od té doby mi byl vždy tak nějak na blízku. Často mne budil ze spánku v kolébce a trochu nebezpečným způsobem se mnou pobíhal po komnatách. Rozvzpomínám se, že jsem často slyšel jeho pláč, jak jej přísná ruka naší matky trestala za to, že si se mnou tak neopatrně hraje. Měl zakázáno se ke mne takto vkrádat, nikdy mu však nějaké nařízení v konání dalších hloupostí nebránilo. I jeho jsem měl rád, až jsem kvůli němu několikrát tvrdě narazil. Můj život je s ním svázaný a odejdu teprve, až od sám zmizí z tohoto světa. Jsem propojeni duší a magií tak pevně, jak je to jde, nikdy jej nemohu opustit a on neopustí mne, dokud nenastane správná chvíle. Můj jasný bratr král.

Mnohem zřetelněji si pamatuji své dětství. Byly to nejzábavnější léta mého života. Jen já a můj bratr, od rána do noci spolu a obklopeni zábavou. Bratr byl starší, silnější a hravější, vymýšlel naše šílené kousky a zajišťoval vždy dostatek průšvihů, za které jsme pak byli káráni. Společně my dva proti světu za zámeckými hradbami. Tehdy jsme objevili zákoutí a kouzla zámeckých zahrad, tajných chodeb v útrobách zámku. Ty zašlé kamenné stěny, úzké nekonečné černé tunely zaprášené nánosem času, pavučinami a obrostlé mechovím a plísní se staly naším hřištěm. Nikdo v zámku nezná a ani nepozná všechny jejich tajemství, jen my dva. Daly se hrát dlouhé hodiny honiček a her na schovávanou, špehovat rodiče a služebnictvo schovaní za obrazy v příjímacím sále, krást z kuchyňce máslový krém na koláče skrz odsouvací dvířka kredence. V zahradě jsme společně objevovali první zvěř, luční hmyz, květiny, stromy, keře. V hlubokém jezeře pozorovali z dřevěného mola pestrobarevné šupiny mrštných rybek, váleli se na sluníčku a užívali si.

Nastaly chvíle, kdy jsem chtěl být sám a schovával se bratru ve křovisku planých růží, kdysi v něm musela žít nějaká zvěř, jelikož mezi trním existovaly prošlapané cestičky a prodrané tunýlky. Ve tmě a vlhku jsem pak v tichosti užíval svého klidu hraním si s hračkami a květy ze zahrady. Dokonce jsem svou tajnou skrýš vybavil péřovým polštářem z ložnice. Jak se ho služebné nahledaly, a stejně nakonec musely královnu požádat o nový, jelikož jej nikde nedohledaly. Ne že bych jej nějak zvlášť potřeboval, jen málokdy jsem spal v noci ve své posteli.

Thor míval zlé noční můry. Měl je už od doby, co si pamatuji. Říkal, že se mnu zdá o děsivých modrých obludách, o kterých nám matka četla v knížkách pro děti, o zlých mrazivých obrech. Ani já neměl tyto pohádky rád, bál jsem se jich a s radostí pak přijímal nabídku útočiště. Vždy to bylo pozdě v noci, máma dočetla pohádku na dobrou noc, vzala mne do náručí a odnesla do mé vlastní komnaty, abych mohl spát. Nemohl jsem, bál jsem se, není ostuda to přiznat sám před sebou, ale nahlas bych to nikdy neřekl. Ten pokoj byl tak tmavý, noční světlo přes balkón vrhalo na stěny děsivé stíny a zpod postele se ozývaly vrzavé zvuky. Každou noc mne děsily mé představy a vzpomínky až do doby, dokud se v temné černi neobjevil jasný pruh tlumeného světla z chodby, jak můj starší bratr pokaždé nakukoval škvírou ve dveřích do pokoje. Pozval jsem jej dál, jak taky jinak, ale příliš dlouho jsme se nikdy u mne nezdrželi. Byl jsem malý, nikdo by mi nemohl vyčítat, že jsem nechtěl v té tmě přespávat sám a děsit sebe samého, když byla i schůdnější cesta. Zůstávali jsme tak po celou noc v jeho pokoji, společně sdíleli už od ranného dětství jedno lože, pod společnou peřinou si svítili lucernami a hráli si s plyšovými hračkami, namísto spánku. Do noci jsme si povídali, mysleli do budoucna a předháněli se ve velkolepých plánech, jež nás čekaly. Byly to chvíle s ním, které jsem měl nejraději, to jsme se totiž nehádali, smáli jsme se, nikdo nám nekázal vzájemnou soupeřivost, nikdo mi nestrkal mého dokonalého bratra pod nos a nesrovnával mě s ním jako nějaké zklamání.

Od mých asi sedmi let v přepočtu na Midgardský život, jsem míval příšerné noční můry. S křikem a ledovým potem pokrývajícím mé tělo, jsme se budil z neklidného trhaného spánku lapajíc po dechu a tisknouc si paže k tělu, jako poslední ochranu před nebezpečím kolem mne. Bylo to to nejvíce děsivé, co jsem do té doby poznal, a přicházelo to každou noc. Od té doby jsem ještě stále se třesoucí a se slzami v očích a kutálejících se po tvářích, byl já ten, kdo chodíval za svých starším bratrem spát. Jen po jeho boku se mi po dlouhém uklidňování a kolébání v pevné náruči podařilo znovu zamhouřit oči, ač se strachem, že se můry vrátí. Občas se mé obavy naplnily, jindy jsem si mohl alespoň na chvíli odpočinout a dospat těch pár hodin v teplém objetí. Thor v té době již míval můry jen zřídka, a když se náhodou stalo, že jednu prožíval, byl jsem vedle něj, abych jej uklidnil, stejně jako on tady býval pro mě. Bylo to něco, co nás drželo pohromadě, naše malé tajemství, co jsme společně sdíleli stejně jako jeden polštář.

Od devíti let pak přišly první opravdové nevyhnutelné povinnosti. Thor začal chodit do školy a já měl o rok později začít také, to byla doba, kdy se začaly věci kazit. Už jsem svého jediného společníka nevídal tak často, jako dřív. Dlouhé desítky hodin mi byl upírán jeho pohled, jeho přítomnost, jeho pozornost, zavřený za těžkými dveřmi studovny. Byl jsem sám, hrál jsem si sám, musel jsem se zabavit. V jednom už ani ty nejzábavnější hry nebyly zábavou, chybělo mi něco, někdo, chyběl mi Thor, bez něj to nebylo ono. Čím dál víc času jsem trávil mezi knihami v hloubce velké ponuré knihovny. Prvně jen s obrázkovými příběhy, později s texty, následně jsem započal vlastní studium ve snaze vyrovnat se mému staršímu bratru, mému velkému vzoru a ochraniteli, jedinému člověku, jež pro mě tolik znamenal, nu možná až na matku.

Ovšem ani poté, co Thor mohl zase ven a měl čas si se mnou hrát, nepřicházel. Slýchával jsem mnoho, mnoho výmluv, průpovídek, slibů, odcházel a nechával mě za svými zády. Mohli za to oni, čtyři děti jeho věku, které potkal na hodinách, jeho noví přátelé. Zapomněl na naše hry a bavil se po svém s někým, kdo jej tolik neomrzel. Musel vypadat velice a neohroženě, dobýval mezi dětmi své nové místo velkého bojovníka...a k mé smůle dopadaly jeho snahy mě na hlavu. Čím lepším se zdál on v očích ostatních, tím menší a bezcennější jsem se stával já. Už ani otec ani matka si mne tolik nevšímali, dokonce i služebnictvo, vojáci, kuchtičky jako by mne neviděly, mohl jsem si dělat, co jsem chtěl a všem to bylo jedno, nikdo se nezajímal. Bolelo to, být zavrhnutý, ale nevzdával jsem to. Z mého bratra se stalo zářné slunce a velký bojovník, já jsem tedy započal svou snahu o jeho opak, chtěl jsem být nocí černým měsícem, velkým silným mágem, jež si poradí i bez hloupého meče nebo přilbice. A skutečně se tak dařilo. V deseti letech jsem nastoupil do školy a dokázal jsem se vzděláním vyrovnat starším, předčil jsem Thora i jeho přátele, dosáhl k diplomu nataženou rukou, zatím co oni teprve  stavěli své schody. Přijali mě mezi sebe, slunce vzalo měsíční svit pod svá paprsčitá křídla a seznámilo jej s planetami.

Nikdy jsem neměl jeho přátele rád, byli mi nelibí, falešní a příliš pyšní. Bylo pro ně potupou, že jako mladší jsem věděl více a uměl víc než oni. Dávali mi to najevo velice tvrdě na všech fyzických aktivitách. Jelikož mé studium samostatně separovaně od ostatních neobnášelo i cviky pro posílení těla, zůstával jsem jedině tam ve své právoplatné úrovni, o rok níž. V zápasech proti zkušenějším bojovníkům jsem logicky neměl šanci, byli na mne příliš mrštní a dokázali se zbraněmi ohánět přirozeněji. Bál jsem se jejich bolestných úderů, často se krčil ve své komnatě v koutě naříkajíc nad škaredými fialovými modřinami po těle, nad bolestí v kostech, nad nespravedlností. Vyžívali se v tom mně šikanovat, bili mě a prohlašovali to tréningy, ukazovali mi skrz jejich sílu, kde je mé místo... odřízli jej ode mě nadobro.

A pak se to stalo. Poprvé po dlouhých stovkách let jsem vážně onemocněl. Připoután ke svému lůžku jsem se převaloval mezi bděním, spánkem a blouzněním v neskutečné agonii. Každá cévka v těle žhnula jasným plamenem, spalovala mne zevnitř a z hustého dýmu v plicích už nezbývalo místo na potřebný kyslík. Dusil jsem se, kašlal, plakal a naříkal na posteli. Sráželi mi nepřirozeně vysoké horečky ledovými obklady, tlumili mou bolest léky a přírodními výtažky a sesílali na mne kouzla a uspávací zaklínadla, aby mi alespoň trochu ulevili. Po čtyři dny, dlouhé jako tisíc let, jsem se trápil v bolestech neschopen spát. Krk už jsem necítil z křiku, vyschlé mandle už neprodukovaly hlas, jen sípavý únik vzduchu, nezmohl jsem se na víc než na tiché horké slzy a prázdné klapání ústy ve snaze vydat ze sebe hlásku. Pátý den se otevřely dveře mé komnaty překvapivě brzy, věděl jsem to naprosto přesně, jelikož jsem nespal. A k mému velkému údivu tak stál, stejně jasný a poutavý jako vždy. Vycházelo z něj to teplé kolébavé zlaté světlo, jeho aura mne pohltila a úsměv utišil mou bolest. Ve chvíli, kdy za sebou zavřel dveře a přisednul si ke mne na postel jsme pocítil, že nemoc je pryč, že jsem zdráv. Nezabránil jsem šťastnému úsměvu, tolik mi chyběl. Objal mě, do poslední chvilky mého žití s budu pamatovat tu chvíli jako živou. Jeho teplé paže, vždy byly tak hřejivé a silné, že mne dokázaly ujistit, že jsem v naprostém bezpečí. Jeho vůně byla trochu jiná, jako by se vrátil po dlouhých letech, zmužněl a změnil se, a přece byl stejný, bylo to matoucí. Přilnul jsem do jeho objetí, jako bych byl kousek skládanky a on můj sousedící díl, už nikdy jsem jej nechtěl pustit.

Zůstal tam se mnou po celý den, i když kolem byli doktoři, léčitelé, nenechal se z toho pokoje vystrnadit a na truc si zalezl ke mně pod peřinu, zase jako když jsem byl ještě dítě. Jen díky jemu jsem po pěti náročných dnech dlouhých muk zamhouřil oči a když jsem je otevřel, byl mi stále nablízku. Zůstal tak se mnou po tři dny, dokud jsem se zcela neuzdravil a další týden se ode mne nehnul na krok. Tvrdil, že mne ochrání před každou nemocí, že bude bojovat do posledního dechu proti všemu, co se mi pokusí ublížit ... ale nedodržel to. Svým přátelům se nepostavil, nechal je, ať se mi smějí.

Nastalo pár lepších let, studium a těžká dřina na cvičišti se vyplácela. Bratr sešel ze svého piedestalu dolů za mnou, vzpomněl si, kdo pod tou hroudou kamení leží a vytáhl mě z pod ní za ním do výšky. Učil mě bojovat, pomáhal mi s tréningem, ještě za svítání mě tahal z postele na ranní hodinový běh lesem. Naučil mě střílet z luku, ohánět se mečem i vrážet do cíle kladivem a sekerou. Nejraději jsem měl ale malé vrhací nože, byl to takový kompromis mezi střelbou a ostřím. Nemohu říct, že bych se v bojích mohl vyrovnat ostatním, zato jsem si našel vlastní způsob, jak se ochránit. Cvičil jsem usilovně magii, abych dokázal duplikovat svou schránku a tvořit světelné klamy sama sebe. Nebylo to zcela v souladu s pravidly a nejvíce to vadilo samozřejmě mladé lady Sif. Naštěstí byl poblíž vždy Thor, aby její vznětlivou náturu usměrnil a obhájil mě před ostatními...i když používal výrazy jako slabý mladší bráška.

Na oplátku za jeho ochotu při mém učení jsem ani já nechtěl zůstat dlužen, nabídnul jsem proto svému paličatému zatvrzelému bratru hodiny magie, historie a kralování, tedy předměty, které pro něj byly nejtěžší. Samozřejmě mě odmítnul, aby taky ne, přišlo mu potupné nechat se učit vlastním mladším bratrem. Přešlo pár týdnů, pár testů, a nakonec ji přijal, stačilo získat jen pár horších hodnocení, pocítit otcův zklamaný pohled a svolil k mé pomoci. Abych se přiznal, bavilo mě to. Byl jsem ve svých dovedných letech mladistvého muže, koho by nebavilo připadat si chytřeji a potřebněji než vlastní starší sourozenec. Navíc jsem si tak mohl zopakovat už dávno probranou látku. Při jednom z našich sezení jsem hledal pro bratra knihu etiky stolování, každá jinak významná událost má totiž svůj řád a jinak se při ní chová. Našel jsem ji kupodivu daleko až v samém koutu skříně u okna, a hned vedle ní ještě jednu, mnohem poutavější tenkou vazbu. Bratr si lámal hlavu nad letopočty v rodinném stromu, nechal jsem tedy prozatím etiku etikou a sám se začetl u jasného světla oken do v kůži vázané tenké knížky, jakéhosi deníku. Zpětně mohu souhlasit s tím, že lepší studijní materiál jsem do té doby nečetl. Naskytl se mi pohled na magii silnější, než jakou jsem kdy ve svém těle pocítil, temnější a prostší než zlaté struny bílých kouzelníků, zato ocelově tvrdé s pevným řádem. Ta kniha nikdy neměla spatřit světlo světa, ten, kdo ji tam uložil, musel riskovat svůj život, aby obohatil Asgadrskou knihovnu a kousek s černou magií v této zemi tak přísně zakázanou. Nechal jsem si ji, schoval jsem ji pod záhyb šněrovací spodnice a s etikou v ruce spěchal za bratrem zpět.

A tak nám léta mizela mezi prsty jako zrnka písku, zatím co mě nabývaly znalosti, mému bratru narůstaly svaly boha hromu. Ani jeden z nás už nebyl tím malým dítkem, co si hrávalo v zahradě, dospěli jsme, odcizili. Thora mi společnost sebrala, odervala ho ode mě násilím jako by matce někdo sebral právě narozené dítě. Nechali mě za sebou ve stínu a prachu, jeho nesli do výšek. Ten zlatý piedestal, kamenné schody a já opět ležel v jejich sutinách, ovšem tentokrát už mne bratr nezachránil, už jsem pro něj nebyl důležitým.

Odcizil jsem se bratru a přirostl k srdci matce. Odin se věnoval Thorovi denně, učil jej jak zacházet se zbraněmi úplně jinak, než jak doposud uměl, a tak matka osaměla. Byli jsme dva zapomenutí padlí andělé, jen kolem ní stále zářila její nadpozemská aura, zatím co mne už svatozář pohasla. Trávil jsem s ní svůj veškerý volný čas, nechával se učit její kouzla a přeludy. Často tvrdívala, že jsem našel své poslaní v magii a že jen magie je věčná. Snažila se mne tak podpořit a možná mne uchlácholit pocitem, že dovednosti mého bratra jsou pro život nepodstatné, a to já že jsem opravdovým výhercem. Byly to krásné ukolébavky mého vnitřního pláče, bohužel to byly skutečně jen ukolébavky, chlácholivá slova útěchy. Otec to věděl, viděl a dálav mi to najevo.

Zažíval jsem tresty, které nikdo jiný nedokáže pochopit, dlouhé mučivé chvíle ticha a prázdnoty, samota byla mou společnicí. Kdykoli jsem něco pokazil, ať už to byla třeba jen hloupá písemka, prohraný zápas, rozbitá sklenice, zavřel mne do sklepení. Byla tam tma, vlhko a prázdno, nic jsem neviděl a krom stěn nic nenahmatal. Sedával jsem u dveří dlouhé hodiny přitisknut k mokré omítce a modlil se, aby to už bylo za mnou, abych už směl zpět do svého pokoje. Otec nikdy neřekl pravý důvod, proč mne takto trestal a já se nikdy nezeptal ze strachu, že by se už pro mne nevrátil. Rozklepaný jsem se krčil v posteli a snažil se po nocích nevnímat stíny kolem mne. Často jsem zůstával vzhůru po několik dní, s kruhy pod očima se ploužil tmavými chodbami tak, aby mne nikdo neviděl, téměř jsem nejedl ani nepil, abych něco náhodou nepokazil. Vzpomínal jsem na Thora a jeho obětí, které mne v nocích plných děsu dokázalo vždy spolehlivě uklidnit a také si uvědomoval, že ty časy už se nikdy nevrátí. Bratr měl spoustu krásných dam, jež pravidelně navštěvovaly jeho lože, denně se u něj hřála v objetí jiná slečna a pro pohublého zoufalého bratra tam více už nebylo místo. Jak Thor lnul ke světlu, já propadal samotě.

A všechno završila poslední kapička, jeho odchod z našeho domova. Nechápal jsem, nedokázal jsem to pochopit. Byli jsme vždy spolu, byli jsme to my dva, ať už po boku jeden druhému, nebo jako strom a jeho stín. Nechtěl jsem si připustit, že by mne bratr opomněl až tak moc, že by odešel úplně a nechal mě tady samotného na pospas nenávistným Asgarďanům. Ale udělal to, skutečně mne tady zapomněl jako starou hračku, jako já zapomněl ten péřový polštář v trní. Cítil jsem se, jako by vlastníma rukama na mne přihazoval kameny s úsměvem na tváři a tehdy jsem skutečně pochopil. Ty léta s ním, ty trýznivá léta tady ve světě, kde mne všichni proklínají a snaží se mi už jen z dálky vyhnout, nebyla to léta naše, ale jeho a jeho stínu. Vláčel mne za sebou jako kořist a pyšnil se ostatním, jak dokonale si mne ovinul kolem prstu. Hrál si se mnou po tolik let a ani neměl tu sílu se mi omluvit! Jeho stín! Nic víc než hloupá čmouha na jeho obleku! Nenáviděl jsem ho, nenáviděl! Nechal mě tady, aby odešel za ní, za hloupou smrtelnou ošklivou drzou káčou, co ho srazila autem! Doufal jsem, že ho přejede tak, aby se už znovu nikdy nepostavil. Už jsem nedokázal snést pomyšlení, že někde žije můj trýznitel v míru a pokoji, nedokázal jsem to překousnout. Seslal jsem na něj ničitele, aby už jednou provždy sprovodil tu špínu ze světa, aby mne vyléčil z mého zoufalství... ale když už se tak mělo stát, nedokázal jsem to. Neměl jsem ani sílu na pomstu, byl jsem přesně tím, čím mě otec vždycky měl, slabým budižkničemu.

A teď v mlhovinové mrazivé tmě jenž mi je tak známá... uvažuji zda jsem si za to nemohl sám? Jestli to opravdu bylo potřeba, všechna ta bolest, jestli neexistovalo nějaké jiné řešení. Nevidím žádné a k mé smůle ještě dlouho žádné neuvidím. Jak jsem řekl na začátku, jsem svázán se svým bratrem a nemohu jej opustit, stejně jako on neopustí mne, jak dlouho jen bude nad námi slunce zářit. Může za to kouzlo, hloupé zaklínadlo z oné kožené knížečky. Jsem mrtev, ale nemohu jít. Jsem sám a přesto jemu po boku až na věčnost. Prosím tě bratře, žij ještě dlouhý život, ať mohu i já dál ve tvém stínu přežívat. Ať mohu být dál s tebou.

Tak a jsme u konce další jednodílovky. Jak se vám líbila? Budu ráda, pokud mi ji zhodnotíne a dáte hvězdičku. Popravdě jsem úplně nevěděla, co psát, prvně jsem měla chuť udělat z královské rodiny šlechtice ze 17.století, ale nakonec mi přišlo, že tohle bude dojemnější a třeba vás to i zasáhne. Všichni fanoušci Lokiho úrčitě chápou, co tím myslím.

A jak se jinak máte? Už je to opravdu dlouho, co jsme zavření, ještě vám z toho nešplouchá na maják? Protože mě pomalu ale jistě začíná přirůstat zadnice k židli, jak to tak vypadá XD. TAky už vás bolí záda z toho sezení za počítačem? Dejte mi vědět, co vás štve a co vás naopak těší!

Vaše Tiranis!
PS: Wakanda už se chystá, jen musím znovu zkouknout ten film, ať si to připomenu.😅